Tomáš Klus: Bylo by fajn konečně vystřízlivět z minulosti

Dá a skvěle.

Přál bych si u něho být. Ale ani já, ani Tamara nejsme pro žádné umělé vyvolávání porodu v ten či onen den. Takže vzhledem k tomu, že jsem živ prací, která vyžaduje mou přítomnost, nemohu si ji plánovat tak, abych se přizpůsobil termínu porodu. Kdybych si vyblokoval všechny možné termíny, kdy to má přijít, taky bych třeba nemohl pracovat vůbec.

Takže jsme se dohodli na tom, že v momentě, kdy to přijde, tak tam buď stihnu, nebo nestihnu být. Ale když u porodu nebudu, bude mě to mrzet. Myslím si, že by tam chlap měl být.

Jsem a nijak to netajím. Myslím, že chlapi čekání na příchod dítěte prožívají dost podobně, ne-li intenzívněji než ženy.

Fakt? No je pravda, že to celé velmi prožívám. Původně jsem si myslel, že já budu tím zklidňujícím faktorem v našem vztahu. Ale nakonec jsem já spíš tím, kdo se rozplývá u malých botiček.

Vlastně moc ne. Nejsme ani jeden moc nákupčí typy. Máme připravený základ a všechno, co bude třeba, si dopřejeme, až to budeme skutečně potřebovat. Na meganákupy se nevydáváme ani nijak s přípravami nešílíme. Ostatně pro dítě není nijak zdravé, aby přicházelo do společnosti dvou fanatických rodičů.

No jasně. Proto přišlo, protože vědělo, že se narodí z velké lásky.

Vím. Ale byl bych šťastný, i kdyby to bylo to druhé.

Ano. Já se fakt na to dítě hrozně těším. Mám pocit, že se můj život dal do pohybu úplně jiným, ale o dost lepším směrem.

Ještě aby nebyla! Ale psychologie babičkovství za chvíli každého dostane. Už je natěšená. Ona byla i dřív, to přece nejde netěšit se na něco tak rozkošného, jako je malé dítě. Roztomilost je přece jediná zbraň, kterou ten malý člověk má. Tím dítě oblomuje srdce, která by mohla být zavřená. Kdyby se narodilo rovnou jako dospělý člověk, tak by to kolikrát ti rodiče nezvládli. A kdyby se narodilo v pubertě, tak by dlouho asi nežilo. (směje se)

Víte, pro mě je to zarážející. Protože co znamená pozdě, nebo brzo na dítě? Kdo to hodnotí? Pro muže si myslím je ideální věk zplodit první dítě do pětatřiceti. Že já to udělal v šestadvaceti je pro mě ještě lepší, protože za deset let vedle sebe budu mít parťáka a hotového člověka, se kterým budu moct absolvovat spoustu věcí. Já jsem se třeba zamiloval do cestování a chci, aby moje děti se mnou cestovaly. Je to skvělá škola. Za tu dobu, co jsem se cestování otevřel, jsem se naučil mnohem víc, než jsem si původně myslel, že se naučit mohu.

Určitě. Nikdy jsem se netajil tím, že se těším, až budu mít své děti. V generaci našich rodičů se stávalo, že dítě čekali osmnáctiletí. To je opravdu velmi brzo. Ale já se cítím v ideálním věku na to, zplodit dítě, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Tohle je pro mě poslední tečka k tomu, stát se dospělým. U chlapa to nastává před třicítkou. Dítě vnímám jako ten poslední milník, který ukáže směr. A je fakt, že v posledních měsících svého těhotenství u sebe pozoruju velké změny.

Ne, je to v hlavě. Pochopil jsem, že jsou důležitější věci na světě, než jsem já. A to je fajn.

Chtěl bych, aby za mnou děti chodily a svěřovaly se mi, ale vnímaly mě jako svého kamaráda. A přitom šly pro radu k tátovi. Když má někdo sedmdesátiletého tátu, tak už je to ten mudrc. Ale není to kámoš. Já chci být na mejdanu svých dětí, na osmnáctinách své dcery a dvacátinách svého syna.

No jasně, chci mít nejmíň dvě, spíš tři děti.

To je součást budování identity. A taky protest proti Tomáši Klusovi.

No ano, zjistil jsem, že Tomáš Klus je z velké části obraz, který se mnou nemá už moc společného. Je to postava, kterou si vytvořilo vědomí mnoha lidí, které Tomáš Klus oslovil, a ten obraz začal v médiích žít svým životem.

Samozřejmě, že mediální Tomáš Klus vyrostl na základě reálného Tomáše Kluse. Nechci se vracet nebo obhajovat aféru Žito44. Ale chápu ho. Jen to řekl špatně a udělal to příliš veřejně. Vzdal se Daniela Landy, tedy té osobnosti, kterou lidé znají z médií. Ale v momentě, kdy člověk cítí nutkavou touhu zbavit se svého mediálního alter ega, tak by to podle mě měl udělat v tichosti. Oni si ho pak ti, co ho skutečně potřebují, najdou.

Jenže velká většina lidí potřebuje právě ten ideál, který byl stvořen sice z reálného základu, ale už neodpovídá skutečnosti. Neumím si to představit ve světovém měřítku, co asi prožívají světové hvězdy, když se o sobě dočtou různé zkreslené informace.

Někdy jsem nucen různým lidem vysvětlit, že to, kdo si myslí, že jsem, nejsem já, ale jejich ideál. Znám to ostatně od sebe. Taky jsem si někdy vysnil, jaký je asi ten či onen interpret, a když jsem ho pak ve skutečnosti poznal, byl jiný. Často mě to potěšilo a byl jsem překvapený z člověka, o kterém jsem si myslel něco negativního a pak jsem zjistil úplný opak.

Nerad bych ale, aby to vyznělo, že si na něco stěžuju. Já jsem velmi šťastný člověk. Snažím se jen najít ten bod, na kterém bych nemusel příliš vysvětlovat, co vlastně myslím tím, co dělám. Abych nemusel dávat k Tomáši Klusovi manuál na používání.

Je v tom jakási potřeba odstupu ode mě samotného.

Jeli jsme tam za sluncem, kterého tu bylo, jak jsem se nedávno dozvěděl v nějakém rozhovoru, v zimě nejméně za posledních sto let. Byly tu snad jen pouhé dva slunečné dny, jinak pořád pod mrakem. Když jsme se vrátili, bylo to na lidech strašně poznat.

Ano, hodně. Nevadilo, že tu bylo o třicet stupňů méně, na to jsme byli připraveni. Spíš byl šok to, co tady šlo z lidí. A není to povahou, je to podnebím. Lidi tady jsou smutní.

Ale lidem tady není zle! Dneska zrovna svítí sluníčko a podívejte se na lidi v ulicích. Pokud bude zítra zataženo, bude to tady úplně jiný stát. V Karibiku jsme nepotkali jediného člověka, který by si na něco stěžoval. A přitom v zemi, kde jsme byli, tam je teprve korupce! Tam by se lidi měli jít podívat, co to slovo znamená! Uplácíte policajta jen za to, abyste mohli zaparkovat. Uplácí se tam pořád, ale nikdo si nestěžuje. Protože mají to slunce.

Jsou to dvě naprosto nepoměrné věci. Zlatého slavíka získal Tomáš Klus, dítě jsem zplodil já.

Kdybych to neodděloval, tak se z toho zblázním. Tomáš Klus musí splňovat očekávání lidí, kteří ho mají nebo nemají rádi.

Doufám, že za tím není očekávání a že tím nejsem nucen k obhajobě toho, co dělám. Že je to spíš odměna za práci.

No jistě, jsem paranoidní. (směje se)

Já si ten okamžik vlastně moc nepamatuju. Vím jen, že jsem šel k děkovacímu pultíku a za ním je tak zvláštní atmosféra, že nevím jak ostatním, ale mně tam vypíná mozek. Takže jsem jen slyšel svůj hlas, jak něco říká. V podobných chvílích nikdy neřeknu to, co chci.

A to vzbudilo rozporuplné reakce. Přitom Karla Gotta si vážím a považuju za velmi lidské, jak se chová ke svým fanouškům. Ale to, že jsem vzal jeho jméno do téže pusy, která často obdivuje Karla Kryla, některým fanouškům vadí. Protože Kryl se s Gottem přece nesnesl! A to jsou právě dozvuky Tomáše Kluse, protože tohle by on přece neměl říkat!

Ale za tím pultíkem jsem byl i já a měl jsem potřebu říct, co jsem poznal jako „obyčejný“ člověk v „hvězdě“ Karla Gotta. Nezažil jsem normalizaci a nevnímám proto pana Gotta jako normalizačního zpěváka. Bylo by fajn konečně vystřízlivět z minulosti. Neustále soudíme druhé, ale nepídíme se po důvodu, který nás k tomu vede, ten leží hluboko v nás. Stále si vštěpujeme pocit křivdy, a bráníme se tak skutečně demokratickému smýšlení.

Protože si pořád říkáme, jak se máme špatně, ale je to hlavně proto, že si závidíme a nepřejeme. Když je u nás někdo úspěšný a bohatý, tak si okamžitě vyslouží přívlastek, že to je vekslák.

Ale to se děje všude. Přesto znám mnoho lidí, co se dokázali vypracovat sami a pak si pořídí dům na venkově a tam jsou místním trnem v oku. Přistěhoval se mafián, říkají. Kdo má peníze, je pro ně podvodník. Jenže dokud nedokážeme druhému přát štěstí, budeme se mít sami špatně.

Ano. Štěstí neokusíte, dokud ho nepřejete druhým. Snažím se nevnímat jeho vnější projevy, které jsme přijali jako jediný možný důkaz – peníze, pracovní posty. Nehodnotím. Spíš pociťuji. A to se prohloubilo s příchodem Tamary do mého života.

Snažím se vnímat lidi bez toho, co jsem o nich slyšel. Stalo se mi mnohokrát, že jsem se netěšil na setkání, protože mi někdo řekl, že ten člověk je takový či makový. A já jsem pak s tím člověkem strávil několik hodin v družném hovoru. Lidé by měli dát na svůj vlastní názor.

My jsme spolu ale už tehdy nebyli.

Jakékoli mezilidské vztahy vzbuzují emoce. Můžeme se jimi nechat unést a zůstat v pocitu, že někomu něco neodpustíme. Ale to se pak trápím jen já sám. Nebylo to jednoduché, někdo se s tím popral tak, někdo jinak, každopádně teď jsou s tím všichni smířeni. Nebo v to aspoň doufám.

Pokud by měl příchod velké lásky do života způsobit, že muž přestane být uctivý k ostatním ženám, nebylo by to zdravé. Ženy jako celek jsem nepřestal milovat, uznávat a uctívat. Jen tu veškerou hmotnou a fyzickou lásku směřuju k jediné bytosti. Ale obdiv k ženám mi zůstal.

Mně se o ní dokonce zdálo. Takže vím, že s ní je to správně, neboť jsem si ji vysnil. Mám to zapsané ve svém deníku, kde je popsaná dívka v určité situaci, která se mi odehrála ve snu v Indii. A to byla Tamara. Takže jsem si jistý, mám to potvrzené seshora.

Víte, jaká je? Je moudrá. Vidí do lidí. Je to zvláštní, ale já v ní našel učitele.

Velmi. Je zvláštní, jak je všechno propojeno. Konec světa, který měl vloni přijít, vlastně přišel. Má jím být obleva v lidských srdcích. Lidé by měli začít vnímat srdcem a trochu potlačit to racio. Taky se říkalo, že nastávající změny by měly souviset s tím, že svět ovládne matriarchát. A já myslím, že už je to trochu patrné.

Že ženy začínají přebírat moc nad světem. Nemyslím, že se to vyrovnává, myslím, že se ženy dostávají nad muže, a je to dobře. Chlapi jsou válečníci, a když s někým nesouhlasí, tak se mlátí. Ženy, ač jsou egoističtější než muži, dokážou být velmi velkorysé a uvažovat v rámci rodiny, v rámci celku.

Vůbec ne. Já bych si třeba hrozně přál, abychom tu měli prezidentku. Z kandidátů, které jsme měli, jsem si přál Táňu Fischerovou. Žena dokáže spravovat celek tak, aby fungoval prospěšně.

To ano, ale v momentě, kdy se jedná o zaopatření rodiny, to dokážou přehlédnout. Žena uvažuje více v souvislostech.

Ano. Ona mě vede. Ne že bych slepě přejímal její názory a myslel si o lidech to, co si myslí ona. Jen jsem si s nikým ve svém životě, ani s mužem, ani s ženou, nepovídal tak, jako si povídám s ní. Najednou nic není zbytečné. Jo to takové to setkání, které pak ještě dlouho rezonuje v duši. Znáte to, když se s někým rozloučíte a pak ho ještě dlouho v myšlenkách neopustíte, protože se dlouze probíráte tím, co jste si řekli. Je to hrozně fajn, neboť teď teprve cítím, že jsem celek. Že ten můj jang našel svůj jin.

No na některé to působí tak, že jsem se trošku zbláznil. Ale je to tak správně. Kdo řekl, že blázen je nemocný člověk?

Kontaktujte ji a udělejte s ní rozhovor. Když o ní budu dál vyprávět, budu vypadat jako poblázněný hinduista, který vypráví o božstvu.

Určitě se vezmeme. I když Tamara říká, že se nevezme nikdy. Máme kamarády, co spolu jsou dvacet let, mají tři děti, jsou hrozně šťastní a pořád plánují svatbu. Ale já jsem v tomhle konzerva a chtěl bych to mezi námi stvrdit. Na druhou stranu svatební den není pro ženicha a nevěstu, ale spíš pro okolí a rodiče těch obou aktérů, kteří to své dítě předají do náruče druhému dítěti. Nás dva ale drží pohromadě to, že se milujeme. Ne to, že nosíme prstýnky.

Tak to já vám teď klidně veřejně řeknu, že s touto osobou chci strávit zbytek svého života.

Možná je. Já ale poslední dobou řeším spíš to, že vlastně inkasuju peníze za něco, co není moje.

Umělecky činný člověk, ať už je to malíř, hudebník nebo spisovatel, je médiem, naslouchá našeptávání múz, někým, skrze něhož probíhá energie, kterou přetlumočí v daný artefakt. Ta energie není jeho, je ve všem a všude. Ale na druhou stranu co jiného by mě mělo živit, když nic jiného neumím? Ten názor prostě někde je, ale nedá se tvořit s kalkulem. Nedá se sednout a říct si, že teď napíšu písničku k tomu, že se zvedají ceny elektřiny a že ta píseň bude pochopitelná a úspěšná. Tak to nefunguje. Nechat se vést tou energií znamená jít vždy dobře. Nemá cenu přemýšlet, jaký člověk budu za týden. Ale být teď, to je hrozně cenné.

Snažím se, aby mě nezajímal. Je třeba se ho zbavit. Jenom zdržuje. Učím se to, jsem na cestě.