Tereza Kostková: Objímat se je nezbytné a léčivé

Jsem zvyklá na jakýsi všeobecně panující pocit, že jsem vytížená, pouze když na obrazovkách běží StarDance, nebo že „to mi teprve začalo tóčo“. Často slýchávám: „My se vám na podzim nebudeme ozývat, máte přece StarDance.“

Když tento pořad před patnácti lety začal, tak to řečeno s trochou nadsázky vypadalo, že jsem se právě narodila, že má existence na poli veřejné umělecké činnosti právě započala. Vzhledem k tak velké pozornosti, jaké se StarDance doposud každý rok těšilo, je to ve výsledku asi pochopitelná představa. Ale významně všeobecná a ani ne moc trefná.

Pravda je, že když se ke všemu, co běžně celý rok ve své profesi dělám, ještě přičte StarDance, tak je to opravdu podzim nonstop. Musí se v tom čase počítat se zkouškami v pátek a celodenní velmi šťavnatou sobotou. Co týden se musí vyzkoušet šaty a nechybí ani natáčení komentářů pro StarDance kolem dokola, ale my staří kočovníci-harcovníci stíháme s železnou pravidelností, a právě na podzim, kdy je nejsilnější divadelní fáze, otočit tu Plzeň, tu Brnečko, tu Ostravu, tu Olomouc s divadelním představením. A někdy se do toho ještě třeba i točí.

Zkrátka to, že je něco na obrazovkách vidět, ještě zdaleka neznamená, že to je to jediné, co člověk dělá. Ale povězme si, že to je ta lepší a šťastná varianta, a nejeden herec, nemám-li říci každý, zažil celá období i daleko méně plodná a vytížená. A málokdy je to úplně harmonicky namíchané.

No považte!

Jednoznačně vítám. Není totiž nic horšího než chytit za pačesy dobrou věc tak moc, že se předimenzuje. Vytěží se, a pak pod rukama pojde. Je fajn, že se drží pauzy, protože my mezitím trochu zestárneme, nasbíráme zkušenosti, potkáme nové lidi - a to je pro moderátora základ.

Forma pořadu se nemění, můžeme změnit jen obsah a tím jsme my. Napadne nás jiný vtip, poznámka. Obohatit pořad znamená dívat se kolem sebe, sbírat zážitky a zkušenosti. Vážíme si toho jinak, než když se něco ekonomicky dojí jen proto, že se to povedlo. Diváci to snad vnímají stejně.

Asi před pěti lety jsem necelé dva roky jednou týdně moderovala pořad Dvanáct ve dvanáct. Vždy v poledne jsem slovem provázela dvanáct písniček. To byla krásná průprava pro další rozhlasovou práci, aniž bych tehdy věděla, že nějaká další přijde.

Rozhlas miluju, vyrostla jsem na něm, ráno z kuchyně, jen co jsem otevřela oči, se linula vůně topinek nebo krupicové kaše a k tomu „Zelená vlna“, „Právě odbilo 7 hodin“. Mám ráda hlas a slovo a skrz ně cestu do lidské duše. Byla jsem ráda, že si to můžu zkusit a naučit se vnímat ten zcela jiný rozměr, kdy je ve hře jen pocit, myšlenka a někde v dálce, ale vlastně velmi blízko, posluchač. Kdy do hry nevstupují světla a kostýmy a celá ta cukrárna pro oči.

Pak se změnilo vedení, pořad skončil. A po dvou letech přišla nabídka na Blízká setkání. Pro mou rozhlasovou zkušenost je to krok dál, ve studiu je se mnou na rozdíl od předchozího pořadu někdo druhý, a navíc každý den někdo úplně jiný. Baví mě to, je to naživo a já mám, jak se všeobecně ví, živáky ráda. Vyhledávají si mě, jako by to věděly.

Je to ve své pravidelnosti i v přípravě rozhodně náročnější než StarDance, proto jsem pochopitelně musela velmi svědomitě zvážit, jestli na to mám sílu, ale povídat si naživo s živými lidmi mi přijde tak smysluplné! Mám pocit, že je také velmi důležité přinášet - a tím podporovat - formu demokratického rozhovoru, způsob otevřeného setkání dvou odlišných lidí bez souzení a hodnocení. Je to něco, co se ze společnosti vytrácí.

Úplně takhle bych to neřekla. Při troše vnímání společenského dění to na člověka dolehnout musí. Ale samozřejmě pokud to myslíte v mé osobní a pracovní rovině, tak v té plné šíři jsem skutečně ušetřena byla, protože mi zůstal právě ten rozhlas.

Třeba se alespoň znovu připomene a probudí ta podstata, kterou každá věc skutečně má. Já to mohu posoudit zase jen u divadla. Říká se, že divadlo je tu zhruba pro čtyři procenta lidí z celé společnosti. Myslím, že díky živému setkání a tématu zpracovanému v příběhu se toho mohu hodně dozvědět o sobě i společnosti. A to je důležité.

Chyběla mi celá jeho podstata, jako chyběla, jak se tak dozvídám, nemalé části společnosti. Na druhou stranu, my herci jsme zvyklí občas zůstat plonkoví. Zažila jsem tolikrát období, kdy jsem byla bez práce...

Například se nazkoušela hra, jenže vykutálený producent pláchl i s penězi a my - blázni s láskou k divadlu - zůstali bez naší milované hry i možnosti zaplatit složenky. V uzávěrách byla ale doba bez práce mnohem delší, a přitom nešlo jít o dům dál a zkusit štěstí „vedle“. V tom to bylo tak těžké.

Ale těžké to bylo ve všech oborech! Svou profesi uvádím jen jako příklad, svět, se kterým jsem dobře obeznámena. Ale obraťme list. Jsem už z rozebírání tématu „covidového roku“ na všech frontách trochu unavená. Nemyslím, že lidé chtějí číst, jak to kdo individuálně vidí.

Ano, teď v srpnu to budou tři roky. Ale my jsme měli tak malou svatbu, že bychom ji mohli mít i v době restrikcí.

Přáli jsme si to tak. Chtěli jsme vnímat ten den, vnímat sebe. A říct si to po svém. Bylo to na louce, v přírodě, obyčejné, naše.

S velkým potěšením musím říct, že ne. Naopak! Já, Kuba i syn Tonda jsme rodinné typy, a asi i proto spolu jsme. Mám to tak už od dětství. I v dospívání jsem byla ráda doma, moc jsem nikam nejezdila, ani na tábory, jen na ty herecké. Ty mě vytáhly z domova spolehlivě.

Ale jinak jsem ráda v úzkém kruhu rodiny. Neznám, že by mi někdo z nich lezl na nervy a já si potřebovala odpočinout. Mně ani v pubertě nelezli na nervy rodiče. I když působím extrovertně, řekla bych, že jsem v mnoha ohledech dost introvertní.

Chápu, že je to i tím, že nejsme v malé garsonce. Kdybychom byli v jedné místnosti, kde bychom se střídali u počítače a pořád se viděli a slyšeli a ještě třeba měli nějaké nevyřešené bubáky, bylo by to asi horší.

Kdyby u nás doma cokoli neladilo, asi by se to projevilo. Na druhou stranu, když už problém je, není nic lepšího, než když je mu člověk plně vystaven. Kdyby se nám to stalo, asi bych to řešit uměla. Radši říct méně příjemné než pro pohodu naoko něco nechat zapouzdřit.

Prošla jsem si tolika věcmi, že by mi nedělalo potíž říct: „Hele lezeme si na nervy, co se děje? Je to jen nějakou vnější okolností, nebo máme problém? Jaký?“ Šla bych s tím ven. A v tom jsme s Kubou stejní. Není nad to si věci říct a pojmenovat. Házet to pod koberec je nesmysl.

Média tohle klišé jednou za čas opráší. Ať se mi přihlásí herečka, která se upíše vztahu jen proto, aby měla role. Že řekne u oltáře „ano“, aby měla protekci. Přece nebudu žít s někým, koho nemiluju. A chci vidět fakt dobrýho režiséra, který obsadí někoho, komu role nebude sedět.

Třeba to tak někdo má, ale pro mě je tohle téma a potřeba se tím zaobírat neskonale marginální. Občas někde vykoukne názor, že na jevišti vystupuje herec z nějakého egoistického důvodu, že o roli bojoval a podobně. Povětšinou chce herec v prvé řadě něco vyprávět, sdělit, zprostředkovat. To by se to ego moc nepohojdalo, když o divadlo mají zájem ta zmíněná čtyři procenta lidí, ne?

Při práci na komedii Můj nejlepší kamarád v Komorním divadle Kalich. O panu režisérovi, který to měl režírovat, šla moc hezká pověst. Všichni o něm mluvili v superlativech. Mirek Vladyka, Martin Trnavský a další říkali „to budeš koukat!“. „To jsem zvědavá,“ myslela jsem si. „Takhle se o každém nemluví. Tak to tě chci vidět, frajere, co jsi zač.“ Stačila jedna zkouška, abych jim dala za pravdu.

Je to úžasný režisér. Dobrý průvodce na cestě ke společnému výsledku. Na Himálaj si taky nevezmete jen tak někoho, potřebujete, aby ten, kdo vás vede, znal síly vaše i těch kolem, uměl motivovat, pomoci, když člověk neví, jak dál, vysvětlit, přizpůsobovat se terénu.

A co nejenom mě hodně baví, je, jak umí zahrát ženské postavy, jak ženám rozumí. Většinou mu pak některá z nás řekne: „Jakube, děkuju, já to chápu a nechceš to hrát ty?“

No, a to k tomu ještě!

Právě jsme dokončili jeden počin, díky kterému jsem se v té krásné slovenštině mohla doslova koupat. Paradoxně nikoli v očekávané rovině režisér-herečka, ale spisovatel-překladatelka.

Kdo Kubu zná, ví, že je velmi aktivní a plodný i v rovině literární. Když začal covid, napsal pro herce svého Túlavého divadla, jehož je od dob studií principálem i autorem, sedm krátkých povídek.

Taková kouzelná a trochu pohádková podobenství o Klárce a učiteli. Kolegové to četli v rámci divadla online při první vlně. Já je samozřejmě poslouchala, pak povídky četla a znovu četla a dospěla jsem k názoru, že by z toho mohla být knížka s krásnými ilustracemi pro děti, a nejen pro ně.

Nápad se v nakladatelství líbil, já se postarala o češtinu, Jana Švermová o nádherné obrázky a vypadá to, že v říjnu si o Klárce budete moci číst i vy.

Ráda bych viděla moře. Těším se na jeviště a smích publika. Na to, že v hledišti jsou živí lidé. Kontakt s nimi je druh obejmutí. A objímat se je nezbytné a léčivé.