Tereza Dočkalová: Český veřejný prostor je netolerantní. Na rodiči leží neustálý stud za něco, co dítě udělá

Považujete se za filmovou fanynku?

Jasně, navíc mám tu výhodu, že když si zalezu na dva dny do postele a dám si seriálový maraton, mohu se tvářit, že vlastně pracuji. Sledování filmů je můj oblíbený způsob, jak vypnout, a je jedno, jestli je to artový film, nebo trhák, zvládnu velký žánrový rozptyl.

To se máte, že se u hororů nebojíte jako třeba já.

No, je pravda, že horory úplně nemusím. Nerada se bojím, přijde mi to zbytečné. Nedokážu se nad ten žánr povznést, bojím se o herce. Určitě bych si však v nějakém hororu ráda zahrála. Zatím účinkuji pouze v hororovém představení v domovském Divadle pod Palmovkou, které se jmenuje Mlčení bobříků a je o skautingu.

Na filmové festivaly jezdíte?

Nejsem herečka takového formátu, abych byla zvána na festivaly jako host. Jako běžný účastník jsem navštívila Letní filmovou školu Uherské Hradiště, která má úžasnou rodinnou atmosféru. Pak jsem také byla na AFO (Academia Film Olomouc, mezinárodní festival populárně-vědeckých filmů -pozn. red.), což je skvělý festival, na kterém má člověk pocit, že udělal něco pro sebe a svůj všeobecný rozhled.

Letos jsem jela poprvé do Varů, doprovázela jsem mého chlapce (herec, scenárista a režisér Tomáš Dianiška - pozn. red.), který natočil svůj první film a zde ho prezentuje. Jmenuje se Lítá v tom.

Vy sama ale hrajete ve snímku Brutální vedro režiséra Alberta Hospodářského, který na karlovarské přehlídce soutěžil v sekci Proxima určené začínajícím filmařům. O jaký film jde?

Popsala bych ho jako hodně vykolejenou road movie, jejímž hlavním motivem je právě brutální vedro. Postavy jsou vrženy do takových podivných samot, ve kterých se ocitly shodou okolností. Neřeší se proč, děj se točí okolo toho, co je na cestě potká a jak se jejich příběhy protnou.

Hraju mladou maminku, která řídí auto a je na útěku před něčím, co není úplně akcentované. Na benzince potká hlavního hrdinu Vincenta, který je také na útěku. Zatím jsem výsledek pohromadě neviděla, moc se na to těším. Mimochodem, hraje v něm i naše dcera - moji dceru.

Ve filmech a seriálech nejste moc vidět na rozdíl od divadelních prken. Neláká vás práce před kamerou?

Samozřejmě že láká, a zkouším to, ale není to úplně jen na mém rozhodnutí. Překmitávat mezi divadelním a filmovým světem je těžké. Jsem zatím na cestě za poznáním, co ty dva světy spojuje a co nikoliv, jakým způsobem mohu před kamerou použít, co už umím, jak případně prostředky proměnit a nepřijít o ně. Nejsem pro kameru přirozený talent, který by věci nasál jako houba, jak se mi to stalo v divadle.

Máte pro divadelní práci nějakou „houbovou“ metodu?

To úplně nemám. Nadání je určitě výhoda, pro spoustu věcí si však musíte sáhnout, je to dlouhá cesta, která není vždycky jednoduchá. Platí, že můžete být sebelepší herec, ale jakmile přijde inscenace, kdy se to nepotká, jste opět na začátku, učíte se hýbat i mluvit.

Je fajn mít nějaké nabyté schopnosti, zároveň je dobré počítat s tím, že se ne vždy mohou hodit. Naopak to může znamenat, že je jako šuplíčky vytahujete, používáte pouze to, co jste se naučili, a dál se nevyvíjíte, což je svým způsobem smrt.

To znamená, že každé představení začínáte s čistým štítem a tvoříte si nové šuplíčky?

Ano, na to má dramatik George Tabori větu, kterou jsem si osvojila, protože podle mě nejvíce vystihuje začátek jakéhokoliv procesu, nikoliv jen divadelního, hereckého. Myslím, že platí uměním napříč. Zní: Když z ničeho děláme něco, neexistuje žádná omluva. Když z ničeho děláme něco, musíme do té nicoty sestoupit a cítit se tam jako doma.

Jste držitelkou dvou Thálií, nabízelo by se, že si člověk se šuplíčky vystačí a usne na vavřínech.

Obě ceny jsem prožívala hodně rezervovaně, asi to byla právě obrana před usnutím na vavřínech. Moc jsem se o tom nevyjadřovala a snažila se sebe samu přesvědčit, že na tom zas tak moc nezáleží. Zpětně to vnímám jako velmi privilegovaný názor. Každý potřebuje uznání, zvlášť když děláte povolání, ve kterém jste neustále hodnocen a podrobován kritice.

V herectví je skoro nemožné mít sebevědomí v pohodě, bývá největší nepřítel, proto je potřeba ujištění, že pracujete dobře. Nemusí to být nutně jen v podobě ceny, může jít o pochvalu od člověka, kterého si vážíte.

Prožívala jste radost z cen rozdílně? Přece jen je mezi nimi odstup šest let…

Jasně, první je ocenění obecnějšího charakteru za talent, to jsem vnímala jako ujištění, že jsem na správné cestě. Druhé je za konkrétní roli, za Noru, což beru jako ujištění, že zvládnu utáhnout představení. Mám tedy dětskou i dospěláckou Thálii, jak jsem si je rozdělila.

Noru stále hrajete, i když se jedná o náročné představení, nejen mentálně, ale i fyzicky. Strávíte je skoro celé na podpatcích na sešikmené ploše. Jak to kloubíte s péčí o dvouapůlletou dceru?

Přiznám se, že únava po představení bývá brutální. Ale je to taková ta únava za odměnu. Mnohem horší je pro mě stereotypní režim, ve kterém jen chodím na hřiště a vařím oběd, to se cítím zbitá daleko víc. S úžasem sleduju, jak se mi s narozením dítěte posunuly hranice únavy a mozek se novému režimu přizpůsobil.

Vlastně jde o velmi přirozený a radostný proces, oscilovat mezi mateřstvím a herectvím. Do dětského prostoru vstupuju s vyplaveným dopaminem, že nejsem jen hlídačem, ale zachovávám si vlastní integritu.

Naše dítě má zrovna za sebou zdrhací období, takže jsem si díky dobíhání vytvořila celkem dobrou kondici. Sama jsem dokonce začala běhat a zjistila jsem, že být v pohybu mě vážně baví.

Předpokládám, že nejste v divadle každý den, že máte upravený režim.

Pracuji na půl úvazku, skoro ve všem jsem alternovaná, tedy hraju o dost méně než před porodem. Mám jen pár představení do měsíce, což si myslím, že je tak akorát.

Kromě Nory mě diváci mohou vidět ve hře Romeo a Julie 2022, která je o vztazích 21. století a nástrahách sociálních sítí. Kdybych měla obsah vyjádřit jednou větou, tak je to, jako kdybyste vzali Bibli a na libovolné stránce nahradili slovo Bůh jménem Mark Zuckerberg (americký internetový magnát, jeden z nejbohatších lidí světa, spoluzakladatel a šéf Facebooku - pozn. red.).

Dělíte si s partnerem rodičovské povinnosti, nebo máte jiné fígle, jak si uchovat integritu?

Snažíme se povinnosti dělit, ale každý týden máme jiný režim, vše řešíme za pochodu, jsme takové antisystémové typy. Hodně nám pomáhá moje máma, která k nám jezdí i na více dní, protože Tomášovi rodiče jsou na Slovensku.

Poměrně brzy jsme také dceru naučili, aby si zvykala na to, že s ní netrávíme všechen čas, a rozšířili jsme její okruh bezpečí o další lidi.

Změnilo vás mateřství?

Po celou dobu těhotenství jsem si myslela, že načtu všechny možné knížky o výchově a pak pojedu podle nich. Jenže po narození dcery jsem pochopila, že především potřebuji zjistit, kdo jsem já, odkud a kam jdu. Tak chodím na terapie, abych jí nezpůsobila bordel v hlavě tím, že si ten svůj neumím vyřešit. Musím říct, že je mi vážně líp.

Co vás jako matku nejvíc štve?

Přijde mi, že český veřejný prostor je netolerantní a že na rodiči každého malého dítěte leží neustálý stud za něco, co dítě udělá. Na rozdíl od Itálie a jižních států, kde jsou v tomto ohledu daleko příjemnější a nehrozí, že by za vámi chodili naštvaní lidé.

Setkáváte se s tím často? Že vás cizí lidé napomínají?

Ano. Na jaře jsme samy s dcerou letěly do Španělska a během cesty i dovolené se udála řada nepěkných situací.

Chápu, že ne vždy a každému musí být přítomnost malého dítěte příjemná, protože obvykle ve třech letech dělá povyk, a jakmile někam vstoupí, je ho plno. Rozhodně si však nemyslím, že cílem výchovy v tomto věku má být uhlazené stvoření, co si způsobně míchá lžičkou v kakau, nic nerozleje, nesměje se nahlas, nekřičí a nerozbíhá se na všechny strany.

Jsou místa, kam bych dceru nevzala, ale pořád jich existuje dost, kde bych neměla nikomu překážet. Přece se jako rodič nezavřu na čtyři roky doma jen proto, že někomu přirozené dětské projevy vadí.

Mateřství je exponovaný stav, každý k němu má co říct.

Rozumím spoustě argumentů, jen se nemohu zbavit pocitu, že naše společnost je bariérová v mnoha směrech a že zbavit se bariér ve prospěch větší dávky tolerance bude dlouho trvat. Vozíčkáři nebo postižení lidé by mohli vyprávět.

Veřejnost vás má spojenou především s pořady Branky, body, kokoti a Protivné sprosté matky, kde z feministického hlediska řešíte právě témata tolerance, empatie i zažitých stereotypů. Zajímala jste se o feminismus už předtím, než jste začala moderovat?

Oboje mi vstoupilo do cesty v pravý čas. Pořad Branky, body, kokoti, teď Kokoti na neděli, přišel před pěti lety ve chvíli, kdy jsem měla za sebou premiéru hry Něco za něco, kterou režíroval Jan Klata. Hodně v ní akcentoval otázky feminismu, zneužívání moci a šikanování slabších. Jeho přístup byl velmi současný a ve mně to otevřelo poptávku po nějaké osobní nadstavbě, zatoužila jsem být aktivnějším občanem.

No a hned na to přišla od Petra Cífky (český filmový publicista a videoproducent - pozn. red.) nabídka na moderování nového pořadu. Podobně to bylo i s Protivnými sprostými matkami. Režisérka Lucie Macháčková volala, abych přišla na casting k novému projektu. Jakmile ale uslyšela, že jsem těhotná, řekla, že je to skvělé a má pro mě tím pádem něco lepšího. Takže se mi stala neuvěřitelná věc - těhotenství mi přihrálo smysluplnou práci.

Téma mě přirozeně zajímalo a díky všem rozhovorům, které jsem v rámci pořadu absolvovala, jsem se osvobodila od nejrůznějších očekávání a klišé. Každý byl v něčem přínosný, některé i velmi katarzní.

Označujete se za feministku? Co pro vás vůbec feminismus znamená?

No jasně. Protože feminismus vnímám jako touhu po rovných podmínkách. A to nejenom ve veřejném prostoru, státem nastavených, ale i těch vnitřních, v každém z nás. Stále je nemáme vybojované. Většinou je kluk vychováván jinak než holka a pak se ti dva střetnou, založí vlastní domácnost a na tu odlišnou výchovu nutně narážejí.

V tu chvíli si žena říká, že přece nemá žádnou superschopnost, kterou by muž postrádal. O domácnost a dítě se mohou starat oba. Proč by měla shánět hlídání a přizpůsobovat tomu svoji práci? Co kdyby to tenhle týden udělal druhý rodič? Proč se to od ní vůbec očekává? Těch věcí je řada. A jestliže chceme vychovat empatičtější, svobodnou a skutečně otevřenou generaci, musíme se o to zasadit.

Mám však pocit, že ta nastupující k tomu směřuje, a jsem úplně alergická na kecy, že jsou přecitlivělí. Na to tady nikdo předtím nehrál, neustále se prosazovala tvrdost, přijde mi, že si tu zvýšenou citlivost dlužíme.

Vaše dětství ale asi nebylo jako z učebnice stereotypů, měla jste prý poměrně velkou volnost.

Ano, to měla. Většinou jsem lítala po beskydských kopcích a hrála si. Naši byli perfektní a velmi pečující.

Než jste přišla s tím, že chcete být herečka. To u vás prý létaly ponožky.

Ano, to je moje oblíbená historka. Máma se o mě hodně bála a vytáhla všechna klišé, jak se herečky dostávají k rolím pouze přes postel. Dost se jí teď kvůli tomu směju.

Zpětně se jí ale vůbec nedivím, byla jsem první člověk z rodiny, který uhnul jiným než uměleckým směrem.

Když po mně házela ty ponožky, dělala Janáčkově konzervatoři, kam jsem chtěla, tu nejlepší reklamu. Říkala mi: Já kolem té školy v Ostravě jezdím, sedávají tam na trávníku takoví lidé, co mají dlouhé vlasy, chodí bosky, kouří a hrajou na nástroje. Mně jen vyskakovaly oči z důlků, jak jsem byla nadšená, že tohle je moje cesta.

A také jste pak sedávala na tom trávníku?

Samozřejmě, jen nevím, jestli to bylo dobře. Kolikrát jsem si říkala, jestli jsem neměla jít raději na gympl a učit se rovnice. Mezi 15 a 18 lety jsme zažívali věci, které normálně lidi potkají až na vysoké škole. Nám se staly zbytečně brzy, a to si později vybralo svou daň.

Pár šrámů jsem si způsobila svou divokostí a vypuštěním do světa, o kterém jsem věděla prd.

Zase se ale říká, že když má člověk divoké mládí, neblázní v padesáti.

Bože, doufám, že budu bláznit i v padesáti! Nechci si to ale představovat. Mám pocit, že všechno, co si člověk představí, se nestane. Lepší je tedy nic si nepředstavovat a nepřipravit se tak o hezké věci.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo pod Palmovkou