Tereza Maxová: Skutečně dokonalá těla jsou těžce vydřená

Tereza je okouzlující a bezprostřední společnice, bez hvězdných manýr a povýšenosti. Trpělivě a upřímně odpovídá na každou otázku, pomáhá si ležérními gesty a mimikou, občas našpulí mile ústa, prohrábne měňavou hřívu vlasů… Přeruší nás jen pár telefonů, v nichž operativně domlouvá pohyb svých potomků, babiček, partnera… Produkční na výbornou!

U nás doma se pořád něco děje. S třemi dětmi je to šrumec, ale příjemně živo. Vstanete, Tobias ještě dodělává poslední úkoly a balí tašku, do toho malá Mína zpívá Zlatá brána otevřená a nejmladší Aiden na ně zvědavě kouká ze své židličky a pobrukuje si bababa.

Rána a večery jsou náročné. Škola, školka, jídlo, koupání, uložení, každá volná ruka dobrá. Teď to bylo složitější, zima dlouhá a děti často nemocné, mám za sebou probdělé noci. Což ostatně zná každá máma. Ale je to taky úžasná radost a ohromně mě to nakopává. Začala jsem zase trochu pracovat a dost času trávím s nadací. Třeba včera jsme se byli podívat ve dvou dětských domovech - v Korkyni a ve Strašecím, kde vzniklo rodinné centrum.

To je už dávno! Tehdy před patnácti lety jsem v tom žádnou složitost nebo logiku nehledala, chtěla jsem jen někomu pomoci. Vybrala jsem si děti, protože mají celý život před sebou a jsou trestané za nezodpovědnost rodičů. Jsou hozené do systému, který není nastavený podle jejich potřeb a upřednostňuje dospělé. Neznají reálný život, mají problém se postavit na vlastní nohy a někdy jejich životní cesta nekončí dobře. Což primárně není jejich chyba.

Ano. Moje maminka tehdy bydlela na Praze 4, a tak jsem navštívila kojeňáček v Krči. Byl to pro mě zážitek, na který se těžko zapomíná. Přišla jsem ze světa módy z New Yorku, kde jsem už pomáhala různým charitám, ale v zásadě anonymně, nevěděla jsem, kam moje peníze jdou. Tady jsem viděla české děti a nemohla jsem si jen tak povzdychnout: Chudáci děti! - a odejít. Toužila jsem pomoci aspoň jednomu děcku, aby mělo lepší život.

…s tím, co jsem měla. Nějaké peníze, kontakty a pár přátel, které jsem oslovila a kteří do toho šli se mnou. Bez jakékoliv kanceláře, strategií, nadací… Jen parta nadšenců. Dnes už jsme jinde, mnohem profesionálnější, a pomáháme nejen jednomu ústavu, ale také neziskovkám, pěstounům a biologickým rodinám, kterým hrozí odebrání dítěte.

Peníze, které naše nadace získává, mění osudy spousty dětí. Říká se tomu práce, ale je to vlastně spíš radost - člověk má možnost realizovat své nápady a vidět, že jeho energie pomáhá. Moje teta říkává, že pomáhání druhým by mělo být morální povinností lidí, kterým se daří. To jsem si vštípila. Myslím, že v Čechách taková solidarita určitě existuje a najdou se lidi, kterým nejsou osudy druhých lhostejné.

V našem dětství nebylo tolik konzumu, materiálních věcí. Sobotní hra pro mládež a nedělní pohádka v rádiu, v televizi jen dva programy a o prázdninách Vinnetou v letním kině… My si museli v podstatě najít zábavu sami. Byla jiná doba. Neexistoval internet, svoboda cestování, ani dnešní technické vymoženosti…

Mělo to svůj zajetý řád, celá rodina byla ve dvě doma. Naši se nebáli nechat nás běhat venku s partou po sídlišti. Večer jsme se sešli u večeře a vždycky bylo o čem si povídat. Po večerníčku nás taťka zahnal na palandy, aby rodiče měli klidný večer. Ted právě čtu knížku Líný rodič, kde doporučují podobné metody.

Začínali jsme se učit v sedm ráno, ve dvanáct jsme skončili a odpoledne se už jen makalo. Vše bylo založené na výkonnosti. Já představovala průměr, ti horší postupně odpadávali a školu dokončila půlka. Naučila jsem se základy gymnastiky, lyžování, míčových her. Později jsme se soustředili na atletiku - mě vytipovali na oštěp a překážkový běh a v tom mě drilovali. Čtyřikrát za rok jsme jeli na soustředění, kde fungoval vojenský režim, rozcvičky, budíčky, natažená prostěradla, oblečení podle barev…

Byla to léta, která člověka zocelí, i když jsem z toho měla bolavá záda a achilovky. Na závodech jsem často končila poslední, což bylo zvlášť ponižující v pubertě, kdy jsem začala koukat po klucích. Ale nikdy jsem to nevzdala. Možná díky tomu mám dnes přirozenou disciplinovanost a výdrž. Přitom rodiče nemysleli, že bych byla profesionální sportovkyně.

Přesně tak, jejich dětství je procházka růžovou zahradou, samá zábava a hýčkání. O to budou mít asi složitější postavit se na vlastní nohy. Když jsem vyrazila sama do ciziny, dovedla jsem se s tou náročnou zkušeností poprat. Moje děti žijí v podstatně větším komfortu, ale zato jsou zvyklé cestovat, Tobias cestuje sám od pěti let! A taky jsou mnohem líp jazykově vybavené, zkrátka z jiného světa, velmi adaptabilní. Doufám, že budou jednou na dětství vzpomínat v dobrém jako já.

Někdo by řekl: Chudák, vyrůstala v šedi komunismu, v zemi, kde nic nebylo. Jenže dítě tohle nevnímá, jeho svět tvoří nejbližší lidi. Což vidím u dětí z děcáku, kterým je úplně jedno, jestli jim postavíte bazén. Chybí jim hlavně blízký člověk, vztahy já - máma, táta, babička, děda.

Přesně tak. Je kolem něj hodně šumu a otázek. Měl by nastavit mechanismy, jak vrátit co nejvíc dětí do rodin, máme totiž neblahé prvenství v počtu dětí v ústavech na počet obyvatel. Na druhou stranu je třeba připravit pro takovou transformaci půdu: aby byl dostatek pěstounských rodin, fungovaly podpůrné sítě…

Je toho hodně, je to komplikované, ale jde o revoluční dobu a jsme rádi, že se konečně něco děje. Každá změna přináší i negativní dopady, tak jen doufejme, že vše ve výsledku přispěje k dobré věci a pomůže hlavně dětem. Ne každé má štěstí na taková rána jako jsou u nás doma.

Existuje množství odborných brožur, které nikdo nečte. A koluje spousta polopravd. Média a veřejnost nemají čas nastudovat si celou roztříštěnou problematiku, a proto jsme vymysleli „zkratku“. Vytvořili jsme prostor, kde každý ze zúčastněných může obhájit svůj názor.

Slovo mají tvůrci i odpůrci novely, lidé z terénní služby, neziskovek, pracovníci z dětských domovů, odborníci, psychologové. Vše doplňují fakta, statistiky, poctivě zpracované informace, aby ten, koho zajímá třeba téma pěstounské péče, věděl po prolistování, kolik stojí úsilí být pěstounem, jaké jsou příspěvky i přínos. Všichni chceme, aby dětem bylo líp. Měli bychom se proto sjednotit pro dobrou věc, i s neziskovými organizacemi, které v současnosti suplují stát.

Česky, anglicky a turecky. Tobias mluví česky, dánsky, anglicky a francouzsky, protože školy v Monaku jsou dvojjazyčné, Mína umí česky, anglicky a trochu turecky, a malý v půl roce říká univerzální „bába“. Všechny jazyky berou děti velmi přirozeně. Vnímají slovíčka v podstatě jako hru. Neznám nic horšího než se v dospělosti nekonečně biflovat jazyk.

Jsem už vytrénovaná. Základem je všechno dobře zorganizovat, najít si čas na každé děcko zvlášť. A jak říkám, stát se líným rodičem, nechat je někdy být samotné. Nejsem ambiciózní máma, která s nimi objíždí dvacet kroužků. Už tak je tlak společnosti a školy obrovský, proto chci, aby doma měly volnost a klid. A abychom i my rodiče měli čas na sebe. Někdy méně znamená více.

Každý touží, aby z jeho dětí vyrostli slušní lidé, ale zda budou mít samé jedničky a vystudují dvě vysoké školy, nechám na nich. Určitě na ně nepůjdu s nátlakem a formou odměn a trestů: Za trest nesmíš na počítač! I když člověk k tomu někdy tíhne. Nejlepší recept na ležérní výchovu je mít tři děti.

Tobias je ještě trochu zhýčkaný, protože byl dlouho sám. Mami, zavaž mi tkaničky! prosí, i když to dávno umí. Mína už je zvyklá dělat spoustu věcí sama, od dvou let se umí obléct, vyčistit zuby, sbalit baťůžek do školky. A Aiden rychle všechno pochytává.

Myslím, že mu vůbec nevadí, že na něj mám méně času. Je v koloběhu rodinného života - a v pohodě. Nevynucuje si pozornost, nebrečí, dobře spí, je zlatej! Neexistuje žádný ideální manuál, jak vychovat dítě, aby bylo samostatnou osobností. Ale čím víc ho opečováváte, tím víc ztrácí samostatnost a praktičnost. Hlavní je nestresovat se. A pak se děj vůle boží!

Já tyhle zkušenosti nemám. Burak má Turecko rád jako já Česko. Zajímá ho, co se v jeho zemi děje, ale celý život se pohyboval na různých koncích světa - studoval v Americe, žil v Dánsku, Německu, Španělsku, Rusku a také dva roky v Čechách… Takže na výchovu máme úplně stejný pohled: chceme dát dětem možnost co nejvíc vidět a být spolu jako rodina.

Skvěle. Burakův tatínek byl diplomat a přednáší na univerzitách, maminka je moderní ženská, věnuje se charitě a podpoře žen ve vzdělání. Jsou to velmi inteligentní a fajn lidi, opak toho, co si představíte pod typickou konzervativní tureckou rodinou. Vždycky se podívejte na rodiče svého vyvoleného, ať víte, co máte doma… Některá babička by řekla: dítě má být v jednom prostředí s režimem a pravidelnými rituály. Ale naše rodina si vytvořila vlastní zvyky, smíchané z kultury židovské, katolické i muslimské. Děti rostou v multikulturním prostřední a přijde jim to přirozené.

Částečně je to dané geneticky a tím, že nejsem zvyklá jíst velké porce. A jistě hraje roli fakt, že jsem v jednom kole. Maminka vždycky odcházela z porodnice a padaly jí boty! Já když odcházím, není poznat, že jsem právě porodila. Všechny moje děti přišly na svět v Čechách, v Podolí, a pokaždé jsem přibrala dvanáct kilo. Tudíž ani nebylo moc co shazovat. Jistě, postava se porody i věkem mění. Asi každá by si přála figuru jako z titulních stránek, ale nezoufejte, ty bývají hodně retušované. A ta skutečně dokonalá těla jsou těžce vydřená.

Nedělám nic pravidelně, jsem typ, který se vždycky pro něco nadchne. Když začala být populární jóga, dělala jsem jógu. Potom pilates, pak balet - ten opravdu doporučuju. Nejsem zastánce aerobiků, posiloven, hlučné hudby, ale balet je výborný.

Přijdete, hraje klasická hudba, vše je elegantní a graciézní. Navíc tělo získá ohebnost, udržujete si příjemně a šetrně postavu. Mám ráda i sporty, kterým se může věnovat celá rodina - kolečkové brusle, kolo, lyže a hlavně chodím všude pěšky. Tlačím kočárek, nesu nákup. Nejhorší je osm hodin sedět!

Vycházíme spolu všichni velmi dobře, takže se vždycky dokážeme domluvit. Frederik si bere Tobiase na některé prázdniny a ten zvládl situaci výborně. Když jsou rodiče v pohodě, je takové i dítě - i vůči vašemu novému partnerovi. Nemělo by být trestané za to, když to dospělým nevyjde a rozejdou se.

Myslím, že člověk o takových věcech moc nepřemýšlí, jedná spíš instinktivně a emotivně. V tu chvíli ani nejde něco přesně plánovat a racionálně probírat. Teprve později se snaží řešit situaci dlouhodobě tak, aby byla pro děcko v pořádku. U mě většinou věci, které řeším intuicí a instinktem, dopadnou dobře. Ať se to týkalo modelingu, pomoci dětem, výběru partnera. Nebo třetího děcka.

Kdybyste se mě zeptala před pěti lety, zda chci další dítě, odpověděla bych: ne! Ale pak to přijde a člověk je rád, přinese mu to spoustu štěstí a radosti. Důležité je umět nechat věci plynout a v těch stěžejních rozhodnutích poslouchat svůj vnitřní hlas. Někdy se zdá jednodušší zůstat v zajeté koleji, jenže nová šance projde kolem třeba jen jednou…

Kde je za svazkem nějaká víra, náboženství, kde lidi opravdu věří, že jde o spojení na celý život, tam to může fungovat. Já sama jsem ale příkladem toho, že lze žít bez prstýnku. Přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že instituce manželství není jediný recept na dlouhý kvalitní vztah. Ale kdyby byl čas a energie, druhé svatbě bych se asi nebránila.

Jenže člověk má tolik důležitějších věcí než plánovat svatbu! Na našem vztahu by se nic nezměnilo, jen děti by si to užily: Mína by si vzala dlouhé šaty a Tobiáš by se ulil ze školy.

To je pravda. Poznali jsme se přes přátele v Jihoafrické republice - byl jediný dobrovolník, který se přidal ke mně, mojí mamince a Tobiášovi na výpravu za žraloky. A šel se mnou i do té klece, takže vždycky říká, že když jsme přežili tohle, přežijeme už všechno. Pak trvalo chvíli, než jsme se poznali líp, ale ta první zkušenost byla rozhodující. Těžko se formuluje, proč jsem si vybrala právě jeho. Někomu by se takové spojení zdálo krkolomné, žili jsme každý jinde a jinak, já měla navíc dítě. Ale viděli jsme život podobně…

Když se zamilujete hodně mladá, koukáte, jestli má velká ramena. Když jste vyzrálejší, ptáte se: můžu s tímhle člověkem strávit celý život? V dobách dobrých i zlých? Umí řešit krizové situace? Na Burakovi obdivuju, jaký je kliďas, dovede problémy řešit s nadhledem, nic ho nevyvede z míry, určitě ne maličkosti, které vykolejí nás ženské - my dlouze rozebíráme vztahy a mnohdy nedojdeme k žádnému cíli. On za problémem vidí hned i cíl. Umí taky říct: Sice nerozumím tvému pohledu, já bych jednal jinak, ale dokážu tě pochopit. Je tolerantní.

Pracovala jsem dlouho v oblasti módy a showbyznysu, kde se vše točí kolem věku a vzhledu. Abych se z toho nezbláznila a necítila se špatná, když mě zrovna nevyberou na nějakou práci, naučila jsem se vážit sama sebe ne podle toho, jak vypadám.

Pomáhá to. Nikdy jsem nebyla klasický typ blondýny 90-60-90, ale vždycky jsem dovedla ze svých nevýhod udělat přednosti. Jak stárnu, dělám místo první stránky Vogue reklamu na krém proti vráskám. Přijde mi to normální, k mému věku vrásky patří a jsou dokladem toho, že jsem se hodně intenzivně smála. Zkrátka mi taková změna nepřijde ponižující. Naopak si říkám: Výborně, ještě na stará kolena si můžu vydělat jako modelka.

Ale upřímně vám povím, že se stejně jako každá žena snažím stárnutí bránit, používám dražší kosmetiku, kupuju si dražší oblečení. Dřív jsem byla takový hippiesák, některé modely, které jsem si na sebe vzala, byly šílené. Chodila jsem třeba v montérkách, k tomu vysoké podpatky ze sekáče a krokodýlí tašku po babičce. Pěkně vymustrovaná, po svém, ne podle diktátu módy. Jenže tak se můžete oblékat v osmnácti, dnes nosím jiný styl.

Celkově jsem byla vždycky revoluční typ, bavilo mě jít proti hlavnímu směru. Což mám v sobě pořád - v práci, ve výchově. Snažím se nepodléhat tomu, jak to dělají všichni, protože jde o zajetý systém. Věci přece můžou fungovat i úplně jinak. Autenticky. Když člověk najde svoji individualitu, je mu jedno, co si o něm myslí sousedi a nebere si věci osobně. Kdybych šla na casting, kde mě nevezmou, protože už nemám správné míry, řeknu si, že mám tři zdravé děti a zůstanu v pohodě.

Mladý člověk se neumí bránit a může mu takové omítnutí hodně ublížit. Já jsem se proti vrtkavosti módy a lidem kolem ní za ta léta obrnila. A ani by mě dnes nenapadlo soupeřit ve vzhledu s dvacetiletou slečnou.

To si člověk taky může namluvit. Nebo si řekne, že vypadá vyzrále… zkrátka chce to najít ty pozitivní věci. Ve dvaceti jsem chtěla být hlavně úspěšná, procestovat svět. Dnes nejsem tak ambiciózní. Stačí mi ke štěstí drobnost, prožít pěkný den s rodinou. Nejnovější událost je, že Aiden začal lézt po kolenou a usmívá se na mě svými třemi zuby!