Tomáš Dastlík: Natáčení Lajny pro mě nebyla práce, ale určité naplnění

Je to půl napůl. Polovina divaček mi píše, co jsem to udělal, taková úžasná rodina, zářný příklad toho, že to jde. Ale zhruba padesát procent tvrdí: „To jsem ráda, že jste s tou Šárkou, konečně máte jiný náboj, přeji vám, aby to vydrželo.“

Různých reakcí mám od žen hodně. Chlapi se k Ulici téměř nevyjadřují.

Ano, ale většinou to neřeknou. Asi se stydí. Jel jsem vlakem a seděl se mnou pán, vytáhl fotku, jestli bych mu ji podepsal. Chtěl podpis buď pro manželku, nebo maminku, už si nepamatuji. Já řekl, že mu napíšu věnování, jaké jméno mám uvést. „Ne, ne, to je pro mě,“ odpověděl mi.

(směje se) Jsem dost tolerantní člověk. Nemám moc rád konflikty, všechno se snažím vyřešit smířlivou cestou. Kdyby se stalo něco takového, snažil bych se problém řešit domluvou.

Nikdy nic není černé, nebo jen bílé. Vždycky jsou v tom nějakou mírou zainteresovaní oba. Nechci říct, že nevěra k životu patří, ale někdy se to může stát.

Není, jde o herecký úkol, který musím splnit. K téhle práci se člověk dostane i na základě toho, že má nějaké herecké kvality. Zakřičet na někoho není těžké ztvárnit.

(srdečně se směje) Můj táta byl a je doteď aktivní sportovec, takže měl hodně času pro sebe. Nemůžu říct, že mě a o rok starší sestru nějakým způsobem vyloženě programově vychovával.

Naši výchovu měla na svých bedrech mamča. A taťka spíš jakoby přicmrndnul. Párkrát se zachoval přísně, asi když jsme něco rozbili a mamka nás už měla nad hlavu, tak zakročil.

Táta je plavec, odmala se věnoval sportovnímu plavání, pak v šestnácti přešel na závodní potápění, respektive ploutvové plavání, aby se ve dvaceti k bazénovému plavání opět vrátil.

Potom se přeorientoval na to dálkové, a když mu bylo 34 roků, stal se z něj triatlonista. Po několika letech se opět vrátil do bazénu.

Ve veteránském věku dokonce reprezentoval třeba na mistrovství Evropy i světa a poměrně úspěšně. Jeho hlavní disciplínou se stala trať na 200 metrů motýlkem. Teď je plaveckým trenérem.

Úplně, o 180 stupňů. Jsem starší tatínek a mám pocit, že člověk se stává dospělým, až když se musí starat o někoho jiného. Když přijde ta zodpovědnost.

Do té doby jste takovým dítětem, které si dělá, co chce, víceméně si může volněji nakládat i se svým časem.

Ve čtyřiceti jsem už dosáhl nějaké kariéry i určité finanční svobody. Najednou musíte dost toho sesekat.

Nemůžu chodit na ryby, pořád hrát tenis, ale přizpůsobit vše rodině. Samozřejmě v dobrém, protože jde o jiné životní naplnění, to nejlepší.

(dlouho se směje) Řekl bych, že jsem labilnější. Třeba včera na procházce si malý sedl na bobek a začal zkoumat broučka a mě to dojalo. Když vidím dítě, které ještě před pár měsíci neumělo chodit a teď pozoruje broučka a něco mi o něm říká…

Jsem velice často, nebo vlastně možná pořád v takovém stavu, kdy denně koukám na Ondru a chce se mi brečet.

Určitě, to mám po mamce.

Už předchozí partnerky naznačovaly, že bychom mohli uvažovat o rodině. Odkládání z mé strany bylo způsobené trochu sobectvím i jistou mírou zodpovědnosti.

Do roku 2014 jsem působil v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde moje pozice byla sice silná, ale materiálně se nedalo mluvit o nějakém zajištění. Nemohl bych zabezpečit rodinu a dítě tak, jak jsem si představoval a chtěl.

Přitom šlo o dlouhodobější vztahy, ale já mám pocit, že ke mně všechno přichází s určitým zpožděním. Studoval jsem do 29 let a zdá se mi, že všechno mám o ty studijní roky posunuté.

Ne, pracuje ve spediční společnosti. Zabývá se logistikou, prodává místo v kontejnerech na zaoceánských lodích, které k nám vozí zboží. Teď je samozřejmě na mateřské.

To je docela kuriózní. Seznámila nás moje bývalá přítelkyně, se kterou jsem prožil šest let a náš vztah tak nějak v tichosti a hezkým chováním přerostl spíš v sourozenecký. Což se u dlouhodobějších vztahů stává.

Myslím si, že hranice je kolem čtyř let, kdy by se měli partneři buď vzít, nebo rozejít. Zůstali jsme přáteli a jednou mi řekla, že jdou s holkami na hokej a je mezi nimi jedna, která by se mi mohla líbit. Tipla to přesně, ta slečna mi byla opravdu sympatická, samozřejmě nevěděla, že jsem tam kvůli ní. Nakonec všechno secvaklo.

Spíš byla nešťastná babička, maminka mojí mamky, která herce vnímala jako komedianty. Rodiče tomu nechávali volný průběh, protože nevěřili, že se na školu dostanu. Šlo o záležitost velice výběrovou, myslím si, že byli překvapení, když se to podařilo.

Herectví byl můj dětský sen, přitom jsem ani nechodil na nějaký kroužek nebo do divadla. Přistrčila mě k němu moje jiná bývalá přítelkyně, protože jsem o tom pořád mluvil.

Mrzí mě, že se mojí nynější kariéry nedožila maminka. Zemřela před dvanácti lety a ona mi přála, abych si sen splnil. Teď kdyby viděla, že jsem se dostal i do vod televizních, byla by nadšená.

Uvažoval, dostal jsem se až do posledního, třetího kola. Tehdy naposledy vedl ročník pan Boris Rösner, který měl o mě zájem. Pak si vzal moji přihlášku, kouknul na datum narození, zeptal se, jestli nejde o chybu, že je mi už pětadvacet.

A něco se zlomilo, což chápu, čím je člověk starší, má sice víc zkušeností, ale je míň tvárný. Věk mi asi zavřel dveře. Naštěstí na JAMU jsem se dostal a byl v ročníku, který vedl pan Josef Karlík, tam nás vzali tři starší kluky.

Naprosto přesně řečeno, to byl masakr! Do té doby jsem v Ostravě nebyl, jel jsem se tam podívat vlakem na nějaké představení, ve městě zamračeno, ten industriál, komíny, přes nos mě pláclo úplně jiné ovzduší.

Nastoupil jsem do tramvaje číslo 8 u nádraží, úplně prázdný vagon, k Bezručům asi sedm zastávek.

Na druhé přistoupil plešatý chlap jako já, ovšem třikrát větší. Přišel ke mně a vzal můj batoh, který jsem si dal na protější sedadlo, odhodil ho a sedl si na to místo. V tom prázdném voze! Já si říkal, co teď, mám se prát? Stejně by mi dal do držky… A představte si, že to byl náš divadelní zvukař. Pak se mi omlouval.

Nástup do Ostravy byl pro mě opravdu dost těžký. Na její obranu musím říct, že jsem v ní kouzlo našel, v její syrovosti, ale k tomu se musí člověk propracovat.

Sem tam mi kolegové říkávali pane inženýre. Divili se, prý jsem blbej, proč jdu do tak nejistýho povolání. V herectví, když se neprosadíte blíž k Praze nebo do televizních či filmových vod, celý život docela živoříte. V jiných profesích, když jste dobrá, tak víte, že půjdete nahoru.

U herectví to zaručené není, pokud si vás nikdo nevšimne, když nedostanete tu jednu šanci, tak přesto, že jste vynikající, můžete být celý život někde zahrabaná. Tím nechci říct, že já jsem vynikající. Jsem řekněme dobrý a měl jsem to štěstí.

Ano, prvním impulzem se stal televizní film režiséra Petra Nikolaeva Na druhý pohled, kdy jsme ztvárnili hlavní role s Davidem Matáskem a Vandou Hybnerovou. Byly kolem toho boje, abych tu roli získal. Petr mi říkal, že produkce ji nechtěla dát někomu, kdo není tak známý, on si mě vytáhl z Ostravy.

Vše nakonec dobře dopadlo. Produkce mi na 14 dní pronajala byt u Národního divadla, kde si mě každé ráno vyzvedl řidič. Pro mě to byl úplně nový svět. A pak přišla Ulice, když nastoupíte do denního seriálu, dojíždění se nedá stíhat.

Asi jo. Hodně lidí mi totiž říká, když mě víc poznají, jak jsem mírumilovný a hodný člověk. A kvůli vzhledu mě měli zařazeného jinak. Možná to způsobují i role v různých kriminálkách, kde někoho vraždím. K tomu moje mírná muskulatura, takže lidi předpokládají, že jsem ostrej.

Je to dáno i dobou, kriminálky se točí nejvíc. Zdá se mi, že už tím, když někdo někoho zabije, tvůrci získají dobrou zápletku, mají zaděláno na příběh. Obecně se teď točí rychle a za co nejmíň peněz. Budovat vztahové věci je o dost těžší.

Naštěstí v divadle jsem to tak neměl a nemám. Potkaly mě pěkné role, když se na mě podíváte, tak Cyrano určitě typově nejsem, přesto jsem ho hrál, nebo Oněgina.

Jako dítě jsem byl oplácanější, táta mě vždycky na něco dal, ale pokud se věnujete třeba judu a trpíte nadváhou, dostanete akorát do držky. Potom na kanoistiku, jenže já byl neohrabanej.

Až ve čtrnácti mi moje fyziognomie vadila kvůli holkám a začal jsem dělat kliky, shyby. Tenhle základ jsem si nesl přes gympl a vysokou školu. Žádné fitko, sám, s vlastní vahou.

Po tátovi poměrně dost plavu, baví mě kolektivní sporty, už chodím i do posilovny. Snažím se hubnout, protože televize přidává kila, lidé jsou pak překvapení, že nejsem tlustej.

Jo? Teď se cítím moc polichocenej. Naučil jsem se bruslit sám a hokej mě baví. Na JAMU jsme měli partu a chodili si rekreačně zahrát. Odvíjí se to od toho, jak jste zdatný bruslař.

Když jsme Lajnu točili, bylo mi jasné, co je efektní na kameru. Původně jsem měl mít dubléra, až budu dávat gól, ale když viděli, jak hraju, nechali to na mně.

A představte si, že jsem se asi po sedmi letech na stadionu viděl s bratrancem Lukášem Dastlíkem. On hraje hokej profesionálně a dělal v Lajně komparz.

Já se s ním domluvil, ať mi jde na určitou situaci, když budu dávat gól, aby akce vypadala co nejprofesionálněji. Při natáčení fungovali profi hráči, kteří mě učili střílet příklepem, do té doby jsem to neuměl natolik, abych se vždycky trefil.

Lajna mě celkově moc bavila, nebyl to klasický natáčecí stereotyp, hrálo se ve skutečných exteriérech. Nešlo o nic rychlého, nemuseli jsme mít za dva dny hotovo, figuru jsem si mohl udělat, jak jsem chtěl, prostě super.

A pak mě velmi oslovilo, že jde o hokej, o kterém jsem jako malý kluk taky trochu snil. Takže natáčení Lajny pro mě nebyla práce, ale určité naplnění. Takhle bych si strašně rád zahrál v pohádce! Úplně po nějaké prahnu.

Já na Sňatky zcela programově nekoukal, protože třeba uvidíte vynikající herecký výkon a budete se snažit ho napodobit. A to nemůže dopadnout dobře. Přijdou do divadla pamětníci a poznají, že Dastlík se pokouší kopírovat pana Valu.

Myslím si, že ani režisér by nechtěl nějaké napodobování. Někteří kolegové to možná zkoušejí, pro někoho nejde o špatnou cestu, ale pro mě je nemyslitelná.

(začne se hodně smát) Nejste první, to mi říká spousta lidí. Asi na tom něco bude, tvrdili mi, že mám stejný hlas, už v době, kdy jsem hrál v Ostravě.