Tereza Mašková: Být sama se sebou mi nevadí

Naposledy? Naživo jsem vystupovala někdy vloni v létě, v červenci nebo srpnu, už si ani přesně nevzpomínám.

Už víc než měsíc jsem v Třinci u mamky. Rozhodla jsem se, že si tady konečně dodělám autoškolu.

Upřímně řečeno, ještě si za volantem úplně nezpívám. Spíš koukám pozorně před sebe. Doma je to něco jiného, tam zpívám. Občas něco nahraju na sociální sítě, uspořádala jsem i online přenos o Vánocích, kdy jsem zpívala koledy a povídala si s fanoušky. Bylo to fajn, ale přímý kontakt tváří v tvář je přece jen něco jiného.

Docela ano. Jo, jsem stressman. A z řízení auta jsem strach měla. Řidičák jsem si poprvé dělala v osmnácti v Praze, ale nedodělala jsem ho. Byla jsem moc rozklepaná. Ale čím jsem starší, tím víc pozoruju, že mě strach opouští. Vítězí vědomí, že s autem je člověk samostatnější. Sedne do něj, zajede, kam chce, nemusí se na nikoho vázat. Takže se strachem je to lepší.

Tam je to opačně. Čím jsem starší, tím mám strach a trému před koncertem větší. Mám pocit větší odpovědnosti, než když jsem si zpívala jen tak. Někdy se dokážu pořádně vystresovat úplně sama. Až nechápu, co jsem schopná se sebou udělat.

Ale jak vylezu na jeviště a chytnu mikrofon, všechno napětí ze mě spadne. Dnes se svým strachům už tolik nebráním, ale jdu do nich. Řeknu si, že už stačilo, teď je třeba se postavit na nohy a zbavit se jich.

Úplně první rok po vyhlášení soutěže to byl masakr. Byla jsem pořád na cestách a vystoupeních. Ani chvilku jsem se nezastavila, nabídek bylo hodně. Třeba do soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Další rok už byl o trochu klidnější. Největší změna je ta, že se teď věnuju už jen hudbě.

Než jsem šla do SuperStar, chodila jsem do práce. Prodávala jsem v obchodě s oblečením. A to se změnilo. Taky jsem poznala nové lidi, kteří mají větší zkušenosti než já, od nichž se mohu učit. Natočila jsem album, nějaké videoklipy. To je asi ta největší změna a je moc fajn.

S Ondrou Brzobohatým a Markem Ztraceným. A taky s kluky z kapely No Name. To byly osobnosti, o kterých mohu říct, že jsem je ráda poznala. Kluci z No Name mají srdce na dlani, pomáhají mi, zajímají se, doteď si voláme. Jsou skvělí.

Asi ano, člověk se s takovými projevy občas setká. Ale já to tak neberu. Podle mě si každý dělá to své. Stane se, že potkám někoho méně sympatického, ale mohu se rozhodnout, že s ním čas prostě trávit nebudu. Vyloženě špatnou zkušenost ze showbyznysu nemám.

Vlastně ano, byl to můj stav. V době dokončování zrovna vypukla první vlna karantén, začalo se všechno zavírat a já na sobě cítila tlak, zda desku vydám nebo ne. Pořád se měnily termíny. A já byla tak zmatená, že jsem to dala i do názvu. Psychicky jsem se opravdu cítila tak, že jsem pomalu nevěděla, jak se jmenuji.

Ona není úplně kompaktní, je tam spousta žánrů, které mě baví. Od všeho trochu, ať je to funk či pop. Proto říkám, že je barevná. Začala jsem se seznamovat s procesem tvorby, kterému jsem se doposud bránila. Nevěřila jsem si, měla jsem obavy, že mi to nepůjde. Na desce se podílelo několik autorů a na jedné jsem se podílela autorsky i já. Psal ji Matěj Vávra a já do toho zasahovala. Je znát, že jsem se na té desce hledala, proto je tak žánrově různorodá.

Díky tomu vím, kudy půjdu dál, jaké bude moje druhé album. Myslím, že už jsem to našla. Začala jsem sama psát. Mám na to čas, klid, žádné stresy. Další deska bude mnohem více tematicky zaměřená, žánrová.

Ano, textů i hudby. Mám radost, že jsem se tomu otevřela. Řekla jsem si, že buď to bude dobré, nebo ne, jiná možnost není.

Ne, neodradilo. I práce na desce mi dala mnoho. Pozorovala jsem profíky kolem sebe a každý mi něco předal. Všímala jsem si, jak to dělá a jak bych to dělala já, a bylo to velmi inspirativní.

Ano. Ještě nenastal čas je shodit. Zatím jsem o změně vážně neuvažovala, i když občas mě to napadne. Když se odbarvím, jsem chvilku blonďatá, ale vlastně se v tom necítím dobře. Takže zatím to nechávám takhle a uvidíme, co bude dál.

Dopis? Tak ten jsem snad ani nikdy nenapsala, ale moje sestra mi je občas píše. Když je čtu, tak si říkám: ty jo, to je vlastně super, tyhle dopisy. Proč to taky nedělám, proč se k tomu nevrátit? O kolik je to osobnější než napsat SMS „čau, žiješ?“?

Na ně mám pohledy dva. První je, že jsou super. Díky nim se hned spojíme, s kým chceme. Když si chci něco propagovat, je to hned a má to účinky.

A pak je ten druhý pohled. Jejich užívání je vlastně velmi stereotypní. Často koukám do telefonu, kde sleduji něco, co bych ani nemusela. Občas jsem z toho smutná. Někdy fotím jídlo a pak mě napadne: proč to dělám? Jsem na kafi, no a co? Opravdu pořád musíme sdílet každou kravinu?

Nejsem ani typický introvert či extrovert, spíš něco mezi. Samota, kdy jsem sama se sebou, kdy si vezmu knížku, zpívám si, jdu se projít, mi nevadí. Když to všechno začalo, člověk si teprve uvědomil, co všechno nemůže, a kontakt s lidmi mi začal chybět čím dál víc.

Uvědomila jsem si, co všechno není samozřejmost. Třeba to, že se sejdeme. Přes ty počítače už toho má člověk dost. Jen tak si s někým vypít kávu a popovídat si.... To mi chybí.

Přiznám se, že ne. V první třídě už jsem měla svou nokii a bylo fajn napsat zprávu mamce, že jsem v pořádku. Na druhou stranu si pamatuju na to těšení na nové Bravíčko, až ho budu mít v ruce. Až si vylepím plakát. Teď je všechno virtuálně a jsme toho přehlcení. Jít na koncert? Není třeba, mrknu se na Youtube. Vše, co potřebujeme, si vygooglíme. Ale je fakt, že jinak si to představit nedokážu.

Je to super. Staráme se o sebe navzájem. Mamina má sice zamrzlé rameno, tak se nemůže moc hýbat, ale u nás doma se s tím moc nepářeme. Nemůžeš běhat? Tak choď, říkáme. Je nám fajn, dlouho jsme se neviděly, protože jinak žiju s přítelem v Bratislavě. Těšila jsem se sem. Někdy s mamkou jen mlčíme, ale vnímáme se, jdeme se projít, vaříme, kecáme, zpíváme.

Asi rok a půl.

Jsem tam spokojená. Vyhovuje mi, že je Bratislava menší než Praha, ve které jsem předtím žila osm let. Není to tam tolik přelidněné, vyhovuje mi, že ve městě vládne taková rodinnější atmosféra. Slováci jsou fajn, emotivní a komunikativní.

Je to můj manažer, seznámili jsme se při práci. Přeletěla jiskra, a tak jsme spolu.

Ne, to ne. Jsem znamením Beran, a tak si umím dupnout. Pracovně si ale poradit nechám. Když on něco řekne a já nesouhlasím, respektujeme se. Někdy se i poštěkáme, a to je pak Itálie, ale víme, že se máme rádi.

Ne, nesnažím. Přítel je Slovák, jeho rodiče taky, takže slovenštinu mám kolem sebe. Občas ze mě vypadne slovenské slovíčko, ale zachovávám si češtinu.

Přála bych si tam dostat téma života „tady a teď“. Na rozdíl od zírání do telefonů.

Těším se na koncerty. A můj nesplněný sen je zahrát si ve filmu či seriálu.

Může se vám hodit na Zboží.cz: