Tereza Kostková: Jsme lehce cáklá rodina

Objednala si džus a toast a v černém pohodlném oblečení vypadala útle jako manekýna. Při rozhovoru se často a nakažlivě smála, na otázky odpovídala bez zaváhání a bezprostředním chováním opravdu připomínala doktorku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Je tři roky vdaná za režiséra Petra Kracíka, který mj. v pražském Divadle na Palmovce režíruje dvě úspěšná představení, v nichž Tereza hraje hlavní ženské role - Cyrana z Bergeracu a drama Gazdina roba. Na výchovu jejich syna Antonína má herečka mile starosvětské nároky a doufá, že se jí daří.

„Ani jsem nečekala, že bych tak brzo mohla vidět nějaký pokrok. Jen tiše koukám, když ten dvouapůlletý cvrček sám od sebe, aniž by ho kdokoli nutil, řekne - Děkuji za hlídání, babičko, dobrou noc nebo poprosí. Pro mě je slušné chování člověka k člověku velice důležité, zvlášť když se ze společnosti vytrácí. Je úžasné, že to tak malé dítě docela přirozeně, bezprostředně a nenásilně chápe. Z toho mám obrovskou radost,“ říká upřímně.

Hubená? Jsem ráda, že jsem se konečně vrátila ke své původní váze. Měřím 169 centimetrů a mám 58 kilogramů. To je tak akorát. Spekulace, že jsem nemocná, jsou opět liché. Pravda je, že jsem kolem dvacátého roku bojovala se štítnou žlázou a brala jsem léky.

Ty už dobrých sedm let neberu a před narozením Tondy jsem byla naprosto zdravá a nijak tlustá. V těhotenství jsem přibrala a lidé si mě víc zafixovali jako buclatou. A také - pravda - asi se to tělíčko po porodu celé jinak poskládalo a přeskupilo a moc si teď nepohovím. Ovšem fakt je, že jsem typ, který si musí dávat pozor. Když to pustím ze zřetele, přiberu do týdne, že se nestačíte divit. (smích)

A co moje tři sestry? Jedna je řidička tramvaje, druhá dělá v archívu a třetí vystudovala grafologii. Všechny jsou z herecké rodiny a nejsou herečkami! Není to bezpodmínečně dané. Ale je pravda, že se Tonda narodil do lehce „cáklé“ rodiny, a to na něm určitě bude znát. Jde o to, jak s tím naloží. (smích)

Občas naši, ale nejčastěji můj muž. Režiséři nejsou tolik vytížení večer, to už je na hercích. Já navíc množství svých večerních aktivit stále ještě koriguji, takže zas tak často pryč nejsem.

S Petrem moc ne, netaháme si práci domů. Jen když něco zkoušíme, Cyrano se nás, pravda, držel i po nocích.

Oba milují vlaky, hory, sníh, sledují dokumenty o zvířatech, vymýšlejí si pohádky. Tonda je pak po mně chce a já je neznám. Petr hodně vaří a malý mu pomáhá. No a taky už nám Tonda prozradil, že je ředitelem jeslí.

Ale ne. Sem tam ho bereme na zkoušky, byl se mnou i na Duetech. Vůbec se mu nechtělo z jeviště, chtěl vědět, kde je kamera, zpíval si všechny písničky. Divadlo před ním netajíme, ale ani to s návštěvami nepřeháníme. Tak nějak přirozeně, jak to každodenní život dá.

Petr tuhle vtipkoval: „Neměla by už být nějaká krize?“ To mě potěšilo, protože to znamená, že ještě žádnou nezaregistroval.

Ani já. (smích)

Se ženami rozhodně. Jestli ale myslíte se ženou v manželství, tak to je vzájemné umění. Nevím, jak v jiných jeho vztazích, já u toho nebyla, já jim nesvítila. Říkám si, že každý vztah trvá tak dlouho, dokud oba naplňuje. Ale také se o to musí oba zasloužit. A hlavně já nepřistupuji k manželství ani k lásce jako k poutu. Má to smysl jen, pokud se cítíte oba svobodní.

Ano, to jsem já, ten blázen, co chce všechno zkusit. V osmi letech jsem si našla učitelku na francouzštinu, přivedla jsem ji domů, naši koukali jako z jara. Byla to stará dáma, na kterou dodnes vděčně vzpomínám.

Na piáno jsem začala hrát v šesti na „lidušce“, chtěla jsem ale hrát jenom „Elišku“, prstoklady mě nebavily, tak jsem brzy skončila. Elišku jsem se pak nasama doma a v deseti letech jsem začala chodit na soukromé hodiny, protože mě do lidušky už nechtěli. Dnes se umím doprovodit při zpívání, ale ty krásné velké skladby už jsou kdesi ve věčných lovištích. Ačkoli kdo ví, kdybych to oprášila. (smích) Flétna se nezapomíná, to je jednoduché.

A tanec? To je moje vášeň. Dělala jsem lidové tance, španělské, moderní tanec, step, jazz, swing. Tančím ráda a stepovat bych také mohla ještě dnes. Ve výtvarce jsem se zasekla v deseti letech. Tehdy jsem měla obrázky na výstavě, jenže pořád maluju jako desetiletá. Takže strašně.

Také oni se museli přizpůsobit mně. Jistě. Když jste v páru, je to nezbytné. A hodí se obecně zkušenost s muži, protože každé moderování ve dvojici je vlastně krátkodobé manželství. Když máte ráda muže a znáte je - nesmí chybět láska, to podotýkám - tak to dopadne dobře.

Muže jsem přece jen znala už před svatbou! (smích) Při velkém štěstí se z moderátorů stanou dobří přátelé. To můžu říct jak u Aleše, tak u Marka. Potěšilo mě, že Marek sledoval Duety a sděloval mi svoje postřehy. Toho si moc vážím. S Marošem jsme spolupracovali jen týden, ale cítila jsem velké sympatie. To je také klika, mohlo se stát, že si nesedneme, a to by bylo dost nepříjemné. Každý je jiný a to je dobře. Jsem ráda, že se Aleš nesnažil napodobovat Marka. Zůstal sám sebou, je velmi osobitý, svůj. A oba jsou neskutečně galantní. Na hulvátství - i to skryté - mám alergii.

S Leošem se známe, je vtipný a pohotový. Vzal si mě jednou do Esa a rozuměli jsme si dobře. Ale neznám ho blíž, nevím, jak by vypadala dlouhodobější spolupráce.

Ne, to ne, ale nevím, do jaké míry bych musela potlačit některé své charakteristické rysy, které s Alešem a Markem potlačovat nemusím. Nechtěla bych se asi podvědomě stávat dvacetiletou, to by nebylo dobře. Adéla Banášová při SuperStar to zvládla a dokázala si vedle něj své já uchovat.

Je v pořádku, že je Leoš tak mladistvý a rozverný, ale nevím, jestli by chtěl divák, abych taková byla i já. To ovšem není výhrada k Leošovi. Ten oslovuje mladou generaci svým osobitým způsobem, já zase přináším něco jiného.

Ano, však jsme na to v seriálu i tak trochu narazili.

A jak! Manžel teď dočetl Lídu Baarovou a už to mám na nočním stolku, pokud mi čas dovolí, kouknu na to. Zrovna Adina vždycky patřila k mým velkým favoritkám, měla velký sex-appeal, decentnost, eleganci, ale i rozvernost. Mám ráda, řečeno obrazem, když nahota není úplná, ale jen tušená. Když věci pronikají nenápadně. A to, myslím, moje postava v seriálu má, stejně jako to měly herečky v prvorepublikové době.

Neměla jsem žádné představy a příjemně mě překvapila parta lidí - kolegů i štábu. Obdivuji hlavně ty za kamerou, protože mají velké pracovní nasazení, my si přece jen občas odpočineme, oni ne. Přitom to není znát na náladě. Naopak. Vždycky se mezi ně moc těším.

Dobře. Jsme kamarádi a naše intimní scény před kamerou proběhly příjemně.

To nesmím prozradit, ale něco zase bude. Tedy už je to natočeno.

Krásně. Na jevišti se cítím jako doma, takže s ní to je dvojnásob příjemné.

Tohle představení dovoluje velkou improvizaci. Jednou se nám třeba stalo, že v hledišti sedělo dítě, které začalo být unavené a už ho to moc nebavilo. Na rozdíl od jeho maminky. Tak jsem si s ním začala povídat a dala jsem mu úkol, co má sledovat ve hře, že má něco udělat, až uslyší nějaké slovo. Hrála jsem s ním mimo vlastní představení ještě jednu takovou jen naši hru. Do toho se přidala máma a hodně jsme improvizovaly.

Nebo jednou jsem vzala do hry rozverného pána, který měl pořád nějaké připomínky, a to jsme se s mámou odrovnaly, vedla jsem to úplně jinam, mamka mě vracela zpátky. Říkala jsem jí dokonce na jevišti mami. Nevadí to, v tomto typu představení si to můžeme dovolit a co si budeme povídat, diváci tyhle situace přímo zbožňují. Roxana by si to dovolit nemohla.

Poprvé v Národním divadle ve Fidlovačce. Bylo mi deset let. Pak v Chebu, kde jsem měla dva roky angažmá, v inscenaci Naše městečko. Tam hrála jako host i naše máma. Pak před deseti lety v Praze jsme přímo pod tátovou režií nastudovali představení Čokoládový hrdina od G. B. Shawa. Hráli jsme to v Divadle u Hasičů a na zájezdech. To víte - kočovníci. Ráda vystupuji s rodiči, jsou oba výborní herci, takže je to paráda.

Na své dítě máte logicky největší nároky! Ale při hraní jsem nikdy žádnou „přísnost“ nepociťovala. Naopak si vážím toho, že jsme v tu chvíli vždycky výhradně kolegy. Vyjma toho Čokoládového hrdiny, kdy se táta coby režisér, herec a otec zároveň neubránil, aby si kromě svých replik neříkal také polohlasem všechny moje. Pokud možno ve vzájemném dialogu. Rozčilovalo mě to i bavilo současně.

Mě většinou také rozpláče. Když je takhle dobrý kolega jako Martin nebo Honza Teplý, se kterým dělám Gazdinu robu, je to vlastně zadarmo. Oni hrají a mně stačí, abych jenom poslouchala a emoce přicházejí samy. To je to divadlo pak jednoduché. (smích)

Ale takhle žije hodně lidí. Mnoho z nich neslyší ten pravý hlas. V sobě, v druhých, jdou úplně špatným směrem v profesi, ve vztahu, neřeknou si včas určité věci. Může se to stát každému z nás. Cyrano je mimo jiné i v tomhle velmi aktuální představení.

Výborně. On tohle umí, rozumí vztahům mezi mužem a ženou. Je upřímný, nic si nenalhává ani v životě, tudíž je schopen situaci rozklíčovat na jevišti a sdělit to divákovi.