Tereza Nvotová: Bosorka není nikdy daleko

Jedním z hlavních motivů vašeho filmu Světlonoc je hon na čarodějnice. Děj se ale překvapivě neodehrává ve středověku, nýbrž v současnosti. Opravdu mýtům o nadpřirozenu věříme i dnes?

Ano, i já jsem byla velmi překvapená, když jsem zjistila, že lidé u nás v moderní Evropě věří na čarodějnice a podobné věci. S Barborou Námerovou jsme při psaní scénáře vycházely z antropologické knihy Nepriateľ zvnútra: Nadprirodzená hrozba v ľudskej podobe Tatiany Bužekové, která dělala terénní výzkum ve slovenských vesnicích.

Jak konkrétně vnímají lidé čarodějnice?

V knize jsou rozhovory autorky s lidmi v různých lokalitách, následně v jejich vyprávění hledala prvky, které se shodovaly. Zjednodušeně z toho vychází, že se pořád bojí zlých čarodějnic, bosorek, které můžou uhranout člověka či dobytek nebo různě škodí svému okolí.

Mapovala také to, jak se tyhle pověry roznesou, to hodně souvisí s pomluvami. Bosorka není nikdy daleko, vždy jde o někoho, kdo žije v dané vsi, a často to je někdo, kdo nějakým způsobem nezapadl do komunity.

Právě ta odlišnost bývá podhoubím pro nejrůznější mýty a legendy. Když jsem se bavila s vesničany z okolí našeho natáčení, mluvili i o bosorácích (mužích), převážně se to však týká žen.

Magické myšlení se ale dá najít i ve městech. Slovensko je katolická země, víra v nadpřirozeno je tu silně zakořeněná. Teď jsem třeba četla, že účetní z malé slovenské vesnice poslala z obecního účtu milion eur věštkyni, která ji měla zbavit kletby.

V Česku se tím, že se jedná o ateistický národ, vyskytuje spíše ezoterismus, který ale taky dokáže lidi totálně zblbnout a zneužít.

V Česku ezoterismus ani čarodějnice nevnímáme nutně přímo negativně. Téma je dokonce populární v současné tuzemské literatuře.

To je právě rozdíl vůči Slovensku, kde ta pozitivní konotace k čarodějnicím spíše chybí. Také označení „witch“ v angličtině bylo celá staletí používáno jenom v negativním významu, teprve teď se to mění.

Mytologie o dobrých čarodějnicích je poměrně mladou záležitostí, alespoň tak to charakterizují vědci, kteří se fenoménu bosorek věnují. Ženy byly dlouhá staletí trestány za jinakost, svobodu, sexualitu, jakmile se nepodřídily pravidlům společnosti, lidi to dráždilo, začali se bát, a tak to svedli na čarodějnictví. Ve filmu jsme to s Barborou chtěly otočit a ukázat svět z perspektivy těchto žen.

Takže podle vás má víra ve zlé čarodějnice vlastně maskovat strach z jinakosti?

Ve většině případů ano. Chtěly jsme, aby divák pochopil, že to nejsou žádné zlé ženy, co škodí, ale jenom ženy, které se odlišují, a společnost to není schopna přijmout. Tím pádem si do nich projektuje ty nejšílenější věci, přestože ony často jen poslouchají svůj vnitřní hlas. Z toho je vidět, jak moc je naše společnost mizogynní a plná stereotypů. Může to znít šíleně, ale před pár lety na Slovensku zabil muž ženu, protože byl přesvědčený, že je čarodějnice.

Jsme tedy příliš hákliví na změny? Pobuřují nás, protože v podstatě nedokážeme pochopit, proč by někdo tu změnu měl chtít?

Ano, velmi se bojíme změn, to je lidem přirozené. Zůstáváme v osvědčených boxech, snažíme se neriskovat. Je to vidět na každodenním životě. Všichni si jedeme svoje, bojíme se vybočit, bojíme se, co na to řeknou ostatní. Pak se kolem sebe rozhlédneme a zjistíme, že jsme všichni stejní.

Často se o tom bavím se svým mužem (americkým hercem Jacobem Pittsem – pozn. red.). Má rád Prahu, kde převážně žijeme, ale zároveň říká, že tu nemůže žít nastálo, protože mu schází jinakost, diverzita, která je v New Yorku, odkud pochází, všudypřítomná. Tady moc velké rozdíly ve způsobu myšlení, v tom, jak vypadáme, jak se chováme, jaké máme kulturní zkušenosti, nenajdete. Máme tu ve střední Evropě takovou monokulturu.

Proto si myslím, že je takový problém tu prosadit a akceptovat nové způsoby myšlení, žití, pohledy na svět. Pokud chce člověk něco jiného, cítí se v tom sám. Nikdo se k vám nejspíš nepřipojí. Naštěstí je na tom mladá generace lépe, cestuje, studuje venku, randí s lidmi z jiných zemí. To pak posouvá celou společnost.

Jak si představujete bosorku, kdybyste ji měla zhmotnit?

Pro mě je bosorka jakákoliv žena, která najde fungující vztah k sobě a ke světu, i když nemusí být úplně tradiční. Důležité je, aby jí ten její přístup k sobě a ke světu vyhovoval.

Pro mě to může být někdo úplně normální, koho byste si na ulici vůbec nevšimli. Často se tak také cítím, protože nevedu svůj život vždy podle zdejších pravidel, nemá to však vůbec nic společného s nějakým magičnem.

V magično tedy nevěříte?

V tomto smyslu nevěřím. Pro mě jsou svět i vesmír z principu magické, stačí jít do lesa nebo sledovat ptáky a já v tom tu magii vidím. Možná i schopnost vidění krásy holé existence bych bosorce přisoudila.

Lidé stále chtějí víc, obyčejná krása jim nestačí, potřebují k tomu nadpřirozeno nebo ji hledají v povrchních věcech, místo aby se obrátili zpátky, sami k sobě a dívali se více okolo.

Jak jste ke scénáři přistupovaly?

Barbora přišla s námětem, který zasadila do prostředí roubenky v horách Velké Fatry, kterou si pořídili naši otcové, když byli na střední škole. Pro ně jako mladé Bratislavany se tenkrát stala ostrovem svobody, nebyla tam voda, elektřina, žádní estébáci, mohli si tam dělat, co chtěli. A nás jako děti tam tahali pořád s sebou.

Kromě prostředí nás ale inspiroval hlavně příběh ženy, která v chalupě předtím bydlela. Žila sama, s místními se téměř nestýkala, takže se na ni dívali skrz prsty, nakonec ji sebrali a odvezli na psychiatrii. Pro mě to vždy byla tak trochu mytická postava. Vím, že chodila bosa a byla v kontaktu s divokými zvířaty…

Měly jste o dějové lince hned jasno?

Barbora nejdřív napsala asi dvě tři verze scénáře, pak jsem do toho vstoupila já a dál se to upravovalo. Scénář je živý organismus. Dokud se netočí, neustále se mění, přestože můžete mít v různých fázích pocit, že už máte finální verzi. Je to přirozené. Skoro nikdo neumí vyplivnout fungující scénář na první dobrou. Já tedy určitě ne. Potřebuji mu dát svobodu, aby si našel vlastní cestu. Snažím se, aby byl příběh co nejkompaktnější, postavy co nejživější. Pak tam vstupují i další podmínky.

Jaké?

Zejména finanční. Může se stát, že rozpočet nestačí a musíte škrtat i několik natáčecích dnů, takže krátíte i scénář. Zároveň ale musí pořád fungovat. Nejde jen tak vymazat scény. No a pak, když to všechno zvládnete, přijdete do střižny a zjistíte, že nic nefunguje tak, jak jste si představovali.

Ve střižně jste strávila víc než rok. Čím to?

Hodně jsme řešily, jak příběh odvyprávět, protože má několik časových rovin. Zní to jednoduše, postava přijde, něco zažije, pak je konec. Ale vy máte asi milion možností, jak to poskládat. Od začátku, prostředka, konce, můžete celou minulost povědět na začátku nebo pracujete s nějakým tajemstvím.

Řešila jsem, kdy co odhalit, abychom udržely napětí, ale zároveň aby se divák neztratil. Najít správná místa, vystřihnout, co tam nepatří, a poskládat to s emočním nábojem nám opravdu trvalo děsně dlouho. Také jsme řešily, jak film žánrově uchopit.

Zkombinovat více žánrů najednou byl úmysl?

Chtěly jsme to. Barbora přišla už s tím, že příběh má elementy magického realismu a hororu a mně se to líbilo. Já na druhé straně přirozeně tíhnu k velké autenticitě, někdy až dokumentární, tím se to zvláštně spojilo. Abych sama uvěřila na nějaké bosorky, kamera i herci musejí být maximálně autentičtí, jinak se na ně nenapojím. Nemám ráda, když je magická realita ve filmech příliš symbolická a nadsazená.

Jenže ten „sweet spot“ (tzv. zlatý střed – pozn. red.) jsme ve střižně nemohli dlouho trefit, protože s těmi žánry nemáme mnoho zkušeností, tíhli jsme k větší civilnosti. A nefungovalo to.

Až jsem nakonec odjela na pár dní do Francie za střihačem, který má jiný kulturní kontext. Vrátil zpět ten žánr, to magično, kterého jsme se trochu bály, a tím se najednou otevřely pro Světlonoc úplně nové dveře.

Nechali jsme film schválně na pomezí žánrů, aby byl nepředvídatelný a měl jiskru, zároveň se nedá jednoduše zaškatulkovat. Pro mě to bylo i velké objevování nových filmových prostředků. Hodně jsem se naučila. Proto mě to tak bavilo. Špínu (celovečerní debut autorky z r. 2017, jehož tématem je znásilnění – pozn. red.) číslo dva bych netočila, nebavilo by mě to.

Jak se v natáčení promítla tragická smrt Moniky Potokárové, vaší kamarádky, která měla původně hrát Miru, jednu z hlavních postav? Nechtěla jste projekt stopnout?

Přemýšlela jsem o tom. Od úplného začátku jsem měla jasno, že tam bude hrát Monika, postava byla napsána přímo na ni, kolem ní jsem chtěla vystavět ostatní herce. Spolu jsme je hledaly. Když zemřela, bylo velmi těžké pokračovat dál. Dali jsme si tedy pauzu. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala z toho šoku, pochopila jsem, že se musím k filmu vrátit. Nechtěla jsem ho vzdát, jako Monika vzdala svůj život.

Uvědomila jsem si totiž, že jedním z hlavních motivů Světlonoci je spojení dvou žen, jejich hluboké přátelství, které léčí traumata. Ten odkaz není o boji se zlou společností, není to klasický hollywoodský hrdinský příběh jednotlivce, který vše zvládne. Náš film je o důvěře, naději. Aby člověk našel sám sebe a překonal temné věci, které zažil a pronásledují ho, potřebuje někoho druhého.

Přijde mi, že je to velmi aktuální téma. Jako společnost jsme se během pandemie hodně odizolovali a chybějí nám tyhle hluboké vztahy.

S čím by vedle víry v soudržnost měli ještě odcházet lidé z kina?

To nechám na nich. Každý si tam najde něco zvlášť pro sebe. Nejsem kazatelka. Pro mě je zajímavé, jak různě na to reagují ženy a muži.

Pro ženy je často Světlonoc souběh ženských zkušeností. Pro mě osobně je ten film hlavně o svobodě, a pokud přivádí lidi k větší svobodě přemýšlení o sobě, o světě nebo vznítí potřebu hlubších vztahů, je to skvělé.

Věřím, že film má tu moc. Můžete se totiž díky němu stát na dvě hodiny někým jiným, zažít situace, které byste jinak nezažili. Jsou to především emoce, které do nás pronikají. A ty pak mohou otevřít srdce a posunout člověka k něčemu novému. Také bych si přála, aby díky filmu lidé zjistili, že příroda je lepší než obchoďák, a šli třeba na procházku do lesa.

Na festivalu v Locarnu získal snímek cenu Zlatého leoparda v kategorii Současná kinematografie. Co to pro tvůrce znamená?

Za úspěch jsem považovala, že jsme se vůbec do Locarna dostali. Teď to vypadá, že jsem hrozně skromná, ale když film dokončíte, nikdy nevíte, jaký vlastně je a jestli to nebude totální propadák.

Jako tvůrce jste v něm ponoření čtyři roky, nedokážete ho posoudit objektivně a v konkurenci s ostatními. Tím pádem se vždy chystám i na horší možnost, že to nepůjde na žádný festival, že bude mít premiéru a pak to uvidí pět lidí.

Překvapilo vás, že se na ceně shodla porota jednomyslně?

Hned po premiéře jsem šla na rozhovor, kdy se mě nějaký novinář zeptal, co na výhru říkám. Já jsem nechápala, o čem mluví, nevěděla jsem o tom. Bylo to celé takový halucinogenní zážitek, obrovský nával emocí.

Před premiérou jsem se bála, jestli příběh z malé vesnice ve slovenských horách, s místní mytologií a tradicemi bude přenosný i do jiného kulturního prostředí. O tématech jsem nepochybovala, ale o zpracování ano.

Naštěstí zaujal celou velmi různorodou porotu, animátorku z Indie, švýcarskou programovou ředitelku amerického festivalu, izraelského producenta.

Vítězství však má i praktickou rovinu. Cena pomůže každému režisérovi i producentovi při další práci, fondy tahle vítězství silně reflektují v tom, jestli podpoří váš další projekt nebo ne. Na druhé straně každý projekt znamená nový začátek, jste pokaždé na startovní čáře a musíte si to znovu vybojovat.

Může pomoci i Český lev? Světlonoc má sedm nominací (rozhovor vznikl před udílením cen, které se odehrálo 4. března).

Určitě. Může pomoci už jen samotná nominace, protože akademici jsou profesionálové, kteří se shodli, že film je ve vybraných kategoriích kvalitní. Zároveň se ale ukazuje, jak je absurdní umění hodnotit. Ať už se bavíme o obrazech, hudbě, filmech.

Když se podíváte, jaké další snímky jsou v nominacích, vidíte obrovskou žánrovou pestrost. Jak se tedy pozná, který je skutečně kvalitní a co je věc osobního vkusu? Nechci tím říci, že to budu nějak bojkotovat. Jen myslím, že nakonec může rozhodovat náhoda.

Jste jednou nohou i v USA, jak tam funguje filmový průmysl?

V Americe jsou festivaly druhořadé, jde tam především o byznys. Celý finanční model je jiný, tady v Evropě točíme hlavně za peníze ze státních fondů, tam je všechno soukromé a producenti investují nikoliv pro uměleckou hodnotu, ale proto, aby vydělali. I když se často tváří opačně. Od toho se všechno odvíjí.

Projekt a jeho financování záleží na hercích, čím známější tvář, tím větší rozpočet. Je to proti Evropě docela nemilosrdné, ale na druhé straně neexistuje země s lepším selfpromem než Amerika. A to přes hollywoodské filmy, které znají všude.

Nezamýšlíte pracovat se svým americkým manželem?

Zatím ne. Mám v Americe své agenty, kteří mi přinesli projekty, ale ty jsou bez manžela. On mi ale nesmírně pomáhá pochopit ten americký model.

Když už jsme u střetu dvou světů – měli jste i dvě svatby. Jednu formální a jednu velmi tradiční. Co vás k tomu vedlo?

Brali jsme se v době pandemie na ulici v New Yorku, kdy manželství byla jediná možnost, jak v té situaci zůstat spolu. Pak jsme si ale uvědomili, že manželství pro nás dva konkrétně nebylo jen z praktických důvodů, abychom se vzali a mohli spolu odcestovat do Evropy.

Toužili jsme spojit naše dva světy na dvou kontinentech a měli potřebu propojit rodinu a kamarády. Udělali jsme si svatbu přesně podle sebe, žádný kostel ani paní z matriky, kterou jsme nikdy předtím neviděli, ostatně to ani nebylo potřeba, formálně jsme už byli svoji. Oddávající byl náš dobrý kamarád a mluvil o lásce, již máme my dva.

Byl to nezapomenutelný den, a proto jsme to taky dělali. Vědomě si vytvářet krásné vzpomínky je podle mne způsob, jak prohlubovat vztah a taky sami sebe. Láska je totiž vzácná věc.

Víte, jsem z rodiny, kde jsme měli hodně svateb, ale taky hodně rozvodů. Myslela jsem, že já žádnou svatbu ke štěstí nepotřebuji, a paradoxně právě proto, že jsem na tom nelpěla, to bylo tak spontánní, dojímavé a zábavné.