Tomáš Klus: Mimopražští lidé jsou poctivější a cílevědomější

Ve svém životě se třiadvacetiletý zpěvák musel vyrovnat i s předčasným úmrtím otce a sestry. Česká hudební scéna v něm nicméně má jeden z největších talentů poslední doby.

Byl bych balvan, kdybych se nezměnil. Člověk, který z mnoha stran slyší to, co slýchám já, si to ale nějakým způsobem musí přebrat. Jsem strašně rád, že mám kamarády, kteří mi říkají, že je to super, ale nesmím se z toho zbláznit.

Změna přišla v tom ohledu, že mám publikum, které zajímám a díky němuž mohu dělat to dobré. Jinými slovy bych chtěl využít příležitosti, kterou mi dalo. Že člověk dělá hudbu a je známý, je jeho osobní vítězství. Vždycky by to ale mělo napomoci k nějakému obecnému prospěchu.

Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale je pravda, že mě po některých vydařených koncertech postihne tzv. umělecké postcoitum. Sedím pak v šatně, jsem protivný a nechci nikoho vidět, protože nemám sílu. V hloubi duše vím, že musím být lidem vděčný za to, že přišli. Potřebuju ale půlhodinku na to, abych načerpal síly a mohl jim poděkovat. Je to zatím jediná manýra, kterou jsem vypozoroval. Ačkoli tohle je spíš otázka pro lidi kolem mě.

Ta otázka zní hrozně jednoduše, ale já vlastně nevím, jak na ni odpovědět dostatečně uvěřitelně. Fanoušky je nutné rozlišovat. Existují nadšenci a existují opravdoví fanoušci. Nadšenci jsou lidé, kteří přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv. Jejich přízeň je krátkodobá a člověk si na ni nesmí zvyknout.

Opravdových fanoušků si ale vážím a myslím si, že si zaslouží velkou pozornost. Bohužel na ně nemám tolik času, kolik bych si představoval. Studuju DAMU, zpívám, mám spoustu jiných aktivit…

Nedávno za mnou po koncertě přišli rodiče se svými dětmi. Řekli mi, že večer je u nich doma oslava a jestli bych jim nepomohl ugrilovat prase. Určitě by mě to bavilo, ale musel jsem odmítnout, protože jsem měl další den školu.

Rozhodně ne. Já se totiž držím zásady Kurta Cobaina. Ten se také na začátku kariéry rozhodl, že nic takového nedopustí.

Chtěl bych se orientovat na věci, na něž jsem pro mnoho lidí příliš mladý. Není to konkrétně politická situace u nás, spíše bych chtěl apelovat na morálku lidí. Hrozně mě mrzí laxnost a nedůvěra Čechů, která se projevuje letargií a apatií vůči věcem kolem nich. Mám pocit, že zahníváme. Nechci se ale stylizovat do role nějakého buřiče či revolucionáře…

Dobré je propojovat věci s humorem, jako to dělal Karel Kryl. Ve svých písničkách kritizoval českou náturu, ale posluchačům to po prvním poslechu nemuselo být hned jasné. Teprve při dalším poslechu si uvědomili, že se vlastně smáli sami sobě. Chtěl bych se také propojovat s nejrůznějšími akcemi, jako jsem se nedávno spojil s Máří, což je projekt na podporu žen v sociální tísni. Individuální úspěch je nádherná věc a já na něm ujíždím už od dob svého sportování.

Není ale nic hezčího, než když po koncertě jdete ke kasičce programu Máří a zjistíte, že je v ní o tisíc korun víc. Hrozně se pak těším na akt jejího předání a užívám si pocitu, že jsem byl platný.

Tam to vyplynulo z atmosféry. V první řadě seděli lidé, kteří měli antiparoubkovské tričko, a já je podpořil. Myslím si ale, že taková konkrétnost je planá. Ač jsem byl zpočátku pobaven akcí „Hoďte si vejce na Paroubka“, později mi to přišlo trapné. Byl to jen takový pšouk, kterým se nic nedokázalo.

Ta nespokojenost se zdaleka netýká jen osoby pana Paroubka. Jde napříč politickým spektrem. Pokud je nás tolik nespokojených, využijme volebního práva. V ústavě je napsáno, že zdrojem moci je lid. My ale na ten článek zapomínáme. Dát svůj postoj najevo tím, že k volbám nepůjdeme, je srabárna. Už neplatí to, co platilo před revolucí - tedy kdo nešel k volbám, byl frajer.

Dnes je frajer ten, kdo k volbám jde a něco udělá. Politická reprezentace je naším odrazem. My do ní dodáváme materiál, který pak s námi nakládá. To, že se s námi teď nakládá tak, jak se nakládá, je naše vina.

Jsem pro tzv. kroužkování. Znamená to dávat preferenční hlasy čili kroužkovat jména kandidátů, kteří nejsou u koryta. Je to taková lehká forma defenestrace. Když si zjistíme, kdo ve Sněmovně udělal nějaký průšvih, tak ho tam už nepusťme a zakroužkujme někoho, koho známe méně, ale je čistý. V době internetu je možné si o každém kandidátovi zjistit cokoli.

Jsem. Všechno vidím moc růžově a do všeho bych šel po hlavě. Je proto nutné mít kolem sebe lidi, kteří těm věcem opravdu rozumějí.

Mám nádherný pocit, že to pojmenování splnilo svůj účel. Myslím, že to mou generaci pobouřilo. Dostal jsem spoustu emailů od lidí, kteří psali, že mi rozumí, ale nemohou se mnou souhlasit. Přidali seznam svých aktivit i odkazy na své internetové stránky. Vidím, že jsem se spletl, a říkám to hrozně rád.

Je možné, že si řeknu, že blázen jsem já a nejbližší lidé kolem mě, protože národ je zjevně spokojený. Nepropadnu ale skepsi a budu pracovat dál.

Rád bych se s nimi setkal, protože když o mně někdo řekne, že jsem cucák, a sám brblá u piva a nic nedělá, pak je cucák on. Vím, že ryba smrdí od hlavy, ovšem současně mám pocit, že českému kaprovi hnijou střeva. Nevím ale přesně, jak naložit se střevy, která jsou prohnilá. Snažím se proto spojit s lidmi, kteří to vědí. Nejsem generační mluvčí. Jsem jen odhodlaný vykopat příkop, aby stoka měla kam odtéct. Nejhorší je stagnace a lhostejnost.

Zemřel těsně před mými desátými narozeninami. Ne že bych o něm nechtěl mluvit, ale beru to jako osobní věc. Vím, že takovou věc prožila i spousta jiných lidí. Setkání se smrtí v jakékoli podobě je natolik subjektivní, že kdybych si o tom chtěl s někým povídat, tak se asi nikdy neshodneme.

Vím nicméně jistě, že za necelých deset let mého života naplnil můj táta otcovský úděl, protože mě počastoval dětstvím, jaké měl z mých vrstevníků málokdo. Postavil mě na startovní čáru, která pro něj byla cílová. Šel jsem do života vybaven poznatky a prožitky, které stačil načerpat on.

Nebyl jsem, vlivem nepříznivě naladěného osudu však jsem. Dva roky před tátou mi umřela sestra. Nerad o tom mluvím, ani ne tak kvůli sobě jako spíš kvůli mamince. Jenomže tím vším chci demonstrovat její sílu, vyjádřit svůj obdiv a vděk za to, že v sobě našla tolik života. Vzhlížím-li k někomu s opravdu bezbřehou úctou, pak je to ona.

Sportuju dál, ale už jen rekreačně. Je to pro mě relax. V bazénu jsem schopen zapomenout na všechny negativní věci, protože se stávám egoistou, který usiluje o to, naplavat tolik metrů, kolik si předsevzal. Sport sám o sobě je skvělou výchovou člověka. Naučil mě třeba to, že prohra může posunout dál než vítězství.

Přestal jsem být se sportem šťastný a začal jsem mu být nevěrný. Bylo mi osmnáct a já jsem si začal uvědomovat, že mě víc baví vystupovat v divadle nebo hrát na kytaru. Byl jsem vrcholový sportovec, člen Dukly Praha, což je vrcholové středisko. Tam člověk nesmí být sportu nevěrný. Jakmile přijde pochybnost, je férové říct trenérům a ostatním v družstvu, že už dál nejdete.

Dostal jsem se tenkrát do společnosti lidí, které nezajímalo, že jsem ten den uplaval dva a uběhl deset kilometrů a že jsem si udělal osobní rekord ve střelbě. Oni řešili, proč se zavírají divadla, kde se co hraje a kdo co poslouchá. Já jsem o tom nic nevěděl a začalo mi to vadit.

Bylo to ze dne na den. Když jsem jednou odpoledne přišel ze školy a měl jsem jít na trénink, zavolal jsem mámě a řekl jí, že se sportem končím. Brala to jako vtip. Na tréninku jsem to pak řekl trenérovi, který byl naštěstí výborný člověk a už dávno věděl, že mě to táhne jinam. Popřál mi mnoho zdaru, ale očividně ho to mrzelo. Potom jsem ještě absolvoval druhé kolo rozhovoru s mámou, abych jí vysvětlil, že jsem to myslel opravdu vážně. Následující noc jsem proplakal. Byla to ale ta nejčistší pravda, kterou jsem cítil. Nemohl jsem už couvnout.

Jsem na Třinec hrdý, protože jsem patriot. Vyřizuju si zrovna nový občanský průkaz a nedokážu si představit, že bych si do něho jako trvalé bydliště nechal zapsat Prahu. Praha ale působí jako magnet, je to taková čechovovská Moskva. Člověk z Moravy a menších měst je odhodlán tam odjet a něco dokázat. Podle mě jsou mimopražští lidé odhodlanější, poctivější a cílevědomější. Nechci nikomu křivdit, ale svědkem mi budiž hojnost úspěšných lidí, kteří se v hlavním městě nenarodili.

Ozvaly se potrefené husy, které se ptaly, zda to myslím vážně nebo je to jen recese. Ostatní ta písnička pobavila. Původně na desce vůbec být neměla. Umístil jsem ji však na server bandzone. cz a vzbudila velký ohlas. Spousta lidí mi napsala, že je to přesně jako u nich na škole. To mě zarazilo, protože ta skladba není ani trochu pochvalná. Třeba dá někomu impulz k tomu, aby se začal situací v našem školství zabývat.

To bych strašně rád. Už jen existence na té škole je pro mě důležitá. Že jsem se na ni dostal, pro mě byl velký životní milník. Divadlo bych si chtěl uchovat jako věc, která mě baví a chci ji dělat pro radost. Velký potenciál vidím v divadle mladých autorů, kteří formou částečné improvizace reagují s humorem na současnost. Nadsázka do divadla patří.

Hned v prváku na DAMU jsem začal točit seriál Hop nebo trop pro Českou televizi a až do poloviny třeťáku jsem byl filmovým herectvím nadšen víc než divadelním. Pak jsme ale na DAMU začali konečně zkoušet celé divadelní hry a obrátilo se to. Zjistil jsem, že divadlo je magické. Zatímco ve filmovém herectví žijete postavu na přeskáčku a je těžké si uvědomovat, v jaké situaci se zrovna při natáčení nacházíte, v divadle odžijete osud své postavy kontinuálně. Skutečně se můžete stát někým jiným. O postavě musíte vědět první poslední - i to, co se na jevišti vůbec nestalo.

Nevím, jestli je to sen nebo vytyčený cíl, ke kterému není radno se dostat, protože člověk by neměl ustat v pohybu. Chtěl bych načerpat vědomosti, abych pak ve svých názorech nemusel hledat slova a byl schopen jasně věci pojmenovávat. Chtěl bych se zároveň názorově ucelit, protože vím, že teď jsem příliš roztěkaný a často své postoje měním.