Tereza Maxová: Pořád trvám na nedělní procházce s rodinou

Projevily se změny ve společnosti na činnosti nadace?

Určitě. S pomocí jsem začínala v kojeneckém ústavu. Tato instituce už dnes v původním slova smyslu neexistuje, místo ní jsou dětská centra, což je diametrálně odlišné zařízení. Od příštího roku navíc nebude možné děti do tří let do ústavní péče vůbec umisťovat.

Budete pak mít méně práce?

To by bylo úžasné, kdybychom už nebyli potřeba. Ale to se bohužel hned asi nestane. Původně jsme se sice věnovali hlavně dětem vyrůstajícím v ústavní péči, ale dneska už pomáháme jinak. Rozšířili jsme pomoc o rodiny, které se ocitly v krizi a hrozí jim odebrání dětí, nebo se tam vyskytlo domácí násilí. I to má přece vliv na děti, takže ty jsou naše priorita pořád. Jenom na to jdeme z více stran. Od dětí bez rodičů přes prevenci či podporu náhradních rodin. Naše práce je dnes mnohem širší, než když jsme začínali.

Vidíte, pokud jde o péči o děti, ve společnosti posun k lepšímu?

V ústavní péči nebo v možnostech, co dělat, aby k ní vůbec nemuselo dojít, určitě ano. Na druhou stranu zase vznikají úplně jiné problémy. Jednoho dne jsem si musela přiznat, že svět nezachráním. Problémy byly, jsou a budou, jeden vyřešíte a další se objeví jinde.

Bylo ještě něco, co jste musela sama v sobě korigovat?

Na úplném začátku jsem možná měla tendenci k rychlým soudům. Jak může maminka opustit svoje miminko, co je to za ženskou? Jenže pak zjistíte, v jakých žije podmínkách a že nejspíš neměla ani jinou možnost. Už dávno jsem se naučila méně soudit.

Je těžké být v roli toho, kdo rozhoduje o osudech lidí? Tenhle má šanci, tomu pomůžeme. Tenhle to potřebuje taky, ale už nemáme prostředky…

Je to obrovská zodpovědnost. Jde o peníze od dárců a my je přerozdělujeme tam, kde jsou potřeba. Takže zodpovědnost na obě strany. Proto máme v grantové komisi i odborníky, jejichž názor je pro nás důležitý. Důležití jsou samozřejmě i lidé, kteří pro nás pracují. V tomhle sektoru není moc peněz, takže to jsou většinou ženy. No a nesmím zapomenout na dobrovolníky, bez nich bychom se neobešli.

Jak se za pětadvacet let změnila holka, co tehdy přiletěla z New Yorku?

Také jsem jiná. Čím jsem starší, tím víc vím, že nic nevím. Je v tom asi určité zmoudření, v mládí člověk tolik nepřemýšlí, zato je rozhodnější. Což bylo fajn, rozhodovala jsem se spontánně a šla úplně do všeho. S odstupem času si říkám: Tý jo, já jsem byla fakt odvážná! Kromě činů dneska také podstatně více vážím slova.

Máte tendenci ukazovat svým třem dětem příběhy z nadace a říkat jim – vidíš, svět není fér, chci, abys to věděl či věděla?

V životě si můžeme být naprosto jisti dvěma věcmi. A to, že jednou všichni odejdeme a že svět není fér. Tak to prostě je, a čím dřív to pochopíme a smíříme se s tím, tím lépe. Špatné věci se dějí úplně všem lidem, nikomu se nevyhnou. Ale dobré také. Tohle je podle mého důležité dětem předat. I když s výchovou je to takové ošemetné. Člověk se snaží, jak nejlépe umí, ale pak mu dojde, že nejdůležitější, co dětem můžete dát, je pozornost a čas. A samozřejmě lásku, která se tím vším prolíná.

Takže čas a láska byly pilíře vaší výchovy?

Teď, když moje děti postupně dospívají, vidím, jak důležité bylo jim naslouchat a být s nimi, když byly malé. Pro nás vždycky byla podstatná otevřená komunikace, aby věděly, že mohou za námi kdykoliv s čímkoliv přijít. Musí cítit podporu, to, že jste jejich pevný bod. A také, že domov je láska a bezpečí a pochopení. Což jim pak dá pocit, že nejsou samy, mají se vždycky kam vrátit, když jim třeba něco nevyjde. Pro děti, které tohle nezažily, například ty z ústavů, jde v životě o obrovský hendikep.

Dá se vůbec někdy dohnat?

Strašně těžko. Ale některé děti to dokážou nějak využít ve svůj prospěch, ty jsou pro mě obrovská inspirace. Někdy se mi ani nechce věřit, z čeho všeho se vyhrabaly. A že zvládly úplně zvrátit osud a ještě pomoci někomu dalšímu. Často uvádím jako příklad Denise, toho znám odmalinka. Potkali jsme se v kojeňáčku, jemu byly tři roky, měl vrozenou lámavost kostí. Hrozně moc mu pomohla láska a péče babičky, dnes je z něj absolvent vysoké školy, má přítelkyni, vychovává děti.

Vídáte se?

Byli jsme s mými dětmi na večeři, on tam přijel na svém vozíčku a vyprávěl, jak se má, a na konci večeře se zeptal: A co ty? Nepotřebuješ s něčím pomoci? To jsem skoro měla slzy v očích. Jo, holka, tohle je dobrý, říkala jsem si. Tolik síly a inspirace nejen pro mě, ale i mé děti.

Když vás tak poslouchám, uvědomuji si, že máte fakt hodně dětí, nejen ty své tři.

No ježišmarjá! Nedávno jsme otvírali restauraci L’Osterie, kde vzniklo TeriBear menu, z něhož jde vždycky část peněz na dobrou věc. Vyrazila jsem tam s rodinou oslavit narozeniny, a hned jak jsme dosedli, stála u stolu nějaká slečna a říká: Prosím vás, můžu být pro dnešní večer vaše osobní servírka? Já bych vám totiž chtěla vrátit to, co jste pro mě udělala vy. Jsem z dětského domova v Poličce a vaše nadace mi platila kurzy angličtiny. Ta dívka díky angličtině dostala práci v Hiltonu a potom už v gastronomii zůstala. Šikovná, chytrá, půvabná, anglicky mluvila brilantně. Měla jsem radost a toto setkání bylo sladší než narozeninový dort.

To jste dostala hezký dárek. Blíží se Vánoce, co byste si ještě přála?

Klid. Pořád jsem s lidmi, kterým nejen v rámci charitativní práce chci vyjít vstříc, ve střehu, abych na nikoho nezapomněla. Očekává se ode mě, že budu vypadat dobře, mile a vstřícně. A tak i na mě je toho někdy moc. Pak nejlépe načerpám síly, když jsem v klidu a v tichu.

Umíte vypnout?

Někdy je to těžké, člověk nemá trpělivost, neumí zvolnit anebo má pocit, že ani nemůže. A kolikrát i vlastní hloupostí – místo, abych si pustila jeden díl seriálu a šla spát, sjedu ho rovnou celý. Stejně je to s brouzdáním na telefonu, ale snažím se to vycentrovat, nejen kvůli sobě, ale i kvůli dětem. Než jim to tisíckrát vysvětlovat, lepší je osobní příklad. Když vidí, že se doma prostě telefon nebere k večeři, tak to taky snad jednou nebudou dělat.

Co myslíte, že si z rodiny ještě budou pamatovat?

Pořád trvám na nedělní procházce. Každý se sice tváří, kolik má důležitějších věcí na práci, ale tady není o čem diskutovat. Být tři hodiny pohromadě bez elektroniky, to je zvláštní věc. Nejdřív všichni mlčí, ale pak se najednou děti rozmluví. Dozvíme se, co se děje v jejich životech, co je těší, nebo také trápí. Je to užitečné i z jiného hlediska. Děti jsou většinou autentické, my dospělí máme tendenci všechno okecávat, snažíme se být politicky korektní, to děti nemají, jdou napřímo.

Pravda je, že člověk se od dětí dozví různé věci. Někdy i o sobě. Ale nejsem si jistá, kolik toho víme my o nich. Jednou jsem se ptala dcery, co by mi dala na poslední cestu, kdybych byla faraon. Co myslíš, že by mě těšilo? A ona to otočila – a co bys dala, mami, ty mně? V tu chvíli mi došlo, jak málo o ní vím od chvíle, kdy se odstěhovala z domova.

Tak to já musím říci, že my jsme trochu v předstihu. Když se můj manžel chystal na severní pól, nesl s sebou kapsli, která se tam spouští do díry v ledu. Přemýšleli jsme, co do kapsle dáme za naši rodinu. Nakonec jsme tam vložili dětské zuby a vlasy. Kdyby to náhodou někdo v budoucnu našel, mohl by si nás podle DNA znovu vytvořit. (smích) Přidali jsme i fotky a krátké psaní. Každý do něj o sobě napsal pár vět. Kdo jsme, co jsme, kdy jsme se narodili, co máme rádi. Připravovali jsme dopisy společně a bylo to moc hezké, byla cítit rodinná dynamika.

Možná by bylo fajn si to takhle čas od času střihnout jen tak sama se sebou.

Já to zažila, když jsem byla v mexickém Teotihuacánu na pouti s Donem Miguelem Ruizem (Don Miguel Ángel Ruiz, mexický autor knih o spiritualitě – pozn. red.). Velmi jsem ho obdivovala, jeho Čtyři dohody pro mě byly úplná mantra. Ten mi určitě řekne, co a jak mám dělat, myslela jsem si. No jo, pak jsme tam přijeli a uviděli člověka, který je několikrát rozvedený, jeho syn měl těžkou závislost na drogách, druhý problémy ve vztazích…

Takže i bájný Don Miguel má starosti?

No právě! Jeho knížku znám nazpaměť, vlastně jsem si to mohla odříkat všechno sama, proč jsem se vydala na takovou cestu až do Mexika, napadlo mě. Jenže pak přišel první den programu a on se svou laskavostí a moudrostí říká: Napište na papír čtyři věci, které máte rádi. Hned na první místo jsem napsala kašmírové ponožky a vzápětí se zděsila. Proč kašmírové ponožky? Měly tam být děti a láska a všechny tyhle věci, ne nějaké fusekle! Ale musím říci, že tyhle ponožky měly úplně jiný, hlubší význam. Jen jsem se k němu musela dostat.

A dostala?

Postupně ano. Na Nový rok, kdy jsme zakončovali duchovní pouť s Donem Miguelem, jsme šplhali na pyramidu Slunce. Cestou jsme odhazovali kameny. Ne přírodní, ale svoje vlastní. Všechny ty těžkosti, kterých jsme se potřebovali zbavit. Za týden pobytu tam už přesně víte, které to jsou. Nakonec to skončí tak, že na vrchol pyramidy dojdete úplně sama, bez vší té zátěže, co s sebou pořád vláčíte životem.

Takže to byla cesta do svého nitra?

Ono to zní teďka trochu divně, ale nakonec je z toho taková intimní svatba sama se sebou. Člověk si řekne, ok, tak tedy v dobrém i zlém si tě beru. Vůbec není lehké slíbit si – tak hele, do konce života tě budu mít ráda. Ale je to vlastně osvobozující. A ještě jeden moment byl důležitý. Když vyjde slunce, můžete si něco přát. Já si přála dvě věci, obě se částečně bohužel a částečně bohudík splnily.

Prozradíte, o co šlo?

Přála jsem si, abych trávila víc kvalitního času s rodinou. To byl prosinec. A co se stalo v lednu? Přišel covid. A já jsem opravdu s rodinou byla intenzivně dva roky pod jednou střechou. Bylo to hodně zvláštní, ale pochopila jsem, co měly znamenat ty kašmírové ponožky. Jsou teplé, měkké, hřejivé, symbol domova. A pro mě je asi fakt nejvíc být doma se svými blízkými. Tam je přece bezpečí a pohodlí a teplo. Konečně ty kašmírové ponožky zapadly do kontextu a mně došlo, že možná i proto dnes ta dlouhá léta s nadací pomáhám opuštěným dětem, které vyrůstají bez domova.

Vy jste hledala v Mexiku sebe sama, ale co to popadlo vašeho muže, vydat se na severní pól?

Možná to měl podobně. My, ženy, většinou absolvujeme takové ty různé poutě nebo jedeme s kamarádkami na jógu. Muži ale potřebují něco překonat. Já si myslím, že Burak byl snad dokonce první Turek, který na severní pól šel. Každý holt máme svůj způsob meditace. Ale když jsem se ho zeptala, jestli by šel znova, tak ne.

A vy byste znovu jela za Donem Miguelem?

Nevím, spíš bych zkusila něco jiného, třeba cestu do Santiaga de Compostela, jako šla tady Terezka (ukazuje směrem ke své kamarádce Terezii Sverdlinové, ředitelce nadace, jež sedí opodál – pozn. red.). Myslím si, že ten čas strávený sama se sebou nelze zcela nalézt v obložení vším tím komfortem, který máme. Chce to něco trochu překonat, možná i fyzicky. Vyjít ze své komfortní zóny, jak se traduje. Což může být pro každého trochu něco jiného. Ale ne nadarmo se říká, že ty nejdůležitější věci si uvědomíte, když jste mimo ni nebo když narazíte na dno.

I ty nejdůležitější lidi.

No ano. Čímž samozřejmě nepřeji lidem, aby byli na dně, to rozhodně ne.

Vystoupení z komfortní zóny zažije asi každá žena, která oslaví padesátiny. Stačí se ráno podívat do zrcadla. No nazdar, řeknete si. Tak už je to tady. Vám je 52 let, řekla jste si někdy, tak tohle už fakt ne, na to jsem stará?

Někdy ano. Myslím si, že mám po mamince docela hezké nohy. Ale když si obléknu šortky nebo minisukni, už se mi to na mně nezdá. Něco mi prostě přijde nepatřičné, a to vůbec nesouvisí se sebevědomím. Také víc ocením kvalitní čas strávený s přáteli než nějakou velkou party. To asi přijde s věkem, pamatuji si, jak jsme občas lákali mamku ven – pojď, bude to skvělé! Ale ona: Ne, já bych dneska byla raději s vámi doma. Teď to dokážu pochopit. A také si říkám, kolikpak mi ještě zbývá prázdnin do konce života. Dvacatery? Třicatery? Chci si je už užít v klidu, ne se někde honit. Člověku zkrátka dochází, že je v půlce. No, říkejme tomu tak.

Jak se udržujete v kondici?

Různě. Třeba dvakrát týdně tancuji. Ale to je hlavně pro radost. Kromě toho cvičím jógu a také kruhový trénink kvůli fyzičce. A i když je náš velký projekt Hýbejte se s TERIBEAREM, při kterém se hodně běhá, já jenom chodím. Běh mi asi nadosmrti otrávila sportovní atletická škola, kterou jsem navštěvovala v mládí.

Chápu. Já jsem chodila na sportovní plaveckou školu a pak jsem do bazénu neskočila snad deset let.

V Ústí nad Labem byli plavci a atleti, tak to od nich slýchám taky. To je, jako když se přejíte nějakého jídla, že ho pak nemůžete ani cítit. Když se někdy výjimečně ocitnu při kruhovém tréninku na běhacím pásu, uvědomuji si, jak příjemný je přirozený pohyb. Já třeba jezdím nakupovat na kole nebo jdu do práce pěšky, někdy stačí doma uklidit a člověk si taky dá do těla. Dřív lidi nosili vědra nebo těžké nákupy, my dneska taháme ve fitku činky. Ale musí to být, po padesátce chápu, jak důležitý je pro mě pohyb a posílení svalové hmoty.

Co vám padesátka přinesla hezkého?

Mnohem víc si vážím času. Svého, druhých. A samozřejmě i toho stráveného s rodinou. A s přáteli. Taky ten sport mi přináší úplně jiné prožitky. Dřív to prostě muselo být, aby se člověk udržel ve formě. Teď už nemusím tak makat, o to víc si vychutnávám radost z pohybu, jde spíš o uvědomění si sebe sama, prožití okamžiku.

Vy inspirujete hodně žen. Ale kdo inspiruje vás?

Teď hltám příběhy starších lidí, kteří mají spoustu věcí odžitých a mají životní nadhled. Dělala jsem rozhovor s nejstarší paní naší země. Už odešla, zemřela v nedožitých 110 letech. To vám byla dáma! Vzpomínala na tatínka, jak šel do války, na maminku a na svého prvního partnera. A také na ovečku, kterou měla ve třech letech a dosud si pamatovala její jméno. Stále četla, a to hned v několika jazycích. V místnosti měla kromě rodinného alba a knih už jenom křížek, protože byla věřící.

Na co jste se jí ptala?

Třeba na to, co ráda dělá. Říkala, že se ráda dívá z okna na stromy: Když fouká vítr, sleduji listí. Ráda pozorovala děti, které si hrály pod okny, prý ji těší jejich energie. No a také ráda poslouchala klasickou hudbu. Ptala jsem se jí také, co ráda nemá, co jí vadí. Podívala se na mě udiveně: A víte, že nad tím jsem nikdy nepřemýšlela?

Já si myslím, že vám tou odpovědí prozradila recept na dlouhověkost.

Přesně to jsem si říkala také. Jak je důležité přemýšlet o věcech, které vám dělají radost. A nekrmit svou mysl negativitou.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Nadace Terezy Maxové dětem