Tereza Voříšková: Svléknu se, pokud k tomu bude důvod

Poslední dobou se nad tím zamýšlím. Ano, možná pracuju hodně, ale strašně mě to baví. A navíc vám často vznikají pauzy. Film se točí tak jeden dva měsíce. Během nich téměř nevidím rodinu a nemám den pro sebe. Ale pak vznikne pravý opak toho zápřahu, film skončí a já mám najednou z ničeho nic úplné volno.

Je. Pracuju jako workoholik a pak přijde nulový režim. Doteď s tím bojuju, ale už jsem se trochu naučila s tím zacházet. Musím se prostě zaměstnat. Navíc jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, a i kdyby to bylo už všechno, tak to bylo skvělý.

Je fakt, že můj organismus dlouhé pracovní bloky špatně nese. Často je to tak, že půl roku makám a pak jsem měsíc nemocná. Už o tom vím a víc se šetřím. Jakmile se uzdravím, snažím se najít nějakou pravidelnost, třeba začít s novou věcí, kterou se chci naučit.

Nějaký jazyk, nový druh tance, cvičit jógu, číst knížky. A snažím se dohnat čas s rodinou. Dostat se do toho, že ležím do jedenácti v posteli, je nejhorší. To pak nevím, která bije.

Já vám něco řeknu, já úplně zešílela a už asi rok a půl mám novou vášeň. Vaření.

Miluju ten pocit, když moji blízcí sedí u mě doma u stolu a pochutnávají si. Mám ráda, když chutná muži, samozřejmě. Začínalo to pomalu, ale teď je to pro mě skoro priorita.

Vařím skoro denně. A zbožňuji to. Hledám nové a nové recepty a vařím pro všechny. Mám rozptyl od veganské kuchyně až po zvěřinu. Peču, vařím, nakládám, zavařuju. Když vařím, připadám si jako v chemické laboratoři. Dávám si to všechno do skleniček a mističek a pak to kombinuju.

Tereze zazvoní telefon, a protože volá maminka, zvedne ho a já na chvíli vypínám diktafon. Když ho zase zapnu, Tereza mi pobaveně říká: Mám dnes premiéru filmu Sixteen, myslím, že o něm nikdo moc neví a je to škoda. Sixteen je bělka, co několikrát vyhrála Pardubickou. Nádherný kůň. A máma si ze mě dělá legraci, že jedinou práci, kterou teď mám, je mluvit koně. Celá rodina si ze mě dělá srandu.

(rozesměje se) Rodina mě dost stabilizuje. Myslím, že to bylo důležité hlavně na začátku. Oni jsou pro mě největší hodnota. Jsou tak šílení, že tam není prostor pro nějaké úlety.

Ale to ano. Jenže u nás vás poplácají po zádech za cokoli. U rodinných večeří se ani tak nevyzdvihují moje filmy jako to, že jsem přestala kouřit.

Nedávno zkoušel machrovat na holčičky. Zrovna běžela pohádka Peklo s princeznou a on se jich ptal: Znáš ségru? Můj bratr je velký milovník, takže toho využil ku prospěchu svému. Ale máma mu okamžitě vysvětlila, že by to takhle používat neměl. Nicméně si myslím, že má pocit, že si tím občas načte nějaké body.

Nevím. Asi obrovský štěstí.

Asi ano. Jsem ale obklopená celkem uzavřenou skupinou lidí a asi ven moc nevidím. Já sama řevnivost vůči někomu necítím. Myslím si, že je teď strašné silná skupina mladých a skvělých hereček. Jen tak od boku Linhartová, Křenková, Josefíková, Kubařová, Boková a mnohem víc. Většina z nich jsou moje kamarádky nebo známé.

To je jasný. To mě nemine. Ale mám rodinu a kamarády a tam se nedostane, tudíž se mě netýká. Jasně, někdy je to těžké snášet. Navíc mám taky Mádla, který sice je kluk, ale prožívá podobné věci jako já. (S hercem Jiřím Mádlem, kterého v roce 2004 proslavil snímek Snowboarďáci, ji pojí přátelství od jejich setkání ve filmu Rafťáci v roce 2006 - pozn. aut.)

Já jsem tak dva roky za ním, ve všem. Myslím, že se setkáváme až neuvěřitelně se stejnými situacemi. Čelíme stejné nenávisti a pak zase stejné lásce. A oba si uvědomujeme, že jak je velká láska, pak je velká nenávist. Když je mi z toho všeho blbě, což není pořád, tak jednou za rok, tak mu zavolám. On ví přesně, o čem mluvím. Je jeden z mála, co to může pochopit, protože to žije. A mě to uklidní a vrátí na zem.

Že je důležité se z ničeho nepo…

Ale nee, takhle jsem to nemyslela! Láskou jsem myslela přízeň diváků a lidí z oboru. S Jirkou nás spojuje dlouholeté přátelství, na které jsem moc pyšná. Je to opravdové přátelství s mužem.

Ano. To vím jistě. Je to čisté přátelství. Přitom jsme mužský a ženský element, já jsem hodně žena a on je hodně muž. A přesto to funguje. Je to ale zároveň i velmi vyčurané, protože mu radím věci, které by ženská chlapovi jinak neřekla, a opačně to platí stejně. Myslím, že jsme si vzájemně pomohli zachránit několik vztahů.

Ne. Absolutně. Tam je to tak jasně dané, že není proč. To by bylo směšné. A oni to cítí. Ale je jasné, že si přeju, aby Jirka měl rád moje partnery. A jsem ráda, když už nějaký můj vztah dojde do fáze, kdy mu chci partnera představit.

Spíš magor. S odvahou to asi nemá moc společného. Mám ráda skoky do jiných světů.

Bála, strašně. A nebylo to žádné příjemné mrazení. Ale říkala jsem si, ty jo, takový velký americký seriál, to vezmu! Nemůžu hodnotit výsledek, ale byl to monstrózní projekt, kde jsem měla svůj karavan a asistenty. Prostě šílenost.

Jak kdy, ve které zemi. Luxus, kterým vás dokáže zahrnout americká produkce, je neuvěřitelný.

Měla jsem točit nějaké seriály a filmy včetně anglické produkce a oni mě ze všeho vypsali. Chtěli, abych se připravila jen na jejich projekt. Zaplatili mi učitele jazyka, kurzy střelby, bojového umění. Žila jsem v tom asi rok.

Přiletěli jsme třeba do Istanbulu, kde na mě čekal řidič, otevřel mi dveře, já usedla na zadní sedadlo, tam jsem měla přichystaný mobil a taštičku s uvítacím dopisem. Bylo to celé jako z akčního filmu. Jedu do hotelu, kde těsně přede mnou přijíždí Sean Bean, číhají tam na něj paparazzi, Sean Bean si kryje tvář a proběhne do hotelu. Prostě sranda. Oni mě fakt rozmazlovali.

Kromě mobilu jsem měla k dispozici i vlastní karavan, kde bylo pořád naklizeno a na stole čerstvé ovoce. Nikdy jsem nešla na plac sama, vždy s asistentem. Na druhou stranu to bylo trochu paranoidní, mít pořád někoho za zadkem. Po Pohřešovaném jsem se ale hned vrátila do Čech a začala zkoušet s Lenkou Vágnerovou taneční představení Jezdci. Takový digitální skok do jiné reality.

Měla jsem nabídku nikoli na konkrétní film, ale jistá společnost si mě chtěla vzít pod křídla. Je to forma sponzoringu. Oni mi věřili, protože si mě vyzkoušeli na konkrétním projektu, a dávali by mi práci. Já bych si ale nemohla vybrat jakou. A třeba bych tam jen čekala a žádnou nedostala. V Americe je spousta herců, kteří dělají barmany a čekají na štěstí.

Ano, asi bych byla v trochu lepší pozici, ale já nechci čekat. Já chci být aktivní. Chci hrát. A navíc bych musela většinu času strávit ve Státech, což jsem nechtěla. Jsem fixovaná na Prahu a na rodinu. Nevadí mi lítat sem a tam a být čtyři měsíce v cizině, ale nechci vědět svůj plán na tři roky dopředu.

Byla by to jistě velká zkušenost a spousta lidí mi vyčítá, že jsem nabídku nevyužila, ale já toho nelituju. Díky tomu jsem pak mohla točit s kanadskou produkcí seriál Clayův úhel pohledu (Clay’s P. O. V., 2014 - pozn. red.). Mám tam hlavní roli a je to seriál, ve kterém nehraju Rusku. Tam mám charakter.

Teď už jo. V seriálu Clay’s jsou čtyři hlavní role. Tři herci, co měli angličtinu jako mateřský jazyk, a já. Oni hodně improvizovali. A já první epizody nic. Už jsem sice mluvila celkem dobře, ale improvizovat pro mě bylo těžké. Navíc Paul Donovan, režisér seriálu, je schopen pracovat tak, že herce zavede do amfiteátru někde v Pompejích a zeptá se ho, jestli zná třeba nějakou scénu z Macbetha. Nečeká na odpověď a pokračuje: Převeď si to do své postavy a improvizuj na téma této scény, paroduj ji. Akce.

Tak jsem si v pauze mezi natáčením našla učitele Jamese, který je úžasný a který mě naučil anglicky pořádně.

Na čaji. O všem. Tak co, jaký byl oběd, to kuřecí bylo dobrý, co? Jo, bylo. Už jsi byl v lázních? Nebyl. A tak normálně, normální chlápek.

Omyl. Byla jsem naopak jediná herečka, která se tam nesvlékla. Měla jsem to ve smlouvě. Došlo to tak daleko, že jeden člen štábu, nebudu ho jmenovat, ze mě rval kostým, ale já jsem to vyřešila. Jedna německá kolegyně mě před ním varovala, protože je proslavený svou drsností. Tak jsem si přelepila prsa náplastmi. A měl smůlu. Já se svléknu, pokud k tomu bude důvod, ale v Borgiových se svlékala každá, takže tam žádný důvod nevidím.

To není nic proti novinářům. Na tiskovce ráda odpovím, nechám se fotit, když už tam musím jít. Podpořím nějaký projekt. Jenže si myslím, že nemám tolik co říct. Koho to zajímá? Mě třeba zajímají lékaři, kteří vyprávějí, že se jim podařilo zachránit pacienta. Nebo vědci, kteří na něco přišli.

Když je herec všude vidět a mluví i o svém soukromí, ztrácí tím sílu na poli herectví, ne? Herci by měli hlavně hrát. Výjimka jsou ale pornoherci. Četla jsem s nimi nedávno nějaký rozhovor a dlouho jsme se pak s mamkou a ségrou smály.

To já zase umím říct, že neřeknu.

Tak řeknu, že jsem zamilovaná.

Je o ztracené generaci. Můžeme všechno a nemáme nic. Nevíme, co chceme. Je velký rozdíl, když máte možnost pracovat, a když nemáte peníze, máte dluhy nebo hypotéky a do toho děti. Netroufám si o naší generaci říct něco obecného.

Tak v tom se tolik neangažuju. Poté, co mě několikrát někdo stopoval, tak odmítám dobrovolně zveřejňovat svoje fotky. Já se naopak snažím soukromí chránit.

Úplně běžně. To byl jeden z důvodů, proč jsem přestala dělat divadlo, i když mi to moc chybí. V divadlech jsou herečky bohužel velmi snadno dohledatelné. No co se divíte, to zažívá většina lidí z oboru. Ale já jsem vystrašenec, nezvládám to. Takže vystavovat někde dobrovolně své soukromí nebo ještě označovat, kde právě jsem, mi přijde jako naprostá šílenost.

Vůbec, každý seriál, o kterém mluvíte, byl jiný. Exorcista měla být seriózní detektivka. Režisér Krobot, Standa Majer, Klára Melíšková a já jsme měli tvořit partičku drsných vyšetřovatelů, což vlastně samo o sobě ani nejde, když se na nás podíváte. Honza Hřebejk z toho udělal komedii. Reportérka je taky zajímavá, tam jsem hrála s Jiřím Bartoškou, kterého obdivuju, a bavilo mě to. Byli jsme dva drsní investigativní reportéři.

Navíc každá minisérie má jen tři díly, což znamená, že je na to víc času a peněz, takže se to točí v podobné kvalitě jako film. Znamení koně bylo jako krásné opětovné setkání s kamarády z tábora a Laputa je můj srdeční projekt.

Musela jsem se třeba naučit střílet z pistole. Nebo chvaty z bojového umění. Ráda se něco učím. V Laputě jsem se nemusela učit nic, protože Johanku, majitelku kavárny, kterou hraju, nic nezajímá. Vlastně jo, naučila jsem se obsluhovat kavárnu!

Kvůli seriálu Terapie jsem musela hodně zhubnout. Moje postava tam umírala na rakovinu, a tak to nešlo jinak.

Těžce. Nikdy předtím jsem nedržela diety a hubnout bezdůvodně byl pro moje tělo šok. Trvalo to dva roky, než se pak zase srovnalo. Tehdy jsem na to měla asi dva nebo tři měsíce. Shodila jsem pár kilo a pak se to zaseklo, dál to nešlo. Ale záleželo mi na tom, byla to krásná role.

Nevím přesně. Ale podváhu jsem neměla, to jsem si hlídala.

Nejhorší trest, co byl vyvinut na ženu, je hubnout! Musíte se pořád s někým srovnávat a pomalu se z toho blbne. Pocit nelásky ke svému tělu je jedna z nejnebezpečnějších věcí. A já jsem navíc pažravec, takže když jsem šla kolem čokoládovny, chtělo se mi brečet. Ale ta role byla tak výborná a já to navíc slíbila, takže nebylo vyhnutí. Kdybych se rozhodla jen sama za sebe, nevydržím to.