Tereza Voříšková: Až si někoho vezmu, už ho nepustím

Ano, je to film podle knihy o Aloisi Nebelovi podle Jaromíra Rudiše. Vybrané herce pro ten film překreslují na počítačích. Postava bude mít můj obličej, na to se těším. Zatím jsem z toho viděla tři minuty a bylo to geniální.

Komiksy jsem trochu šmrncnutá, protože moje ségra studuje výtvarnou školu a hodně kreslí, i komiksy. Přečetla snad všechny, které jsou v Česku dostupné. Když jsem jí říkala, v čem hraju, zasvítily jí oči a zařvala: „Rudiš, jo!“ Přečtu si to, o čem mi řekne, že je dobré. Mám od ní výběr. (Je čas oběda a Tereza si objednává jídlo. Srdečně pobízí, ať si vezmeme s ní. „Nevadí vám, když budu mluvit s plnou pusou?“ ptá se vesele.)

Jo. My jsme hrozně velká rodina, a tak jsem často vzala všechny svoje bratrance a sestřenice, oblékla je do různých kostýmů a pak jsme hráli představení. Dodneška na to máma vzpomíná. Že to bylo hrozné utrpení.

Ne, utrpení. Zorganizovala jsem to většinou tak, že se na představení museli přijít podívat všichni členové rodiny, včetně babiček a dědů. A naše improvizační divadlo trvalo klidně i tři hodiny.

Vydrželi, ale vždycky, když jsem pak hlásila: „Mami, budeme zase hrát divadlo,“ maminka se to snažila nenápadně odložit.

Moje máma říkala, že si to jistě se svými dětmi užiju. Protože já byla šílené dítě. Když přišla návštěva, lezla jsem jí po hlavě. Pak jsem si stoupla na hlavu já a koukala se na televizi.

To umím dodneška a jako dítě jsem byla jogínka. V deseti letech mi to přišlo hrozně zajímavé. Asi jsem se prostě vždycky ráda předváděla. Takže já nejprve všechny oblezla a na závěr jsem si stoupla na hlavu. No, stoupla, to asi ne. Jak se to říká, když jsem vzhůru nohama?

Asi. A v této pozici jsem sledovala televizi.

Ne, teď už se dívám normálně. Navíc teď už bych se dotýkala stropu.

Určitě, hlavně za poslední rok. Možná je to i věkem.

Možná.

Moc ne.

Moje okolí hodně. Tuhle se mě ptal jeden producent, když jsme byli ve vinném sklípku a popíjeli: „Jak to, že tady neskáčeš po stole?“

Ne, to ne. Ptala jsem se, proč bych měla skákat po stole? „Když jsem tě před rokem poznal, bylo tě všude plno, teď už ne. Z tebe je už ženská!“ říkal. Nějak se to asi ve mně přeskupilo.

Zlehka. Snažím se, aby to nebylo moc rychlé. (Otočí se s úsměvem na fotografa: „Mluvím o tom, jak jsem žena, a vy mě fotíte s paprikou čouhající z pusy! To není fér.“)

Nechci o tom moc mluvit, jsem tím docela znechucená.

Uvedu to na pravou míru tak, že ty noviny, co tohle psaly, vůbec nevědí, jak to je. Nikdy jsem nikomu nic nepotvrdila.

To vůbec není pravda. Ani jedno, ani druhé. Nebudu se k tomu vyjadřovat, ale udivuje mě, že aniž bych k tomu cokoli řekla a potvrdila, je neskutečné, že… (Tereze zvoní mobil, volá přítel. Vypráví mu, že je o něm zrovna řeč.)

Snažím se to formulovat, abych se k tomu už nemusela vyjadřovat. Protože mě to už dost štve. Jde o to, že oni nic nevědí. Překvapuje mě, že někdo může psát o mém vztahu, když k tomu nedělám žádné rozhovory. Jsou to čisté lži a spekulace, které jakousi náhodou vyšly před filmem 2Bobule, což je velmi zvláštní. Ale to mi nenáleží komentovat.

Každopádně nechci jakkoli přilévat olej do ohně, takže o tom nebudu mluvit. Jen to podporuje dohady. To není můj svět a nezajímá mě. Já se taky lidí na ulici neptám, s kým chodí.

Myslím, že by měla být úplně jiná.

Rozhodně bych chtěla bílé šaty, a ne zelené. Lokace na jižní Moravě by seděla. Ale chtěla bych svatbu malinkou, třeba jen s rodiči.

Vzhledem k tomu, že je mi dvacet, tak spíš ne.

Myslím, že není tak důležitá. I když je hezké, když člověk ví, že s tím člověkem chce být. Je to hezký slib. Asi bych se nebránila tomu, že už není cesty zpět. Ale musela bych vědět, že to je ten pravý. Když si někoho vezmu, už ho nebudu chtít pustit.

Úplně obyčejný. Hlavně aby se mnou jezdil na výlety. A držel mě nad vodou.

Ne, ne, to opravdu ne.

Nechodila bych s feťákem či arogantním blbečkem. I když s takovým by asi nechodil nikdo. Nevím, vybírám spíš podle energie. Vlastně ani nevybírám. Prostě někoho potkáte, je vám s ním dobře, a po půl roce zjistíte, že ho milujete. Je to asi o symbióze. A asi je plus, když je pozitivní. Potřebuju se zkrátka mít o koho opřít. Mám ráda rodinné typy. A nemám ráda, když mě někdo balí.

Ne, když se předvádí. Sotva jsem hupla do herectví, začali za mnou chodit chlapi, že mě svezou v drahém autě a že jsou vedoucí nějaké firmy… Tak to je mi nepříjemné.

Občas jsem lehce hysterická.

Když mám hlad. To pak strašně.

Dost. Tím to zaháním. Tuhle mi táta řekl, že když se nenajím, tak se se mnou nedá být. Co se dá dělat, je to pravda. Mě když partner nakrmí, je pak všechno v pořádku.

To ne. Já byla v kroji čtrnáct let. Takovou dobu jsem jako holka tancovala ve folklórním souboru Valášek.

Novinka byla - v těch valáškovských krojích jsme totiž normálně čurali. Ale holky na Moravě říkaly, že dojít si na záchod v kroji pošpiňuje tradici.

Nechodí. Třeba celý den. Když mají slavnost, dají si jen vodu do pusy, vykloktají a vyplivnou.

Ne, já jsem chodila v tom kroji i na záchod. Taky jsem u toho normálně pila. I ve sklípku.

Jsem sice městské dítě, ale dovedla. Zcela živě. I s koňmi na statku.

Teď ještě asi ne, ale třeba za nějakých pět let ano. Zatím nemám ten statek ani koně. Koně miluju. Točím teď takový seriál, Znamení koně se jmenuje. Hraju tam žokejku, a tak jezdím na výcvik. Na venkově čas plyne úplně jinak! Nemám s sebou ani mobil, ani internet. Neřeším, co na sebe, nasadím tepláky. Dám si kafe, čtyři hodiny jezdím na koni, pak ho musím vyčistit… To je úplně jiný život. Nežila jsem tam sice půl roku, je to vždy jen na pár dní, ale musím říct, že mi to psychicky pomáhá.

Učím se to a hrozně mě to baví.

To ne. Zvládám klus a cval. Učím se na dostihovém sedle, kde má člověk dost pokrčené nohy, což je těžké.

Díky tomuhle filmu jsem se o ni docela zajímala. Ptala jsme se na komunismus několika starších lidí a slyšela jsem mnoho různých názorů. Byla jsem hodně překvapená. Myslela jsem, že všichni budou říkat, že to bylo hrozné. A přitom jsem se s takovým míněním setkala tak půl napůl, což mě překvapilo. Měla jsem představu, a mám ji doteď, že všechno bylo strašné, nic nebylo k dostání. Ale spousta lidí k tomu má úplně jiný postoj, což mi přijde dost děsivé.

Setkala jsem se třeba s názorem, že tady bylo bezpečno nebo jiné absurdní věci. Ale tím, že jsem v tom filmu hrála a prožila jsem si některé věci před kamerou, určitou představu mám. Hlavní, co se mi s tou dobou pojí, je asi nesvoboda.

Ten film se snaží ukázat lidi v té době. Jejich osudy, to, jak mysleli a co si říkali. A já skoro v každé scéně cítila úzkost. I tam, kde měla být radost, jsem někde vzadu cítila všudypřítomnou úzkost. Dopadla na mě ponurost doby a taková věčná pochybnost.

Upřímně řečeno, bez mobilu nedám ani ránu. Fakt se za to stydím.

(Chvíli mlčí) Přiměřeně. Ale když se mě zeptáte, kolik hodin provolám, je to děsné. Kamarádi už to nemůžou snést.

Ne, to ne. Pořád ale někdo volá mně. Takže si občas vypínám mobil, třeba na celý víkend. Moje manažerka to už taky nemůže snést. Nadává mi, ale jinak se to nedá. Takže mobil mám buď pořád na uchu, nebo ho vypínám.

Mně to přijde úplně zhýralé. Na Facebooku sice jsem, ale moc se mě to nedotklo. Jdu se tam podívat jednou za měsíc. A dost tam vyřizuju pracovní věci. Ale přijde mi úchylné mít kamarády někde na internetu, když s nimi mohu jít ven. Sice mám času málo, ale na kamarády by si člověk čas udělat měl.

To ano. Když chceme dostat lidi do divadla, rozesíláme pozvání esemeskou a dává se to na Facebook. Přijde mi to absurdní. Na Facebooku máte třeba kolonku, co se vám honí hlavou. Nechápu, jak tam někdo může být schopný napsat: „Právě jsem si vyčistil zuby. A teď jdu do školy.“ To mi přijde mimo.

Opravdu? A kdo to je?

Fakt jo?

Dlouho jsem z toho měla komplexy.

Říkala jsem si, že si mě vybírají do filmů jen proto, jak vypadám. Pak jsem si naštěstí uvědomila, že tu máme mnoho daleko hezčích bab.