Článek
Do kavárny Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, na jehož zahradě dva měsíce vystavovali její designový kurník, přijela z východního okraje metropole – Dubče. Žije tam od malička, dnes jí s hospodářstvím, které založila prababička, pomáhá maminka. A vedle funguje komunitní škola v přírodě.
Jak vznikl váš vztah ke slepicím?
Samozřejmě, jsem s nimi odjakživa. Jsou to zvláštní zvířata, vždycky mě fascinovalo, že jsou hospodářská a snášejí úžasná a zdravá vajíčka. Zároveň jsou slepice nenasytné – cokoliv jim dáte, zkonzumují. A taky hravé, můžete je vycvičit a mít z nich mazlíčky jako pes nebo kočka.
Jsou velmi inteligentní, úspěšně jsem je cvičila: skákala jsem s nimi přes překážky, naučila jsem dokonce kohouta kokrhat jeho jméno. Mám to natočené. Nebo jsem učila slepice hrát na klavír: nasypala jsem na klávesy zrní a jak zobaly, hrály. A další šílenosti.
Je to o trpělivosti a komunikaci. Taky si se mnou hrají na schovávanou: místo do kurníku zanášejí občas vajíčka po celém hospodářství a já je pak k jejich pobavení složitě hledám. Je s nimi zkrátka legrace.
Prý se s vámi dívají i na televizi? Takže běžně smějí do obýváku?
Ano, obývákem pořád nějaké procházejí a sledují, co dělám. I ložnicí. Máme stále otevřené dveře. Mamince tuhle spokojeně trůnil na peřině obrovský černý kohout! No a pak zase odejdou…
Vajíčka jako vyvážený koktejl bílkovin, vitamínů a minerálů
Jak řešíte hygienu? Naučila jste je chodit třeba na kočkolit?
To ne, ale asi by šlo je to naučit. Musela bych vzít do parády nějakou silnou osobnost – vůdkyni, a od ní by to odkoukaly ostatní. Ale jsem zvyklá na slepičí hromádky od dětství, beru to, že patří k nim.
Chováte je stejným způsobem jako prababička?
V zásadě ano. Hlavní je svoboda. Každá slepice si může dělat, co chce – a ony si vytvoří vlastní režim, baví je jistý řád. Jedna spí přes den na stromě, jiná v igelitovém pytli, mají otevřenou domácnost a projevují přirozené pudy.
Pohybují se volně v permakulturní zahradě, která vypadá jako prales. Když si ukrojím kus melounu, zbytek odhodím a nějaké semínko se uchytí. Podobně se zakoření další bioodpad. Nic neuklízím, nechám vše, jak je, občas narýpu žížaly. A večer se slepice vracejí dobrovolně do kurníku.
Slyšela jsem, že můžou být kanibalky!?
No jasně, když dolehne hlad. A ty přecitlivělé páchají sebevraždy – na vlastní oči jsem viděla případy, kdy vědomě skočily do vody a utopily se.
Slepice jsou prostě geniální, mají obrovský potenciál a schopnost přežít cokoliv.
Některé prý zase mají, jak jsem se dočetla v literatuře, léčivé schopnosti. Jde o druh hedvábniček, který přivezl Marco Polo z Asie. Oblíbené plemeno pro začínající chovatele, má na sobě skoro srst a každý se nad nimi usměje, jsou něco jako bišonek ve slepičí říši. Užívají se na léčení psychických problémů, jsou totiž velmi příjemné na hlazení.
V Asii z nich vařily a snad stále vaří polévku ženy, které chtějí otěhotnět. Maso je velmi kvalitní, trochu jako zvěřina, až modrofialové. Zvláštní.
A můžu pokračovat, slepice jsou prostě geniální, mají obrovský potenciál a schopnost přežít cokoliv. Každopádně mužskou poznámku „To je ale slepice!“ neberu jako urážku.
Češi vyvinuli první geneticky upravenou slepici. Jmenuje se Zora
Bydlela jste někdy jinde, ve městě?
Zkoušela jsem to, ale nezaujalo mě to. Potřebuju k životu přírodu, ten balanc. Jsem zvyklá a těší mě, když ráno slyším kokrhání. Ovšem vyhovuje mi zajet si do města přes den – pracovně a za kamarády.
Chodíte spát „se slepicemi“?
Nemám to tak, já se vymykám pravidlům. Vstávám pozdě a spát chodím taky pozdě, protože ještě připravuji práci na ráno pro maminku, která naopak vstává brzy a chodí krmit. Takže objíždím restaurace, přivážím a třídím zbytky jídel, prodávám naše vajíčka…
Vy sama jíte slepičí maso a vejce?
Vajíčka jsou to nejlepší, co existuje. Obsahují veškeré vitamíny, aminokyseliny a proteiny, které potřebujeme. Ve vajíčku je obsažený celý vesmír, což mě fascinuje. Bez vajíčka by nebyl život.
Teď v létě jsem je vysadila, zkoušela jsem experimentovat v jídelníčku a jedla jen živou stravu. Ale zase se k nim vrátím. Stejně jako ke slepičímu masu.
Proč jste se vůbec rozhodla studovat na vysoké škole design?
V rodině asi vysvětlení nenajdete. Táta se vyšvihl z dělnické rodiny na advokáta, maminka pracovala na odboru obrany a bezpečnosti v Benzině. Umělec nebyl nikdo, ale určité nadání měli oba: otec rád maloval a maminka si kreslila vtipy.
Mě bavilo odmala vymýšlet pro slepice kurníky, a tak jsem si naivně říkala, že musím vystudovat design, abych je mohla realizovat. Chtěla jsem být designérka. Na té klikaté cestě přes VŠUP a AVU jsem se občas nechala omámit reklamním pozlátkem…
Zákaz klecových chovů bude od roku 2027, odklepli poslanci
Na škole jste měla zajímavé projekty, třeba autoakty v časopisu Hustler!
Jsem experimentátor, nebojím se dělat pokusy ani se sebou, se svým tělem. Vytvořila jsem cyklus fotek Umění bez příkras, jímž jsem chtěla vyjádřit nesouhlas se společenským územ protlačovat do reklamy jen hubené až anorektické ženy.
Svoji kariéru jsem tehdy viděla v reklamě, tak jsem zašla za šéfredaktorem Hustleru a snažila se o propojení s médii. Povedlo se, dokonce jsem získala finance na další studium. Zároveň jsem se setkala poprvé s negativní reakcí, ale byla to obrovská zkušenost.
Přišlo mi absurdní denně dojíždět do práce a jednoho dne u mě došlo k vyhoření. Čím dál víc jsem chtěla trávit čas na zahradě se slepicemi, smysluplně
V dalším projektu Vlevo nahoře, vpravo dole jsem fotila u nás doma. Vzniklo to tak, že mě navštívila kamarádka a zděsila se, v jaké změti předmětů, kde prorůstají prvky několika generací, žiju.
U nás se nic nevyhodí, jen se hromadí a výsledek působí jako smetiště civilizace – pravý opak lifestylových fotek z časopisů o bydlení. Moje velkoformátové fotky byly vystavené v Centru architektů a uznávaný architekt Osamu Okamura je komentoval s odkazem na ekologii.
U nás platilo, že zbytky patří psům, co zbude, snědí kočky, jejich zbytky slepice a úplné zbytky ptáci.
Už jste s tím hromaděním něco udělala?
Ne, ale budu muset. V naší domácnosti je ledacos nefunkční, od smrti otce hraju mužskou roli a vše opravuju sama. Něco ale neumím, třeba splachování toalety řešíme vodou z nádobí a zahradu zaléváme dešťovkou.
Výsledkem je, že neplýtváme a příroda je spokojená. Je to obrovský kontrast s dokonalým prostředím ve firmách, kde jsem roky pracovala jako prémiový designér.
Co přesně jste dělala například pro BMW?
Byla jsem tzv. vizionář, což je pozice, kde máte přinášet inovace. Ty se pak řeší s konstruktéry. Jednalo se o vize pro létající vozy. Kariérní podmínky jsem měla ideální, ale protože jsem živá, neukotvená osoba, nevydržela jsem tam.
Přišlo mi absurdní denně dojíždět a jednoho dne u mě došlo k vyhoření. Čím dál víc jsem chtěla trávit čas na zahradě se slepicemi, smysluplně. Odpoutávat jsem se začala před třemi lety a před rokem jsem utekla definitivně. Příroda vyhrála, z hobby se stalo živobytí. Ale musím opravdu být aktivní po všech stránkách, abych se uživila.
Jak se rodil váš designový mobilní kurník?
Dlouho, je to skutečně splněný dětský sen. Úplně první jsem vyrobila z přívěsu za auto. Napadlo mě to, když jsem chodila s prababičkou po polích a divila se, proč je všude tolik zrní.
Když tam přivezete slepice, vyzobou ho, pak se zase vrátí do kurníku, který zavřete, aby se na ně nedostala třeba kuna, a popojedete dál. To byla idea. A přesně tak můj kurník fungoval.
Roku 2017 jsem udělala model na 3D tiskárně a vystavila ho v rámci Designbloku v agentuře, kde jsem pracovala. U kolegů budil smích, já to ale brala vážně. Což neznamená, že se ve výsledku neskrývá humor, ten mám ráda a v mém životě nesmí chybět.
Dnes předvádím kurník 3. generace a pořád pracuji na jeho zdokonalení, zkouším nové materiály. Mohu si to dovolit díky potřebnému investorovi, kterého jsem potkala při práci pro firmu MANA. Věřím na šťastná setkání. Doufám, že model číslo 5 bude finální. A za dostupnou cenu.
Kdo jsou vaši zákazníci?
Zatím jde o jednotlivce, například jednoho ekologa, z jehož tatínka se stal nadšený chovatel. Kurník různě vylepšuje, bere to jako zábavu. Koncipovala jsem ho díky mobilním dílům jako skládačku, takže je to dobře možné.
Další kurník odkoupil sběratel a věnoval ho na komunitní zahradu Pastvina. A kontaktují mě další. Mým cílem je oživit chovatelskou tradici a nabídnout řešení, jak mít slepice i ve městě, prosadit kurník ve vnitroblocích, na zahrádkách. Jde o důležitý odklon od velkochovu, soběstačnost a recyklaci zbytků v domácnosti. Stačí k tomu čtyři slepice. Do mého kurníku se jich vejde deset, plus ho lze využít jako králíkárnu.
Slepice ve městě, to mi zní trochu jako utopie.
V Anglii existují studie, počítající v budoucnu ve městech s velkými zelenými oázami a využitím nejmodernějších technologií, které umožní i zeleně porostlé budovy a víc zvířat. Prostě návrat přírody do měst.
V Bruselu se mobilní kurníky vyskytují už skoro běžně, i na střechách a balkonech. Lidem čím dál víc záleží na zdraví, své slepičky mají rádi a chovají je v lásce – díky tomu jsou kvalitní vajíčka. Ten trend nemine ani Prahu.
Pozorně to sleduju a učím se. Do města jsou nejvhodnější právě hedvábničky, paduánky a holanďanky, které skoro nezapáchají.
Jakou roli hraje ve vašem přístupu estetika?
Velkou. Nefandím přepatlávání, ale estetice minimalismu, funkčnosti. Líbí se mi přístup firmy Apple, která v tomto směru došla snad nejdál. Mít kurník Apple mezi kurníky, to by se mi velmi líbilo.
Slepice si to zaslouží. Obdivoval je už třeba Ludvík XIV., který miloval extravaganci a obklopoval se exotickými ptáky. V Louvre jsem našla nádherné rytiny slepic z jeho doby. Měla je prý ráda i kněžna Libuše, dodnes nese jedna drůbežárna její jméno. Slepice oslovily taky řadu umělců včetně Chaplina.
No a já měla svého času účes jako slepice. (směje se) Název mojí firmy CocoKarl je odvozený od návrhářů Chanelové a Lagerfelda, které obdivuju jako ikony. Pojmenovala jsem tak kohouta, který měl bílé tělo a černý chochol čili symbolicky spojoval oba dohromady, a posléze celou značku.
Tvořila jsem i šperky s motivem slepice z recyklovaného plastu. Postupuju pořád dál…
Jak vás berou sousedé a co říká vašemu kotrmelci rodina?
Dnes mám s okolím na vesnici dobré vztahy, ale v počátcích mého hospodaření se projevilo občas čecháčkovství. Navíc jsem se zrovna začala otužovat, samozřejmě nahatá…
V té době se za mě i moje mamka styděla. Dnes mě velmi podporuje a pomáhá. Já to beru tak, že je potřeba, aby si každý člověk našel možnosti, které má, a v jejich rámci se realizoval, využil je. Snažím se proto žít komunitně, lidi ke mně chodí pro vajíčka a chci, aby si uvědomili, že to není úplně obyčejné spotřební zboží… Věřím v termíny jako soběstačnost, domluva, lidskost.
Zatím nepadlo slovo partner, o vlastní rodině neuvažujete?
Jsem svým způsobem feministka, bez hanlivého přívlastku. Potřebuju v partnerství rovnováhu. A silnou osobnost. Na ty zatím moc kliku nemám, podobně jako řada úspěšných kamarádek, které s tím taky bojují. Ti nej muži jsou zadaní a do toho bych nešla.
Dnes je ale skoro jedno, zda partnerem rozumíme muže, nebo ženu, společnost začíná být hermafroditní a často se pohlaví ani nepozná. Hlavní je mít přítele – průvodce, s kterým můžete sdílet úspěchy i prohry.
V historii nacházím vždy dvojice táhnoucí za jeden provaz, čímž posouvaly daný projekt nebo myšlenku. Snad někoho takového potkám, jsem ve zpoždění…
Ale říká se, že se bude měnit patriarchát na matriarchát a vládu vezmou do rukou ženy, tak snad bude život sympatičtější, víc o lidskosti a emocích. Možná budu mít ve stáří mladého jinocha. (směje se)
Co další plány? Nenavrhnete třeba oblečení na zahradu?
Nechci zahlcovat společnost dalšími zbytečnými produkty. Snažila jsem se najít takový, který by byl funkční a lidi těšil, svědčil by jejich zdraví a obsahoval i výchovný prvek – podněcoval přirozeně lásku ke zvířatům a přírodě. Proto jsem vyvinula mobilní kurník. Ne abych se předvedla.
Nikdy už nechci spadnout k tomu, co znám z reklamy: k umělé manipulaci, která má přesvědčit lidi k nákupu.
Oblečení je krásná věc, a kdyby bylo podloženo recyklací a manufakturní prací, proč ne. Teď si ale vybírám projekty, které mají smysl a baví mě. Spolupracuju s hudební skupinou Adovany - jsem autorkou jejich vizuální podoby. Líbí se mi, že hudba je recyklovatelná, prostě ji zahrajete.
Vy sama na něco hrajete?
Na flétnu, ale už jen málo. Taky jsem se zapojila do ekologického projektu Bez vajglů, což obnáší budky pro ptáky a na vajgly. Vnímám to jako drobný, avšak důležitý příspěvek ke zlepšení životního prostředí, protože každý nedopalek na zemi znamená znečištěnou vodu.
Do budoucna chci navázat kontakty s korporáty, které hledají nové trendy právě v oblasti ekologie.
Jak nejraději relaxujete?
Potřebuju klid od lidí, jen pro sebe, kdy můžu jen tak dýchat, přemýšlet nebo číst. Ale nevydržím dlouho sedět, musím někam vyběhnout. Ráda taky plavu v přírodních rybnících a jezdím na kole.
Miluju i dobré jídlo, naštěstí maminka na rozdíl ode mne výborně vaří. K vyrovnanému životu mi stačí málo, na vlastní kůži jsem zjistila, že peníze nejsou všechno.
Současná doba koronová mi vadí, ale říkám si, že je důležité umět přijmout to, co přichází a co sama neovlivním. Je fajn podělit se o své pocity s kamarády a neužírat se zevnitř strachem. Učím se žít ze dne na den a užívat si každou hezkou minutu, protože vše může kdykoliv skončit.
Snad ne. V jaké situaci byste chtěla, abych vás potkala za pět, deset let?
Poznala jsem čtyři typy lidí: pohodlné a přijímající věci, jak přicházejí, v druhé skupině jsou věční nadávači, kteří ale nic neudělají pro změnu.
Další chtějí být pořád chválení, jak jsou skvělí, a ti, co z toho budou něco mít, je ochotně chválí. Čtvrtou skupinu tvoří lidi jdoucí na dřeň, s cílem něco dokázat, vyhrát, nezáleží jim na tom, kolikrát spadnou, ale kolikrát vstanou. Ti posouvají hranice.
Já bych chtěla být hlavně zdravá, šťastná a aspoň malinko patřit mezi ty poslední – tím, že podpořím rovnováhu mezi přírodou a byznysem.