Tereza Kostková: K výchově přistupuji v devadesáti procentech s humorem

O své seriálové postavě říkáte, že je dvoupokusová manželka, nijak přeslazená romantička. To docela odpovídá i vaší realitě, že?

Ano, v zásadě mám k Petře docela blízko. Lišíme se v nějakých nuancích, které přináší naše profese, ale ve finále jsme ženy a manželky, a i v povaze máme dosti styčné body. Asi především v jistém nadhledu nad běžnými životními událostmi. Nehroutíme se úplně hned, až trochu později.

Není neobvyklé prožít jeden, dva i více velkých vztahů, takže tento rytmus velké rodiny, organizace a přesunů, zdá se, v divácích rezonuje a leckdo se poznává. Petra se tedy vcelku ode mě neliší, zato v dílčích situacích, reakcích na chování dcery či syna, tam už i k větším odchylkám dochází a je pro mě zajímavé to hrát.

A co ta střídavá péče o děti, na níž je komediální seriál postavený, tu jste asi nezažila? Pokud vím, tak syn Tonda byl od rozvodu ve vaší péči.

Nezažila. My se s Petrem domluvili hned a snadno a postupně s věkem si to přirozené „střídání“ vzal do režie Toník (15) sám a nebyl s tím problém. Ze zkušeností, které jsem doposud měla možnost pozorovat ve svém okolí, si dovoluji poznamenat, že naštěstí se mě střídavá péče nikdy netýkala.

Počítáte se tedy mezi odpůrce střídavé péče?

Nepatřím k jejím zastáncům. Ale věřím a doufám, že s ní mají lidé i dobré zkušenosti. Jistě bude záležet i na věku dítěte, kdy k rozchodu a případné střídavce dojde (jejímu synovi bylo osm, když se s režisérem Petrem Kracikem rozvedla).

Ke mně se nějak dostaly jen ty horší varianty. Viděla jsem negativní dopady na děti, takové sekundární, zpočátku neviditelné.

Ta malá bytost nese následky rozhodnutí dvou dospělých lidí, tedy si myslím, že alespoň ve vlastním pohybu mezi svými rodiči by měla mít nějakou svobodnou vůli. Kdo může striktně a bez výjimek určovat, kdy se dítěti stýská, kdy potřebuje toho druhého obejmout a promluvit s ním? Duše není tak snadno naprogramovatelná, obzvlášť v období už tak dost náročném pro všechny, jako je rozvod a čas přicházející po něm.

Rozvod není jednoduchý pro dospělé, natož pro děti, pokud se rodiče nedokážou rozumně domluvit. Jste asi ráda, že vy jste to s exmanželem dokázali?

Ano, věřím a doufám, že i díky tomu to v nás nezanechalo větší negativní stopy. Schopnost domluvit se u dospělých by měla být prioritou, ale chápu, že právě její absence je leckde původním důvodem k rozchodu, takže začarovaný kruh je v plném proudu.

Já nějak ty děti mám na paměti stále, další styčný bod s postavou Petry Tejkalové. I když jak uvidíte v pozdějších dílech, také některé věci nebude umět vstřebat. Inu, jsme lidé, tedy stále se učíme a poznáváme. Nejvíc sebe sami.

Umělci jsou hodně emotivní, jak k záležitostem ohledně rodiny a výchovy přistupujete?

Ano, ano, to se tak uměleckým profesím rádo přisuzuje, ta větší emotivnost, protože s emocemi pracujeme. Obávám se ovšem, že v překladu to spíš může znamenat předpokládání, že jsme vzrušivější, hysteričtější, afektovanější ve vnějším civilním projevu. Úplně si to nemyslím. Mám zkušenost, že jsme spíš zvyklí běžněji a plastičtěji vyjevovat, co cítíme.

Není to nic, co by necítili i lidé pracující v jiných - a zvenku vnímáno - racionálnějších oborech, jen my to promítáme do výsledků naší práce, ať už se jedná o jakýkoli umělecký obor.

Troufám si říci, že naopak fakt, že s emocemi každodenně pracujeme, může způsobit docela velkou racionalitu, jako bychom ty emoce už měli lehce zpracované do civilu. Nejeden umělec pak může v běžném životě překvapit mnohem větším klidem a nadhledem, než se podle toho úvodního „uměleckého předpokladu“ očekává.

Myslela jsem emotivnější, víc citlivější vůči různým věcem.

Jistě, určitý předpoklad větší senzibility vůči okolnímu světu je nezbytnou součástí výbavy pro uměleckou profesi. Rodiče vždycky říkali, že když člověka netrápí, co se děje v jeho okolí i ve světě, pokud není zasažen příběhy druhých, nemá smysl chodit dělat divadlo.

Empatie, vnímavost, tak nějak být součástí života. Jsme duše citlivé, to zas jo. A taky hraje roli věk, člověk se s tím naučí pracovat. Musí. Jiné je, když se rozkoukává, a jiné, když už do toho všeho trochu vidí.

Také se mění svět kolem nás a to nelze přehlédnout. Nelze se trápit kvůli všemu naráz, to by se člověk do minuty zbláznil, ale to už je jiné téma.

Ptala jste se mě původně na rodinné záležitosti, a jak k nim přistupuji. No snažím se z devadesáti procent s humorem, vlastním příkladem a otevřeností. V těch deseti buď řvu, nebo pláču. A hodně mi pomáhá v tu chvíli chlapský přístup a úhel pohledu. Ne můj, fajn chlapů v mém okolí.

Řídíte se vlastní intuicí?

No rozhodně. Pro mě je intuice směsicí inteligence a instinktu. Prostě mám nějaký pocit. Je to semafor, ukazatel. Hlavně to všechno, co je naší součástí nebo čím jsme, neodděluji. Tělo, mysl, rozum, cit, vůle, všechno pracuje součinně. Vyzobnout jen jedno z toho a na to se zavěsit považuji za slepou uličku.

Nepřepadaly vás občas úvahy, že rodiče (Carmen Mayerová a Petr Kostka) jsou spolu padesát let, zatímco manželství s Petrem Kracikem, otcem Antonína, vydrželo jen devět?

Nepřepadávaly. Nesrovnávám, devět let není málo. Navíc se moc nedívám na věci optikou času. Jde o to, co vám dají, ne jenom, jak dlouho trvají. A mně to dalo hodně.

Takže jste nepovažovala rozvod za selhání?

Je to už dávno, dnes jsou mé pocity jiné, mám odstup, nadhled, srovnání, chápu sebe, Petra i celé to období lépe. Ano, i pocit selhání jsem nějakou dobu tenkrát pociťovala. To je přirozené. Nikdy jsem ovšem nelitovala ani manželství, ani toho, pro co jsem se rozhodla, ani toho, co život přinesl dál.

Petra se rozhodla změnit práci a pustila se do domácího vyrábění marmelád. Jak si to marmeládování při natáčení užíváte?

Moje seriálová Petra mě už v srpnu, kdy se spustilo natáčení, mocně inspirovala. Marmelády a džemy byly jedny z mála věcí, které jsem ještě jako kuchařka nedělala. Hned jsem si to musela zkusit. Přistály u mě v létě nečekaně broskve a švestky a už to jelo. Je to jen začátek. Žádné terno. Ale marné to nebylo. Rozdala jsem to hned na natáčení týmu režiséra první série Dana Wlodarczyka a žádná stížnost nepřišla a i přežili. V létě na to zase vlítnu a vymazlím.

K našemu rozhovoru se těžko hledal termín, máte nabitý diář. Co je teď časově nejnáročnější?

Žádná z disciplín, které dělám, si nebere víc než jiná, ale každá potřebuje svůj prostor také na přípravu a na soustředění. Točím mezi jedenácti a patnácti dny v měsíci, podle potřeby, podle toho, jak je role rozepsaná, nepředstavujte si vždy celý den. Někdy jde o den, do kterého se musí vejít zájezd a rozhlas. Pokud nemám nic, tak jsem tam celých dvanáct hodin.

Každý den kromě středy vysílám Blízká setkání, což obnáší hodinu živě a přípravu. Hraju mezi patnácti a dvaceti představeními měsíčně v Komorním divadle Kalich, více než polovina se koná mimo Prahu. Zní to děsně, ale opravdu se to dá, když to člověk dobře zorganizuje a využije skulinek v času právě na to učení a přípravu. Že teď ještě zkouším v divadle novou komedii, jsem vám radši neřekla, abych úplně nevyděsila.

Rozumím, je mi jasné, že jste skutečně hodně vytížená.

Když novinářům řeknu, že nemám čas na rozhovor, a říkám to téměř stále, tak ne proto, že bych neměla ty dvě hodiny na povídání, ale protože jsou to třeba ty jediné dvě hodiny během dne, které mám, a je asi víc než logické, že je radši věnuji synovi, manželovi, pejskovi, rodičům nebo kupodivu i sobě.

No a pokud mám v diáři i celý volný den - ano, i takové dny jsou -, no tak to si hýčkám a fakt nepůjdu dělat rozhovor a fotit se. Já stejně radši tu práci dělám, než o ní mluvím. A když už ten rozhovor děláme, tak ať to aspoň zazní!

Kolik času vám zabere příprava na rozhovor s hostem ve zmíněném pořadu Blízká setkání v Českém rozhlasu Dvojka?

Tento opačný gard, ten mě pro změnu baví hodně. Ptát se, neodpovídat, poslouchat, dozvídat se. Čas přípravy se mění, záleží na tom, co je tématem. Když jde někomu dokument do kin, musím do kina zajít, když spisovateli vychází nová knížka, tak bych do ní měla nahlédnout. Je to tak od jedné do tří hodin, podle toho, jestli člověka znám nebo co je tématem.

Jde o živé vysílání, připravujete si otázky?

Ani ne tak otázky jako okruhy, body, možná témata. A stavím si jistou představu, kam bychom měli posluchače společně dovést. Nemělo by to být odnikud nikam.

Povídání by mělo z něčeho vycházet, ale může se velmi vyvíjet a rodit, může to pak nabrat jiný směr, ale já bych minimálně měla tušit, kam jedem, neb jsem takzvaně za volantem. Ale ráda s hostem měním trasu.

Podle čeho si osobnosti vybíráte?

Vysílání by mělo být vyvážené a pestré, střídají se lidé z různých oborů. Nemůže být pět zpěvaček a pět herců za sebou, ale měl by se vyzpovídat lékař, spisovatel, někdo k aktuálnímu společenskému tématu.

Když je třeba „den mozku“, tak přijde neurolog, k suchému únoru pozveme třeba adiktologa. Nemůžu si přitáhnout kohokoliv, ale můžu dávat tipy. Čtu, rozhlížím se, zajímám se, sleduji práci druhých lidí, totéž dělá editorka a z toho se to skládá.

Stalo se vám, že dotyčný nebyl zrovna povídací typ? V rádiu by to byl asi průšvih…

Ne, myslím si, že máme docela štěstí, že volíme mluvného hosta. Párkrát se mi stalo, že dorazil tišší člověk nebo takový, který odpovídal velmi stručně. Vlastně pro časový úsek živého rozhovoru, kdy člověk řekne velký obsah v jedné minutě a vy nechcete nastavovanou kaši, ale současně tam čas je, jde o poměrně náročnou záležitost. Vyžaduje moje velké napojení na přítomný okamžik. A to jsou chvíle, které nemůžete připravit.

Říkala jste, že zkoušíte v divadle. Co to bude?

Na domovské scéně Komorního Kalichu zkoušíme hru Za dveřmi kanceláří. (Rozhovor vznikal v lednu, hra měla premiéru 18. 2.) Ačkoli všichni zúčastnění hrajeme více postav v různých kancelářích jedné budovy, nakonec z toho vyleze jeden příběh. Je to především hodně zábavné, čistokrevná komedie, stylizace, charaktery postav bohužel smutně soudobé - sobečci bez empatie.

Myslím, že už ten kontrast k tomu - že je hrají samí bezva kolegové a herci s nadhledem, humorem a sebeironií - z toho dělá zábavný pohled na dnešní svět. Smějeme se zatím sami sobě s Václavem Koptou, jeho ženou Simonu Vrbickou, Alešem Hámou a mladým milým kolegou Jirkou Vojtou. Tak se těšíme, kdo se přijde zasmát nám.

A před dokončením je slovenský film Hlavne vela lásky, v němž hrajete spolu se slovenským fešákem Tomášem Maštalírem, u nás známým především díky hlavní roli v seriálu Chlap. Oč jde?

O lásku. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne ve střižně, na filmu se pracuje dva roky, čili to hlavní jsme natočili během covidu. Proto jsem mohla jezdit na Slovensko a být tam třeba čtrnáct dní skoro v kuse. S Tomášem šlo o krásnou spolupráci, jde o prostý, doufáme, že i hluboký příběh o dvou rozvedených lidech, kteří nevědí, jestli k sobě najdou cestu.

Máte čas v době, kdy hodně prostoru zabírá natáčení seriálu, na patnáctiletého syna? Potřebuje ještě dohled maminky, nebo už je samostatnou jednotkou?

To jsou dvě různé věci. Je už naprosto samostatnou jednotkou a myslím, že mě současně potřebuje. Zase trochu jinak. Každá bytost v každém věku potřebuje zájem milující bytosti. To přesně jsem.

A nabízím to spíše zpovzdáli, tiše, jsem naprosto napojená na něj, jeho potřeby, aktivity, sleduji školu, přátele, povídáme si, kdykoli projeví zájem, snažím se nevnucovat a nevměšovat, když v danou chvíli zájem není.

Vnímat někoho neznamená být mu za zadkem, ale být mu v zádech - obrazně. Najdu si čas klidně o půlnoci, jakkoli.

A vznikly nám nové aktivity a zájmy adekvátní věku, třeba loni jsme si dali spolu jeden skvělý seriál a stále ještě ho baví se mnou sem tam cestovat. Jinak přirozeně tráví spoustu času s kamarády, někdy je i hodně rád sám. To všechno naprosto respektuji.

Co dělá, ještě je žákem základní školy?

Ne, studuje prvák na Eduso, to je Střední odborná škola multimediální a propagační tvorby.

Odmalička byl obklopen umělci, herci, jeho tatínek Petr Kracik pracuje jako divadelní režisér. Už má představu, kterou cestou se vydá?

No proto je na téhle škole s filmovou televizní tvorbou. On se cítí dobře autorsky, píše a myslím si, že ho baví režie, spíš být za kamerou. Ale však uvidíme.

A najdete si vůbec prostor pro sebe, pro své záliby, na relax?

Moje odpověď bude velmi stručná: nenajdu! A ne že bych nehledala, ale den není nafukovací.

Ne že bych si nechtěla občas přečíst knihu, také mám rozdělaný překlad nové hry svého manžela, jóga by nebyla úplně od věci, ale všechno, co dělám, mě baví a mám v tom zálibu. Takže vlastně musím opravit svou původní odpověď: ano, na své záliby prostor mám!

Může se vám hodit na Firmy.cz: Komorní divadlo Kalich