Článek
Nejvíc si přeju, abychom byli zdraví a měli se rádi,“ tvrdí. Ve své profesi jde z role do role - tou nejnovější je Bára Vítková v seriálu Cesty domů.
Během posledních dvou let se pravidelně objevovala v seriálu Ordinace v růžové zahradě jako doktorka Monika Mandlová. Už začátkem tohoto roku ale cítila, že se chce posunout někam dál, a tak se s tvůrčím týmem dohodla na postupném ukončení svého působení.
Záhy ji ovšem oslovil režisér Jiří Adamec s nabídkou do seriálu Cesty domů a nová příležitost byla na světě. Na roli Báry Vítkové se prý těšila hlavně proto, že nová postava má vždycky ještě tajemství, které se postupně odkrývá.
Láska v seriálu i ve filmu
„Ordinace pro mě bude krásná vzpomínka, protože mi přinesla spoustu hezkých okamžiků, ale byl čas jít zase o dům dál. Že v Ordinaci skončím a další smlouvu už zřejmě nepodepíšu, jsem se rozhodla už v únoru. Hned se to rozkřiklo a přišla další nabídka,“ říká oblíbená herečka. Účinkování v seriálech se jí líbí a v Cestách domů si cení kromě všeho ostatního také spolupráce s Jiřím Adamcem. „Nechci se opakovat, ale s ním je to prostě exkluzívní a to vám potvrdí snad každý. Poznala jsem to, už když jsem s ním natáčela Pojišťovnu štěstí. Oceňuju jeho drive, nápady a profesionalitu.“
Scénář Cest domů jí předepisuje milostnou zápletku s charismatickým Miroslavem Etzlerem. Vztah se bude vyvíjet postupně a rozhodně nejde o nic prvoplánového. Lovestory na první pohled jako v telenovelách se nekoná. Ale tím spíš se prý mají diváci na co těšit.
A milostným hrátkám ještě není konec - ve filmu Líbáš jako ďábel, který Tereza Kostková nyní natáčí s Marií Poledňákovou, je pro změnu milenkou idolu Jiřího Bartošky. „Vidíte, že to je opravdu hezká práce,“ směje se svým zvonivým smíchem. „Ve filmu Líbáš jako ďábel hraju stejně jako v Ordinaci zase Moniku. Není to velká role, ale je docela výrazná. Navíc setkání s paní režisérkou Poledňákovou je pro mě další cennou zkušeností.“
Protekci nemá, zato odřená kolena ano
A co Tereza Kostková a muži ve skutečném životě? Tím nejdůležitějším u mužů je pro ni charisma a dokládá to i svým vztahem s Petrem Kracíkem, o osmnáct let starším ředitelem Divadla pod Palmovkou, kde sama již dvanáct let působí. Pět let jsou manželé a jejich syn Antonín oslavil na konci června čtvrté narozeniny. „Líbí se mi, když to u chlapa není růžovým napřed, a metrosexuálové mi neříkají vůbec nic. Muž mě spíš dostane na to, když už ví něco o životě a má nadhled,“ shrnuje Tereza své představy o životním partnerovi.
Mít za manžela režiséra v divadle, kde hraje, nemusí být vůbec špatné. Ale jen na první pohled. „Díky Petrovi jsem v divadle nikdy žádné výsadní postavení neměla. Řekla bych, že má spíš ostych mě obsadit, aby to nevypadalo jako protekce. Svatou Janu jsem dostala, až když ji kolegyně oslovené přede mnou kvůli zaneprázdnění odmítly. Pod Palmovkou teď hraju hlavní roli ve hře Svatá Jana a ještě Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. V listopadu bude derniéra Gazdiny roby. Až tolik tam toho tedy nemám, ale nestěžuju si. Také je pro mě důležité, abych po večerech nechyběla Toníkovi.“
To, že se stala matkou, pro Terezu Kostkovou zatím znamenalo asi úplně nejvíc. Je to podle ní fantastická a naprosto nepřenosná zkušenost. Starosti i radosti jsou dokonale namíchány v jednom balíčku a zaručeně se postarají o správné seřazení všech životních hodnot. Tereza se se svým synem ráda vrací do dětství a je mámou do nepohody. Kolena mívá totiž odřená stejně často jako malý Toník. „Pořád se honíme, závodíme nebo za ním někam lezu, třeba i na strom. Stavím s ním lego, jezdím na tobogánu a docela si to užívám.“
Na otázku, zda bude mít její syn ještě sourozence, odpovídá: „Nerada bych říkala do tisku, zda chci nebo nechci, ale rozhodně nepatřím mezi takové ženy, které si po jednom dítěti oddychnou, že to už mají za sebou, a stačí jim to. Děti miluju, ale všechno se musí skloubit, jenom chtění a radost nestačí - toho by bylo habaděj! Když se zadaří, určitě ještě jednou nebudu proti.“
Část léta celá rodina strávila na Mallorce a také v Chorvatsku. Na dovolenou přitom jezdí se čtyřletým Toníkem vlakem a lodí, nikdy ne letadlem. Že to trvá o něco déle, není prý důležité, neboť podle Terezy Kostkové je celkem jedno, za jak dlouho se dostane na cílové místo. Dovolená pro ni začíná už v Praze na nádraží a cestování si umí užít po svém.
„Překvapilo mě, jak Toník vnímal, že projíždíme několik cizích zemí, a ptal se mě, jakou řečí si má na té které zastávce objednat džus, což se za tu cestu několikrát změnilo. Malé děti jsou dnes úžasně kosmopolitní a to se mi líbí. S ničím nemají problém.“
Svatbou to teprve začíná
Toníkův táta Petr Kracík má z předešlých partnerských vztahů už pět velkých dětí, a tak se svým zatím nejmladším potomkem úročí všechny své rodičovské zkušenosti. A podobně tomu je i v partnerském vztahu s Terezou. „Instituce manželství je stále neprobádaná a nikdo netuší, co ho čeká. Nicméně neprobádané věci mě baví a navíc jsem optimista a filantrop,“ směje se při svém filozofování herečka. „Mám za to, že pokud lidé tuto instituci vzdávají, někdy nechtějí anebo možná ani nemohou ustát dané nároky, které jsou vysoké. Rozhodně to není přirozená instituce ani pověstná ,růžová zahrada‘, ale na druhou stranu je člověk živočich s určitou nadstavbou a s vyššími city, takže to je pro něj i určitý aspekt kultury.“
Manželství je dohoda a podstatná je podle Terezy spolupráce. „Rozhodně by člověku nemělo brát individualitu a svobodu a záleží na tom, jak tyto pojmy chápou ti, kteří manželství uzavřou. Každý má také právo na proměnu a jde o to, jestli ti dva můžou jít bok po boku i ve svých proměnách. Kdyby si toto všechno lidé uvědomovali předem, možná by do manželství ani nevstupovali.“
Práci servírky brala jako divadlo
Tereza Kostková pochází z herecké rodiny a po herectví toužila odmala, i když na prahu dospělosti uvažovala také o tom, že se bude věnovat jazykům a odjede na stáž do Francie. Dopadlo to ale jinak.
Po vyšší odborné herecké škole nastoupila na dva roky do svého prvního angažmá v divadle v Chebu. Pak jí Petr Kracík nabídl místo v Praze v Divadle pod Palmovkou. Než se vypracovala a začala dostávat také zajímavé nabídky z televize, chodila si přivydělávat jako servírka do pražské restaurace U Bubeníčků.
„Nebojím se žádné práce a vlastně jsem to brala jako divadelní roli. Obsluhovala jsem venku na zahrádce, kde nebylo tolik zakouřeno, a byla jsem spokojená,“ vzpomíná. A to, že sláva přišla pozvolna, bylo prý jen dobře.
„Bylo to ve vlnách a s velkými výkyvy, a tak jsem se naučila přijímat vše tak, jak to běží. Nic už mě nemohlo zaskočit a myslím, že při troše inteligence v člověku sláva základní hodnoty nepřeválcuje. Když ke mně dneska někdo přijde a řekne, že se mu líbí, co dělám, je to milé, ale na druhé straně přichází také kritika. A když si úspěchy i propady máte čas během let srovnat, berete obojí přiměřeně.“
Hereckých zkušeností svých rodičů Carmen Mayerové a Petra Kostky si velmi váží. Na otázku, v jaké roli se jí její táta líbil nejvíc, odpovídá, že ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem.
„V oboru jsou pro mě oba velkou autoritou, protože jsou profesionálové. Nedávno jsme se spolu na jevišti potkali v překrásném melodramu Hippodamie, který vznikl ve spolupráci se společností Zdeňka Fibicha. Ze tří dílů - Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie - vznikl jeden tříhodinový koncert, kdy jsme hudbu doprovázeli melodramatickým přednesem a bylo to nádherné. Projekt měl velký úspěch, ale protože představení je vzhledem k počtu členů orchestru velmi nákladné, vždy je třeba sponzor.
O to větší radost mám, že se má v budoucnu pořídit záznam kompletně celé trilogie.“
Se svou maminkou se mladá herečka objevuje ještě v představení Hodně smíchu a pár slz uváděném v pražské Viole, kde kromě toho hostuje i ve hře Bílé noci s Radkem Valentou. „To je krásný příběh o lásce od Dostojevského. Nedávno jsme hráli v jedné škole na Moravě a z reakcí těch třináctiletých dětí jsem byla dojatá. Od první chvíle by bylo slyšet špendlík spadnout, a když mi můj herecký kolega jako své vyvolené ve druhé půlce hry konečně vyjevil, že mě miluje, následoval minutový aplaus. Tedy žádný výsměch, ale nádherná citlivost ke křehkému tématu lásky a to jsem nad mladou generací opravdu zaplesala.“
Učení v přímém přenosu
V posledních letech se však Tereza Kostková etablovala nejen jako dobrá herečka, ale také jako velmi pohotová a sympatická moderátorka. Společně s Markem Ebenem v televizi uváděla už čtyři řady taneční soutěže slavných osobností StarDance a v roce 2009 ve dvojici s Alešem Hámou pěvecké klání Duety. S Marošem Kramárem moderovala silvestrovský program a s Daliborem Gondíkem udílení cen TýTý.
Moderování se stalo její druhou profesí, která ji však zaměstnává průběžně i mimo záběr televizních kamer.
„Uvádím už od svých sedmnácti let, ale chvíli trvalo, než jsem objevila, co ta profese obnáší. Co všechno se musíte naučit, pochopíte postupně a není toho málo. Když si někdo myslí, že moderátor je člověk, který říká cokoliv do mikrofonu, naskakuje mi husí kůže. Kdyby to opravdu bylo tak snadné, mohl by to dělat každý, ale tak tomu není,“ tvrdí Tereza Kostková s tím, že je to řemeslo jako každé jiné.
„A těžší je ještě v tom, že na to nejdůležitější přijdete, až když se jede na ostro a vidí vás tisíce lidí. Když něco nezvládnete, musíte se z toho umět vyspat, poučit a příště se snažit udělat to líp. Nedá se to nazkoušet předem a v závětří. Promluvit nahlas kdekoliv je jedna věc, ale to ještě není moderování. To začíná až ve chvíli, kdy tam je kamera, režisér a pevně daný čas. Musíte říkat přesně to, co je nutné sdělit, a zároveň být přirození a spontánní. Je nutné jasně vědět, co se děje ve vaší hlavě i venku, a to nejde jinak než při stoprocentní koncentraci.“
Svoje moderátorské výkony hodnotí Tereza Kostková sama pro sebe až s odstupem. Nedávno si například prohlížela záznamy z první řady StarDance před čtyřmi lety. Ví, co chtěla, a nyní prý zkoumala, jestli se jí to podařilo předat nebo ne, a neustále přitom objevovala něco nového. S dalším pokračováním soutěže StarDance se počítá až za rok, ale mezitím Terezu možná uvidíme ještě v roli moderátorky jiného televizního projektu. „V Souboji seriálů si diváci budou moci vybrat ten, který se celý natočí podle jejich volby. Víc zatím neprozradím, teprve to chystáme.“
Opera v kině má něco do sebe
Jak ještě herečka dodává, sama se v televizi dívá na ledasco. „Když jsem byla těhotná, dívala jsem se na první řadu Ordinace v růžové zahradě, která se odehrávala na gynekologii, k čemuž jsem v té době měla blízko. Ani ve snu mě nenapadlo, že si brzy v tomto seriálu zahraju také. Ráda se dívám na dobré výkony svých hereckých kolegů a jsem přesvědčená o tom, že udělat dobře český seriál není pod úroveň v žádném ohledu.“
Diváci v Česku podle ní prostě chtějí vidět svoje prostředí a herce, které znají, a zaslouží si, aby i v tomto žánru, který své příznivce bezpochyby má, byla k dispozici co možná nejvyšší kvalita.
„Ne každý může po večerech číst náročné knihy a osobně to mám stejně. Někdy se dívám na seriál a jindy jdu třeba do kina Světozor na přenos z Metropolitní opery v New Yorku.“ Podle Terezy je to nádherný zážitek hlavně proto, že kamery a satelitní přenos divákům v kině zprostředkují nejen živý přenos koncertu, ale vedou je i zákulisím a šatnami.
Pětatřicátiny málem prošvihla
Tereza Kostková se narodila 14. června 1976 v Praze. V létě tedy oslavila pětatřicáté narozeniny, ale protože v tu dobu sháněla také dárky pro svého syna, manžela a tatínka Petra Kostku (všichni jsou červnoví), na sebe téměř zapomněla. „Vlastně mi to pár dní předtím připomněli, až když mi volali z jednoho časopisu. Pro sebe jsem žádnou oslavu neplánovala,“ říká.
„Dvacetiletá už být nepotřebuju a myslím si, že každý věk je krásný. Ani nám nic jiného nezbývá, než si to myslet, protože máme-li tu být, budeme už jenom starší. To je nevyhnutelné.“ Instituce manželství je stále neprobádaná a nikdo netuší, co ho čeká. Nicméně neprobádané věci mě baví.
Divadlo, televize, moderování, rodina - mnohým by takhle nabitý program bohatě stačil. Ale Tereza Kostková si nachází čas i na své bližní v nouzi - už několik let je patronkou nadačního fondu Veselý senior. Pravidelně se různými aktivitami snaží, aby získal prostředky například na vybavení v zařízeních LDN nebo na projekty, v nichž se senioři potkávají s mladými, čímž vzniká prostor pro jejich vzájemnou komunikaci a obohacení.
„Názvem Veselý senior není míněno, že senioři mají být veselí, ale že má být alespoň o něco veselejší tato životní etapa, což bych si moc přála. Každý člověk dělá většinu věcí pro to, aby mu bylo dobře. Ale pokud může, měl by se zasadit i o to, aby bylo dobře i druhým.“