Tereza Podařilová: Balet, to jsem já

Kdepak, pod těmi návleky mám špičky, protože jsem před chvílí zkoušela. Jsou to takové baletní bačkory, které drží teplo. Noha v nich zůstane pěkně rozcvičená. Mně je i v horku zima a jak jsem zvyklá mít svaly v teple, pořád se do něčeho halím. (svléká šusťáky a ukazuje špičky) 

To opravdu nevím. Ale mám doma špičky po mamince, které jsem jednou našla - i když ona byla v baletu asi jen měsíc a pak onemocněla. Ty špičky spolu s její fotkou v trikotu pro mě byly prvním setkáním s baletem. Svoje dětské už nemám, ale schovala jsem si jedny z Popelky, z Labutího jezera, z Carmen…

Dostaneme takový polotovar, který si upravujeme na své nohy. Někdo nosí špičky hodně vysoko, já níž, abych měla volnou achilovku. Špičku si obšíváme a vyztužujeme, lepíme kanagonem a proti skluzu potřeme kalafunou, našijeme gumy. Já mám jednu nohu o chloupek větší, tak mi je vyrábějí na míru. Jde o to, aby byly co nejpohodlnější a přitom těsné. Dřív jsem si brávala menší, dnes větší, to znáte i u běžných bot, že narvat se do malých lodiček není dobré.

Moc ráda nosím vysoké podpatky! Čím dál tím víc. Když jsem měla hodně představení a byla nejvíc vytížená, nedovedla jsem si představit, že bych ještě přišla do divadla na jehlách. Nosila jsem pohodlné tenisky s měkkým došlapem, abych si šetřila nohy na jeviště.

Většina žen to má opačně - připlují do kanceláře v lodičkách, které pak shodí pod stůl a jsou naboso. Ale dnes si podpatky užívám, k ženám rozhodně patří.

Je, i když pro mě úplně ne, aspoň to tak nevnímám. Tančím pouze ve Valmontovi, ale už druhý rok pracuji jako baletní mistr, nezměnila jsem tedy prostředí. Začátek sezóny bývá nejnáročnější, musíte se dostat do formy, vytváří se repertoár…

K tomu nastal školní rok, takže jdu z jednoho do druhého. Filípek je ve druhé třídě a pětiletý Edík ve školce. Největší životní změna pro mě zatím bylo jejich narození. Jsou to malí broučci, ještě krásně mazliví, kteří potřebují mámu. Ale rostou jako z vody. Když se spolu díváme do zrcadla, říkám: Brzy budete větší než já a už vás takhle neuzvednu…

Dřív chodily baletky kolem čtyřicítky do penze. Dnes můžete tančit, do kolika tělo dovolí. Je to individuální, záleží na úrazech, celkovém opotřebování. Pak se nabízí rekvalifikace. Jenže začít tak pozdě v jiné profesi je složité… Já balet dělám odmalička, je mou součástí, nemůžu za ním udělat tečku. Jsem to já. A s koncem počítám už od začátku. Tančila jsem nádherné role a moc si to užila. Nemám v sobě lítost. Ale je fakt, že když jsem dřív mluvila s bývalými baletkami, měla jsem jiný názor. Dnes se jen v duchu ptám: Co si asi říkají ti mladí?

Ano, už nemusím dávat tělu tolik do těla. Ale znáte to - když něco musíte, zdá se, že vám to nejde. A jak do toho dostanete klid, najednou vše hezky plyne. Mám zkušenost, že není dobré na nic tlačit. Člověk by měl dělat to, co má rád a čemu věří - a ono to běží správným směrem. Díky tomu na mne nedoléhaly věci, které se dějí v divadle, včetně intrik a boje o role.

Naše umění není o tom, kdo první doběhne do cíle, ale kdo je ve správný čas na správném místě - a dobře připravený. Nebaví mě jen oblékat krásné sukně a klanět se, ale i trénovat a tvořit.

Jsem na ni zvyklá. Ale omezení v životě jsem necítila. Běžkovala jsem, jezdila na kole, plavala… Akorát nesjezduju, na škole to bylo dokonce zakázané. Stála jsem na sjezdovkách dvakrát - a zase je sundala. Nechci riskovat, znám lidi, kteří se tak zmrzačili. Mně stačil úraz kolene, který se mi paradoxně stal na jevišti… A další sporty? Míčové hry mě nebavily nikdy, míč mi vždycky přistál na hlavě. Zato hraju ping-pong.

Myslím, že každého něco bolí, když se probudí. Já to vnímám nejvíc právě po létě, přestože na dovolené mám dost pohybu.

Abych řekla pravdu, ráno nic moc neřeším, vstanu, zjistím, že stojím, všechno je na místě - a naskočím do pravidelného vlaku. Vypravím děti a běžím do práce. Dám si kávu, převléknu se do cvičebního a jdu se protáhnout. To je můj start. Pokračuju společným tréninkem, který vede vždy jeden pedagog. A pak zkouším s tanečníky na sále podle repertoáru jako baletní mistr.

Ráno nestíhám. Doženu to obvykle po tréninku ovocem nebo chlebíčkem a v polední pauze salátem, zrovna dnes mají v kantýně nádherné kuřecí s rajčaty a bazalkou. Ale po pravdě - když mě čeká fyzický výkon, stejně nemůžu moc jíst. Takže se většinou najím až večer. Občas jsem tak utahaná, že nejsem schopná si dát vůbec nic, to zná asi každý. Jindy začne bílení lednice.

Ne. Ovšem někdo má dispozice přibírat a musí si váhu kontrolovat. Chtěla bych uvést na pravou míru mýtus, že všechny baletky jsou anorektičky. Jistě se občas taková vyskytne - jako mezi modelkami a podobně. Ale není pravidlo, že za den sezobneme jen trojúhelníček sýru. Normálně se tu obědvá, sice si nedáme deset knedlíků… Já navíc ráda peču a jím sladké, bábovky, koláče, perníky, nebo si dám pořádný kus masa. To musí být.

Největší problém jsem měla na škole. Když jsem zjistila, že funguje nespravedlnost, myslela jsem, že to nezvládnu a uvažovala o změně profese. Ale možná bylo dobře, že jsem to překousla, další trable mě už tolik nezaskočily.

A úspěch? Vždycky mám nejoblíbenější roli, kterou právě tančím. Třeba Labutí jezero u mě nebylo úplně nejvysněnější, ale když jsem Odettu a Odilii tančila, zamilovala jsem se. Znamená pro každou balerínu nejvíc. Vnímala jsem ho jako očistu, musíte předvést vše od oduševnělého výrazu po dokonalou techniku, kdy je vidět každý malíček, každý detail. Klasický balet je zkrátka nejtěžší.

Viděla jsem i supermoderní úpravy, třeba v Londýně, kde tančili pouze muži. Nelpím na tradici, ale mám ráda, když se z pokladnice kumštu vezme to nejlepší a trochu se osvěží. Základem je perfektní zpracování, byť úplně jinak. Ale stává se, že se jen využije známý titul jako tahák…

Před časem jsme dělali v ND moderní zpracování Popelky. Zpočátku jsem byla v rozpacích z extravagantních kostýmů i pojetí příběhu, ale pak jsem to přijala a měla jsem ji moc ráda. Je zajímavé, že budila nadšení u dětí, zato generace mojí maminky ji moc nechápala. Tři oříšky pro Popelku to zkrátka nebyly.

To je pravda, mám všechny možné: dřevěné, skleněné, keramické i namalované… Kuriózní na tom je, že nejsem vůbec sběratelský typ.

Myslím, že jsem docela trpělivá. Pedagog by měl být partnerem, aspoň pro mě vždycky byl. Proto se snažím vidět každou roli z obou stran. Nevedu sólisty pouze tak, jak to chci já, ale i jak by se mi v tom líbil dotyčný tanečník. Mluvím o technice i výrazové stránce. Když jsme zkoušeli Romea a Julii, bylo krásné pracovat s každou alternující dvojicí jinak, vyzdvihnout její přednosti.

Je fakt, že když džbán přeteče, umím vyletět… V baletu jsme ale zvyklí s emocemi pracovat. Když vyjdu na jeviště, chci svojí rolí něco sdělit - a k tomu je třeba správně používat i emoce.

Našla jsem vysypanou skříňku nebo hřebíčky ve špičkách. Kolegyni dal zase někdo vypít nápoj, po kterém byla omámená. Není to výmysl, ale rozhodně se to neděje denně. Nebudu tvrdit, že jsme všichni jedna happy parta, přesto mám v profesi řadu kamarádek a přátel.

Co se týká role Markýzy, dostávala jsem se do ní těžce. Jako vždy jsem nastudovala veškerý materiál, viděla oba filmy a snažila se vytvořit své pojetí. Jenže to byla tak ohavná potvora, že jsem k ní nemohla dlouho najít klíč. Až jsem to otočila a vzala to jako určitou hru. A dnes jsem šťastná, že ji tančím.

Dřív jsem z některých maminek tyto ambice cítila a vadily mi, ale z pozice matky se na to dívám jinak. Osobně bych nechala každou holčičku dělat balet jako koníček - kvůli správnému držení zad, hezké chůzi a získání určité dívčí ladnosti.

Celkově je dnes zájem o balet větší než dřív, je módou i mezi dospělými. Otvírá se řada kurzů, populární je pilates a další aktivity pro zdraví. Je to trend doby, lidem při sedavé práci chybí pohyb. Mám už profesionální deformaci, na každém hned vidím, co by potřeboval.

Zhruba v šesti letech. Už ve čtyřech se ale pozná, zda je muzikální. Pak se posuzují proporce tělíčka, posazení pánve, vytočené kyčle, stavba nohy, nártu… Je řada tanečnic, které nemají úplně ideální dispozice, ale ty s vrozenými předpoklady jsou na tom lépe. Pokud se hůře stavěné dítě dostane na konzervatoř, může to pro něj být stresující a trpí celou kariéru.

V první třídě jsem zjistila, že spolužačka chodí do baletu - a přidala jsem se. Nejdřív do dopravních podniků a pak do přípravky ND. Moje první role byl Ježek v Lišce Bystroušce. Zlatá kaplička mě okouzlila, primabaleríny, celý ten nádherný svět… Takže v páté třídě jsem zvolila bez zaváhání konzervatoř. Dnes vidím, že desetileté děti jsou moc malé na to, aby měly jasno, co chtějí dělat. Uvědomuju si i zodpovědnost rodičů, kteří se snaží potomka nasměrovat. Ten krok přitom nemusí být správný. Každý má na něco talent, jen ho objevit. U mě se to naštěstí povedlo.

To je fakt. Šla jsem tam s velkým nadšením, protože miluju společenský tanec a ráda tancuju, pokud mám dobrého partnera. Ale jak jsem trénovaná a hlava si pamatuje krokové variace, zdálo se mi, že to ostatním dlouho trvá. Později jsem jen tak pro zábavu tancovala řecké tance, které mají složitější kroky…

Je rozdíl mezi profesionálním baletem a zájmovým kroužkem. V momentu, kdy se cokoliv začne dělat profesionálně, je potřeba vyvážení. Já osobně mám například speciální sadu cviků, kterými kompenzuji zátěž jedné nohy na jevišti, aby se protáhla i ta druhá.

Jistě ve světě najdete baletky, které berou tvrdé drogy. Já se s žádnou nesetkala. Jedu na bonbóny s hroznovým cukrem, jsou fajn na povzbuzení. Běžná je i coca-cola, iontové nápoje, káva, guarana, banány nebo kiwi…

Před vystoupením dodržuju rituál: nevracím se do šatny. Jsem pověrčivá. Paní garderobiérky už vědí, že je nehoním jen tak, a ochotně mi zapomenutou věc přinesou. Dřív jsem měla rituálů víc, po příchodu do divadla jsem s nikým nemluvila a soustředila se jen na sebe. Dělala jsem maximum pro prvotřídní výkon, abych si v případě, že se na jevišti něco stane, nemusela nic vyčítat. Když dosáhnete určité pozice, musíte to dál potvrzovat a žít s tímto břemenem. Proto jsem byla vždycky opatrná.

Dnes jsem jinde. Před vystoupením běžím domů, napíšeme úkoly, jdeme na hřiště, uvařím večeři, splním mateřské povinnosti. A pak mám ostrý střih. Naučila jsem se pracovat s časem a stačí mi soustředit se během líčení. Mně mateřství opravdu obrátilo hodnoty, jsem především máma. Po porodu Filípka jsem ani nevěděla, jestli se vrátím na jeviště. Ale jsem ráda, že k tomu došlo…

Máme velkou předsíň a při špatném počasí tam hrajeme hokej nebo fotbal. Všechno musí pryč, kluci udělají branku a hrají proti mně, dravější Eda je v útoku, Filip v obraně. Jinak máme u domu citadelu a hřiště, takže běháme venku, jsme hned v lese…

Nemyslím, že by balet byl pro muže ideální, čímž nechci nikoho odrazovat, ale měl by zůstat oporou rodiny. Chci, aby si kluci našli, co je baví a byli z nich správní chlapi, vedle nichž se bude jejich partnerka cítit jako žena.

Jsem rozvedená a můj bývalý muž netančil. Nebudeme o něm, prosím, mluvit… S dětmi mi pomáhá maminka a víc momentálně neřeším.

Jistě, děláme si z toho s dětmi trochu legraci. Hranaté kanály třikrát obcházíme, na kulatý lehce šlápneme pro štěstí. Když zastavím s autem přímo nad kanálem, pere se ve mně, zda popojedu, anebo mávnu nad pověrou rukou. A pokud se ocitnu pod mostem ve chvíli, kdy po něm jede vlak, rychle si něco přeju.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: