Článek
Do domácí výroby svíček ji před lety zasvětila Sandra, dcera prvorepublikového herce Raoula Schránila a novodobá čarodějka, která žije už řadu roků v Mnichově. Dvanáct let byly v Mnichově téměř sousedky, protože v roce 1987 Tereza se svým manželem, režisérem Jurajem Herzem, do západního Německa emigrovala. Vazby obou rodin jsou však delší, neboť Sandra je také dávnou přítelkyní její maminky.
„Bylo to až úsměvné. Juraj si při naší první večeři u svíček myslel, že tahle něžná romantika je pouze slavnostní chvílí, ale velmi záhy pochopil, že to tak bude pořád a že si ani na štědrovečerní rybu lustrem neposvítí,“ směje se Tereza Herzová Pokorná.
V jejím bytě je světlo svíček přítomné, kdykoliv je doma. „Hořící svíčky jsou spojeny nejen s romantikou, ale také s rituály, mají symboliku a krásně se u nich medituje. A někdy jejich plamen dokáže odnést i smutky, které v sobě máme,“ míní.
Dárek ve vosku
Ve výtvarných potřebách si herečka nejprve koupí vosk, barvy a knoty. Vosk pak roztaví v horké vodní lázni, přidá do něj barvu a esenciální oleje, aby svíčky voněly. Vše pomalu nalije do formy, v níž je už přichycen knot. Tři formy ve tvaru pyramid si nechala ulít z nerezu.
Tereza Pokorná a svíčky, které vyrábí
Svíčky jsou velké a váží kolem jednoho kilogramu. Finální výrobek je tvořen několika vrstvami vosku, přičemž do té předposlední Tereza ještě přidává různé předměty, jako například polodrahokamy, mince nebo stříbrné prstýnky.
„Kamarádce jsem jednou do svíčky ukryla náušnice, a když jsem jí dárek předávala, upozornila jsem ji, že svíčka je jen obal a dárek má uvnitř. Protože si ale svíčku šetřila, objevila náušnice až po roce.“
Intuice a hra
Svíčka, která má přinést užitek, se vyrábí jen tehdy, když dorůstá měsíc - tím získá sílu ke splnění přání.
„Jsou to takové magické chvíle. Někdy do svíček vkládám také lístečky s přáním.
Všechny svíčky však ,začarované’ nejsou, také dělám ty, které mají význam ryze spotřební, a ty jsou většinou určeny pro mě. Abych zcela pokryla svou potřebu, musím je ale také kupovat.
V pohádce Bílá kočička byla jako princezna Žanetka pod ochranou víly v podání Květy Fialové.
Žádnou velkovýrobnu doma nemám, peču je jen tehdy, když mám náladu, někdo mě o to poprosí nebo cítím, že ji můj blízký potřebuje. Na člověka, jehož chci svíčkou obdarovat, se naladím a podle toho zvolím barvu a to, co do ní vložím.“ vysvětluje.
Čarovné svíčky se podle ní zásadně nesfoukávají, protože tím by se mohlo sfouknout i přání v nich ukryté, ale musí se zhášet. Do tajů jejich výroby zasvětila i některé děti z našich dětských domovů na prázdninách v Provence ve Francii v rámci projektu manželů Waldových Uměním ke štěstí a je přesvědčená, že zafungovaly jako terapie.
„Děti tam do nich vkládaly svá přání, mluvily o nich, otevřely se a tak vyplavaly na povrch i jejich strachy, s nimiž se předtím třeba nikomu nesvěřili. Některým z nich se tím podařilo se jich zbavit.“
Svítí duším
Velkou rituální bílou svíci Tereza zapaluje vždy, když odejde někdo z milovaných lidí. Nedávno se to týkalo nejen její babičky, ale i Václava Havla. „Mají duším svítit při cestě na druhý břeh a nesmějí se zhášet dříve, než samy dohoří. Jsou poděkováním, symbolem lásky a úcty.“
Ve filmové romanci Lásky mezi kapkami deště z r. 1977 si zahrála s Lukášem Vaculíkem.
Několika svíčkami vyzdobila také svou galerii Arezet (pozpátku Tereza), kterou provozuje už více než rok v rodinném domě v Praze na Žižkově. „Chtěla jsem vytvořit místo, kde by se scházeli výtvarníci, spisovatelé, muzikanti, zkrátka takový salon, kde si můžou popovídat, anebo se i pohádat, tak jak to v uměleckých kruzích bylo běžné vždycky. Pořádám vernisáže, večery, kdy se hrají a zpívají šansony nebo jazzové skladby, jindy přicházejí na řadu básně či próza a někdy se koná jen tak párty s přáteli.“
Kromě toho se Tereza Herzová Pokorná věnuje psaní a dokonce připravuje filmový scénář. Jako herečka se zatím naposledy představila v pražském Divadle Na Fidlovačce, v hrách Blboun a Sladké tajemství, mohli jsme ji vidět v televizním filmu Tajné sny. „Všechno, co se v životě děje, má svůj důvod. Vždycky jsem věděla, že herectví je pro mě spíš mostem k něčemu dalšímu. Mám ho ráda, a kdyby mi někdo nabídl hezkou roli, budu o ní uvažovat, ale jinak mě čím dál více fascinuje spíš ta druhá strana za kamerou.“
