Tomáš Jeřábek: Mít řád a dodržovat pravidla mi nikdy moc nešlo

Je o vás teď hodně slyšet. Vybavuji si vás jako zlého bankéře v reklamě a teď jste zaujal ve Volze, ale nezlobte se, kde jste se skrýval předtím?

Já se neskrýval, ale nebyl jsem tolik vidět.

Tak jinak. Do čtyřiceti jste chtěl žít jako pankáč. Žil jste snad ve squatu?

To ne, ale dělal jsem jen to, co mě zajímalo. Mnohem víc než to, co by mě mohlo kariérně posouvat. Do čtyřiceti jsem se věnoval nezávislému divadlu. Něco jsem i natočil, hlavně reklamy. Těmi jsem si přivydělával. Do mainstreamu jsem se necpal.

Kdy vás mainstream dostal?

Přišlo to s věkem. Kolem čtyřicítky, když jsem si řekl, že už nebudu pankáč. Začal jsem brát i jiné nabídky, řekl bych lépe finančně ohodnocené. Ne tak nezávislé. Začal jsem točit i seriály, přibral více reklamy. Zlý bankéř je hodně viditelný, ale já reklam natočil fůru, i do zahraničí.

Nezávislé divadlo vás uživilo?

Moc ne. Proto jsem dělal ty reklamy.

Asi musíte mít silné umělecké cítění, když jste se věnoval nezávislým projektům. Kdy jste ho v sobě objevil?

Jsem z Kolína a do čtrnácti let jsem hlavně sportoval. Hrál jsem fotbal. Vždycky jsem byl třídní komik, v rodině jsem byl považovaný za komika taky. Byl jsem benjamínek. Moje záliba v divadle vznikla tak, že moje sousedka měla amatérský soubor a jednou mi řekla, že nemá kluky, ať se přijdu podívat. Šel jsem a to prostředí mě začalo zajímat a přitahovat. V Kolíně byl i divadelní spolek Igdyž, který dělal nezávislé generační věci a byla to sranda. Přirovnal bych ho ke Sklepu, ale my byli více pohyboví.

Trémou jste netrpěl?

Trpěl. Strašlivou. Byl jsem strašlivý trémista, naštěstí s věkem a zkušenostmi to opadlo. Dnes už trémou netrpím. Už mám jen blbý pocit, když jdu na jeviště a vím, že jsem postavu ještě úplně neuchopil. Že si to ještě musí sednout.

Jste nominovaný na Českého lva za roli produkčního Horáčka v seriálu Volha. Ten je někdy srab, ale roznáší i exilovou literaturu. Nakonec ho po výslechu StB skolí infarkt. Jaký jste měl k němu vztah?

Velký. Byla to první role, která mě vytlačila ze škatulky nablblých selských týpků, kterých jsem doposud hrál habaděj. Měl jsem ohromnou radost, už když jsem četl scénář, protože ta postava je pestrá. Nikdy předtím jsem nestrávil přípravou tolik času jako v tomhle případě. Nemusel jsem se do toho nijak nutit, ten chlapík mě zajímal.

Rozuměl jste mu?

Velmi. Ta jeho nejednoznačnost, s níž proplouvá režimem, byla zajímavá. Jak se člověk měl tehdy orientovat, nebylo vůbec jasné. Ta práce byla radost!

Jaké bylo natáčení v retro kulisách?

Natáčení bylo jako každé poměrně náročné. Kulisy si dobře pamatuju, jako dítě jsem je vídal. Kanceláře byly všechny stejné napříč celou republikou. Tehdy jsem to tak šedivě nevnímal, ale teď se ocitnout mezi rekvizitami ze sedmdesátých let, z období normalizace, působí dost tísnivým dojmem.

To období jste jako dítě zažil. Byl jste pionýr?

Byl. A měl jsem poměrně šťastné dětství. Měli jsme domek na kraji Kolína, za námi už byla jen příroda a Labe. Furt jsem běhal venku, počítače ještě nebyly. Hráli jsme si s klukama na vojáky a bylo to fajn. Zní to jako klišé, ale bylo to tak. Rodiče nebyli nijak zvlášť politicky angažovaní ani na jedné straně. Dětství vnímám jako bezstarostné období.

Byl jste sígr?

Byl jsem trochu problematický. Ne že bych byl záludný, ale byl jsem dost hravý a svévolný. Bylo mi deset, když táta na kole lítal po Kolíně a já si v klidu ještě pozdě večer někde hrál s kamarády, aniž jsem se obtěžoval jít domů.

Na DAMU jste šel bez maturity, jak to?

Tenkrát to možné bylo. Byla to umělecká škola a platila tam výjimka, že když člověk prokázal velkou talentovou dispozici, tak k tomu se mohlo přihlédnout. Měl jsem za sebou nedostudovanou strojní průmyslovku a byl jsem vyučen jako mechanik opravář. Na DAMU mě přijmout mohli, ale pravidlo bylo, že se musí maturita dodělat, aby mě pustili ke státním zkouškám. Což se v mém případě nestalo. Já jsem absolvoval celou DAMU, ale nemám státní zkoušku.

Ani maturitu. Žádné doučení matematiky se nekonalo.

Přesně tak. U přijímaček jsem slíbil, že si ji dodělám, ale myslím, že všem bylo jasné, že se to nestane.

Od roku 2017 působíte v Dejvickém divadle, což je dost svérázný soubor. Jak jste tam zapadl?

Ten soubor je na sebe velmi emočně napojen a jeho členové tam působí dlouho. Desítky i více let. A já jsem dost svébytný, nikdy jsem si neosvojoval žádné herecké postupy, objevoval jsem vše po svém znovu a znovu. Bylo pro mě tedy docela náročné do zdejšího systému zapadnout. Ale já do něj zapadnout chtěl. Přišel mi atraktivní. Trvalo to však delší dobu, než jsem si myslel. Čtyři roky určitě. Dnes jsem za to rád. Byla to cesta správným směrem a výstup z mojí komfortní zóny.

Tak ono vystoupit z komfortní zóny do nejlepší scény v Praze možná nebylo až tak drastické.

Já si vždy myslel, že budu na volné noze. Nedovedl jsem si představit, že budu někde v angažmá. Nabídka z Dejvického divadla byla velká náhoda, ale byla z těch, které se neodmítají, od Martina Myšičky. Šlo o shodu náhod, protože zrovna odcházel David Novotný a hledali podobný typ. Já v té době zrovna točil s Ivanem Trojanem a Vaškem Neužilem seriál Svět pod hlavou. Před tím jsem točil s Hynkem Čermákem Rapla. A tak padlo moje jméno.

Řekl byste o sobě, že jste empatický?

Myslím, že jo.

Čemu vlastně říkáte punk? Číro jste asi nenosil?

Ne, já byl mentální pankáč.

Mentální?

Ano. Rebel, vzpoura, bez pravidel.

To ale k mládí patří, nebo ne?

Jasně. Já si to ale úplně nevybral, já se s tím narodil. Mít řád a dodržovat pravidla mi nikdy moc nešlo.

A teď?

Teď už to dělám. Mám pětiletého syna a manželku, a kdybych žil tak jako předtím, byl bych blbec. To prostě nejde. Pankáči, co i v šedesáti nosí roztrhané kožené bundy, mají číro a krysu na rameni, tak před nimi sice klobouk dolů, ale je to trochu mimo. Člověk by se měl vyvíjet a posouvat. A něco na sobě měnit.

Možná dnes rebelie chybí. Mladí jsou dost konformní, nebo ne?

Ano, taková je doba. Trochu nám do toho hodily vidle i sociální sítě. Dnešní mládež je úplně jiná, už žije ve virtuálním světě. Je to vývoj, který nechci hodnotit, ale je to tak.

Jaký vztah máte k virtuálnímu světu vy?

Měl jsem k sociálním sítím a internetu zprvu velmi pozitivní vztah, ale během covidu se to změnilo. Na jedné internetové platformě vyšly články, že je to celé s covidem špatně, pak zase že dobře, a nakonec že je to možná něco mezi. Byly to naprosto protichůdné informace, což se dělo i na Facebooku. Pochopil jsem, že toto prostředí je zahlceno informacemi, a sám od sebe jsem si účet na všech sociálních sítích zrušil. Něco jiného je, kdybych je potřeboval ke své práci. Kdybych třeba vyráběl šperky jako moje kamarádka, která bez Facebooku nemůže být, chápal bych to. Dnes už podnikání není jen o obchodu, ale i o sociálních sítích.

Jaký máte vztah k Českým lvům? Sledoval jste třeba první ročníky, kdy je moderoval Jaroslav Dušek a na pódium přivedl živého lva?

To období s Jardou Duškem bylo skvělé. Vždy jsem ho měl rád jako improvizátora, i když to, jak se profiluje poslední dobou, mě moc neoslovuje. Ale jeho moderování považuju za skvělé. Vyhlášení Českých lvů sleduju pravidelně, vnímám to jako prestižní věc.

Vaše manželka, herečka Halka Třešňáková, se proslavila rolí sekretářky v seriálu Kancelář Blaník. Tipuju, že jste se seznámili u nějakého nezávislého projektu?

Je to tak. Znal jsem ji dlouho. Ona byla v nezávislém divadle velmi uznávaná, princezna oboru. Dělala i se Ctiborem Turbou, vystupovala v zahraničí. Znal jsem ji a soubor Vosto5, kde jsem působil, ji oslovil na jeden sranda projekt. Byla to hříčka o zahrádkářích a ona měla hrát tykev na hnoji. Nakonec hrála zahrádkářku. Vždycky mi přišla strašně nafoukaná, připadalo mi, že to brala vážně. Z antipatie to přešlo k pochopení a pak z toho byl dlouhodobý vztah a manželství.

Znal jste tvorbu jejího táty, písničkáře Vlasty Třešňáka, kterého komunisti donutili k emigraci?

Věděl jsem, kdo to je. Něco jsem znal, ale moc ne. Až později jsem si to doposlechl.

Jaké bylo setkání s tchánem?

Vlasta je svéráz. Setkání bylo zajímavé a já byl dost nervózní.

Prý jste ho žádal o ruku Halky natřikrát?

Ano, tak to proběhlo. Mělo to různé fáze. On byl nejdřív nadšený, že jsem z Kolína, pak zjistil, že ne z toho nad Rýnem. Tak se trochu zarazil. Mají s Halkou podobný povahový rys, že jsou velmi vstřícní a hodní lidé, ale velmi dlouho trvá, než si někoho k sobě pustí.

A už si vás pustil?

Jo, už jo. Dávno, touto fází jsme prošli.

Máte s manželkou oba smysl pro humor?

Ano, každý ale trochu jiný.

Někdo umí rozesmát lidi a doma je suchar. Týká se vás to?

Doma se zasmějeme, ale jako hodně chlapů začínám v sobě objevovat introverta. Když mám čas, jsem raději doma, v klidu. A moc se mi mluvit nechce. Na mojí ženě je úžasné, a je to jeden z důvodů, proč jsem se do ní zamiloval, že nevyžaduje, abychom si pořád povídali. Vystačí si. Můžeme být půl dne vedle sebe, ona si čte, já koukám na seriál a nemusíme spolu promluvit. Je to úžasné.

Ale společné aktivity spolu máte, ne?

Jasně že jo, společně jsme dělali i divadlo. Založili jsme skupinu, kde jsme byli jenom my dva. Ale nemělo to dlouhého trvání. Zjistil jsem, že to není úplně ono, tak jsme ji zase rozpustili. Občas spolu ale děláme věci. Nárazově. Třeba něco moderujeme. Ale protože máme pětiletého prťouse, spíš se střídáme a pracuje jen jeden.

Jaký jste táta?

Měkkej.

Tak je přísnější maminka?

Ta se snaží být tvrdá. A já taky, ale označil bych se za měkkého otce, protože můj syn si může zkusit překračovat hranice a taky to dělá. Jasně že pak už ne, ale dost věcí mu dovolím. Asi to souvisí s tím, že jsem starší otec. A moje bezbřehá láska má tenhle vedlejší efekt. Syndrom starších rodičů se tomu říká.

Jste o hodně jiný táta, než byl ten váš?

Jo. Můj táta mě vychovával stylem seber se a půjdeš mi pomáhat na zahradu. Něco si dělal a já na něj koukal. Už mi neřekl, tohle vezmi, tohle udělej. Ale vzhledem k tomu, jaký byl jeho táta, což byl voják, udělal pokrok. Byl zásadový a přísný, ale v mezích. Měli jsme pěkný vztah. Mě rozmazlila maminka.

Rozmazlila? Povídejte!

Byl jsem benjamínek. Mám starší sestru, která je z dvojčat, a ta druhá ve třech letech zemřela. Maminka to hodně špatně nesla, léta se z toho dostávala. Byla to totiž banální chyba lékaře. Špatná diagnóza. Ona chytla zánět do celého těla a zemřela. Já se narodil po sedmi letech a máma mě zahrnula láskou tak, že mě rozmazlila. Když jsem vyrazil do Prahy na DAMU, vůbec jsem nechápal, co se děje. Až mi někdo řekl: “ Hele, ty seš rozmazlenej, ty si myslíš, že za tebe všichni všechno udělají." Dlouho to trvalo, než jsem se vzpamatoval, a bylo to velké probuzení.

Asi jste si nevzal někoho, jako je vaše maminka. Vaše manželka mi přijde trochu ráznější.

Jo. To jsem udělal schválně. Jsem mouchy snězte si mě a ona je velmi samostatná. Abych měl dlouhodobý vztah, který mít chci, tak potřebuju právě takovou ženu.