Tereza Hofová: Všichni bychom se měli zaobírat láskou

Ve svém zatím posledním filmu A pak přišla láska hrajete kartářku Zdenu. Dá se o ní říci, že je to záporná postava?

Režisér Šimon Holý se chtěl zaměřit na spirituální koučky, věštkyně a jejich vzrůstající popularitu, Zdena ve filmu reprezentuje ezoterickou linku v pejorativním slova smyslu.

Je to silná osobnost, v něčem možná tvrdá, až nepřístupná, není však cílená manipulátorka, opravdu si myslí, že lidem pomáhá. Odráží dynamiku vztahů hlavních postav v podání Pavly Tomicové a Sáry Venclovské. Tvoří takový průsečík vztahů.

Jak jste se na roli připravovala? Vydala jste se k věštkyni, na nějaký ženský kurz?

Dělala jsem si hodně rešerší, sledovala nejrůznější videa na Instagramu, z nichž některá jsou úsměvná, jiná spíše strašidelná, a prozkoumávala téma z různých stran. Sama se o astrologii, hermetismus a podobné věci zajímám, přistupovala jsem k tomu s pokorou a nechtěla vytvořit paušalizující postavu. Tyto věci vnímám jako specifický jazyk, kterým lze také analyzovat současnou chvíli.

Kněžky lásky, bohyně či mentoři jsou často spojováni s alternativními pravdami a manipulací. Myslíte, že opravdu mohou být nebezpeční?

To si netroufám rozebírat, nejsem socioložka ani psycholožka. Neodvažuji se lidi od stolu podezírat z toho, že někoho záměrně manipulují. Spíše bych řekla, že většinu z nich skutečně vede vnitřní přesvědčení, že mají lidem pomáhat, jakýsi spasitelský komplex a víra v napojení na vyšší sílu. Což mi snad přijde ještě horší.

Nebezpečí spatřuji v tom, že pokud někdo v životní krizi slepě uvěří všemu, co tito lidé řeknou, ztrácí zdravý úsudek, nechává za sebe rozhodovat jiné, což může být destruktivní.

Zářným příkladem jsou podivné meditační workshopy v zahraničí nebo webináře a překroucená idea mindfulness ve smyslu, že si máte na kurz třeba i půjčit, protože to je ten dárek sobě, ta sebepéče, sebeláska.

Co ezoterika lidem dává?

Stává se, že se lidé dostanou do fáze, kdy mají pocit, že už udělali všechno, aby se měli lépe, ale zoufalství je neopouští. Například přijdou o někoho blízkého, třeba i o dítě, a pokoušejí se pochopit, proč se to stalo zrovna jim. Jsou zranění, ztracení, křehcí. Proto hledají útěchu všude, kde se dá, třeba se i snaží skrze nějaké médium spojit se svým mrtvým dítětem nebo jiným blízkým. Je hrozné, pokud toho někdo vědomě zneužije.

Máte srovnání. Máme podle vás k ezoterice větší sklony než jinde ve světě?

Na kamarádech z Islandu či z Kalifornie vidím, že se vezeme v celosvětovém trendu. Pocit, že se realita vymyká z rukou, nahrává tarotu, astrologii a různým duchovním směrům, bohužel vždy říznutým takzvanými jinými interpretacemi světa či konspiračními teoriemi.

Já se hodně pohybuji ve světě kolem jógy a tam je to celkem intenzivní. Nemohu se zbavit pocitu, že si ohýbáme nejrůznější termíny a vysvětlujeme si je po svém, ať už se to týká toho, co je levice, pravice, národ, demokracie, duchovno nebo zdravý vztah k sobě samotné. Historický kontext mizí, narace se rozpadá a pojmy se stávají tekutými.

Nechci ale příliš paušalizovat a sklouzávat do zažitých zjednodušujících výkladů.

Ty ostatně nemáte ráda.

Nemám. Paušalizace a zjednodušování, řekněme stereotypy, vedou k viktimizaci, předsudkům a jednoduchým soudům. Přitom jakmile člověk vyjde ze své bubliny a začne více komunikovat, vcítí se do druhých, zjistí, že je to často vše ještě jinak.

Téma předsudků a jednoduchých soudů zpracovává i přestavení Měsíční kámen v pražském Studiu Hrdinů, na němž jste se podílela. Proč právě tato volba?

Od islandského autora Sjóna jsme společně s Kamilou Polívkovou a Antonínem Šilarem jevištně adaptovali román Skugga Baldur, a protože nás jeho tvorba oslovuje, narazili jsme na Měsíční kámen. Román, který se dotýká homosexuality, třídních rozdílů a chudoby, patriotismu i pandemie španělské chřipky a zrodu kinematografie.

Příběh se od dalších odlišuje. Jak vystihla naše konzultantka Ásta, LGBT hrdinové v umění většinou končí špatně, to vzbuzuje soucit, empatii. Jsou pak tam, kde je společnost chce mít, chudinky. Ale když jsou pevní v kramflecích, a ještě to s nimi dobře dopadne, respekt a rovnost jsou najednou zřejmější. Protože možnost šťastně naplnit svůj život je podstatou rovnosti víc než soucit a přihlíživá tolerance.

Hra má podtitul Příběh chlapce, který nikdy nebyl. Kdo je hlavní hrdina?

Máni Steinn, jehož vychovává babička a který se živí prostitucí. Tito lidé často žijí ve stínu, jako by nebyli. Film je podstatnou součástí jeho vnitřního světa, chodí často do kina, kde ho uchvátí maskovaná hrdinka Irma Vep z francouzského krimiseriálu éry němého filmu Les Vampires. Patří mezi gang podvratných existencí, jež kradou a vraždí.

Máni se s touto dekadentní anarchistkou, jež symbolizuje vzpouru proti elitám a maloměšťáctví, identifikuje. Filmový svět se mu prolíná s reálným, Irma mu připomíná skutečnou dívku, která jezdí na motorce a boří zaběhnutá klišé o správném děvčeti.

Film je zásadní složkou inscenace, natáčeli jsme v kulisách Reykjavíku, vycházíme z atmosféry města i islandské krajiny.

Děj se odehrává v roce 1918, jinakost ale společnost špatně skousává i dnes.

Je to velmi aktuální. V knize je pro mě zásadní scéna, kdy se Máni v hotelu miluje s veteránem první světové války a v popisu jejich milování je velmi silně přítomna láska.

Jakkoliv to může znít jako klišé, pro mě osobně začíná být láska velké téma, myslím, že bychom se jí všichni měli zaobírat mnohem víc, protože otevřeností a láskou můžeme mnohé pochopit i změnit. A právo na lásku by nám neměl nikdo určovat či brát. Navíc láska není jen rodina a partnerský vztah.

Sjón přijel na premiéru, viděl i předchozí hru Skugga Baldur. Jak se vám podařilo k němu dostat, nebo je Island tak malý, že se všichni znají?

Když jsem žila v Reykjavíku, napadlo mě Skuggiho adaptovat. Získala jsem si na Sjóna e-mail, napsala mu, jestli by do toho šel, a on mi to povolil. Je velmi otevřený, přístupný a v tom nejlepším slova smyslu zvědavý člověk, takže v tom nehraje roli nějaké mé osobní kouzlo, ale spíš jeho vzácná povaha. Baví ho, když se s jeho tvorbou svobodně nakládá a žije si vlastním životem.

To on nám s Kamilou doporučil i konzultantku projektu Ástu, která na Měsíční kámen napsala disertační práci, jež obsahuje zajímavé srovnání homofobie ve spojitosti s patriotismem. Také založila organizaci, jež v překladu nese název Odlišný/Jinaký.

Island je váš druhý domov. Co bychom se od Islanďanů mohli učit?

Určitě otevřenosti, tu považují za velkou veřejnou hodnotu, a k tomu se váže i rozvinutá občanská společnost. Populární jsou malé občanské iniciativy, jež na principu sdílení fungují většinou ve formě klubů – zahrádkářský, pletací, rybářů… Přestože se profiluje jako silný sociální stát, není typickou Skandinávií, je šmrncnutý USA.

Poprvé jste zemi navštívila zhruba před dvanácti lety, nějakou dobu jste tam žila, pochází odtamtud otec vaší dcery. Jak se za tu dobu ostrovní stát proměnil?

Stal se mnohem více turistickou destinací, utvořila se tam i početná česká komunita a už dávno to není můj vzdálený křehký azyl, který se s českou společností moc neprolínal. Hodně lidí jsem do něj ostatně pozvala i já sama. Tichá intimita se ztratila. Považuji to ale za přirozený vývoj.

Nechtěla jste tam zůstat natrvalo?

Každý den na to myslím! Ale pracovně je to zde pro mě výhodnější. A nebýt návratu, nestalo by se mi mnoho zajímavých věcí. Ano, staly by se jiné. Krásné, že… Ale chci, aby tam dcera nastoupila do školy.

Vždyť už chodí do školy tady.

Narodila se na Islandu, tak chci, aby si vyzkoušela, jaké jsou tam školy, jak se tam žije. Mají jiný přístup k postavení žen ve společnosti, k genderové tematice. Je pro mě důležité, aby si zažila obě společnosti a sama se mohla v budoucnu rozhodnout, která jí více vyhovuje. Sice jezdí za babičkou a dědou na prázdniny nebo na Vánoce, ale to je něco jiného.

Zajímalo by mě, jak tam slaví Vánoce.

Jejich svátky se moc neliší od českých Vánoc, dárky se také rozdávají 24. večer. Místo kapra servírují polévku s jehněčím a místo cukroví dělají placky ze slaného těsta, do kterých se vykrajují tvary, následně je smaží v tlusté vrstvě sádla.

Líbí se mi, že tam mají obchody a většinu podniků zavřené. Já se na advent vždycky těším už od září, baví mě ponor do tmy, ztišení, což je na Islandu doslova hmatatelné. Uvidíme, jestli letošní Vánoce budou české, nebo islandské (rozhovor vznikl před Vánoci).

Jak to myslíte?

Z praktických důvodů, jsou drahé letenky a já zrovna neprožívám úplně příznivé období. Mám akutní pocit nedostatku kreativity, nemám dost práce ve vlastní profesi, která je ze své podstaty velmi nestálá, musím se živit i jinak, abych měla na složenky. Nevadí, já ráda pracuji. Také s otcem mé dcery už nějakou dobu nežiji, takže jsem na vše víceméně sama.

Někdy cítím tíhu osamělosti, pak se však vždy otevře smířlivá náruč laskavé samoty a vše je zase dobré. Snažím se zůstat otevřená, nezahořknout a neosočovat jiné, že je společnost taková a maková a že nabídky nepřicházejí, protože mám šedé vlasy a kdesi cosi. Považuji se za poutnici, takže to beru jako součást životní cesty a zkoušku mé schopnosti se adaptovat.

Člověk by si ale myslel, že se nezastavíte. Poslední dobou jste byla vidět v několika filmech, hrajete v Praze i v brněnském HaDivadle, kde inscenace Zeď dokonce získala Cenu Josefa Balvína.

No jo, jenže filmy už jsou dotočené, představení nemám každý den, i když mě nesmírně baví. Cena, kterou Zeď dostala, mě samozřejmě těší. S knihou přišla Kamila Polívková za uměleckým šéfem Ivanem Burajem, když byla tématem sezony adaptace.

Inscenace je adaptací kultovního rakouského románu ze 60. let. Hrdinkou je žena, která uvázne sama v horách. Román je mnohovrstevnatý, dá se interpretovat mnoha způsoby, například se dá mluvit i o motivu vydělení ze společnosti, protože autorka trpěla bipolární poruchou. Hrdinka není vždy silná Robinsonka, má i mnoho propadů.

Podobně jako vy musí zkoumat své hranice a schopnost adaptability.

Musí, aby přežila. Žena zvyklá žít ve městě zůstane za průhlednou zdí na samotě jen se čtyřmi zvířaty, jež jí začnou suplovat rodinu. Vztahovost je totiž základní lidská vlastnost, stavíme si na ní identitu, určujeme si skrze ni své hranice, vnímáme prostor, vytváříme ideje. I když nic neumí, nezbývá jí nic jiného než se naučit sekat trávu kosou, postarat se o zvířata, zajistit si obživu.

Jde o sílu, již je člověk schopný vyvinout, aby přežil. Může za tím být hodně smutku, křehkosti a pocitů selhání. Ale síla přežít přichází až se schopností se adaptovat.

Brněnská divadelní scéna je jedna z progresivnějších u nás. Cítíte to tak?

Rozhodně. Co se děje v centru experimentálního divadla, což je HaDivadlo, Husa na provázku a Terén, jsou naprosto výjimečné věci. To, jaké mají přesahy a jaké vytvářejí komunity, nemá u nás konkurenci. Vydávají vlastní časopis CEDIT, loňskou sezonu se třeba HaDivadlo věnovalo Nerůstu a nebyla žádná premiéra. Jen Zdi, ale ta se posunovala kvůli covidu, během nějž vznikla její online intervence, stále přístupná na webu HaDivadla.

V sezoně Nerůstu měli diváci možnost nahlížet do nitra inscenací, dělaly se diskuze, mnoho věcí, co se nevešlo do divadelního ztvárnění, se rozvíjelo jinak. Ostatně i dnes je možné přijít do divadla na workshop nebo ladění, debaty, dramaturgické úvody.

Takže hurá na Moravu?!

No jasně! Divadlo se dá spojit s návštěvou galerií, skvělých kaváren a restaurací. Tuhle jsem v noci vyšla z divadelního klubu a byla překvapená, jak to město žije. Brno je super!