Tomáš Dvořák: Duší jsem stále víc sportovec a asi i trapnej optimista

Teď jsem úplně pasivní sportovec.

To jo, ale tam jenom postávám.

Ano, to snad vím, ale nehýbu se vůbec. Na druhou stranu už teď vůbec neskučím, že by mě bolelo tělo. Akorát dneska jsem se probudil, chtěl jsem vypnout budík a nemohl jsem zvednout ruku, protože mě nějak píchlo v rameni. Ale to jsou takové drobnosti, už to není jako dřív, kdy jsem po zazvonění budíku pět minut musel cvičit kotníky, abych na ně mohl šlápnout.

Já jsem byl tak vybitý, že teď do sebe nějakým způsobem musím energii zase dostat. Ale neschází mi to, tedy ta každodenní dřina..

Samozřejmě že mě to láká a sem tam si s nima něco střihnu, ale pak se z toho chvíli dostávám. Kolikrát mám spíš strach, že si nepřipraven něco udělám. Ale bavil jsem se se staršími kolegy, kteří se mě ptali: „Jak dlouho nesportuješ? Dva roky? Tak to ti ještě chvilku vydrží, pak tě to zase sebere.“ Takže uvidíme.

A také pomamily. Ale na jejich trénování prostě nemám čas. To řídí Gábinka, která je paní trenérka. A holky jsou šikovné. Ale v jejich kategorii se najdou šikovnější děvčata, respektive s lepšími výkony. Teď je důležité, jak dlouho jim to vydrží.

Barborka 4,70 m a Kačenka něco přes 4,50 m. Jde jim to. Na to, že pro to moc neudělají, protože jejich tréninky jsou spíš o umravňování dvaceti dětí od paní trenérky. Ale je důležité, aby u toho vydržely. Tatínka také neměly v tomhle věku nějakého extra šikovného. Ale že jsem byl zabedněnej, tak jsem u toho vydržel a pak…...

A nejmladší Terezka si zatím chodí na atletiku hrát.

Na jednu stranu to výhoda je. To jsem si říkal, když jsem sportoval, že mám doma ženu atletku, která ví, co to obnáší. Ale jakmile je z té ženy atletky matka, tak je všechno ostatní zapomenuto lusknutím prstů. Teď je ale i trenérkou a tak už i mou současnou práci chápe víc. Neříkám, že mě do této práce uvrtala ona, ale svolila.

Hodně malinko nadřízenej.

To je takové koučování... Já koučuju svou tréninkovou skupinu, kterou mám na Julisce, ale jako šéftrenér.... Neříkám, že to je špatně nazvané, ale s trenérstvím to nemá až tolik společného. Je to spíš manager atletické reprezentace.

Je to kolikrát o sezení na zadku, datlování do počítače. Rukou už toho moc nenapíšu, vlastně jenom poznámky, které po sobě často ani nepřečtu, no teda já jo, ale už nikdo jiný. Jako nějakej šéf si nepřipadám, a na trenérství je čas až po kanceláři, kde sedím od půl osmé do čtyř.

Radíme se často, což je potřeba, jelikož rozhodně nejsem “učený, co spadl z nebe”. A já také trochu prozřel. Když mě na tu funkci přemlouvali, neřekli mi úplně všechno.

Neměl jsem zkrátka úplnou představu o tom, co to obnáší. Že se musí připravit sezóna, nastavit výkonnostní limity a kritéria pro nominace, připravit rozpočet atd., s tím jsem obeznámen byl, ale že se na to nabaluje spousta jiných věcí, to už pro mne bylo trochu “překvápko”. A pak člověk řeší např. i mezilidské vztahy. Třeba, že mi volá trenér, kterého opustil závodník. Je to v souhrnu řešení všeho možného. Takže se nedivím Václavovi Fišerovi (Dvořákův předchůdce - pozn. red.), že to po těch 17 letech opustil. Ne, že bych měl po roce zaječí úmysly, ale jsem zvědavej, jak dlouho to vydržím já.

Dokážu se vžít do jedné i do druhé role. Ale je to nesmírně komplikované. Jedná se o sport, který je těžko uchopitelný a nejde ho snadno svazovat nějakými mezilidskými smlouvami. Všechno stojí na gentlemanských dohodách, které někdy tak úplně gentlemanské nejsou.

Člověk v takových případech může projevit nějakou míru pochopení, ale dbát dodržování těch gentlemanských dohod nelze. Už byl xkrát pokus udělat smlouvy svaz - sportovec, svaz - trenér, trenér - sportovec apod. Ale vždycky to na něčem pohořelo. Nejde udělat jeden mustr, pod který by se vešli všichni. Takže když zavolají, tak je samozřejmě vyslechnu, ale nevím, jestli jsem s to nějak výrazně pomoci.

On to vnímá tak, že jsem ho opustil já. Já to tak nevnímám. On nás slovně opouštěl x let a když jsem s ním pak jednou souhlasil, najednou se to obrátilo a byl jsem to já, kdo prý opouštěl.

Myslím si, že mi to ještě chvilku potrvá. První rok byl náročný. To jsem si práci domů nosil. Protože v kanceláři se totiž dá úplně naplno pracovat jen od půl osmé do devíti, než začnou drnčet telefony a chodit lidi. Takže jsem toho doma v posteli udělal kolikrát víc, než tady za osm hodin v kanceláři. Což tedy nesmírně Gábinu štvalo.

Ještě teď si sem tam nosím práci domů. Ale hlavně je všudypřítomná, protože se o atletice bavíme i doma. Tam ale nechávám prostor Gábince, která mi sděluje své dojmy z dětské atletiky a já si starosti své a jiných, které jsou na mých bedrech, tutlám v sobě.

Myslím, že to zase začíná chytat druhou mízu. Bylo jisté mezidobí dané tím, že odešla velká spousta trenérů. Není to o tom, že by děti nechtěly atletiku dělat, ale nemá je kdo na stadión přivést. Rodiče to moc nedělají, své děti dávají na fotbal, hokej, tenis apod. Ale teď se rozjíždí nový projekt české atletiky nazvaný příznačně – Atletika pro děti. Myslím si, že dokáže oslovit spoustu dětí i rodičů, kteří potřebují vidět, co na stadiónech děti budou dělat.

Stále je to o tom, že když se atletika v dětském věku nebere nějak extra vážně, tím lépe. Je to plusový sport pro vývoj dítěte. Určitě lepší, než když pětiletého kluka na hokeji honí jak hadr na holi a takových sportů je víc. Kolikrát to ty děti v patnácti, šestnácti přestane bavit. Atletika je sport, který se dá dělat od šesti let takovou tou hravou formou.

Přesně. Je to sport, který se dá dělat celý život, samozřejmě ne vrcholově. Člověk si užije sportování, dokáže se socializovat s jinými lidmi. Ač je to individuální sport, tak parta bývá výborná. Myslím, že spousta dětí na atletiku chodí kvůli kolektivu. Časem se třeba v tom sportu zhlédnou a dají mu víc, než se po nich ze začátku chce. A možná si v něm najdou takové zalíbení, že ho budou dělat na úrovni, která jim bude vyhovovat. No a pak se potkají se mnou, což bude velká výhra.

Ježíšmarjá.

Myslím, že to není důvod k odstoupení, jak mi jeden člověk na internetové diskusi doporučil. Je to totiž o tom, že jsem duší stále víc sportovec a asi i trapnej optimista. Prostě se na to dívám přes růžové brýle. Vzpomínal jsem, jak jsem se k tomu stavěl já, když jsem jel na svůj první, druhý, třetí, šampionát a když mi bylo pětadvacet, tak už jsem medaili přivezl. Tenhle tým byl v průměru také pětadvacetiletý, byly za nimi výkony, ale prostě ještě úplně neuzráli.

No, to jsem možná udělal chybu. Původně jsem to plánoval, ale pak jsem si řekl, že jsem seriózní otec, tak nebudu dělat krávoviny.

Včera jsem vařil oběd a dělal jsem celý den na zahradě. Ale bylo to po delší době, protože nemám vůbec čas.

Ano. Dvanáct dní jsme byli v Turecku, bylo to úžasný. Pekelně jsme se ohřáli, bylo tam padesát stupňů.

Nejlépe, aby den měl aspoň 32 hodin, abych těch 8, které by byly navíc, mohl věnovat rodině.