Tereza Mašková: Jsem klidný člověk, ale vyčnívám ráda

Pro mě byla výhra už to, že jsem se tam dostala. Pro sebe jsem tím vyhrála. Ocitnout se ve finálové trojici byl splněný sen, v který jsem ani nedoufala. A že jsem vyhrála, je vlastně bonus. Doteď nevěřím tomu, co se stalo. Jsem pořád v šoku.

Když vyhlásili moje jméno, nedokázala jsem brečet ani nic říct. Stála jsem s otevřenou pusou a jen se smála.

Finálová trojka byla silná a já si myslela, že si prostě zazpívám. Přála jsem vítězství i druhým, moc očekávání jsem neměla a spíš jsem si myslela, že nemám tolik šancí.

Annu mám po babičce, ze svého života jsem ji neodstřihla. Jen někdy to jméno nepoužívám, je dlouhé.

Bylo mi osmnáct a šlo o podobnou soutěž jako Česko Slovensko má talent. Soutěžilo se v různých kategoriích, hudba, tanec, zpěv. Účastnila jsem se pěveckých kategorií muzikál, jazz a pop. Podařilo se mi získat první místo za muzikál, druhé za pop a třetí v jazzu. Byla to obrovská zkušenost.

Do té doby jsem se bála mluvit anglicky, až ke konci klání jsem se rozmluvila a ztratila stud. A jak jsem se tam dostala? Můj dědeček působil na základní umělecké škole, kde byl vedoucím sdružení rodičů a staral se o různé akce. Přihláška se mu ocitla v e-mailu, tak ji vyplnil a poslal mi ji s dotazem, zda pojedu. A já si řekla, že jo.

Vždy jsem si přála podívat se do Ameriky a tohle byla šance. A tak jsem ji využila.

Přišly, ale v tu dobu jsem maturovala na konzervatoři, kde jsem studovala muzikál. Ještě jsem se na to necítila. Potřebovala jsem získat zkušenosti.

Vlastně ano, vždycky jsem chtěla být zpěvačkou. Pořád jsem někde ječela. Sice jsem měla i cukání, že budu kadeřnicí, ale zpěv vždy převažoval.

Jak kdy. Někdy to bylo Terezo, už mlč, už neřvi, ale vždy jsem v ní měla oporu. Myslím, že hudební geny mám z tátovy strany. Hrál na trubku, ale je to už osmnáct let, co zemřel. Babička se zase věnovala klasickému opernímu zpěvu.

Už mnoho let jsem přemýšlela, že to udělám, ale každý rok jsem si říkala, že ještě není čas. Necítila jsem se na to. Letos se to změnilo. Vyhodnotila jsem, že věk mám akorát, že ještě nejsem stará.

Jasně, tyhle soutěže mají takové dvouměsíční pozlátko, člověk je vidět v televizi, cítí se být hvězdou, ale málokdo to využije k cestě dál. Chci na sobě pracovat a tuhle šanci i to, co mi soutěž nabízí, nepromarnit.

Asi bych chtěla vzít mamku se sestrou na dovolenou na Maledivy.

Jednoznačně Anetu Langerovou, asi jako jedinou, i když je to už čtrnáct let, co zvítězila. Ta jediná v tom doopravdy jede, pokračuje dál. Je mou inspirací.

Ani ne. Nic si nevybavuju.

Tak to je pravda, ten jsem nečekala. Byla sobota, den před finále, a najednou se rozezvonil telefon, neznámé číslo. Zvedla jsem ho a ozvalo se Dobrý den, tady rodina Gottova. To mi poklesla čelist. Všichni mi popřáli štěstí, řekli, že mi drží palce, ať si to užiju. Karel Gott byl moc milý, dodal mi odvahu. Tak to bylo skutečně překvapení a další splněný sen.

Zbožňuju staré věci. Mám pocit, že stále mají své kouzlo a plynou. Starší písně jsou ty nejkrásnější a to se týká jak Vyznanie od Mariky Gombitové, tak Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Ráda se k podobným písním vracím, na nich se člověk může něco naučit. Novější hudba jsou často jen zvuky, což mi nevadí, baví mě taky, ale staré věci mají svou hodnotu.

Přišly. Ale přiznám se, že jsem zatím neměla možnost se jim věnovat, chystám se na to v nejbližší době. Jsem zvědavá, co bude dál, mám trochu obavy, aby věci vycházely tak, jak si přeju já. Abych nepotkala špatné lidi a okolnosti.

Určitě tam visel plakát Anety Langerové, myslím, že i Šárky Vaňkové. Ze zahraničních zpěvaček to byla Christina Aguilera, Beyoncé, Lady Gaga.

Jsem totiž trochu blázen, baví mě pozorovat reakce lidí na to, že trochu vyčnívám. A to ke mně patří. Jsem klidný člověk, ale vyčnívám ráda.

Teď už dobře. Vím, že si mě všimnou, pěkně mě poznávají, a myslím, že změnit teď barvu vlasů by asi byla chyba.

Původně jsem bruneta, ale dlouho jsem se odbarvovala na blond. Jednou v drogérii přehodili přihrádky a v té blond, co jsem brala vždycky, byla světlá růžová. Já si toho nevšimla, sáhla jsem automaticky. Doma jsem si namíchala barvu, napatlala ji na hlavu, a když jsem to za půl hodiny smývala, hlava byla růžová.

A sakra! Ale pak jsem si vlasy vyfoukala a zalíbilo se mi to. Začala jsem lehce růžovou dobarvovat, takže zintenzivněla, a teď už jsem si zvykla.

Studuji další obor na konzervatoři. Po muzikálu je to popový zpěv.

Pop, pop rock, funky. Nevím, ještě nejsem vyhraněná, nejblíž mám k Rihanně.

Finalistka Eliška Rusková, protože stála vedle mě. Pak jsem běžela za rodinou. A potom začala chodit přání od fanoušků.

O tom se zrovna bavit nechci, každopádně jsem se z toho nehroutila. Možná jsem byla unavená, emoce se bouřily, takže se to mohlo tak zdát. Bulvár si pak napíše své.

Co mi vyprávěla maminka, tak jsem hlavně pořád ječela. Jako dítě jsem dost brečela a často se mi něco nelíbilo. Když nebylo něco podle mě, bylo zle.

Ano, mladší sestru.

(rozesměje se) Možná trošičku byla, ale dnes už je to dobré.

Spíš mě často srovnala maminka. Byla jsem hodné dítě, ale měla jsem své mouchy. Jsem třeba hrozná bordelářka. Neuklízím věci hned, hrníčky rozsévám všude možně, to už nějak ke mně patří.

Z domova jsem se odstěhovala v patnácti, když mě vzali v Praze na konzervatoř. Vyrůstala jsem v Třinci. No a teď už bydlím se sestrou, takže maximálně ona, ale to se často nestává.

Spíš jsem se těšila, že se osamostatním. Nevzpomínám si, že bych tesknila.

Už asi tady, v Praze. Domů se dostanu jednou za dva měsíce. Ale mám skvělou rodinu, která za mnou často jezdí na návštěvu. I na SuperStar se přijela podívat.

Rozhodně ano! Třeba Tomáše Kluse mám moc ráda, i když jsem ještě na jeho koncertě nebyla, zbožňuju ho. Je skvělý.

S Vojtou Dykem.

Vlastně ano, cukrařinu, a je v tom hodně dobrá. Má moc šikovné ruce.

Máte pravdu. A krásný.

Nejraději jsem s rodinou, ani nemusíme mluvit, ale jsme spolu, díváme se na filmy nebo jdeme na procházku s našimi pejsky. Jsem dost kavárenský typ a je pro mě relax, když si sednu se sluchátky do kavárny a čtu si.

Doufám, že na pódiu!