Tomáš Matonoha a Lucie Benešová: Dělat něco, co člověka baví, je velký dar

Vyzvánění mobilů starších sourozenců Luciána a Sáry však diktafon zvládl bez ztráty kytičky. Jistě spolu i příští rok zažijeme mnoho zajímavého.

V šestičlenné domácnosti Lucie Benešové a Tomáše Matonohy během rozhovoru probíhaly paralelně přípravy na Vánoce a následný odjezd na hory, ale je to ani na okamžik nevyvedlo z míry.

U štědrovečerního stolu se jich sešlo devět: k rodičům a čtyřem dětem se přidávají ještě dvě babičky a jeden dědeček a u vyzdobeného stromečku se rozbaluje na sto dárků. „Hrozně mě baví nakupovat dárky, začínám už v listopadu,“ přiznává Lucie. „Musím se ale krotit, abych to nepřehnala a zůstala na dvaceti. Víc nechci kvůli rozbalování, i tak to při našem počtu trvá hodiny.“

Tomáš by se bez předvánočního mumraje v Praze klidně obešel, těší se hlavně na hory, kam hned po Vánocích celá rodina tradičně vyráží a zůstává až do Nového roku. „Všichni lyžujeme, ti zdatnější i snowboardují,“ dodává a významně se dívá na ženu, které prkno nic neříká.

„Já jsem se na něm naučil jezdit ve třiatřiceti, protože jsem záviděl snowboardistům, jak si vykračují po areálu v lehkých botách, dají si prkno na záda a všude s ním můžou jít. Cítím se svobodněji,“ tvrdí Tomáš.

„Já se zase na prkně cítím svázaná, jezdím na krátkých lyžičkách bez hůlek a nepřipadám si nijak nesvobodná,“ hájí Lucie dvě prkna před jedním a nesouhlasí ani s tím, že je tak nutné z vánočního města co nejrychleji vypadnout: „Mám vánoční atmosféru v Praze ráda a žádnou špatnou energii necítím! Dělá mi dobře chodit kolem rozsvícených obchodů, pořizovat dekorace do bytu. Jsem nadšený zdobič, baví mě to a nabíjí,“ říká coby zkušený výrobce adventních věnců i půvabné keramiky, kterou po léta zdobí byt.

„Nejlepší je, že není škola, život se nám hodně zklidní,“ konstatuje kompromisně Tomáš a stočí pohled na lednici, kde visí školní rozvrhy Luciána, Sáry a prvňáčka Štěpána obohacené odlišnými barevnými značkami různých kroužků.

Velkou rodinu však považují za požehnání. „Plno lidí říká, že na to nemají peníze, ale to je trapná výmluva. Pokud tedy někdo není na naprostém sociálním dnu,“ uvažuje Tomáš Matonoha. „Je velký rozdíl mezi jedním dítětem a dvěma dětmi, ale pak už je to jedno. Když za dětmi přijedou kamarádi a je jich tady třeba sedm, vůbec v tom není rozdíl,“ říká a dodává, že když je výjimečně doma sám, cítí se nesvůj.

O domácím studiu role však ani u jednoho z vytížených herců nemůže být ani řeč: „Naučila jsem se učit texty až těsně před natáčením. Tady to nemá smysl. Když točím denně, tak to jde výborně, mozek je rozjetý na plné obrátky. Ale je to krátkodobé. Do druhého dne z paměti vymizí. Když se něco muselo opakovat, učila jsem se to znovu,“ přiznává Lucie Benešová.

Tomáš se rovnou sbalí a odjede se učit na chalupu. „Nedokážu si představit, že bych něco zkoušel dva měsíce, jak se to dělá v některých divadlech. U mne to musí být rychle hotové. Mám naštěstí nadprůměrnou paměť.“

Ta se u něho projevuje věru kuriózním způsobem: „Čtrnáct dnů dopředu znám zpaměti, co který den mám. Půl roku dopředu umím říct, co to bude za den.“ Jak to dokáže? „Pamatuji si, co mám v určitý den, a od toho to odvodím. Když mi teď řeknete jakékoli datum do konce dubna, do patnácti vteřin vám řeknu, co to bude za den.“

„Šestého března!“ vystřelím od boku. „To je čtvrtek a měl bych mít předpremiéru v Divadle v Řeznické.“ „A patnáctého února?“ zkouším to podruhé. „Sobota,“ odpoví bez zaváhání Tomáš. „A co ten den děláš?“ zajímá Lucii. „Jsme s Luciánem na horách,“ zní pohotová odpověď.

Samostatné dovolené s dětmi Tomáš Matonoha s přehledem zvládá: „Jezdím s nimi na dvě dovolené: jednou se staršími, podruhé s mladšími. Se staršími jedu třeba na jachtu, s malými někam na brouzdaliště. Jinak to už nejde, pro šestnáctiletého a dvouletou bych prostě společný program nevymyslel.“

Běžné vaření přenechává Lucii, za plotnu se ale postaví rád a dokonce se v létě chystá na kuchařský kurz do Toskánska. „Teď je obrovská výhoda, že se dají aspoň v Praze pořídit za rozumnou cenu čerstvé mořské plody a ryby. Když mi v nějaké restauraci chutnají, zeptám se, odkud je berou, a objednávám si je tam.“

„Baví mě, když Tomáš vaří, třeba argentinské steaky umí bezvadně,“ chválí ho manželka a významně dodává, že by ráda, kdyby svůj kuchařský rejstřík rozšířil.

„Lucce musím pochválit pečenou husu se skvělým zelím a domácím bramborovým knedlíkem,“ vrací kompliment. „Máme příbuzné na venkově, to je úplně jiná drůbež. Nemusím si kupovat drahé hadry a dělat machra v nějakých značkových věcech, radši ty peníze projím,“ charakterizuje své priority.

Na Silvestra však nějaké kulinární plány nespřádá: „To, že se 31. prosince musí slavit, chlastat a hodovat, považuju za jednu z nejdebilnějších tradic, které vymyslela moderní společnost. Maximálně se tomu vyhýbám,“ říká rezolutně.

„Líbil se mi loňský Silvestr na italské straně Alp, kde v jedenáct zavřeli restauraci a hotovo. Žádné pijatyky jako na našich horách, kde pak na Nový rok nikdo nedoleze na svah. Představa, že určitý den musím slavit, protože to dělají všichni kolem, se mi příčí. Všude je narváno, úplně to rozbíjí dozvuk adventu a vánoční atmosféru. Jde to úplně mimo mě.“

„Mně dobré pití a jídlo nevadí nikdy, takže ani na Silvestra, a na rozdíl od Tomáše miluju ohňostroje. Už mám nakoupené dvě bedýnky,“ chlubí se Lucie. „Zase?“ hrozí se manžel a Lucie vysvětluje proč.

Tahle zábava se jí totiž jeden rok moc nepovedla: „Slavili jsme Silvestra s Poláškovými, já nakoupila rachejtle a šla jsem je s dětmi ven připravit k odpálení. Pečlivě jsme je napevno zapíchali do země. Nepřečetla jsem si návod, kde se píše, že mají být volně v lahvi, aby vylétly vysoko. Výsledkem bylo, že rachejtle nevzlétly vzhůru, ale rotovaly asi půl metru nad zemí kolem nás. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale od té doby už čtu návody!“

Silvestr u Matonohů je hlavně v režii dětí, takže se hrají stolní hry a karty, chybět nemohou kreslené filmy. „Musím říct, že se mi kreslený humor často líbí víc než ten hraný. Žasnu nad tím, jak někdo vymyslí a nakreslí animovaný gag,“ podotýká Tomáš.

S Lucií úplně stejný smysl pro humor nemají, ale klasické české komedie z šedesátých a sedmdesátých let mají rádi oba.

„Tomáš má hlavně rád svůj druh humoru, takže u něho málokdo obstojí. Rozesmát ho není vůbec snadné,“ upozorňuje Lucie a Tomáš souhlasně pokyvuje: „Stává se, že se chechtám něčemu, čemu se ostatní usmějí, a když se smějí všichni, často nevím čemu.“

Lucie přiznává, že komedie moc nevyhledává: „V podstatě je nemám ráda, radši chodím na vážné věci. Jedinou výjimkou, co si vybavuji, je moje kolegyně Pavla Tomicová v komedii Koule. Chystám se na to už podruhé.“

„Ta mě rozesmála taky,“ souhlasí Tomáš. „Baví mě i rozhlasoví Tlučhořovi s Oldřichem Kaisrem a Jiřím Lábusem.“

Sám v populárním Na stojáka, improvizovaných scénkách ve stylu amerických stand-up comedy, předvádí rozhlasovou verzi pořadu Nikdo není dokonalý: „Imituju tam různé známé osoby, největší úspěch má Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Umím i Jirku Krampola nebo Luďka Sobotu,“ říká a prozrazuje, že v příštím roce chce přehodit profesní linku: „Už nechci být tak rozlítaný. Omezím komerční věci a chci se věnovat těm, na které nebyl čas - to je divadlu a hudebnímu projektu se skladatelem a klavíristou Zdeňkem Králem.“

Jejich dvoučlenná nadžánrová kapela se bude jmenovat Spejblík a Hurvín. „On bude ve fraku, já v kraťáscích,“ upřesňuje Tomáš, který zpívá, skládá texty a hraje na kytaru. „Hudbu skládáme oba, já jako amatér, Zdeněk jako vystudovaný hudební skladatel. Texty máme původní i převzaté, třeba zhudebněnou poezii naši i francouzskou. Zkoušíme, hledáme, nikam nespěcháme, nepotřebujeme mít do měsíce tři desky. Dvacet let jsem na to neměl čas, a teď si to chci užít.“

Přestože nesou na jedné straně odpovědnost za početnou rodinu a na druhé straně mají značně nejisté profese, ani jednoho nesvazuje strach z budoucnosti: „Snažím se být nezávislý, polovinu věcí, které dělám, si sám vymýšlím, takže nemusím čekat, jestli mi někdo zavolá nebo nezavolá,“ pochvaluje si Tomáš.

Lucie, která po roce a půl skončila s velkou rolí v seriálu Gympl, si s chutí užívá volna: „Původně měl mít Gympl 32 dílů, nakonec jich bylo skoro sto. Jsem ráda chvíli doma, už jsem potřebovala být víc s rodinou.“

Z budoucnosti také strach nemá: „Nikdy u mě nenastalo úplně prázdné období, ale kdyby to opravdu nešlo, klidně bych dělala něco jiného - třeba bych si otevřela nějaký obchůdek, kavárničku. Určitě bych doma celé dny nevisela na telefonu. Hlavní je, abychom byli všichni zdraví. To mi dělá větší starost, než kolik budu mít rolí.“

S tím také souvisí její přání do roku 2014: „Zdraví, pohoda, abychom byli pohromadě a v profesi se nám dařilo jako dosud. A aby nás to taky bavilo. Když někdo dělá práci, která ho nebaví, i když je třeba za ni dobře placený, tak to není ono. Takový život bych žít nechtěla. Dělat něco, co člověka baví, je velký dar.“

„Nejpodstatnější je zdraví,“ souhlasí Tomáš. „Jestli se nějakou dobu člověku nedaří v profesi nebo je úplně bez práce a bez peněz, už není podstatné.“

A co by si do příštího roku přáli takříkajíc celospolečensky? „Aby tuhle zemi už konečně nevedli lumpové,“ zní lakonická Tomášova odpověď, kterou Lucie svým typickým způsobem uhladí: „Chtěla bych žít v pozitivnější a přívětivější zemi.“

Seznámili se před deseti lety při natáčení televizní povídky Muž, kterého chtějí, kde rovnou hráli pár. Lucie přiznává, že se jí Tomáš hned líbil: „Takový černý myslivec z Babičky. Automaticky jsem ho ale hodila do kolonky ženáčů. Vyzařovala z něho obrovská zodpovědnost.“

O tom, že jemu se jedna z nejkrásnějších českých hereček od první chvíle líbila, nemusí nikdo pochybovat. A protože zadaný nebyl a s Lucčiným synem Luciánem si také padli do oka… Do roka se jim narodil Štěpán a zakrátko se rozhodli poskytnout domov osmileté dívence z plzeňského dětského domova, jehož byla Lucie patronkou. „Tu touhu jsem v sobě měla už dlouho, ale podařilo se mi ji uskutečnit až s Tomášem,“ svěřuje se.

„Chtěli jsme pomoct dítěti, které už nemá tolik šancí na osvojení jako třeba půlroční miminko,“ zdůvodňují manželé významný životní krok. Dnes čtrnáctiletá Sára do rodiny perfektně zapadla a svým pěstounům dělá radost i tanečním nadáním. Deset let hezkého a pevného vztahu, kde jsou spokojeni nejen oni dva, ale i ti kolem nich, nepovažují za příliš velkou vědu: „Nemít nereálné představy a přehnané nároky na toho druhého, vidět základy, které jsou důležité a fungují,“ dává jednoduchý návod Lucie.

„Nelpět na nesplnitelných věcech a mít na paměti ty podstatné, společné,“ přidává se Tomáš. „Dějiny potvrzují, že přežili ti, kdo se dokázali přizpůsobit. Takže přežívat co nejlépe v daných podmínkách - to platí ve vztahu i v práci. Ti dva se musí umět tolerovat a zároveň si najít i v omezeném prostoru vlastní svobodu.“

Co by tak po deseti letech společného života jeden na druhém změnili? „Aby byl Tomáš doma legračnější a veselejší,“ má jasno Lucie. „Líbilo by se mi, kdyby se od rána do večera smál. Ale vím, že má někdy nervy z práce a že to nejde.“

Známý komik a improvizátor si to bere k srdci: „Rozhodl jsem se, že příští rok budu veselejší. Zjistil jsem, že jsem sice uvnitř velice veselý člověk, ale přitom vypadám, že jsem naštvaný. Budu trénovat, jak vypadat veseleji.“

A co by změnil na své ženě? „Jednu jedinou věc, která je reálná: někdy před dvaceti lety měla mikádo a to jí moc slušelo. Tak bych si přál, aby se zase na to mikádo ostříhala,“ definuje své velice konkrétní přání Tomáš.

„Fakt? Tak to klidně, když jenom tohle,“ raduje se Lucie. „Já měla strach z toho snowboardu!“