Tereza Černochová: Lásce k přírodě mě naučil táta

Povídáme si v prostorech rozlehlé zahrady a minizoo Pastvina poblíž vaší chalupy. Kolem nás procházejí kokrhající kohouti, na okolních záhonech roste zelenina a vy tady pečujete o poníka. Působíte dojmem, že jste ve svém živlu. Cítíte se tu šťastná?

Je mi tady strašně dobře. Kromě poníka tady na Pastvině žijí prasata, husy, kachny, králíci, a tamhle vzadu můžete vidět dokonce i lamy. Trávím léto na venkově už pátým rokem a za nic bych to nevyměnila. Umím se namalovat a udělat ze sebe primadonu, ale pak se zase ráda vracím k obyčejnosti, do přírody a mezi zvířata.

Odkud váš vztah k přírodě pramení?

Začalo to u koní, k těm mě přivedl táta. Jeho sestřenice žije ve Vyšším Brodě a její manžel tam má stáj, kde jsem jako malá trávila prázdniny. Táta byl rád, že mě to baví. Věděl, že příroda dává do života dobrý základ. Když jsem se rozhodla studovat vysokou zemědělku, byl nadšenej. Ke koním se pořád vracím.

Teď žádného koně nemáte?

Nemám. Možná naštěstí, protože ona je to velká starost. Tady na Pastvině pomáhám s poníkem Toníkem. Je slepý na jedno oko a trochu rtuťovitý, chci ho přivést do stadia, kdy by mohl vozit děti. To je můj letošní letní úkol.

Kromě toho se snažím starat o zahradu u chalupy, něco zasázet a sklidit. U zahradníků a kamarádů z Pastviny sbírám rozumy, jak na to. Řešíme spolu, že jdou blbě rajčata a jak to letos vypadá s bramborami. Je fajn mluvit o takových normálních věcech, a ne o tom, jestli máte make-up takový nebo makový. Jo a taky jsem si pořídila tři slepice.

Co vás k tomu ponouklo?

Chtěla jsem zkusit, jestli se o ně zvládnu postarat a jestli začnou snášet vajíčka, což se povedlo. První věc, kterou teď každé ráno udělám, je, že jdu otevřít kurník slepičkám. Podívám se, jestli snesly vajíčko, pak jdu do chalupy, uvařím si kafe a s tím kafem na ně koukám. To miluju.

Vstávám v sedm, v půl osmé a nijak mi to nevadí. Vím, že ony už chtějí ven, a tak mám v sobě nějaký budík, abych je pustila. Moje duše patří k zemědělství stejně jako k hudbě.

Kdo se postará o slepice, až odjedete do Prahy?

Přes léto v Praze nejsem a na podzim se přesunou právě sem, na Pastvinu. Jsou to takzvaně sdílené slepice. Podobně to má zařízené i Marek Eben, jenže ten si jich pořídil dvacet. Když jsem ho na začátku léta potkala na karlovarském festivalu, oznámila jsem mu tu novinu. Říkal: Tři? To nic není! (směje se)

Co na zahradě u chalupy pěstujete?

Začala jsem salátama a taky cibulí, ale ta mně nevyšla. Okurky mi taky nevyšly, rajčata snad už konečně budou. Taky mám jahody, brambory. Přála bych si být v zelenině přes léto samostatná. Jsem teprve začátečník. Opravdových zahradníků a zemědělců si strašně vážím. Vidíte ty krásný záhony kolem nás? To je vyšší dívčí!

Zemědělci pracují ohnutí celé jaro, léto, podzim. Bolí je záda a jsou od sluníčka černý jak bota, nedělají nic jinýho, než že dřou. Zemědělství není jen tak. Já jsem jen pražská holka, co si to chce zkusit.

Zemědělství jste ale vystudovala na vysoké škole…

Ano, i díky tomu mám trochu jiný přístup než nějaká echt pražská blondýna, ale to je tak všechno. Jdu v Praze do holešovické tržnice, naberu si zeleninu, zemědělec u stánku mi ji naskládá do pytlíku a těma mozolnatýma rukama s nehty, co za nimi je hlína, si ode mě vezme pár korun. A takhle to dělá šest dní v týdnu, po desetikorunách dává dohromady svoji obživu. Uvědomuju si, co je za tím práce.

Máte tady na chalupě i svoji dceru Laurinku?

Ta je teď s babičkou ve Vyšším Brodě, kde máme kořeny, ale jinak to tady taky zbožňuje.

Záměrně jsem ji tím nakazila, chtěla jsem, aby v sobě cítila úctu k přírodě a ráda se do ní vracela.

V přírodě se dobře přemýšlí. Když nedávno hodně pršelo, vzala jsem psa a strávila hodinu v lese. Bylo mi jedno, že jsem durch mokrá. V každém ročním období je příroda jiná, jinak k vám mluví, vydává jiné zvuky. Čím jsem starší, tím víc mě to uklidňuje.

Tuhle lásku chci Lauře předat, jako ji předal táta mně. Ten by to tady zbožňoval… Zemřel před patnácti lety, a pořád mi chybí.

Na podzim připravujete koncertní projekt Karel Černoch 80. Jde o sérii čtyř vzpomínkových koncertů věnovaných k tatínkovým nedožitým osmdesátým narozeninám. Těšíte se?

Vždycky, když něco vzniká, je to hezká věc. Zároveň k tomu tématu cítím velký respekt, protože vzpomínáme na člověka, který byl velký profík, a chceme mu to udělat co nejhezčí, je to zavazující.

První koncert bude 10. října v Hradci Králové, následuje Ostrava, Brno a Praha, která to 1. listopadu zakončí. Teď jsme ve fázi, kdy píšeme hudební aranže, a čeká nás zkoušení.

Doufám, že si ty čtyři koncerty se všemi účinkujícími užijeme, že z toho budeme nadšení. Udělat takovou velkou věc není úplně jednoduchý, o to víc jsem zvědavá, jak to dopadne.

Jste z toho trochu nervózní?

Nervózní jsem z toho, že mám být i v roli průvodce večerem. To je disciplína, která mi není vlastní. Zpívat písničky, to je něco, čeho se umím se ctí chopit. Ale promlouvat o tátově životě, nebýt přitom patetická, aby to nepůsobilo jako pieta, ale hezký vzpomínkový koncert, to bude náročný.

Věřím, že nejistota a chvění, které v sobě člověk v takové situaci přirozeně má, jsou užitečné. Protože pak se víc snažíte a odevzdáte nejlepší výkon. Ale nesmí vás to zase svazovat moc.

Na koncertech se budou zpívat tatínkovy písničky?

Ano, spolu se mnou tam vystoupí několik interpretů a každý zazpívá jednu, dvě nebo tři písně z tátova repertoáru. Bude tam Michal Prokop, Ondra Ruml, Matěj Ruppert, Peter Lipa, Bára Basiková, Leona Machálková, Helena Vondráčková nebo Marie Rottrová. Doprovodí nás kapela B-Side Band, což je velké těleso. Připravujeme to s velkou citlivostí a láskou.

Bylo pro vás náročné písně vybrat?

Měla jsem za úkol dát dohromady čtyřicet písní – a nebyl to žádný problém. Zpětně jsem si uvědomila, kolik toho táta udělal i kolika žánry prošel. Jeho repertoár byl velice pestrý.

Mezi jeho písničkami jsou i swingovky – a třeba Michal Prokop mě překvapil tím, že si jednu z nich vybral a zazpívá ji, tipovala jsem ho spíš na něco bluesového. Jsem nejradši, když si interpreti sami zvolí píseň, ke které mají vztah.

Které z tátových písniček na koncertech zazpíváte vy?

To předem neprozradím. Ale myslím si, že jsou to písničky, u kterých by člověk nečekal, že bych je zpívala. Samozřejmě vím, do čeho jdu, zpívala jsem tátových písní od doby, co tady není, dost, takže už vím, co mi sedí. Přesto je to výzva.

Hodně se těším na spolupráci s Bárou Basikovou a Leonou Machálkovou, protože to byly tátovy kamarádky, chodily k nám domů v různých životních etapách, když byly šťastné i když byly nešťastné. Táta s mámou s nimi vždycky hezky rozmlouvali. Vznikl mezi nimi osobní vztah, který přeneseme na jeviště, a všechny tři si spolu něco pěknýho zazpíváme.

Neobáváte se, že to pro vás bude nejen krásné, ale také emočně náročné?

Co se může stát? Že se rozbrečím? I to k tomu může patřit. Člověk z toho nesmí dělat zase moc velkou vědu. Samozřejmě budeme mít zkoušky, minimálně týden dva předem intenzivně. Na nich se společně vybulíme a pak už to bude dobrý. Pláč je prospěšná věc.

Prozradíte, která z písniček Karla Černocha se vás nejniterněji dotýká?

Na to se mi odpovídá těžko. Teď, když jsem si začala skládat svoje vlastní písničky, přistupuju k tátovým písním s ještě větším respektem, a to i k těm, které mě třeba jako dítě nebo náctiletou tolik neoslovovaly.

Čím jsem starší, tím víc si cením Písně o mé zemi, což je písnička, za kterou byl táta potrestanej a kvůli níž roky nesměl vykonávat svou činnost.

Některé tátovy písničky mi pořád vhánějí slzy do očí, třeba Sen kovbojů. Ačkoli je to písnička k seriálu Zdivočelá země, táta ji zpíval o sobě, protože on byl takovej. Miloval indiány, měl rád americkou country, líbila se mu ta kultura. Chtěl ze mě mít kovbojku. Proto ve mně tahle píseň vyvolává sentiment.

Hodně se mě taky dotýkají písničky, jejichž prostřednictvím uměl svým hlasem sameťákem promluvit do duše. Třeba taková trochu skrytá píseň Škrábnutí. Táta ji sice nenapsal, složil ji Milan Tesař a text napsal Zdeněk Borovec, ale zpíval ji tak, že mu věřím každý slovo, každou slabiku. Tuhle písničku jsem zařadila na svoji druhou desku a tu desku jsem pojmenovala Škrábnutí.

V září vychází vaše třetí deska. Pojmenovala jste ji Slečna náročná. Jaká je?

Mám z ní ten nejlepší pocit, jaký můžu mít. Piplala jsem ji s největší láskou. Myslím, že si svoje posluchače najde a že je taková… (chvíli váhá) zralejší. Mám pocit, že taky já jsem zralejší, i v hudbě.

Písničky na desku jste si psala sama?

Jo, přehoupla jsem se do stadia, kdy jsem hudebně soběstačná, ne stoprocentně, ale z velké většiny. Za to jsem ráda, je to posun.

Někdy se stane, že je v písničce potřeba něco změnit, máte třeba pocit, že není splavná, že v ní něco skřípe mezi zubama, něco brání tomu, aby měla lehkost. Na tohle má dobrý nos Roman Holý (muzikant, producent a  frontman kapely Monkey Business, v níž Tereza také zpívá), se kterým jsem tyhle věci konzultovala. Spolu s mým kamarádem, bubeníkem Zbyňkem Raušerem, byli takoví moji mentoři, kteří mě přesvědčili, ať tu desku dodělám.

Pustila jsem si před naším rozhovorem klip k její úvodní písničce Pánev. Utahujete si v ní z mužů, kterým jde nikoli o sex, ale o plný žaludek. Jak jste na toto téma přišla?

Je to konstatování jevu, se kterým se setkávám a připadá mi vtipný. Jídlo mám ráda a ráda vařím. Bylo období, kdy jsem hodně toužila mít nějakého partnera, dost jsem se kvůli tomu navařila, ale nikdy z toho nic moc nebylo.

Dvakrát se mi stalo, že jsem uvařila a dotyčný ani nepřišel. Jindy jsem navařila a on řekl: „S tebou se tak dobře povídá, zajdeme někdy na pivo, jo? Tak ahoj!“ A byl pryč. (směje se)

To ženu zamrzí…

Tahle křivda ve mně byla. Říkala jsem si: Sakra, copak nemám žádnej sex-appeal? Trochu jsem se zlobila a tou písničkou to ze mě vylezlo. Má to být odlehčení situace, taková poťouchlost.

Inspirovala mě taky scéna z filmu Vesničko má středisková. Rudolf Hrušínský v ní zezadu přistupuje k paní stojící u sporáku, pohladí ji po zadečku a řekne: „Já mám stejně nejradši tu vaši pánev.“ A z té pánve jí začne ujídat.

Je poťouchle vtipná celá deska?

Je hodně sebeironická, takže by měla být vtipná. Taky by měla být upřímná, nemá si na nic hrát ani kypět egem. Nesnáším, když občas zabřednu do období, kdy se beru příliš vážně.

Obecně mi připadá, že se lidi berou hodně vážně. Některé věci se nesmí říkat, aby to bylo v pořádku, aby to nebylo proti ženám nebo proti nějaké menšině. Leze mi to na nervy. Chci svobodně pojmenovávat to, co kolem sebe vidím.

Jednu z písniček na desce jsem pojmenovala Diskopizda. Je o holkách, které špatně nesou proces stárnutí a snaží se dělat mladší. To je něco, co u sebe nechci, na co si dávám majzla, abych taková nebyla.

Na druhou stranu se nechci kontrolovat přehnaně, protože uvolněnost je taky důležitá. Chce to najít správný mix, stejně jako když vaříte jídlo, které je potřeba dochutit tak akorát.

Název alba Slečna náročná zní sebeironicky. Jste v něčem náročná až příliš?

Jsem hrdá na to, že v určitých věcech náročná jsem, třeba v hudbě. Vím, že se pak o mně možná řekne, že jsem nafoukaná. Ale já vím, proč některé věci dělám a proč na některé věci silněji reaguju.

Někdy se stane, že to přepísknu, a pak je mi to líto. Důležitý je přijít a říct – promiň, přeťápla jsem to, ale věř, že to, o co se snažím, je čistý a ryzí. Jsem žena a moje rozpoložení ovlivňují hormony. Mám právo zachovat se žensky.

Přemýšlíte o tom, co by na tuto desku řekl váš tatínek, jestli by se mu líbila?

Člověk na to přirozeně někdy myslí, ale spíš jsem si to vyřešila u své minulé desky. Na té nové jsem se chtěla dívat dopředu. Měla jsem na ní mít jednu píseň, v níž jsem se ohlížela zpátky, ale nakonec jsem ji přetextovala a věnovala svojí dceři.

Ta píseň je o partnerském životě, o tom, proč to ve vztazích není jednodušší a proč je člověk občas zklamaný. Vím, že jsou to věci, na které se mě Laura jednou bude ptát, a tohle je taková moje odpověď.

A vy už víte, proč to ve vztazích není jednoduché?

Vztahy nebyly jednoduché nikdy, ale svět se změnil. Rodina byla dřív základ a teď už není. Vše se urychlilo, i v soužití. Lidi se vezmou, mají děti, rozvedou se. Nevím, co si s tím počít, jestli být cynická a říct si – takovej je život. Jenže pak vidíte dva lidi, co jsou spolu čtyřicet let. A i když si občas lezou na nervy, tak spolu stále jsou. Jsou rodina.

Mrzí vás, že to takto nemáte?

Teď už asi ne. Ale musím říct, že byla doba, kdy jsem z toho byla zklamaná a bylo mi to hrozně líto, protože jsem si život nějak nalajnovala, a nevyšlo to.

Měla jsem krásný vzor ve vztahu rodičů a teď je všechno jinak. Ale už jsem dost velká na to, aby mě tyhle věci nerozhazovaly. Čím je člověk starší, tím víc ten čas frčí – a není čas ztrácet ho takovým přemítáním.

Může se vám hodit na Zboží.cz: CD: Slečna náročná - Tereza Černochová, Škrábnutí - Tereza Černochová