Tomáš a Tamara Klusovi: Cítíme se obrovsky požehnaně a šťastně

Tomáš: Pár pěkných jsme objevili už před tímhle, ale pořád to nebylo ono. Až za mnou přišla Tamara s fotkou jabloně, kterou máte před sebou. A říkala, že to je to pravé. „A kde je ten dům, kde budeme bydlet?“ ptal jsem se. Byl to totiž jen ovocný sad.

Tamara: Jen kvůli jabloni sem jet nechtěl. Jenže jak jsem ji viděla, bylo mi jasné, že tu máme být. Tomáš se mi smál, že jsem Jolanda s čarovnou koulí (obskurní televizní věštkyně), a ať najdu raději dům, kvůli kterému stojí za to, jet se na něj podívat.

Tomáš: Ale věděl jsem, že musím udělat manželský kompromis, tak jsme vyrazili. Příjezdová cesta nebyla vysekaná, a přesto mi blesklo hlavou, že asi opravdu jedeme domů. Jak jsme to tu viděli, hned jsme se do místa zamilovali.

Realitní makléř nás sice od koupě odrazoval, neboť příjezdová cesta byla věcným břemenem, ale my se nedali. I kdyby se tu nedalo stavět, postavíme si tu maringotku a budeme se sem jezdit kochat, řekli jsme si.

Měli jsme tehdy byt v Praze a jedno dítě, Josefínku. Makléř nás přemluvil, ať si dáme týden na rozmyšlenou, a my odletěli na týden do Říma, protože jsme měli výročí svatby. Druhý den ráno volalo neznámé číslo. Byla to policie Mníšek pod Brdy.

Tomáš: Skoro. V Mníšku jsem byl jednou v životě, a hned mi volá policie! Ptali se mě na toho pana makléře, se kterým jsme jednali. Asi je to podvodník, napadlo mě. Sdělili mi, že je nezvěstný. A že jsme byli poslední, kdo s ním mluvil.

Tamara: My mu totiž ještě z letiště volali kvůli rezervaci, i když on tvrdil, že tenhle pozemek nám opravdu nikdo nevyfoukne. Pak mi poslal dědeček článek, že ho našli oběšeného v brdských lesích.

Tomáš: Pozemek jsme koupili a brzy jsme zjistili, že bychom rádi přikoupili i ten nad námi. Jeho majitel sem nejezdil, a přesto stačil dělat problémy, takže za námi chodili sousedi a povzbuzovali nás, ať to koupíme, že nám přispějí. On nejprve nechtěl, pak nám dal velmi vysokou cenu, ale my na ni kývli.

Tamara: Měli jsme už začít stavět dům, ale místo toho jsme přikoupili půdu. Do toho jsem potřetí otěhotněla. V tu chvíli mě trochu zachvátila panika. Bydlet dál v Praze jsem odmítla, protože náš byt byl ve čtvrtém patře bez výtahu, a měli jsme tři děti během čtyř let, dva psy a Tomáš byl většinu času na turné.

Tomáš: Ukázalo se, že pan soused problémy nejen přivolává, ale i prožívá. Těsně před podpisem smlouvy se omluvil, že si vykloubil ruku. Pak mu zemřela babička a on musel odvézt maminku na léčení, protože se zhroutila.

Všechno jsme akceptovali, ale když volal potřetí, že si zlomil nohu, poslali jsme už našeho právníka, ať to vyřídí on. Právník nám volal, že pán mu opravdu přijel otevřít na vozíku.

Tamara: Stavbu velkého domu jsme přesměrovali na přikoupený pozemek, a nastěhovali se do malé prozatímní chatičky, kde jsme likvidovali krysí hnízda. Tam jsem přečkala finále třetího těhotenství.

Když jsem přijela z porodnice, vešla jsem dovnitř s maličkou Jenůfkou na ruce a vybuchnul kotel. Následovala rychlá evakuace k Tomášově tetě do Sedlčan. Díky tomu jsme rychle začali stavět menší dům, jen dvě místnosti nad sebou, kde bychom mohli přečkat, než se dostaví ten velký. Jednou tu bude Tomášovo studio a moje pracovna.

Tomáš: Zatím mám studio v karavanu, který mi půjčili kamarádi.

Tamara: Už to trvá šest let. Jsou to velké přesuny, ale my ten příběh už teď milujeme. Navíc to vypadá, že se po Novém roce skutečně nastěhujeme do vysněného velkého domu.

Tomáš: Člověk se stále zdokonaluje. Dosahujeme takřka zenového klidu. Je to prostě škola. Vyrůstal jsem bez táty a kolem mě teď tady chodí sexy chlapáci, co umí všechno. To není můj případ, ale velmi mě to inspiruje. Stává se ze mě, i pod vlivem syna Alfréda, chlap.

Ne že by si Alfréd ujížděl na bagrech, ale zajímá ho, jak se vyrábějí různé věci, a má vztah k půdě. Spoustu věcí díky tomu dělám s ním.

Tomáš: Je. Asi před týdnem se mi zdálo, že mám po ránu přeleželý účes, tak jsem vzal strojek a bylo to. Někdy ze mě ale mají lidi strach. Dělal jsem rozhovor pro televizi a měl jsem roušku a kapuci. Pak mi psala teta, že jsem vypadal, že někomu rozbiju hubu. S tím sestřihem jsem ale spokojen, pravidelně si ho doholuju.

Tomáš: A víte, jaké to jsou nervy? Jedno video se nahrává i dvě tři hodiny. Navíc pro mě je pravidelnost těžká disciplína. Abych měl nad sebou bič, ohlásil jsem, že využiji čas k tomu, abych se učil anglicky. Jsem totiž věčný začátečník, který dlouho využíval toho, že má hudební sluch, a angličtinu spíš napodoboval. A ono mi to ve škole procházelo, jenže jsem se toho moc nenaučil. Pokud chceme porozumět světu, musíme se učit cizí jazyky.

Tomáš: Uděláme ho v angličtině!

Tomáš: První tři měsíce našeho vztahu byly natolik intenzivní, že už nás teď těžko něco může překvapit. Ne že bychom se o sobě nedozvídali nové věci, ale neřeknu si, že jsem osm let nevěděl, s kým vlastně žiju. Ty první tři měsíce jsme se zavřeli v nuselském bytě a prakticky nevycházeli. Celý jsme ho pomalovali, napsali spoustu písniček, proběhly i divadelní pokusy. Pochopili jsme, že k sobě patříme, a teď si to jen utvrzujeme.

Tamara: Musím souhlasit.

Tomáš: Ale nemusíš!

Tamara: Tak vážně, souhlasím, že jsme se s Tomášem už dobře znali. Pro nás bylo první kolo korony požehnáním, protože jsme konečně měli čas být intenzivně spolu a s dětmi. Jak my si užívali domácího vzdělávání! Byl to intenzivní čas nás pěti.

Tamara: První kolo bylo fajn. Druhé kolo je trochu nekonečné. Už to samozřejmě obnáší i útrapy. Koloběh života se nezastavil, oba na něčem pracujeme a pořád jsme ve dvou místnostech.

Dole probíhá distanční výuka s Josefínkou, při které asistuju, nahoře pobíhají další dvě děti, které stále lítají dolů, že chtějí napít. Tomáš je zavřený v karavanu, aby vůbec mohl skládat písničky a měl svůj prostor. Ano, někdy to je trochu na palici.

Tomáš: Navíc ten malý domeček se ještě zmenšil, jak vedle rostl ten větší. Viděli jsme, že už opravdu potřebujeme každý vlastní prostor. Obdivuju lidi, co nemají možnost vyjít do zahrady, do lesa a zvládají to. My máme na online výuce jedno dítě. Ale mít třeba sedmáka a třeťáka, do toho malé dítě a bydlet na sídlišti? Takoví lidé jsou pro mě hrdinové dnešní doby.

Tomáš: Napsali jsme ji v první vlně a shrnuje naše pohledy na život v karanténě. Je o tom, jaké bohatství jsme ucítili tím, že se máme. Hodnoty, co uznáváme, uznává hodně lidí, jen se o nich moc nemluvilo.

Čas strávený s rodinou je skoro pro každého blaho. Jasně, jsou i kritické okamžiky. Děti běžně prosí o sto věcí denně, ale v karanténě o deset tisíc. O tom jsme zpívali a výtěžek věnovali lidem v první linii i těm, co třeba vozili jídlo důchodcům.

Tamara: Taky jsme zpívali před domovy důchodců, lidem do oken, což bylo moc pěkné.

Tomáš: Když bylo jasné, že už jednou přeložené turné se bude muset znovu odložit, a začalo být tak trochu dusno v otázce, co vlastně budeme dělat, přišel Honza Svěrák s návrhem, jestli bych s ním nechtěl udělat muzikál.

Takže jsem si zalezl a vytvářím muzikál ve spolupráci s Tamarou, která nádherně zpívá a inspiruje mě k tomu, aby písničky byly ještě lepší a barevnější. Spolupráce s Honzou je skvělá a velmi inspirativní, i když cestu k sobě si hledáme velmi složitě.

Tomáš: Jsme každý z jiného těsta. Poprvé jsme se potkali při natáčení pohádky Tři bratři. Docela jsme se zhádali. On nechápal moji rozevlátost a já nerozuměl jeho přímočarému pohledu na věc.

Druhý den ráno jsme si ale sedli na kafe a vše si vyříkali. Od té doby jsme se scházeli pravidelně, abychom si řekli, jak se naše úhly pohledu mají.

Na jedné schůzce mi řekl, že řeší podobnou věc jako já. Že už neví, co má lidem říct a jak, a že si chce dát taky tvůrčí pauzu. Já si tu roční dal. On poté své přišel s tím, že má muzikál, ve kterém je vepsaná jeho proměna. Myslím, že má sílu a přitáhne masu lidí, protože jim dá nahlédnout do vlastních tenat.

Tamara: Původně jsme chtěli být už v novém domě, ale kvůli koroně došlo ke zpoždění dodávek. Takže pojedeme k Tomášově mamince do Třince. Vídáme se s ní málo, tak abychom alespoň na Vánoce byli společně. Je to naše tradice, jezdíme tam každý rok. Je ráda, že nás tam všechny má.

Tomáš: Máma je velká pečovatelka. Máme tam skutečný mama hotel.

Tamara: Moje rodina bydlí blízko nás a má pochopení, že se na Vánoce přesouváme. Uvidíme se s nimi později.

Tomáš: Dětem jsme ve spolupráci s koronou lehce naznačili, že i Ježíšek to bude mít letos o dost složitější. Dostaly limit. Každý může chtít tři dárky, malý, velký a střední. A stejné pokyny jsme dali i příbuzným, abychom to s nadílkou nepřeháněli.

To je jeden z přínosů korony, že si člověk uvědomí, jak málo mu stačí ke štěstí. A že jsme si žili jako lidstvo i jako jednotlivci nad svoje možnosti. A hlavně nad možnosti naší planety.

Snažíme se vysvětlit i dětem, že každá věc má nejen původ, ale i budoucnost. Že se věci musejí někam podít, nezmizí. Tamarka zrovna píše knížku, kde i toto vysvětluje formou pohádek.

Tomáš: Často jsme je trávili u babičky, tátovy mámy. Byly to hodně tradiční Vánoce, házeli jsme bačkorou, loupali ořechy a krájeli jablíčka. Bylo hodně zvyků, které jsme plnili, a k mému velkému dětskému rozhořčení si v tom děda liboval.

S oblibou vymýšlel nové zvyky těsně před nadílkou, když viděl, že se napínáme jako guma u spoďárů. Oni bydlí v horách, kde byly zimy s dvoumetrovými závějemi. Bunkry jsme nemuseli stavět přesouváním sněhu, ale prostě se udělala díra do závěje. Mám krásné vzpomínky.

Tamara: Jsem ze čtyř dětí, takže u nás to vždycky bylo kouzelné. Rodiče nám každý rok dělali rituál, kdy jsme vyhlíželi Ježíška. Přestože byli celou dobu s námi, záhadným způsobem se pod stromkem objevily dárky a ozval se zvoneček.

Tomáš: Řekni, jak podle malé Tamary vypadal Ježíšek!

Tamara: Každý si ho představuje jinak, ale já jednou o Vánocích měla horečky, byla jsem asi tříletá. A zjevil se mi Ježíšek. Byla to prastará starožitná klika. A ta veliká klíčová dírka, co vypadá trochu jako človíček, byl ten Ježíšek. Takhle jsem si ho představovala velmi dlouho.

Tomáš: Snowboard! Dostal jsem ho asi v deseti. Už jsem sportoval a měl jsem odjet čtrnáct dní po Vánocích na důležité závody. Po snowboardu jsem velmi toužil. Nebyl pod stromečkem, máma to krásně vymyslela. Tam byl jen papírek se vzkazem a já ho musel hledat. Našel jsem ho ve sklepě u kamen. Měl jsem ohromnou radost, ale nedostal jsem k němu boty. Jenže to jsem celý já. Hned musím všechno zkusit.

Druhý den ráno jsem vylezl na kopec a v normálních botách jsem ho sjel. Jenže jsem si zlomil ruku v zápěstí. Byly to krásné Vánoce. Jednak super bolest, ale především hovor s panem trenérem, kterému jsem musel oznámit, že závody, na které jsme se půl roku připravovali, nebudou. To byl můj nejvýraznější dárek.

Tamara: Mám trochu drsnější story. Ale vzpomínáme na ni rok co rok celá rodina. Tehdy byly teplé Vánoce, žádný mráz. Moje maminka dala bramborový salát na balkon, kde na něj celý den pražilo sluníčko a zkysnul. My jako každý rok drželi půst, abychom viděli zlaté prasátko.

V šest večer jsme si sedli k večeři a snědli jsme ten bramborový salát. Po pěti minutách jsme se všichni pozvraceli. Jeden za druhým, do talíře a slavnostní tabule.

Když z vedlejšího pokoje, kde stál stromek s voskovými svíčkami, zazvonil zvoneček, vešli jsme a viděli, jak hoří záclona. U stromečku stála nádherná kulisa z divadla, vyřezávaný kohout, hlavní dárek pro celou rodinu. Dodnes vidím toho kohouta a za ním oheň. Můj otec přiběhl s vědrem vody, které tam rychle chrstnul, takže dárky promočené, my pozvracení a do toho ohořelé okno.

Tamara: Motiv je z Alfredovy hlavy. Měl před rokem období, kdy vyžadoval pohádku jen ode mě. A musela být vymyšlená, nová, originální. Docházely mi nápady, tak jsem ho požádala alespoň o zadání. Řekl, že chce pohádku o všech zvířatech.

Chtěla jsem ho převézt, tak jsem mu je začala vyjmenovávat v domnění, že ho tím uspím. Čolek, fenek, anakonda, šeptala jsem a drbala ho na zádíčkách. Když už jsem myslela, že spí, chtěla jsem se odplížit.

Jenže on se posadil a prohlásil, že jsem rovnou mohla říct „zvířata šla“. A teď že chce tu pohádku. Tak přišla série pohádek, které jsem si duchapřítomně nahrávala nebo psala jako bodový scénář do telefonu. Že mu je jednou vepíšu do Knihy života, kterou jsem vydala jako deníček pro děti do sedmi let.

Po nějaké době jsem poznámky našla, začala je přepisovat a Tomáš mě povzbudil k tomu, abych je vydala jako pohádky. Svou komfortní zónu opouštím i v tom, že je sama ilustruju.

Tamara: Slavili jsme je v našem nuselském bytě, kam jsme pozvali všechny naše kamarády, kteří byli v tu dobu sami. Byl tam Tomášův profesor Michal Palata, naše kamarádka, která se zrovna rozvedla a střídavá péče vyšla o Vánocích zrovna na tatínka, přiletěl i kamarád z Argentiny, který hrál na harmoniku a žebral do klobouku, a byl s námi i můj táta.

Moc ráda organizuju setkání, a tak jsem nechala přivézt ohromné stoly od naší kamarádky z restaurace a udělali jsme obří kýbl salátu. Bylo nás tam tehdy asi šestnáct a byly to nádherné Vánoce.

Tomáš: Myslím, že budou přibývat s věkem dětí. Zatím byly malé a největší radost jim dělal balicí papír. Teď už přituhuje a myslím, že se vcítím do svého dědečka a budu po jeho vzoru klíčové okamžiky natahovat.

Tamara: Děti stále podporujeme ve víře v nadpřirozeno a jiné světy nežli jen ten hmotný. V tom se někdy lišíme od některých kamarádů, kteří to svým dětem nedělají a pak se diví: „Jací skřítci, jaké víly? Vy jim vlastně lžete!“ Bereme to ale jinak. Když byl před měsícem svátek svatého Martina, stála Josefínka za šera v koutu kuchyně a říká: „Mami, letos nebude slavnost, kdy přijíždí svatý Martin. Nikdo to neslaví, když je ten koronavirus.“

Ocenila jsem to jako zajímavou úvahu a ona nelenila a zapálila mu v rohu terasy svíčku ve sklenici. Taky namalovala obraz naší rodiny i se svatým Martinem a připsala „Martine, prosím, přiď“. Bylo to dojemné.

Tamara: Odepsala jsem jí místo svatého Martina a dala dopis za okno. Byla úplně rozrušená, když mi ho ukazovala.

„To je prastaré písmo! To je fakt od něho!“ volala. Martin jí psal, že je moc dojatý, protože si na něj letos nikdo nevzpomněl. Je moc rád, že mu někdo sám od sebe a od srdce zapálil svíčku. Psal jí, ať nikdy to svoje srdce neztratí, protože je plné lásky a laskavosti. Velmi to prožívala a říkala, že už chápe, že některé dárky jsou víc než ty hmotné. Vždyť jí dal slib, že příští rok přijede, jenom jí!

Druhý den měla distanční výuku a paní učitelka se ptala, co zažili. Josefínka se na mě otočila a zašeptala: „Já jim o tom svatém Martinovi říct nemůžu, protože oni by tomu stejně nevěřili.“

Tomáš: Má velký konflikt s kámoškama, protože jim řekla, že má draka, kterého každý večer krmí. Kámošky ho chtěly ukázat, ale řekla jim, že ho neuvidí, protože na něj nevěří.

Máme kamaráda z Tibetu, kterého mají děti ve velké úctě, a s ním děláme rituály na uctění různých bytostí, takže jim to přijde zcela přirozené. Že neexistuje jen ten svět, který vidíme, ale i jiný, který také obývají bytosti. A i s nimi jsme spojeni.

Tamara: Až se změní atmosféra ve společnosti. Je kolem nás hodně strachu, tak doufám, že ho bude míň.

Tomáš: Strach je velké sedativum!

Tamara: Působní na nás na všechny, i když se ho snažíme clonit, tak ho cítím z lidí z okolí. Moje babička měla koronavirus. Je jí 75, ale prošla jím úplně nádherně, protože je jedním z nejpozitivnějších lidí, které v životě znám. Celý život si plní svoje sny a je mladá duší.

Říkala, že ji víc trápí to, že děti nechodí do školy, než že „chráníme“ ji tím, že za ní nejdeme, abychom ji nenakazili. Přeju si, abychom se strachu zbavili, protože ten, v kombinaci s jakoukoli nemocí je daleko větší problém než pandemie.

Tomáš: Mám strach z toho nánosu, který je díky covidu na všem položený. Způsobuje, že máme strach i z věcí, které jdou porazit. Věřím v lidský mozek a hlavy, co neustále vymýšlejí něco nového. Mám strach z toho, že se neumíme poučit z dějin. Blízko nás řádí tichý zabiják, ale ostatní problémy z planety nezmizely.

Myslím, že je třeba se spojit a hovořit o tom, komunikovat. Možná bychom se mohli ptát, co se děje s planetou a jakým stylem žijeme, my však místo toho máme strach z ostatních lidí. Z těch, co třeba nemají roušku. Nejsme schopni dialogu, který jediný může způsobit, že zatáhneme za ruční brzdu, začneme lépe.

Celou současnou situaci vnímám jako možnost restartu. Naší největší slabinou je nepozornost. K okolí i k sobě. Ale zůstávám optimistou. Ne že bych věřil, že se stane zázrak, ale že si uvědomíme, jakou cenu má pro nás lidský přístup a život.

Tamara: Jsem velká životní idealistka a optimistka. Jako dítě jsem se velmi bála smrti. A v momentě, kdy vešla do mého prostoru a já se s ní setkala, zjistila jsem, že je to požehnání, protože mě výrazně nasměrovala ke snaze žít tady a teď.

I když je to klišé, žiju přítomným okamžikem. Myslím, že se vše děje, protože se to má stát. A z každé situace se snažím vytěžit to nejlepší.

Tamara: Mohu si vybrat, jako vždy. A my si s Tomášem vybrali cestu, kde se nechceme zabývat tím, co nemáme nebo co je špatně. Samozřejmě že jsou dny, kdy mám chuť se jít houpat na strom, protože je všeho prostě moc. Ale těch dnů je málo a odmítám jim dávat velkou váhu a pozornost.

Raduji se, že jsme zdraví, že máme tři skvělé děti, rodiny, které milujeme a ony milují nás, a že můžeme dělat to, co nás baví. Já si nemůžu stěžovat na život. Na to nemám vůbec právo. Myslím, že se oba cítíme obrovsky požehnaně a šťastně.