Theodora Remundová: Každý by si měl pěstovat úctu sám k sobě

Ale je to moc milé setkání. A když se na závěr naobědváme v palbě vtipných poznámek hlavy rodiny, konstatuji, že hráči České filharmonie jsou opravdu zábavní. Takže odcházím s pocitem šťastné, výborně fungující „smečky“.

Devětatřicetiletá Theodora nezapře maminku, herečku Ivu Janžurovou, zvlášť v telefonu má velmi podobný hlas i dikci. V reálu ovšem zaujme vlastní osobností, půvabem, názory i pochybami. Jedním dechem líčí, že v domácnosti se třemi dětmi - dvě starší jsou momentálně ve škole - leze po čtyřech, zároveň ale také přizná, že večer upekla dva druhy koláčů!

Je to Antonín a já mu říkám Tonínku. Exotického Antonia z něj udělali v bulváru, protože jsem rodila ve stejné době a porodnici s jejich oblíbenou Ornellou Štikovou, takže se zprávy o našich potomcích objevovaly současně. Vím, že čtení bulváru k ničemu nevede, ale na příběhu Štikových mě přitahuje jeho pitoresknost a zároveň jakási esence doby. Člověk se nevyzná v tom, co je opravdové a co zinscenované, oč vlastně jde. Vnímám to jako určitou paralelu k politické situaci.

Výborně, ještě mu nikdo nenadává. Je to zatím malinké pětiměsíční miminko, i když už má devět kilo. Rychle nám narostl. Oba starší jsou rodinné typy, mají rádi své domácí pohodlíčko. K tomu patří i náš pejsek Dorotka. To všechno vytváří mapu rodiny. Toníček ji hezky dotvořil a myslím, že ji dál rozšiřovat nebudeme. Už on byl vlastně náhoda, mysleli jsme si, že jsme staří a neplodní. (směje se) Sestry v porodnici mě sice hecovaly, ale asi bychom na to neměli sílu - já ani můj muž, který byl u porodu a jak může, pomáhá.

Necítím se jako fyzicky zocelená žena, která rodí jen tak mimochodem jako naše babičky. Začínaly brzo, i když já na dnešní dobu taky, v osmadvaceti. Velmi se to posouvá a třicetileté holky tvrdí, že mají čas. Kroutím hlavou, protože vidím, jak je to po těch deseti letech náročnější. Člověk už je trochu opotřebovaný. Vedle radostí mateřství přináší i spoustu povinností, a když některé z dětí onemocní… Teď se na tohle téma v médiích hodně mluví a mámy jsou vyšokované. Dřív jste netušila, co všechno se může stát, dnes vám naskočí drastické titulky, takže se nervujete při každém zvýšení teploty. Mně se vždycky rozbuší srdce.

Roli hraje i to, že jsme na to víc sami. U starších nám hodně pomáhal můj tatínek, který bohužel vloni zemřel. Byl skvělý chůvák, měl spoustu vad, ale v tomhle byl naprosto úžasný. Když jsem tehdy dokončovala jeden dokument, vozil mi Alfrédka na kojení, koupal ho. To už není. Vždycky mu z legrace v duchu vyčítám, že mě nechal na holičkách.

Babičky nám taky trošku zestárly, i když Tomášova maminka je velmi aktivní a stará se u kluků o hudební rozvoj. Je vedoucí v prodejně hudebních nástrojů a hudbě rozumí, sama hrála na basu. Alfrédek hraje na trumpetu a Kajetánek na violoncello. Netoužíme, aby to dělali profesionálně, ne vždy to přinese štěstí a je těžké se tak uživit. Jsem šťastná, že Tomáš je ve filharmonii, kde mají skvělého ředitele, což přináší určitou jistotu. Spíš jde o to, že se soustředěně zabývají jednou činností, byť občas nuceně, babička je rázná žena a doktor Matějček by asi všechno neschválil.

To nevím, snad ano. Už se tím nezabývám vědecky, jen si z minulosti pamatuju, že jsem měla nějaké pravidelné intervaly, což bylo dobré. To se mi teď nedaří a zpočátku mě to trápilo. Ovšem nový trend je prý právě takový, že se krmí, kdykoliv si dítě řekne. Žádné plánování.

Takže kojím, diriguju starší děti, telefonuju, vařím, píšu na počítači, zase telefonuju - často všechno najednou. Jen se bojím, abych někdy, jak jsem z toho koloběhu zpitomělá, nevyšla na ulici s rozepnutou podprsenkou a vyhrnutým trikem. Kojila jsem dokonce i na tiskové konferenci, ale diskrétně. Vedle seděl režisér Brabec a pomohl mi to dobře zvládnout, evidentně má s miminkem zkušenost. Po nakojení si Antonínka vzal a povídá: Já vím, co budeme dělat: teď krkneme.

Snažím se s dětmi hlavně být a mluvit s nimi. Víc, než stíhali rodiče. Jsem asi i trochu přísnější. Kromě soustředění na nějakou činnost chci, aby brali trochu vážně informace ze školy a uměli i něco napsat. Vím, že z nich nevychovám spisovatele, ale jistá úroveň písemného projevu - ať už deníku, nebo vymyšlených příběhů - je důležitá. Mě takhle cepovala moje maminka Ivuška, ta mě naučila psát. To ovšem vyžaduje od rodičů energii. Nechat děti úplně ladem se mi nezdá. Řídím se tím, co je podle mě správné. Žádám po nich i nějakou práci doma, ovšem to se vždycky nedaří. Mám výhodu v manželovi, který je taky tak trochu ještě kluk (vždyť on četl do dvaceti Čtyřlístky!) a umí je skvěle zabavit, třeba s nimi teď byl v lomu v Kozákově a hledali polodrahokamy.

Protože už neloví mamuty a jejich role je tak zpochybněna. Je tedy třeba, aby si to nějak nahradili. Pokud si nenajdou něco, co by je naplňovalo, jsou frustrovaní, mají trauma. Můj muž je třeba domácí kutil a vůbec velmi činorodý člověk. Sice i trošku bordelář, ale to jsme bohužel všichni. Takový ten chaos, že odhodíme něco, co držíme právě v ruce… V tom velkém počtu lidí je to strašné. Jen Dorotka je vzorná, je to šeltie, já dělám promo téhle rase. Ta pouze jednou za rok líná, ale když viděla naše zoufalství, letos vynechala!

No, možná bych ten názor poopravila - dnes to mají těžké všichni. Problémy se proměňují, nastávají v jiných sférách života, nechci působit ezotericky, ale je to o energiích. A každý člověk, muž nebo žena, se s tím musí nějak vyrovnávat. Jsou na sebe navzájem tak navázaní, že když mají problém muži - díky té absenci mamutů, trpí tím i ženy. Tu vzájemnou souvislost jsem si naplno uvědomila u posledního projektu, který jsem točila. Na jednu stranu je každý samostatná jednotka, na druhou je silně provázaný v rámci rodiny i společnosti. Chování jednoho ovlivňuje osud dalších lidí.

Ano, jela jsem do Říma a vedle mě zbylo jediné prázdné místo. Na poslední chvíli si přisedl dlouhán se zelenýma očima ve vlněném saku, ačkoli venku panovalo tropické vedro. Pohádala jsem se s ním o místo do uličky, chtěl si natáhnout nohy a já také. Jel sice jinam než já, ale po návratu už na mě čekal s pugétem. To se mi stalo poprvé v životě, jsem netýkavý typ. Ale Tomáš je strašně pohotový a vtipný, na to má (taky) talent, na to mě sbalil.

Já často témata volím náhodně, nejde o nic osobního. Oslovily mě Eva Holubová, která prošla závislostí na alkoholu, a scenáristka Klára Formanová, která dělala terapeutku v Bohnicích, zda by mě tenhle problém zajímal. Aniž bych o tom moc přemýšlela, kývla jsem. Divné, že? Jsem už taková. Neuvědomila jsem si tíhu tématu, tu jsem pochopila až časem. Pro mě to bylo zvlášť náročné, protože se potřebuji s lidmi, o nichž točím, hodně propojit. Nedovedu zůstat ve větším odstupu ani brát ta setkání jen jako řemeslo.

Snad ano. Obdivuji paní režisérku Třeštíkovou, že vydrží žít tak dlouho ve složitých, až bezvýchodných osudech svých postav. Možná si k tomu našla lepší klíč nebo je silnější jako člověk. Já jsem, jak jsem zjistila v krizových situacích, dost slabá, což mě štve. Snažím se proto vnitřně upevňovat, ujasnit si, kam až můžu dojít, a vytvořit si ochrannou zeď. Ne nadarmo chodí i terapeuti na speciální terapie. Člověk obvykle dobře vidí na osudy druhých, ale když má nahlédnout sám na sebe, neumí se sebou pohnout.

V televizích je dnes běžné, že se nastaví úspěšný, psychologicky chytře vymyšlený formát, který zaujme - a ve stejném duchu se točí další. Je v tom racionální manipulace, samozřejmě i takové pořady můžou přinést zajímavé věci. Je navíc ověřené, že se na ně bude dívat dost lidí, a tomu odpovídá vložená reklama. Já ale vždycky vymýšlím nový přístup, proto se výsledný tvar nevejde do přesné škatulky. Psalo se o docusoapu, což úplně nesedí. Celý náš projekt spojuje oddělení pavilónu číslo 7 a paní doktorka Pekárková. Šli jsme do toho jako pionýři, v průběhu tří let vznikly čtyři samostatné dokumenty o různých ženách a dva o skupinové terapii.

O alkoholičky, drogově závislou, je tam i gamblerka a žena závislá na prášcích. Máme ale i pohledy jako by z druhé strany - dcery závislé maminky a otce závislé dcery. Každý film má trochu jiný tvar, podle toho, co nám konkrétní okolnosti dovolily. Byly to hrozné nervy a nevím, zda bych to podnikla znovu. Tohle téma je velmi křehké a tak jsem se ho snažila i podat. Zaujme diváky, kteří o věcech přemýšlejí, nezachycovala jsem lacině, jak se někdo válí ožralý.

To nemám moc vyzkoumané, my jsme vycházeli z ženského pavilónu. Ale hodně jsem o téhle problematice mluvila s odborníky. Ženy do závislosti snáze spadnou a obvykle se s ní hůř potýkají. Chlapi pijí veřejně, v hospodě, zatímco většina žen začíná tajně, doma má poschovávané flašky na neuvěřitelných místech.

Zrovna paní Helenka, která se za chvilku zastaví, bývalá operní pěvkyně, pila alkohol, pak brala prášky a nakonec obojí. A okolí to dlouho netušilo. Stejně jako ostatní závislí měla narušené vztahy a zdálo se, že se jen stěží vrátí do normálu. Teď se tedy drží, klobouk dolů. Je dokladem, že žádný kariérní úspěch nepřinese to, co pocit blízkosti, že nás má někdo rád a stojí při nás. Proto říkám, že celý projekt je o hledání ztracené lásky.

Asi na prášcích, dlouho není nápadná… Ovšem jsou z ní trvalé následky. Zrádné je, že užívání léků je jakoby oficiálně posvěceno a doporučováno. Na bolest hlavy, stres, špatnou náladu, úzkost… Snad každý - i já nebo vy - si někdy takový prášek vezme. Pokud jen nárazově, není nebezpečný, horší je, když na něj člověk začne spoléhat a dávkování si samovolně navyšuje. Ono je po nich jakoby člověku líp, nebolí ho klouby, zmírní bolesti fyzické i psychické.

Určitě to nebylo jejich vlastní rozhodnutí. Klíč se často našel v problémovém dětství. Každý člověk přijde na svět s určitou výbavou, je nějaká duše. A ocitne se v konkrétním prostředí. Nesouvisí to přímo s tím, zda jsou rodiče chudí, přísní nebo zlí… Později se u nich vyvinuly úzkosti a stresy, které je ve spojení s životními prohrami přivedly do náruče závislosti.

Všechny si dlouho myslely, že mají vše pod kontrolou a můžou kdykoliv přestat. Což byla pravda jen do určitého momentu. Závislost je ovšem záludná v tom, že když je silná, tak i v obyčejné situaci, kdy je člověku dobře a nic neřeší, vztahy se zdají narovnané, i v takové chvíli, jako by to chtěl podpořit, si zase „dá“. Je to silné, až pudové vábení. I příjemno může být spouštěčem, vlastně cokoliv. To taky uvidíte…

Že se člověk neustále adaptuje na nové podněty, ovšem každému to nejde stejně. Proto beru jako tak zásadní prostředí, ve kterém vyrůstá. Je třeba to mít pořád na paměti, jako rodič cítit a vidět svoje dítě, uvědomit si, co je za člověka. Nenaplňovat jen vlastní představy, ale být v rodinných vztazích ohleduplný. Věřím, že tam, ve výchově, se dá ledasčemu zabránit.

To nevím, jsem jen poučený laik. Ale podle toho, co se děje v politice… Vidím to analogicky, proto mi to přijde jako hodně aktuální téma. Spousta z nás žije v určitých úzkostech, strachu, už to, jaký důraz je kladen na výkonnost a individualitu - někdo se v tom najde jako ryba ve vodě, ale většina by raději žila v nějaké pospolitosti. Nemyslím socialismus. Jistě, něco se po člověku musí chtít, aby vytvářel. Ale ne přes míru. Při našem cyklu jsem poznala jednu makléřku, která byla strašně stresovaná tím, že musela podat výkon, sehnat zákazníky. Prozradila, že kolegové často berou kokain - a právě ti ji k tomu přivedli.

To byl hlavní důvod, proč jsme nepoužili jen pozorovací metodu. Chtěli jsme ukázat, jak se naše hrdinky snaží na sobě pracovat. Závislá na drogách přiznává, že je chaotická a potřebuje řád, tak si založí diář, kam si může všechno sepsat, a snaží se věci dodržovat. Zdánlivě malé, nevýznamné kroky jsou důležité k tomu, aby se někam hnuly. Prostě je lepší zvládnout drobnost než se hroutit pod tíhou nesplněných velkých úkolů.

Mými hrdinkami jsou vzdělané ženy na úrovni, s původně výbornou profesí (vedle operní pěvkyně podnikatelka či odbornice na makrobiotiku), kterou ovšem kvůli své situaci ztratily. Bohužel ne každé se cesta k nezávislosti podařila.

Na své rodině! Nemám žádnou výraznou závislost jako postavy filmů, ale mnohé jejich zážitky jsem chápala. Je ve mně značná nesebejistota, jestli to, co dělám, má smysl. Což není dobře, pak vás ti suverénnější začnou válcovat. Právě ta nejistota je u závislostí velmi přítomný prvek, pocit, že člověk je zanedbatelný, nic nezvládne… Jistě, každý je nahraditelný, ale platí to jen částečně, všichni jsme zároveň jedineční a skvělí a naše existence má nějaký smysl. A nikdy není pozdě o sebe bojovat, protože vždycky se dá něco zachránit a něco dobrého udělat. Třeba se jenom usmívat. Každý by si měl pěstovat úctu sám k sobě, vážit si toho, kdo je. Tam vidím základní moment.

Celá rodina mě podporuje, i když muž by byl nejraději, kdybych dělala úplně jinou profesi, možná kdybych točila něco jako V. I. P. prostřeno. Chtěla jsem točit o starých lidech, kteří se i ve vysokém věku dokážou radovat a nalézat zážitky. Jenže se objevilo několik podobných námětů… Ale příští sérii plánuju hodně pozitivní a veselou. O úspěšných lidech, kteří měli kliku a něco zajímavého se jim povedlo vytvořit. Už to máme rozepsané, půjde o hrané povídky „na motivy skutečné události“.

Rodinné divadlo jsme dělali, než zemřel tatínek. To bylo fajn, možná přijde ještě příležitost, v tenhle moment lezeme po čtyřech. Zatím nic konkrétního nevymýšlím, sestra Sabina dostala roli v sitcomu, tak se učí roli. Jsem zvědavá, jak se povede, protože se na všechno spěchá, a myslím, že každý model potřebuje čas, aby se nastavil, vyzkoušel. Pak už se může práce rozjet rychle.

Teď vůbec. Ale chtěla bych moc chodit běhat, jako dřív. Taky jsem navštěvovala lekce moderního tance, mám pro něj totiž talent. Bohužel jsem ho příliš nerozvinula, což mě mrzí. Ale třeba bych dnes už kulhala! Před pár lety jsem si přála tancovat ve StarDance, teď mám StarDance doma s Toníčkem a myslím, že je to ještě lépe vynaložená energie.