Tereza Ramba: Je mi vrozená radost ze života

Rozhodně se okamžitě po přečtení scénáře stala jednou z mých oblíbených postav. Je hrdá a chladná, jako led. Ale i nedostupné lékárnice umí roztát, když člověk ví, jak na ně.

Já se tam, troufám si říct, už cítím jako doma. Je mi velkou ctí, že mě Jan oslovil, ještě na tuhle pro mě dost netypickou roli. Ráda jsem s nimi jako s tvůrci, ale ještě radši jako s lidmi. A to je nakonec vždycky to nejdůležitější.

Jan mi zatím vždy dal úkol, který jsem nikdy předtím nedostala. Je to vzácný a krásný. Navíc číst kluků scénář je jako číst dobrou knížku, takže se vlastně od začátku těšíte.

Víte, já čtu všechno, co ke mně přijde, takže čtu také dost otravných scénářů. Některé napodobují zahraniční filmy, v některých se vůbec nic neděje. Že je scénář dobrý, poznáte po prvních dvaceti stránkách. To mi vždycky srdce zaplesá.

Zdeněk je moje láska od dětství, vyrostla jsem na jeho písničkách a pohádkách, rodiče nás později brali na Cimrmany, poslouchali jsme audiokazety. Když přišlo Po strništi bos, byla jsem nadšená, jediné, co mi chybělo, bylo Zdeňkovo obsazení.

Takže Betlémské světlo mi tenhle sen splnilo. A bylo to krásné, hodně jsme si povídali, jedli v hrací posteli a nasmáli jsme se.

Určitě, ale hlavně z toho důvodu, že každý z těch filmů představuje úplně jiný žánr. Deníček je jako letní láska, radost a vtip, naše letité kamarádství s Jurou (Jiřím Mádlem). Po strništi bos je zase poezie.

Od kostýmů přes věty, které vám jdou z úst. Zdeňkovo a Janovo pohlazení. Miluju třeba scénu, jak maminka nenapráská ruského vojáka. Je v tom hloubka, která mě přesahuje. A takové mají dobré filmy být.

Rodiče tvrdí, že jsem byla hodná a divoká. Dětství jsem měla nádherné, plné mazlení, her a smíchu. Maminka je hodně opatrovnická a s tátou byla vždycky sranda. Mám úžasné sourozence. A teď i oba páry prarodičů. Řekla bych, že jsme byli ze všech stran milovaní. Rodina je pro mě pořád to nejdůležitější. Rozhodně to nejcennější, co mám.

Byla jsem z toho úplně hotová. Snowboarďáky jsem samozřejmě milovala a vrhla jsem se do toho dobrodružství po hlavě. Nepřestanu být Karlovi Janákovi vděčná, že mě obsadil. Formovalo to můj další život. Do té doby jsem prostě jezdila po vesnici na kole a skákala gumu.

Rozhodně. Myslím, že jsou z nás skvělí parťáci. Známe se do morku kostí, můžeme být k sobě smrtelně upřímní a máme se rádi. Z toho všeho plyne veliká svoboda a důvěra a ta je pak v každé tvorbě znát.

Když to tak říkáte, jsem na nás s Vojtou vlastně pyšná. Od Rafťáků k Vlastníkům a Betlémskému světlu jsme ušli oba veliký kus cesty. Jsem ráda, že spolu.

Víte, Vlastníci jsou asi můj nejoblíbenější film. Za prvé proto, že si už hodně let myslím, že Jiří Havelka je naprosto fenomenální režisér, a jsem strašně ráda, že začal točit filmy. Jsou originální a čerstvé, nemůžu se dočkat jeho nového filmu Mimořádná událost.

Za druhé proto, že když jsme Vlastníky s mým mužem Matyášem četli, smáli jsme se u scénáře tak, že jsme nemohli pokračovat. Natáčení už byla jenom odměna, bylo to neskutečně náročné a krásné.

Vysnění kolegové, totální soustředění, prostě poctivá práce s pořádnou srandou. Po Českém lvu jsem toužila léta, Cena kritiky je samozřejmě obrovská pocta. To, že přišly, bylo jako pohlazení, jsem moc ráda, že obě zrovna za tuhle roli.

Opravdu si toho vážím, teď jsme se přestěhovali a můj brácha Láďa mi ty ceny vystavil do ložnice na komodu, což by mě ani nenapadlo. Ale vstává se mi mnohem líp, s pohledem na lvíčka a tu krásnou krychličku.

Někdy zapomínám, že jsem něco jiného než maminka, a to zvíře mi to připomene. Beru to jako závazek a hodlám jít dál a výš.

Čím míň toho dělám, tím víc zjišťuji, jak tu práci miluji. Navíc se dá úžasně kombinovat s mateřstvím. Nebojím se říct, že je to práce snů.

Myslím, že jsem rozmazlená skvělými scénáři a režiséry. Hodně si vybírám, to už musí být, abych odešla od dětí a vývarů. Nebo – předtím, než jsem měla děti – abych se vzdala cestování. Myslím, že je to přirozený proces v kariéře a jsem neskutečně vděčná za možnost si vybírat.

Už ne, už to nebylo únosné. Spolu s psychosomatickým doktorem, panem Čechem, jsem si vybudovala účinný systém, jak do postav vstupovat a kudy z nich ven. Domů chodím většinou čistá a naplněná.

Dělám to tak od začátku kariéry, nevyhýbám se ničemu, co je dobré, ať je to komerční, nebo úplně maličký film. Ta kombinace mi vyhovuje moc. A jak se nezaškatulkovat? Já takhle vůbec nepřemýšlím, vrhám se do toho, co mě baví, s nadšením a pokorou, všechno ostatní je jedno. Nikdy se nezavděčíte všem.

Manželovi se stýská hodně po krosně a dálkách, zrovna dneska jsme si o tom v Divoké Šárce povídali. Mně vůbec.

Za prvé jsem z posledních let extrémně nacestovaná a za druhé, teď pro mě jako pro šestinedělku byla už jen ta Divoká Šárka vlastně také obrovské cestovatelské dobrodružství.

Náš obchůdek laskaje.cz je opravdu naše láska. Všechno si děláme sami. Před Vánocemi jsme už měli i výdejní místo a lidé se divili, že jsme tam my, my jsme se zase divili, kdo jiný by tam měl být. Je to pro mě totální srdcovka, i když nám to někdy přerůstá přes hlavu. Ať už věci, které lokálně vyrábíme, nebo náš merch miluju a stojím si za každým kusem.

Myslím, Věro, že to je vrozená radost ze života. Radovat se, to by mi šlo. A hlavně nikdy nezapomínám, že... láska je!

Může se vám hodit na Zboží.cz: