TeTy: V cirkusu se nepadá! Je to zakázané

Dvě vysokoškolačky svedla dohromady láska, tedy láska k novému cirkusu. Okouzlil je ve stejnou dobu. Sešly se tak v jednom ze speciálních kurzů. Jejich seznámení zas až tak romantické ovšem nebylo.

„Prostě jsme na sebe zbyly. Nešly nám takzvané zvedkozadky, tedy pozice, při nichž se člověk prostě obrátí hlavou dolů,“ směje se Pavla. A když pak měly jako výstup z toho, co se v kurzu naučily, dát dohromady krátké představení, obě vsadily na jistotu. Pavla na Katku, Katka na Pavlu. Vznikl Cirkus TeTy, v němž je ta upovídanější Ty a ta málomluvnější Te.

Pavla Rožníčková (PR): Zavedlo mě k němu divadlo. Od školy jsem hrávala všude, kde se dalo. Prošla jsem amatérskými kroužky, byla jsem v činoherním spolku. A pak jsem se jednoho dne zapsala do kurzu závěsné akrobacie, jednoho z prvních v Česku. Tam jsme se potkaly s Katkou.

V pololetí, kdy se připravovalo vystoupení, jsme se daly dohromady doopravdy. Ani jedna z nás netoužila dělat sóla… Ve dvojici jsme se prostě cítily líp. Katko, ty ses k cirkusu dostala jinak, viď?

Katka Klusáková (KK): Já to vzala přes studium tělesné výchovy na univerzitě v Hradci Králové. Vlastně přes svou diplomovou práci, která se sice jmenovala trochu jinak, ale ve finále byla o žonglování. Musela jsem kvůli ní zjistit, jak to tedy u nás s novým cirkusem, žonglováním, vůbec vypadá. Dorazila jsem do Prahy, do Zahrady a na KD Mlejn, kde v tu chvíli vypisovali právě kurzy…

KK: To taky, ale hlavně jsem začala učit malá děcka, což mi zůstalo dodnes. No a především jsem na závěsce potkala tady Pavlu. Pak přišel Cirqueon a už to svištělo, tedy sviští dodnes.

PR: Na podzim to bude sedm let, co jsme se potkaly. Nějaký měsíc trvalo, než jsme udělaly první krátké představení, a to na open air Letní Letná. To byly TeTy v zápletu, co Katko?

KK: Hm, ale skoro rok trvalo, než jsme začaly vystupovat pravidelněji. Takže shrnuto: vystupujeme společně asi šest let.

KK: Protože jakýkoli název pro cokoli se hledá dost obtížně… A nechtěly jsme si říkat PaKa podle prvních dvou písmenek v našich jménech, tak tedy TeTy.

PR: Nebuď tak upřímná, řekni, jak to vysvětlujeme originálně, ať vypadáme chytře.

KK: Dobře. Říkáváme: TeTy? To je cirkus TEď a TadY.

PR: Ani náhodou! To se vyvíjelo postupně. V čem jsme jasno měly, bylo, že jsme chtěly propojit divadlo a akrobacii, ne jen dělat „čísla“. Vymyslely jsme „vzdušné“ klaunské typy – tety. I když popravdě jsme je záhy opustily…

KK: Ale všichni nám začali říkat tety, právě podle toho představení, zbyly nám.

PR: Rovněž šlo o náš postupný vývoj. Zkusily jsme nejdřív šály, hrazdy, až jsme doputovaly k jednoduchosti a čistotě. Lana jsou hezky bílá, nikde se nemotají. Elegantní.

KK: Lana jsou výrazově čistá. Dovedli nás k nim také, pravda, naši lektoři.

A nám obecně přišlo, že jdou velmi snadno zapojit do divadelní složky, kterou při svých vystoupeních akcentujeme.

Prostě: šála vás limituje v pohybu, hrazda dost bolí a lana jsou krásná!

PR: Máme dvě varianty vystoupení. Buď jsme v divadle, kde se předem s techniky domlouváme, že potřebujeme k zavěšení lan nějakou výšku, že potřebujeme určité nosné body, v nichž je uchytíme.

Při venkovních vystoupeních používáme samostojnou konstrukci, kde se lana uchycují. Věcí vozíme fůru, proto jsme si koupily minibus.

PR: Jasně. Do menšího vozu bychom propriety nezabalily. Nejdelší naše trubka měří 3,6 metru. Pak se přidají další konstrukce, tyče, žíněnky a jedeme.

KK: Dá se říci, že první, co jsme s Pavlou udělaly, bylo to, že jsme si koupily starý malý autobus. Moje první auto v životě? To byla dodávka tady s paní (ukazuje na Pavlu – pozn. red.).

PR: Teď už máme druhý. Oba jsou staré, pořád se rozpadají, ale jsou naše!

KK: Záleží na typu vystoupení, ale když jedeme s plnou polní, tak kolem půl až tři čtvrtě hodiny.

PR: V létě balíváme poměrně často. Každý týden máme v průměru dvě až tři vystoupení. Naše sezóna začíná někdy v květnu, končí v říjnu. Přes rok je to trochu složitější. Děláváme nějaká představení na různých akcích, většinou akrobatického typu.

PR: To je většinou na Katce, stejně jako jiné technické věci. Já mám zase na starosti produkční část chodu Cirkusu TeTy. Ale i tak máme k ruce při přípravě vystoupení další a další lidi. Jeden nám píše žádosti o granty, druhý vše režíruje, třetí píše hudbu…

KK: A to jsi nevyjmenovala všechny. Vystupujeme tedy sice jako duo, ale v zákulisí nám pomáhá spousta známých a kamarádů.

PR: Hlavně po republice. V Praze je to trošku složitější s prostorami. Ale zase tady najdeme práci přes zimu. Teď se nám začíná dařit taky v cizině. V létě jsme odehrály třeba Berlín, v září se chystáme do Maďarska, máme rozjednané Srbsko, příští rok to bude Vratislav a Itálie. Cirkus TeTy začíná expandovat.

PR: Částečně ano. Obě učíme také děti v cirkusových kroužcích, dospělé závěsku. Já navíc dělávám korektury. Vystudovala jsem na pražské filozofické fakultě češtinu. Zůstala jsem tedy u oboru.

KK: Já se k tomu všemu ještě starám o provozní věci Cirqueonu, budovu, v níž právě sedíme (v pražských Nuslích – pozn. red.). Takže zrovna mně nový cirkus opravdu živobytí dává.

PR: To se naprosto nevylučuje! Pravda, když jste hodně těhotná, asi nevystupujete, někde nevisíte. Ale začátek se dá. Pak porodíte a teprve se uvidí, co na to řekne to dítě, co přišlo na svět, zda je v pohodě, když ho zaparkujete někde u sálu v kočárku…

KK: Nebo zavěsíte kdesi v šátku nebo šále. (smích) Hodně holek v oboru něco podobného právě řeší. Jsme ve věku, kdy kolem nás české i zahraniční akrobatky těhotní a čeká se, jak to dopadne. Jisté je jedno, kvůli těhotenství z branže na chvíli vypadnete, ale když se do ní rychle vrátíte, nic vám neuteče. Děti vám tady vždy někdo pohoupe, když řvou.

PR: Navíc práce kolem cirkusáckého souboru není jen o fyzickém výkonu. Zahrnuje spoustu dalších věcí, jak jsme popsaly. Namátkou můžete začít připravovat nové představení, sehnat nějaké to vybavení, napsat granty či spravovat webové stránky. Takže z oboru nevypadnete na dva až tři roky, když vy zrovna nechcete.

PR: Ano, ale já také vím, že se budu muset brzy vrátit do práce. Dva tři roky na rodičovské by s mým tělem udělaly nezvratné změny. Nejsme s Katkou ve věku, kdy bychom zrovna tohle neřešily, už bychom se taky nemusely vrátit…

PR: Ale mohly, jen by to víc bolelo. Musely bychom být trpělivější. Začít hned po porodu něco fyzicky dělat a postupně se vracet.

KK: Nový cirkus má hodně široký záběr, tudíž v něm najdete nepřeberné množství rozličných lidí, a tedy i žen. Máte v něm žongléry, stojkaře, klauny, malé gymnasty, silné ženské, které unesou další dvě…

PR: Existují velké soubory, kde mají celé portfolio různých typů vystupujících. Právě tohle na naší práci miluju. Tedy to, že si mohu vybrat, co mohu a chci dělat. Třeba já nikdy skvělou žonglérkou nebudu, což vím dávno. (smích)

KK: Ale jo, za modřiny se přece stydět nemusíte. Alespoň podle mě. Udělaly se nám v práci, nikdo nás přece nezbil. A i kdyby zbil, tak modřiny taky skrývat nebudu.

PR: Ještě jsi zapomněla k těm modřinám přidat spáleniny, mozoly…

KK: Hnusné ošplhané kotníky…

KK: Z lan máte prostě mozoly. Tam, kde se jich tělem ve vzduchu dotýkáte. Takže na kotnících, nohou, rukou…

PR: Jsou všude možně. Ze stran kolen, pod nimi…

KK: Nemůžeme. Já Pavlu ve vzduchu držím. Kdybychom se něčím namazaly, klouzala by mi, takže žádné krémíčky před vystoupením ani po něm se u mě většinou nekonají.

PR: Nedávno jsme měly premiéru a Katka se s chutí namazala. Pak to shrnula: Cítím se jako na dovolené. No a další věc je to, že mít ty své mozoly je vlastně výhodné. V momentě, kdy jsme – jak říkáme – volezlé, nám lana nevadí. Máte-­li měsíc volno, slezou vám, pak vás to nahoře opravdu bolí. Změklá kůže protestuje. Ale já jsem na tom ještě dobře, protože většinou visím na Katce, a ta je přece jen měkčí než lano.

PR: Nikdy! Já jí dokonce ve vzduchu věřím víc než sobě.

KK: Jednou jsi nedoskočila…

PR: Ale to nebyla tvoje chyba… Musím Katce stoprocentně věřit, jinak by to nemělo cenu. Vím, že když udělám chybu, ona to napraví.

KK: V cirkusu se nepadá! To je zakázané. (smích) Když už spadnete, neměl by to nikdo vidět.

PR: Z lan ani nevypadnete. Je ale obecně dobré umět padat. S Katkou jsme to i na trénincích cvičily. Schválně mě pouštěla a já se naučila dobře stočit, abych dopadla bezpečně do připravené žíněnky, která nechybí ani na našich akrobatických vystoupeních.

KK: Samozřejmě, stávají se i smrťáky. Cirkus je prostě povolání, u nějž musíte dávat pozor. Podobně jako řidič na silnici se musí soustředit na mnohdy nebezpečný provoz, tak my dvě ve vzduchu musíme vědět, kde druhá je, vnímat ji.

PR: Někdy ano. Ale spíše na tréninku. Na představení jsme schopné nemluvit.

KK: Ono to žvanění ani není dobré pro naši bezpečnost. Při vystoupení si proto spíše cedíme mezi zuby jednotlivá slova, když se stane něco výjimečného, nečekaného. Pro komunikaci místo nich používáme hlavně oči, dech, stisky rukou nebo celých těl.

PR: Mně obecně nevyžádané dotyky v běžném životě taky hodně vadí. Tlačenice v tramvaji? Peklo! Ale na lanech je to jiné. V hlavě se mi tyhle fyzické kontakty přehouply do kategorie práce. Tělo se pro mě v těchto chvílích stává nástrojem. Navíc Katka už cizí není.

KK: Když jsme v civilu, tak na sebe s Pavlou obecně moc nesaháme. Dáme si třeba pusu na tvář jako pozdravení, ale žádnou fyzickou závislost na sobě vážně nemáme. Na lanech je to ovšem jinak…

PR: K naší práci prostě tělesné kontakty patří. Nahoře jsme do sebe zakleslé, zamotané, jsme zpocené. Nevadí nám to.

KK: Ani ne. Jsme holky, obě blíženkyně, problémy si tak nějak vypovídáme, vyřešíme je. Když má Pavla náladu Už mě ta Katka začíná štvát, většinou chápu, proč tohle špatné rozpoložení nastalo.

PR: Jestli jsme se za ty roky s Katkou pohádaly dvakrát? I to je hodně. Ona je proti mně větší kliďas, rozhodně. Máme vůbec tu výhodu, že jsme každá jiná. Proto se hodně, hodně přátelíme. A myslím si, že kdybychom se potkaly například v hospodě, asi to dohromady v téhle intenzitě nedáme. Spojila nás prostě lana.

KK: Doufám, že do smrti.

PR: Záleží opravdu jen na vás. Závěsná akrobacie, kterou provozujeme my dvě, může vypadat dobře i ve vysokém věku umělců. Jen si cviky v něčem upravíte, přidáte do všeho víc divadla. Není to rozhodně o tom: Ha, máme s Katkou pět let a je konec.

PR: Tatínek, když viděl mé první představení, řekl, že už nikdy nepřijde. Tak se o mě bál. Ale už si všichni zvykli. Věří, že dáváme s Katkou pozor.

KK: Taky moje mamka, když nás viděla prvně, řekla: Mně se dělá špatně. Teď už je docela v pohodě.

PR: Rodiče na naše představení stále chodí. Fandí, píšou esemesky, tleskají, podporují nás. Jsou prostě našimi oddanými fanoušky.

PR: Novocirkusové inscenace, tedy ty divadelní, trvají kolem 45 až 50 minut.

KK: Akrobatická tak pět až sedm minut v zátahu, což je maximum.

KK: Já bych chtěla běhat a plavat víc, ale po trénincích už nemám sílu.

PR: Netrénujeme sice denně, ale zápřah je veliký. Když se dělá nová inscenace, tak pětkrát až šestkrát týdně dáváme denně šest hodin v zápřahu. Do toho učíme. Zátěž je opravdu značná. Musím pak hodně spát. Nedávno mi nestačilo ani devět hodin, abych byla v pohodě.

KK: Důležité je i dobře jíst. Poslouchat své tělo. Samo si řekne, na co má chuť. Já jsem bezmasá, jedu tedy na oříškách, vajíčkách, tučných sýrech… Hlídám si alkohol, aby tělo nahoře neodbourávalo dvě piva. Nechce se mi trpět za drobné hříchy, tak si radši několik hodin před vystoupením drink nedám.

PR: Já mám při podobné fyzické zátěži okamžitě chuť na maso, ideálně syrový steak. Dávám ho při zvýšeném tréninku i dvakrát týdně. Jo a miluju chlebíčky! To je prasárna, které snad nikdy neodolám. Nicméně před vystoupením na lanech dávám – podobně jako Katka – přednost lehčí stravě. Výborné je tofu a rýže, aby se mi nahoře nezvedal žaludek.