Tereza Vokálová: Mám ráda naši partu. Máme si co říct i mimo atletiku

Tehdy jsem byla malé neposedné dítě, které potřebovalo pořád něco dělat. Měla jsem menší skupinku kamarádů od nás z „paneláku”, kde jsme s rodinou bydleli. A to víte, já chtěla být pořád s nimi. Jakmile jsem dorazila domů ze školy, běžela jsem okamžitě ven, kde už na mě čekali kamarádi. Bylo to super, jezdili jsme na kole, hráli míčové hry, ale také kradli kytky ze zahrádek.

Když mi bylo 6 let, rodiče mi řekli, že chtějí, abych začala se sportem, který si já sama vyberu. Jenže mně to v tu dobu bylo úplně jedno. Tak mě přihlásili na atletiku do Desné, kam jsem chodila i na základní školu.

Mezitím jsem vyzkoušela i jiné sporty, např. fotbal a sportovní aerobik. Akorát to nebylo ono, nebylo to, co jsem si představovala, a proto jsem se vrátila zpět k atletice.

Takže ne, atletika nebyla má jasná volba, ale rodičů a za to bych jim chtěla mnohokrát poděkovat.

Ze začátku jsem na tréninky chodila velice ráda, párkrát jsem nemohla ani dospat, jak jsem se těšila, ale to pak časem všechno pominulo, protože do skupiny chodila holčina, které měla za otce našeho trenéra. I když jste se snažili dělat všechno podle toho, jak vám to trenér ukázal, nebylo to dostačující.

Ano, bylo mi sice šest nebo sedm let, ale všechno tohle jsem vnímala, ty pomluvy, že všechno dělám špatně, jak nikdy nic nedokážu.

Chodila jsem domů často s brekem, říkala rodičům, že to vzdávám, že na trénink už nikdy nepřijdu. Ale hučeli do mě, ať to nevzdávám, že mám všechno před sebou a že budu nejlepší, přeci jenom jsem byla ještě malá.

To si pište, že záviděla. Oni si po škole mohli zajít na zmrzlinu, jít ke kamarádům na zahradu, dělat co chtějí, ale já po škole šla rovnou na trénink, kde jsem byla ještě další hodinu a čtvrt.

Když se mi ve škole zrovna něco nepovedlo a dostala jsem špatnou známku, tak se mi to snažili vysvětlit, takže kdyby na mě rodiče nebyli přísní, udělala bych si ze školy „holubník”.

Když jsem asi v mých devíti letech přešla z Desné do Jablonce nad Nisou k trenérce Daně Jandové, tak jsem přišla do poměrně velké tréninkové skupiny. Musím říct, že jsme spolu všichni skvěle vycházeli. V tréninku se předháněli, kdo bude nejlepší, nastavovali si vyšší cíle a tak tomu bylo i na závodech. Jako parta jsme skvěle fungovali.

Teď jsem v Praze na Dukle a trénuji pod vedením Michala Nováka. Naše skupina se jmenuje „Majkl team”, ve které trénují překážkáři, sprinteři a běžci na delší tratě. Takže holky a kluci dohromady.

Nebudu tady lhát a říkat, jak jde vše po másle. Když se špatně vyspíte, máte špatný den, necítíte se nejlépe, nebo vás zrovna něco bolí, tak tím dokážete ovlivnit celou skupinu a pak i samotný výkon při tréninku.

Na druhou stranu, když jste pozitivně naladěni, všechno jde samo a zlepší to i atmosféru ve skupině.

Jinak bych chtěla říct, že mám ráda tuhle naši partu. Máme si co říct i mimo atletiku. Zajdeme na jídlo, na kafe a můžeme si povídat o čemkoliv.

Když jsou závody, všichni stojíme při sobě. Podporujeme se navzájem. Vsázíme se o to, kdo zaběhne rychlejší čas atd.

Dokážeme se i při tréninku pobavit. Zapneme si reprák, pustíme písničky, většinou si i zatancujeme, zazpíváme. Ale to spíš jenom při rozcvičení. Když přejdeme na hlavní část tréninku, tak už je to náročné... to už není čas na zábavu.

Pro mě vždy bude rodina na prvním místě. Když se zrovna nedaří, nebo jsem zraněná, snaží se mi co nejvíce pomáhat, hlavně tedy po psychické stránce. Takže pro mě dělají první poslední.

Já vlastně mimo atletiku moc přátel nemám. Ty pravé přátelé bych dokázala spočítat na jedné ruce. Nestojím o takové ty rádoby kamarády, co si vzpomenou, když zrovna něco potřebují. Proto jsem šťastná za těch pár pravých.

Do osmnácti let, jsem byla zdravá jako rybka, ale pak přišel zlom a pořád mi něco bylo. Přetržený vaz v kotníku, zlomená zánártní kůstka, natržené lýtko, zlatý stafylokok, který se mi dokola vracel. Patery antibiotika ve dvou měsících, která stejně nezabrala. Pak 4 týdny čekáte na tzv. autovakcínu. Řeknu vám, tohle nebylo mé nejlehčí období. Jak po fyzické, tak psychické stránce.

Díky mé rodině, trenérovi a sportovnímu psychologovi (Jiří Šimonek), který mi celou dobu pomáhal a učil mě, jak s takovými věcmi naložit, jsem to zvládla.

Jsem silný alergik a na spoustu potravin mám alergii. Ráda bych si dala ovoce nebo oříšky, ale to bych třeba nemusela přežít. Mám vyzkoušené, co mohu, a co zase ne, takže si jídelníček hlídám sama.

Když netrénuju, tak relaxuju, zapnu si film/seriál, jdu s pejskem na procházku, zajdu si s kamarády na kafe či jídlo, nebo sem tam na nějaký výlet, ale to se moc často nestává.

Jé, to byly časy… Řeknu pravdu, já zimu neměla ráda a to opravdu pocházím kousek od Jablonce. Bylo těžké se v takovém počasí přemluvit a jít se hýbat. Časem jsem si na to zvykla a bylo mi jedno, v jakém počasí budu trénovat.

Brala jsem to pak jako výhodu, když jsem přijela na závody a bylo sychravé počasí, skoro všechny závodnice si s tím lámaly hlavu a nechtělo se jim ani svléct do dresu. Zato já byla v pohodě.

Taky bych to ráda věděla. Všude je něco. Vůbec na tuhle otázku nedokážu odpovědět.

Nebudete tomu věřit, ale ano, mezi atlety panuje velká rivalita, nebo alespoň to tak vnímám já. Ale jinak nemám nejmenší tušení, že by mi chtěl někdo vědomě ublížit. Věřím, že nechtěl.

Velkou. Mít například kvalitní tretry se odrazí i na výkonu. Největší výhrou ale je, když máte vybavení a ještě za něj nemusíte platit. V dnešní době je všechno velmi drahé, a i když nejvíc na světě milujete sport, tak vám je líto si koupit třeba nové boty či tretry za mnoho tisíc.

Proto vnímám jako velké štěstí, že mě oslovila sportovní značka a nabídla mi sponzoring. Těžko bych si jinak mohla dovolit mít vše, co v současné době mám.

Příští rok (2023) má být MČR v Táboře, kde jsem v roce 2016 vyhrála svůj první dospělý titul na 400 m překážek. Přišla jsem za trenérem s nápadem, že si přeju, aby mě na příští rok připravil na dlouhé překážky. Byla by bomba, kdyby se mi podařilo vrátit se ve velkém stylu.

Ano, o Zuzce se toto říká a je to pravda, ale jak už jsem starší, snažím se být inspirací sama sobě.

Každé dítě by mělo mít možnost vybrat si sport, který ho bude naplňovat. Při kterém se bude cítit šťastné. To je ze všeho nejdůležitější.

Ta čistá a upřímná radost každého dítěte. I vy jako trenér mu dáváte lásku, příležitost být lepším člověkem. Dělá mi radost, když po půl roce vidím pokroky. Cviky, který jim na začátku nešly, teď zvládají bravurně.

Ano, je to tak, jsem moc ráda, že mohu být mezi dalšími „hrdinkami“, které mohou sdílet svůj příběh a inspirovat ostatní. Já jsem spíše na kratší tratě, ale nevadí mi jít si jen tak pro zábavu zaběhat.

A přesně takový je i zářijový běh. Není jen o závodění, ale o tom si ho užít. Je zaměřený jen na ženy, takže skvělá atmosféra je zaručená. A pětikilometrová trať je na to úplně ideální.

Asi to, že jste na čerstvém vzduchu, pročistíte si hlavu, přijdete na jiné myšlenky. Třeba i po cestě narazíte na nové lidi, se kterými se dáte do řeči.

Nebo běžíte se super partou lidí, kamarády, je to pak větší zábava. Tímto bych i čtenářky ráda pozvala, aby se přidaly na Běh pro ženy 5 km 2022 a užily si to.