Tereza Kopáčová: Dnešní děti vyrůstají v jiném světě, i školství tedy musí vypadat jinak

I teď má hlavu plnou pracovních plánů, zato v soukromí si užívá nastoleného klidu. S dcerou Luisou a rodiči bydlí na pražské Ořechovce, v domě, který postavil její děda, a vlastní vztahové peripetie momentálně uzavřela…

Jé, to mě nenapadlo, odměnit se za práci dovolenou! Já se odměnila šaty, které mi šije mladý návrhář Zoltán Tóth – jedny na Ceny kritiky, druhé na České lvy. Což vlastně není odměna, to je nutnost. Ale jo, dojde snad i na nějaké volno, teď plánuju hory. U moře jsem nebyla dlouho.

Nejčastěji jezdím do teplých krajin, když je doma ošklivo. Ale to je i škola, takže moje ideální představa – trávit třeba listopad v tropech, samozřejmě s prací – padla s Luisinou školní docházkou. S potápěním jsem taky skončila kvůli mateřství. Ovšem teď už by to šlo i s ní! Díky za nápad. Jsem zvědavá, kdy ho uskutečním.

Soukromí neumím manažovat. I pečlivě naplánované volno často padne kvůli práci. Jedu takhle asi čtyřicet let, takže delší volno bych vážně potřebovala. Mám podezření, že mi přestává fungovat mozek.

U těch trochu horších si odpočinu. Ale když film dobře funguje, jsem ztracená – snažím se donutit mozek k analytickému sledování, ale on vzdoruje a nechává se vtáhnout natolik, že svědomitě brečím, místo abych klíčovala, jak a čím přesně mě dojali. A štve mě to.

Tedy já brečím u všeho, ale u horších filmů svobodněji. Skoro každý volný večer dám film nebo seriál. (Takže skoro každý večer brečím.) Snažím se sledovat hrané věci, v kině i v televizích, kam se zajímavá tvorba v posledních letech přesouvá.

… Zdeňkovi, kterému je 94 let a je stále v úžasné formě, mentálně i fyzicky. Děkuji za optání. Energií srší i máma a její dvě sestry. S tetičkou střihačkou Ivanou Davidovou jsem právě dostříhala dokument, je jí 80 a pracuje 16 hodin denně. Takže dokumenty sleduju, ale jen ty svoje. (smích)

Nezřízená vitalita se u nás v rodině objevila až s jejich generací. Nejsou to tedy geny, spíš nějaký osobní manuál. Myslím, že to má co dělat se zaujetím prací a rodinou a zlehčováním většiny problémů.

Teta střihačka mi zrovna dnes řekla: Víš, to je tím, že dělám všechno ráda. Ráda stříhám, ráda se směju, ráda vařím, ráda vyluxuju… snad i kdyby mi dali kopat vlastní hrob, kopala bych s radostí.

Já vlastně nikdy režírovat nechtěla, ani teď si tím nejsem úplně jistá. Dokonce o sobě nejsem schopná nahlas říct, že jsem režisérka. Připadá mi to trapné.

Spousta vtipných historek. Třeba když se mě v noci policisti v rámci diskuse nad přestupkem ptali na profesi. Tak jsem se kroutila a různě to opisovala, až vyvodili, že jsem prostitutka. No nic. Na FAMU jsem se hlásila, abych v dokumentárním filmu uplatnila co nejvíc z múzických oborů, kterým jsem věnovala mládí.

Ale zpětně jsem si dovodila, že jsem odmala měla tendenci organizovat lidi, aby výsledkem třeba i zábavy byl nějaký tvar. Rodiče mě nasměrovali k múzičnosti, měla jsem štěstí na mimořádnou klavírní i taneční pedagožku, která ji dost podpořila. A protože se propojila s trochou generálských genů po mámě, prostě nešlo jinak a režíruju, i když nechci.

Nerada paušalizuju, nejde jen o polaritu žena – muž. Možná jako žena mám jednodušší, že do práce nemusím tahat ego. Řeším jen proces a výsledek. Práce je díky tomu přehledná, konstruktivní, průzračná. Myslela jsem si, že jsem v tom nesestřelitelná, že to je můj hlavní nástroj a neexistuje nikdo, s kým bych se nedohodla.

Ale nedávno jsem zjistila, že ani to není jistota. Měla jsem dělat supervizi Českého lva, tedy vymyslet, co a proč se děje na pódiu a jak celý večer vypadá. Po sérii nedorozumění jsem musela odejít. Nebyli jsme schopní se domluvit s režisérem přímého přenosu a on je v tomto případě hůř nahraditelný, odešla jsem tedy já. Něco takového se mi stalo poprvé a vlastně to doteď nechápu.

Trvale. Jenže nevím, co bych dělala jiného. Třeba džemy umím senzační, i skleničky na ně pojímám parádně, ale to bychom asi zemřeli hlady. Ne že by režie byla dobře placená, jen zvenku vypadá efektně. Když platím nějakému řemeslníkovi, občas se smíchem říkám: Mám vysokou školu s červeným diplomem, třicet let praxe a na hodinu beru desetinu toho, co vy. Měla jsem se hůř učit, jasně.

Teď vážně: Nějaké řemeslo bych moc chtěla umět. Nebo cokoli exaktního, kde víte, co a proč děláte a jak to bude fungovat. Nebo aspoň že to nebude průšvih. To v mém oboru vlastně nezažívám. Proto taková nejistota. Ale pozdě bycha honit. Měla bych být vděčná za práci, která mě sice stresuje, ale taky je příšerně zajímavá a všechno, jen ne nudná nebo monotónní.

Že přiznávám tu druhou půlku, je velký posun, za který může do značné míry Luisa. Když jí bylo asi osm, už to mé zoufání nemohla poslouchat a namalovala mi obrázek, proč to vlastně dělám. Byl to průřez dortem mých emocí. Barevné vrstvy adrenalinu, stresu, vášně, pochybností, důležitosti… Koktejl věcí, z nichž některé těžko snáším a další mě neodolatelně přitahují. Měla pravdu, holka.

Má stejně oteklé oči. A už taky trochu režíruje. Nebo mi do toho aspoň mluví. Nepovedlo se mi ji zatím přivést k múzičnosti. Tancování jí nejde, klavír jo, ale po šesti letech mě uprosila, že skončí. Tak jsem zůstala s holýma rukama a musím nechat na ní, aby si našla vlastní vášně. Momentálně jde o elektrickou kytaru. Ale je natolik vnímavá, že se o ni nebojím.

Luisin otec věděl a viděl věci, které já vůbec neregistruju, až jsem říkala, že rozumí řeči ptáků a zvířat – a ona to má taky. K tomu analytické myšlení nás obou. A mnohem větší empatii, než mám já. I na výchovu starých rodičů a velmi starých prarodičů. Buď se z toho zblázní, nebo se neztratí. Snažím se o to druhé.

Téma školství mě logicky zajímalo o to víc, že mám dítě školou povinné. Zrovna jsme řešili, co po prvním stupni, byla jsem odpůrcem víceletých gymnázií…

Zkušenosti z Ochránce mě ovlivnily. Nakonec jsem se rozhodla pro radikální krok: Luisu jsem na rok stáhla ze systému – a to jsem velmi systémový člověk, který měl do té doby z alternativního školství čirou hrůzu.

Chtěla jsem, aby zažila úplně jiný přístup ke vzdělávání. Aby poznala učení v souvislostech. Rok strávila v komunitní, skoro lesní škole. Byla tam šťastná. A teď je šťastná na osmiletém gymnáziu na Malé Straně. Vedle Ochránce jsme si tak střihly osobní experiment, naštěstí dopadl dobře.

Myslím, že se už hýbe hodně, proměna školství se odehrává. Snad jsme k tomu něco přilili. Aby se pohnuli i mírně zkostnatělí rodiče, jako jsem byla já, přesvědčení, že je pro naše děti vhodné školství, jak jsme ho my zažili. Že nejdůležitější je stejně disciplína a řád.

Osobně jsem si z memorování bez souvislostí s rukama za zády neodnesla skoro nic. Přesto mi trvalo dlouho, než jsem pochopila, že tyhle děti vyrůstají v jiném světě a připravujeme je do úplně jiného života, a tedy i školství musí vypadat jinak.

Teď mluvím o způsobu výuky. V Ochránci jsme řešili spíš lidskoprávní témata. Ale ono to spolu souvisí. V novém přístupu je velká hodnota pro děti a potažmo pro svět, ve kterém budeme žít.

Nabídka. Kterou jsem chtěla odmítnout, protože mě to téma nejdřív nijak nelákalo. Ale nakonec jsem neodolala. Už při sérii Metanol mě nadchlo, kolik je v tom případu reálného života. A že je nesmírně zajímavé proložit má obvyklá vztahová témata „klučičím“ obsahem a žánrem. Respektive tak trochu si ten žánr dělat po svém.

Od začátku jsem věděla, že se nebudu pitvat ve vrahově psychologii a motivaci, zadání znělo rekonstruovat jeho dopadení a proces dokazování viny. Případ Roubal je spíš o morálce, kariéře a touze po úspěchu, což je mi bližší než hlubinná psychologie vraha.

Pořád to opisuju, mluvím o odvaze a neutíkání od problémů, ale vlastně je to staré masarykovské: nebát se, nelhat a… možná bych nekrást, které považuju tak nějak za samozřejmé, nahradila termínem neflákat se.

Upřímně si myslím, že když se člověk snaží a investuje energii, nemůže to dopadnout špatně. K tomu je třeba základní výbava jako zdraví a existenční jistoty, ale i to lze do velké míry vybojovat. Jsem zodpovědná za svůj život, a když tu zodpovědnost beru vážně, úplný průšvih to být nemůže. Nemáme-li velký handicap (nejen tělesný) hned na začátku, máme to v rukou.

Jsem sice velmi pochybující člověk, spoustu věcí si přebírám, ale… chyby? Pokud nemluvíme o tom, že si člověk sedne opilý za volant a způsobí něčí smrt (podobnou chybu na kontě nemám), a mluvíme o volbách, milionech možností a rozhodnutí – z jakého úhlu pohledu by měl člověk hodnotit, co je chyba? Jinak to vypadá v tu chvíli, jinak za týden, po letech.

Lituju, že jsem nestudovala v zahraničí. Mohla jsem. Ale zažila jsem strhující časy doma. Měla jsem mít dítě mnohem dřív, abych stihla dvě tři. Jenže to bych neměla Luisu. Je mi líto, že nemám velkou rodinu a že jsme ani tu malou nedokázali udržet, ale…

Většinou se ukáže, že to, co vypadalo jako chyba, má zpětně hluboký smysl. Protože to nejsou chyby, to je život.

To je tak složitá otázka, že bychom na ni spotřebovali několik psychologických knih. Ale vlastně kdybych chtěla, věděla bych od začátku, že to nemůže fungovat. Jenže já jsem nechtěla.

Byli jsme okouzlení, zamilovaní, moc nám to spolu slušelo, já měla opravdu nejvyšší čas na dítě a úplně umanuté přesvědčení, že právě on musí být jeho otcem. Asi to vyhodnotilo mé tělo. Zdá se, že správně. Jestli bude fungovat i vztah, tím se tělo nezabývá. My jsme se tím zabývat museli dost lopotně. Bojovali jsme velmi, ale nešlo to.

Rozvod je hrozná prohra. Ale Luisa získala mnohem lepší rodiče, než kdybychom byli spolu.

Oba jsme to odnesli zdravotně. Naložili jsme si víc, než se dalo unést. Přes den jsme pracovali na Nevinných lžích, museli jsme natočit osm televizních filmů za rok, po nocích jsme řešili vztah, navzdory tomu jsem se snažila být stoprocentní matkou.

Nasazení bylo absurdní, tělo to nemohlo vydržet. Byla jsem v tak bídné formě, že jsem si ani nedokázala pomoct vlastní silou, jak jsem byla zvyklá. Tak jsem začala lítat po doktorech i léčitelích.

Kdysi se mi pár kousků povedlo, takže jsem věděla, jakou sílu může mít. Největší úspěch jsem měla se zánětem okostice, otekla mi tvář a zubař řekl, že operace. Jenže já chystala velkou party časopisu, jehož jsem byla šéfredaktorkou, s vyhlašováním cen pro hvězdy, šaty půjčené od Diora. Nemohla jsem tam nebýt a být tam s obří hlavou taky nešlo.

Vzala jsem si den volno a soustředěně se do toho pustila. Party jsem absolvovala ve své původní podobě a doktoři jen kroutili hlavami nad čistým rentgenem. Má povrchní motivace zafungovala.

A když byla Luisa jako malá pořád nemocná, naučila jsem ji používat „bílé vojáky“. Vycházela jsem z informací o bílých krvinkách, zodpovědných za imunitu. Luisa si tak dokázala vyléčit za pár hodin i vleklé dětské nemoci. Ale od šesti let tvrdí, že ji vojáci už neposlouchají, že pořád jen svačí.

Léčitelé, doktoři i psycholožka říkali totéž, pouze jinými slovy. Přístupy léčitelů byly opravdu hodně rozdílné a bavilo mě je studovat. Ale na úporný ekzém ani oni nestačili. Nakonec pomohla přece jen klasická medicína nebo spíš chytrá doktorka s celostním pohledem a dobrým nápadem.

Já jo, ale ten další muž se bohužel neměl jak poučit, když to s námi nezažil. Mám teď za sebou pětiletý vztah, z něhož čtyři roky byly opravdu krásné. A tak nějak si myslím, že tím svou vztahovou historii už uzavřu.

Moc ráda bych delegovala rozhodování a byla vedená, ale nikdy se mi to úplně nepovedlo. Muži, kteří se mnou žili, tvrdí, že to dost dobře nejde, tak nevím.

Změny pozoruju na těle a ztrácejí se mi rysy, jinak bohužel nic. Jsem Kozoroh s ascendentem mezi Střelcem a Štírem a úplně typicky „lezu jako koza na každý kopec a pak jako kráva koukám, co tam dělám“.

Pud sebezáchovy se mi vynořil jen v šestinedělí: po Praze jsem jezdila třicítkou a bála se na druhé příčce žebříku. Pak to zase odeznělo. Ale nejdu do žádných úletů.

Že nemám pud sebezáchovy, se pozná z obyčejných situací, někdy docela srandovních. Třeba při obhlídkách na Ochránce jsme hledali vysoké komíny a potřebovali vědět, jaký je seshora rozhled. Začnu lézt – a najednou zjistím, že ostatní včetně kaskadérů jen koukají. Nechápala jsem, čeho se bojí, a oni nechápali mě. Na osmitisícovku bych ale nelezla.

Nedostatek pudu sebezáchovy se projevuje spíš tím, že jdu do projektů, které neumím, a říkám, co si myslím. Vedu k tomu i Luisu, tenhle druh odvahy dává svobodu.

Připravuju osmidílný seriál pro ČT – téma rakoviny, ale pojaté skoro jako lovestory. Velmi emotivní, ale trochu jinak, než by se čekalo. A hledáme klíč ke scénáři podle knihy Pavly Horákové Teorie podivnosti, která je zcela nedějová. Taky vlastně lovestory, trochu detektivní a s trochou kvantové fyziky.

Na stole mi leží nabídky na další seriály, kterými se musím probrat. A pár producentů trvá na tom, že právě oni musejí produkovat můj celovečerní debut. Příští roky se určitě nudit nebudu.

Musí se mě nějak dotýkat, musím jim rozumět a zároveň si potřebuju být jistá, že taková témata řeší i ostatní, pokud možno co nejvíc ostatních. Aby to nebyla jen samoúčelná hra, aby peníze vydané na natáčení a energie investovaná celým týmem měly nějaký smysl.

To ne, do knížky se pouštět nebudu. Lituju, že jsem nestudovala design a módu. Občas sednu k šicímu stroji, přestěhuju se, abych mohla vymyslet byt. A protože teď jsem zakotvila v domě, který postavil děda, a stěhovat se už nechci, aspoň jsem natočila pro ČT art portrét designéra Jiřího Pelcla.

Zdá se, že pokud to půjde, zůstanu u té režie, kterou vlastně nechci dělat. Mám před sebou ještě hodně kopců, na které nutně musím vylézt.