Tomáš Hanák: Mám-li být upřímný, stejně bych nejradši emigroval

Místem, kam utekl před „celebritním šlemem a marností“, je Zastávka. Přesněji řečeno Nižbor u Berouna, kam odešel před téměř dvaceti lety, když mu lékaři po ukončené protialkoholní léčbě doporučili, aby odešel z rizikových míst, kde se opíjel – tedy z Prahy.

Našel domek v Nižboru, kde přes všechnu životní skepsi našel i novou lásku a založil novou rodinu.

Tou rozhodující kotvou se před pěti lety stal skoro 140 let starý dřevěný železniční sklad, který postupně přeměnil v originální, přívětivou a hojně navštěvovanou nádražní hospodu Zastávka.

Ráno obvykle přicházím první, nanosím dříví, zatopím v kamnech, srovnám stoly, umyju tácky, sundám utěrku z pípy. Mám tyhle chvíle o samotě rád, připadám si jako kavárník v poetickém filmu.

Po desáté začnou přicházet lidi. Nejmilejší jsou výletníci, kteří nevědí, že tu nějaký Hanák něco otevřel. Jdou od vlaku, nejdřív si všimnou starého vagonu, pak skladiště, kytek za okny, něco si povídají a pak váhavě vejdou. Největší radost mi udělají ti, kdo se rozhlídnou a přejdou do mátožného stavu.

Přestavba dřevěného skladu z roku 1876 na restauraci, která musí splňovat současné normy, je pořádné sousto. Nebyla tu voda ani kanalizace, ta se dělala za pomoci těžké techniky, protože celý objekt stojí na vrstvách kamenů. V Rakousko-Uhersku se totiž mohly železnice stavět jen od výšky šest metrů nad hladinou stoleté vody.

Aby se na tu výšku dostali, navozili sem kameny. Díky tomu tady vlaky nerušeně jezdily i při katastrofálních povodních v roce 2002. Tyhle věci mě fascinují. Jako třeba to, že vzdálenost železničních pražců vypočítali naši předci tak, aby se po nich nedalo chodit ani běžet a nemohly se využívat jako cesta.

Všude sajrajt, rozbité lahve, vajgly, i od jointů, teklo sem, nebylo to desítky let používané. Když jsem to za 120 tisíc koupil, vzal jsem krumpáč, nadzvedl fošnu a říkal jsem si: Teď poznáš, Hanáku, pravdu: že to je celé shnilé a že jsi koupil nanejvýš hromadu palivového dříví. Jenže díky tomu, jak je sklad postavený – pod podlahou je metrová vzduchová mezera – byly dřevěné trámy v perfektním stavu.

V téhle vzduchové skrýši byla mimochodem za války ukrytá busta T. G. Masaryka z místní školy. Je to zřejmě nejvíc migrující busta, protože se v minulém století sundávala a zase nandávala celkem sedmkrát. Tím, kdo ji tenkrát před Němci ukryl, byl pan Janovský. A jeho syn Jan, nejšikovnější řemeslník, kterého znám, má na téhle rekonstrukci lví podíl.

Zlaté ručičky ve všech oborech, když jsem měl nějaké natáčení, mohl jsem v klidu odjet, protože jsem věděl, že neudělá chybu. To je to nejcennější – mít někoho, kdo chápe smysl té rekonstrukce, aby to neztratilo ducha industriálního skladu: původní podlaha se suky vystupujícími ze dřeva, trámoví, česko-německá cedule Kouření zakázáno, která zůstala, kde byla. Nechtěl jsem, aby z toho byl skanzen, nové udělané jako staré. Já chtěl staré jako staré.

Z objektů Českých drah, které už nejdou zachránit, jsme si mohli vzít dřevo, takže jsme nemuseli dávat žádné nové: celé zastropení je z drážních ruin. Ve čtyřech kupé jsou lavice z armádních vagonů, které už měly jít do vysokých pecí. Jejich ergonomie je naprosto dokonalá. Když lidi od železnice viděli, že jsem to nevzdal, nejednou mi přivezli věci, které se už měly vyhodit, třeba spěšninovou váhu nebo různé lampy, výstražné značky.

Ve Sklepě se mi dlouho smáli, co jsem si to zase vymyslel za rozmar. Ale když viděli výsledek, docela zírali. David mi složil velkou poklonu hlavně kvůli detailům. Toho si zatraceně cením.

Dětství jsem strávil v jižních Čechách, děda byl ajznboňák. V železniční stanici Balkova Lhota u Tábora stály desítky let vagony patřící armádě, ale sloužily nanejvýš za potravu rzi. Už jako dítě jsem kolem nich brousil a dumal, co s nimi, a už tenkrát jsem chtěl ve vagonu bydlet. My jsme původně se ženou chtěli zachránit a revitalizovat obrovský starý sklad pekárny na ostrově v Berouně. Krásná třípodlažní industriální stavba, kolem zničený park, jedinečné místo připomínající Benátky.

Chtěli jsme z toho udělat kulturní zařízení. Městu se to líbilo, dva roky jsme se mořili s projektem a s povoleními. Původně jsme měli dostat 92,5 procenta z evropských peněz, jenže pak se stal hejtmanem David Rath a ten snížil stropy dotací na polovinu. A projektanti řekli, že dělat všechno znovu bude sebevražda, i finanční. Vzdali jsme to. Kouzelná stavba chátrá dál, ztracené roky i půldruhého miliónu vlastních peněz žena oplakala.

Takže když jsem zanedlouho začal mlsně obcházet tenhle temný, zaneřáděný sklad, nechtěla žena o ničem ani slyšet. Ale já ho od Českých drah stejně koupil. Přiznávám, že jsem měl leccos jednodušší díky obličeji a jménu. Chodil jsem po úřadech a přesvědčoval, že na tom nechci zbohatnout, že to chci zachránit. Kupodivu mému šílenému plánu uvěřili a všechna povolení – jako drážní objekt to podléhá jiným předpisům – se mi podařilo dát dohromady.

S první ženou jsem měl před třiceti lety hospodu: u lesa, dva kilometry za vesnicí Chudenice u Klatov, bývalá zámecká konírna. Dali jsme to tam dohromady z krámů, co jsme našli po půdách. Scházely se tam davy, bylo to takové poloilegální. Hezká zkušenost, ale mít další hospodu jsem netoužil. Když jsem ale koupil tohle, vzpomněl jsem si na úžasné staré hospody v Anglii nebo v Holandsku. A bylo rozhodnuto.

Ne, i když bych si to přál. Ideální představa je pro mě rodinný podnik, kde by byla celá rodina pohromadě. Mám tři děti: dvě dospělé dcery z dřívějších manželství, které studují, ale o prázdninách tady obě pomáhaly. Čtrnáctiletý syn Tomáš tu taky občas myje nádobí. Žena Bára mi pomáhá jakbysmet, i když má svoje povolání. Ona je jako ze staré školy: umí dělat pět věcí najednou a všechny dobře, strašně rychle uklidí a přitom uvaří, napeče.

Jedním slovem skvělá žena – i když to jsou vlastně dvě slova. Postarala se mi v hospodě o krásné kytky a bylinky nebo deky pro lidi, co sedí venku. Nebo nápad dělat dětem na výletě klasické svačiny do baťůžku, chleba se salámem a jablko. Moc mému plánu nevěřila a musel jsem ji přesvědčovat, že pořídit si hospodu nejsou vyhozené peníze, že v dnešní době nejistot to může být existenční jistota – pivo a nějaké levné jídlo si lidi vždycky přijdou dát. Děláme třeba prvotřídní svíčkovou z divočáka, ale protože je to nádražní hospoda, tak máme i sekanou svíčkovou nebo plněné papriky.

…a nikdy nebude! Maximálně tu hraje nějaká hudba, a to nejlépe od interpretů, kteří už nežijí. Tady nemůže znít nějaká současná pop-music, to by tahalo za uši. Jednou večer tu seděla starší dvojice, a když Frank Sinatra spustil své slavné Strangers in the Night, začali ti dva na téhle hrubé dřevěné podlaze lehce tančit. Měl jsem triumfální pocit!

A nedávno se tady začalo promítat. Abych dohnal filmové manko, které mám za dobu rekonstrukce, pořídil jsem kvalitní projektor a po zavíračce se knajpa promění v biograf. I to je splněný sen. Představte si, že jdete slepou ulicí od nočního vlaku, mlhy se válí, obec už spí – a vy narazíte na dřevěný sklad, ze kterého zaslechnete filmovou hudbu…

Skvělé Gran Torino s Clintem Eastwoodem. Nebo krásný film V Bruggách. Dalším bude Nouzový východ režiséra Mendese s Kate Winsletovou a Leonardem DiCapriem. Patřily by sem i Ostře sledované vlaky, natáčené nedaleko, v Loděnici u Berouna. Líbila by se mi sem i původní, černobílá verze Frankensteina, ale lidi by se pak v noci báli domů a chtěli by sedět a pít až do rána.

Místní chlapi taky říkali, že mi sem nikdo nebude chodit, když tu nemám televizi a přenosy z fotbalu. Tak chci sehnat prastarý záznam finále mistrovství světa v roce 1962 Československo–Brazílie a pustit jim Masopusta s Popluhárem na plátně.

V nedaleké Vráži u Berouna je podobný sklad, tesařsky ještě krásnější, a má se likvidovat. Rád bych ho nějak přemístil sem, může to být ubytovna pro cyklisty. A ještě tu chci udělat hřiště na pétanque. Důchodce výletníky tu vidím moc rád, mají dost času a víc si to tu vychutnávají. A je mi jedno, jestli si dají jen kafe a kohoutkovou vodu a budou si číst staré časopisy, které tu najdou. A vnuci, které mají s sebou, si budou prohlížet Rychlé šípy, Ferdu Mravence nebo si hrát s vláčky.

Uvidíme, na co budou síly a peníze. Hlavně síly, protože poslední roky byly fakt vyčerpávající. Byl jsem vždycky svým pánem, určoval jsem si, co kdy kde budu dělat – tady jsem musel denně něco rozhodovat, často nevratně: zabetonovat něco tady, svařit támhle, uříznout. Jo, uříznout a basta! To břímě odpovědnosti bylo hodně těžké. Vysnil jsem si určitou atmosféru, určitého ducha a musel jsem to umět přenést na ostatní, vysvětlit, oč mi jde. A teď musím totéž vysvětlovat a vyžadovat od personálu.

Poslední rok jsem tu byl každou volnou chvíli, skoro denně. Dělal jsem zásobovače a pomocnou sílu, objížděl jsem skládky šrotu, staré drážní objekty, když bylo třeba, brousil jsem, natíral, dělal jsem třeba venkovní obložení litinových oken. Nebavilo by mě jenom to zadat firmě a pak si to v obleku přijít převzít.

Díkybohu jsem se nezadlužil! Něco jsme měli naspořeno a taky jsem začal víc pracovat, moderovat, točit. Tenhle sklad vypadá mírumilovně, ale byl nenasytný, polykal po statisících…

Člověk si řekne, že vyřazené vagony budou za babku, ale má to úředně stanovenou cenu šrotu. A jeden vagon váží třeba 16 tun. Takže tři přišly na 280 tisíc – o tom jsem doma moudře pomlčel. Vybavení kuchyně mě taky budilo ze spaní. Přinutilo mě to brát někdy i trochu zasmrádající práci, kterou bych jinak nevzal, ale před Všemohoucím jsem si to omluvil, že ulepený honorář okamžitě proměním v dobro.

Takže i nudnou a zbytečnou akci jsem moderoval s takovou chutí, že se všichni kolem divili. Hnala mě radostná představa, kolik materiálu budu moct nakoupit, jaké faktury zaplatím. A ve výsledku jsem dostával pořád víc práce, jelikož se rozkřiklo, s jakým to Hanák dělá nadšením, protože to vráží do nějakého skladu.

Ale našel jsem i firmy, které mi pomohly třeba tím, že mi poskytly materiál za nejnižší možné ceny, někdy za výrobní. Naopak stát, konkrétně ministerstvo pro místní rozvoj, mi ukázal vztyčený prostředník.

Jsem jinak velký skeptik, ale během práce tady jsem poznal lidi, kteří mi pomáhali nezištně, pracovali zadarmo, s radostí, že se něco zachrání. Asi je tu znát nějaká pozitivní energie, často sem lidé přijdou jen ze zvědavosti nahlédnout a s úžasem tady hodiny sedí.

To víte, že jo. Je to často únavné, ale protože jsem slušně vychovaný, nedávám to na sobě znát. Jsem vstřícný, usměvavý, podepíšu se, vyfotím… Tenhle objekt má tu nevýhodu, že se není kam zašít. Našel jsem si úplně na konci za nárazníkem místečko, kde si dám cigáro a nadechuju se k další autogramiádě.

Nejradši bych se od hraní a cest do Prahy úplně odstřihnul a zašil se tady. Už mě nebaví někam jezdit zkoušet si kostým a paruku. Kromě toho nemyslím, že mě čeká nějaká jedinečná filmová příležitost. Snažím se své role odehrát co nejlíp, ale stejně dopředu tuším, že to bude nanejvýš průměrné.

Zatímco tady se mi podařilo dosáhnout pro mě netušeného výsledku a je to pro mě neskonale cennější než tajtrlíkování před kamerou. Takže leckterou z nabídek už nechávám bez odezvy. Nechám si Sklep, to je srdeční záležitost, a moderování, protože to je jednak dobře placené, jednak mi to dopřává naprostou volnost v improvizaci. Mám-li být ale upřímný, stejně bych nejradši emigroval.

Nic nového, přemýšlím o tom už hodně dlouho.

Kamkoli. Turecko, Řecko, Bulharsko, Venezuela, severní Německo, Skandinávie. Kamkoli, kde by můj ksicht nikdo neznal. A kde bych byl daleko od dalších a dalších zmařených nadějí na čestnou a rozumnou správu naší země. Ale k té emigraci stejně nedojde, protože tady mám příliš složitě zapuštěné kořeny. Takže jsem se rozhodl pro mikroemigraci v Nižboru.

Je mi ctí, že jsem stále a znovu oslovován, ale už jsem v televizi říkal, aby se poohlédli po někom mladším, kdo by to dělal s novým nadšením i nápady. Vadí mi, když něco zavání trafikou, v horším případě známostmi. Vidím to v televizi, tzv. osvědčené týmy servírují divákům pořád tytéž baviče, herce, scénáře. Přitom je tu určitě spousta mladých lidí, kteří by měli dostat šanci, kteří by zčeřili smrduté vody.

Ne, já jsem netoužil být hercem. Na začátku byla jen touha pít, jezdit se sklepáckou kumpanií vlakem na výlety, někde v hospodě hrát amatérské blbosti. V jednu chvíli se to ale vymklo, smeklo, sám jsem to neukočíroval, možná mi v určitém věku dělala sláva dobře. A vida, už třicet let jsem herecký příživník. Teď je mi toho času líto.

Na druhou stranu občas bych měl zajít do kostela a poděkovat za to, že jsme zdrávi, že netrpíme hladem, máme střechu nad hlavou. Že mám dobrou ženu i dobré vztahy se svými dětmi a s jejich maminkami. A samozřejmě že jsem dokončil a přežil tuhle dřevěnou bláhovost. Ne, na lamentace fakt nemám nárok.

Nejraději bych seděl ve vagonu a s pohledem upřeným na podzimem probarvenou stráň bych se pokusil zase něco napsat, třeba báseň, novelu… Jenže ten podzimní svah je tak dokonalý, že se mě nejspíš zmocní bezmoc – o co se mám, tváří tvář této přírodní či boží dokonalosti, vůbec snažit? Nebude to jen tragikomické pinožení?

Moc mě to tu nebaví, ale opakuju – nemám nárok na lamentace! Ale v té záplavě náhražek, odpadu, recyklátů a jednodenních celebrit mám někdy úplný absťák po čemkoli poctivém, opravdovém, nevykalkulovaném, vydřeném, upřímném. Po kvalitě, odpovědnosti, otevřenosti. A když vidím v nějakém pestrobarevném magazínu titulek Lék na manželský stereotyp? Zkuste nevěru!, tak už bych snad radši navěky usnul. To si pak musím připomenout třeba Paula Newmana, který byl se svou ženou padesát let. Škoda že odešel – mám pocit, že nám podobné vzory strašně chybějí.

…kvůli alkoholu to bylo dost velké zpoždění, ale díkybohu jsem se včas vzpamatoval a rád bych po nich šel až do konce života. Jak dlouhá to bude cesta, to ať si laskavě rozhodne milá paní Zubatá.