Tereza Pergnerová o pokoře, smrti a svatbě v obýváku

Poštěstilo se mi, že při své práci zažívám reálný život, netrávím ho ve studiu vytvářením něčeho. Na druhé straně jsou ty příběhy tak nabité emocemi, že to je víc vyčerpávající, než jsem si dokázala představit.

Tady se snažíme vzbuzovat dobré pocity, laskavost, radost, necílíme na hádky a vzájemnou nevraživost, jako to bylo třeba ve VyVolených. Taky v ní nejde o peníze a soupeření o ně. Fantastickou součástí je i účast známých osobností, z nichž každá svým způsobem plní přání těm, jimž připravujeme nový domov.

Nezapomenu na Richarda Krajča, který uspořádal osobní koncert pro holčičku na vozíku. A vím, že zhasnutím kamery jeho angažmá neskončilo. Milan Peroutka se měl po internetu spojit s malým chlapcem mimo Prahu. Pořád se to přerušovalo, nedařilo se. Milan nelenil, rozjel se za ním a naučil ho pracovat s YouTubem.

Skvělý byl i moderní pětibojař David Svoboda. Vojta Kotek si přinesl rybářské náčiní po dědečkovi, který krátce předtím zemřel. S prarodiči, kteří v pořadu vystupovali a měli stejnou zálibu, probíral podrobně obsah té tašky po dědečkovi a prožili u toho úžasný den. Na památku jim několik věcí dal. Pro tu rodinu to byl nezapomenutelný zážitek.

Stejně tak byla skvělá wimbledonská vítězka Jana Novotná, která už bohužel mezi námi není. Sehnali jsme ji večer někde u Brna a vysvětlili jí, že rodina, které pomáháme k novému domovu, se zajímá o tenis, zda by jim nenatočila nějakou zdravici. Ochotně to ještě během noci udělala a k tomu zabalila a poslala dárky. Po vysílání se jim ještě ozvala, že si s nimi přijde zahrát. Plno věcí se děje i mimo kameru, ale mají obrovský smysl. I pro nás, kteří ten pořad vytváříme.

V dobách, kdy jsem moderovala VyVolené, jsem byla na správném místě. Teď mi je třiačtyřicet a dívám se na věci jinak. Je mi dobře v Misi. VyVolené bych už dělat nechtěla, ani bych to už asi neuměla. Prostě jsem zestárla. Stejně tak bych si přišla směšná, kdybych měla zase moderovat hitparádu.

Byla jsem mladá, spontánní, měla jsem pocit, že to je super. O to hlubší byl pak pád.

Neschopnost se vyvíjet. Začala jsem si sama se sebou nerozumět. Po těch čtyřech letech jsem se zacyklila a chtěla jsem z toho vyskočit. A naskočila jsem do blbého vlaku.

Šla jsem k zubaři. Vytrhli mi zub a hrozně mě to bolelo. Můj tehdejší partner mi poradil, co dělat, abych se té bolesti zbavila.... Docela blbá, obyčejná story.

Náraz na úplné dno. A že mi moje maminka řekla, že už ji to nezajímá. Samovi byly tři roky a ona ho měla v péči. Pochopila, že její láska musí změnit podobu, abych to přežila.

Vůbec ne. Uvědomuju si, že by ho můj strach skličoval. Hustila jsem do něho všechno o drogách v té nejošklivější formě, má v tom jasno. Dál už bych ho jen trápila.

Když přišel na svět, ustál kvůli mně otřesné abstinenční příznaky. Malinké bezbranné stvoření, kterému nebylo dobře. To se nedá z hlavy vymazat. Takže kdyby se s ním cokoli špatného dělo, musím mu to vrátit a taky to ustát.

Když teď vidím krásného urostlého kluka s přímým pohledem a úžasným smyslem pro humor, tak není den, kdy bych neděkovala za to, jak teď věci jsou.

Když jsem se vrátila z léčebny, soudně jsem ho vybojovala zpátky. Neměli jsme tehdy žádného tatínka, který by s námi tvořil rodinu. Samuel ví, kdo je jeho otec, i když není uvedený v rodném listě, dokonce si na něho před lety vzal telefonní číslo.

Od jeho čtyř a půl roku jsem s Jirkou a Sam mu brzy začal říkat tati. Začalo to docela legračně: chodil do školky, kde měly děti maminky i tatínky, jeho jsem tam pořád vodila jen já. Když ho tam jednou Jirka odvedl, vyběhl od šatny na schody, a aby to všichni slyšeli, zavolal: „Tatíí, ahoj!"

Jsem svému muži vděčná, že mu dal kus sebe a přijal ho za vlastního. Žádné rozdíly mezi ním a Natálkou nikdy nedělal.

Se Samem mám velmi přímý vztah, byl, na rozdíl od desetileté Natálky, součástí mého těžkého období. Hodně jsem u něho vyhrála tím, že jsem přiznala svoje selhání a uměla jsem se za ně omluvit.

Může se stát všechno. Jsem na to připravená: budu jen pokorně mlčet. On ale dobře ví, jak se na ty věci dívám a že nemůžu nic z toho vrátit zpátky. Něco jsem mohla odčinit, ale minulost nezměním.

Bláznivá Tereza s obrovskou chutí do života. Pořád něco z toho ve mně je, ale hodně odpadlo. Byla jsem hozena do divoké vody. Myslím, že pořad odpovídal devadesátým létům, kdy od nápadu k realizaci to bylo jako lusknutí prsty. Teď by to nešlo, všude jsou dramaturgové, schvalovací komise. Začínala jsem jako elév v rádiu Golem. To už je hodně dávno. Původně jsem chtěla být herečka.

Asi ve dvanácti jsem měla tu čest pracovat s panem Lukavským. Vystupovala jsem s Kühnovým dětským sborem, oni za doprovodu filharmonie zpívali, já do toho recitovala. Profesor Lukavský mě učil táhnout tón k filharmonickému doprovodu. Byl to nezapomenutelný zážitek.

Asi rok jsem hrála v Ordinaci v růžové zahradě. Marcelu Rosickou, alkoholičku, feťačku, matku malého chlapečka, která se právě vrátila z vězení. Byla vychytralá a zneužívala všechny kolem sebe. Když to po čase vypadalo, že se napraví, zemřela. Upila se. Herecky dost výživné.

Nijak mě to nefrustruje. Potřebuju v tom mít rovnováhu, nepatřím k lidem, co neustále opečovávají svou kariéru. Já chci hlavně opečovávat ty, co mám doma. Teď zase nastoupím k plotně a těším se na to. Závislostí na showbyznysu opravdu netrpím. Jsem už dál.

Bydlíme v Rakovníku a divím se, že jsem z Prahy nevypadla dřív. Dokonce plánuju, že bychom se přesunuli ještě dál a do ještě menšího místa.

Pocházím z tradiční rodiny, kde jsme slavili tradiční Vánoce, a to jsem si přenesla i do svého života -  zvlášť když mám děti. Vánoční stres se mě vůbec netýká. Starost s dárky si nedělám, protože děti samy projeví, co by si přály. Okna se nemusejí blýskat a žádné cukroví nepeču.

Daleko důležitější je v klidu si sednout s těmi, koho máme rádi, dát si najevo lásku a úctu. Vždyť zítra může být všechno úplně jinak. Jsme prostě rádi, že jsme spolu. Hýčkáme si to. Rodiče i prarodiče už s námi nejsou, takže u vánočního stolu bude můj muž a obě děti.

Ne.... Ale počkejte, jsem vdaná!! Oddala nás doma v obýváku naše dcera asi před půldruhým rokem. Proboha, ta by mi dala!

Byl to překrásný obřad. Bez prstýnků, krátký. Natálka je velmi spontánní. Prostě jsme si před ní slíbili lásku a věrnost v dobrém i zlém. Vůbec jsme si z toho ale nedělali legraci, mysleli jsme to naprosto vážně.

Vůbec nechce, abych o tom mluvila. Můžu prý říkat, jak ho miluju, ale víc ne.

Znala jsem ho dlouho jako kamaráda mého staršího bratra. Platonicky jsem ho coby malá holka milovala. Měl pak svoji rodinu, já svoje životní peripetie a až po mnoha letech se mi splnil sen. Jsme spolu jedenáct let a nesmírně si našeho vztahu vážím.

To neznamená, že jsme si neprošli krizemi. Jednou to dokonce vypadalo, že se naše rodina rozpadne, ale ustáli jsme to. Pár měsíců jsme spolu nebydleli. Nakonec krize náš vztah posílila. Jsme daleko velkorysejší, tolerantnější. Jsem pyšná, že se nám to povedlo.

Vůbec ne! Líbí se mu všechno, co dělám.

Čeká mě krásný projekt se spisovatelem Josefem Formánkem a zpěvákem Richardem Müllerem. Chystáme společné představení.

Prvoplánově to tak vypadá, o tom to ale nebude.

O neutuchající lásce k životu a neutuchající touze to sdělovat. Každý samozřejmě přijedeme se svým příběhem. Richard se vyjádří svými písněmi, pan Formánek bude čerpat ze svých knih, já se do toho nějak napasuju. Budeme vyprávět o svých chybách, pádech a odvaze zase vstát, o laskavosti, o dobru, o světle ze smrti.....

Byla jsem u toho, když umírala maminka a babička, a odnesla jsem si z toho úplně odlišné prožitky. U maminky jsem viděla zápas: celý život byla zvyklá překonávat překážky a smrt uchopila jako překážku, kterou musí překonat. Neodešla v klidu a ve smíření, ale v zápasu.

Babička odcházela v 98 letech se světlem, o kterém chci mluvit. S pokorou a usmířením vydýchávala zbytky života, přišlo mi to až krásné. Chtěla bych žít tak, abych takhle mohla odcházet.

Ano, ale nebyla jsem v té době ve stavu si uvědomit, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí. I to svědčí o tom, jak špatně a riskantně se k sobě člověk se závislostí chová, neváží si života.

I když se v současnosti nikam nevyvíjím, stagnuju, jsem spokojená - osobně, pracovně. Jsem ale připravená na to, že se mi nemusí takhle dařit pořád.