Tereza Černochová: Klasiku jsem naposled tančila s tátou

S Laurou jsem si splnila dovolenou už v květnu – odjely jsme na deset dnů k moři. Tam si úplně nejlíp odpočinu, mořská voda ze mě smyje nánosy civilizace a slunce doplní energii.

Pak už začalo po nekonečné osmiměsíční pauze hraní s Monkey Business. Hráli jsme opravdu hodně, z nuly na dvě stě procent. Objeli jsme fůru štací, bylo to hezké léto, snad jsme dost lidí potěšili, a i my se tím zrehabilitovali. No a od srpna každý všední den trénuju na StarDance…

Asi v tanečních. A pak ještě na maturitním plese – s tátou waltz. To byl jediný tanec, který uměl.

Ano, z řady důvodů. Před třemi lety jsem si rozdrtila kotník a mám ho celý sešroubovaný. Kupodivu ne při pádu z koně, ale banálně jsem prošlápla papírovou krabici a sedla si plnou vahou na nohu.

Vyhlídky nebyly dobré, takže první otazník zněl, jestli to zvládnu. Odborníci mě ale postrčili, ať jdu do toho.

Kdyby ta nabídka přišla před deseti lety, skákala bych nadšením. S věkem si člověk víc vybírá. Ne že bych nechtěla poznávat nové, ale věděla jsem, že StarDance přitahuje hodně pozornost. A mě pozornost mimo zpívání stresuje. Jsem extrovert na jevišti, v soukromí velký introvert.

Ve StarDance jste na očích pořád. Nejenže si sáhnete na své fyzické absolutní dno a posunete si o kus hranice, což je bezva. Je to i o neustálé komunikaci, pořád po vás někdo něco chce – a ve finále se nesoustředíte na tanec jako takový. Což mi nedošlo.

Ale určitě se díky soutěži o sobě něco dozvím, na co mám a do čeho se příště nepouštět. Samotný tanec je krásný. Navíc z nás začíná být správná parta a to je na tom vlastně to nejhezčí.

Byli první po rodině, koho jsem se zeptala, jestli souhlasí a nebudou jim vadit moje sobotní absence. Roman Holý i Matěj Ruppert byli okamžitě pro, abych si to zkusila. A taky užila. Že mi budou fandit. To od nich bylo hrozně hezké.

Jenže já to neumím brát jen jako zábavu, což umí třeba Simča Babčáková. Mám svoji ctižádost, sama po sobě něco vyžaduju. A dokud to dělám špatně, snažím se to udělat líp. Až se kolikrát zacyklím a jsem v křeči. S tím bojuju. Lepší je nebýt tak urputná a říct si: nějak to dopadne.

Realita je taková, že když po tréninku sedám do auta a jedu někam na koncert, jsem místo těšení úplně hotová a peru se sama se sebou, jestli vůbec najdu sílu vystoupit a neošidit to. Po koncertě jen prohodím: Kluci, čau, jdu spát. A je mrzí, že si s nimi nedám ani pivo.

Ano, Dominik je výborný psycholog, jsem mu velmi vděčná. Přesně vidí, když jdu na věc až moc, a stopne mě slovy: Uklidni se. Musí v tom být lehkost, dnes ti to třeba nejde, možná ani zítra, ale jednoho dne to dáš. Vždycky mě hodí zpátky, srovná.

A myslím, že se k sobě hodíme i vizuálně. Když mi před rokem přišla nabídka tančit, padl dotaz, jakého bych si typově přála partnera. Plácla jsem, že minulého vítěze Dominika Vodičku po nich chtít asi nemůžu. Na druhé straně se po pauze ozvalo: No dobře, my si s tím poradíme… A na prvním seznámení stál Dominik.

Upřímně, byla jsem ráda. Umí procítit hudbu, za ty dva roky trochu zmužněl, je chlap, žádný klouček. Což potřebuju. I ostatní dvojice se letos povedlo skvěle spárovat.

Nejraději mám na sobě jezdecké rajtky, ale móda mě baví a zajímá. Jen ji neumím využívat. Když mi o něco hodně jde, dostanu trému a obléknu se přímo hrozně, čímž to pokazím hned na startu. Pak vznikají ty strašné fotky v bulváru.

Ale když se dostanete do ruky člověku, který to umí a začne na vás přímo tvořit jako Táňa Kovaříková, to mě šíleně baví.

S Táňou jsme si rychle padly do oka, jsme si v něčem podobné, potřebujeme, aby ty věci byly poctivé a cítily jsme se v nich dobře. Když na mně zkoušela první, zlaté šaty, změnila taktně barvu na černou. Samozřejmě nemůžu tančit pořád v černé, u některých tanců je třeba zářit, hýřit barvami. Tak jsem zvědavá… Je mi už fuk, že se o mně píše jako o břichaté.

Zastupuju ženy s normální postavou. A těším se, že i svoje kila navíc teď uplatním. Je špatně být součástí kyberšikany, kdy někdo hodnotí, jak vypadáte, kolik vážíte, jestli jste přibrala. Kdysi mě to trápilo, neměla jsem nikdy míry 90-60-90 jako Helena Zeťová a Tereza Kerndlová z Black Milk.

Já přitom nebyla tlustá, jen jiná, s jinou postavou. Ale byla jsem z toho v háji, doma jsem brečela, neměla jsem žádné sebevědomí, hrozná doba. Časem se mi podařilo obrnit a tyhle věci už neřešit.

Ale zrovna včera mi Dominik na tréninku řekl: Jsi zhubla, viď? A Dan Bárta nedávno taky utrousil: Seš nějaká pohublá. To potěší vždycky. Pak potkáte na ulici anorektičku a hned jste za svou figuru ráda. Je to o psychice, o duši.

Jsem člověk, který hudbou skutečně žije, a jako každý muzikant mám své představy, na co bych si přála tančit. To je ale naprosto neslučitelné s tím, co vyžaduje ten který druh tance i co je schopný Martin Kumžák se svou kapelou udělat, jak to postavit, aby celek působil kompaktně a bylo to dobré taneční číslo.

V tom jsem byla velmi naivní. Když jsem šla za Dominikem, že vybereme hudbu, přiznal, že už je vybraná. Začal mi ji pouštět a já povídám: Nezlob se, ale to je na mě strašně mainstreamové. Potřebuju mít aspoň něco podle sebe.

Nakonec se to povedlo, propašovala jsem tam pár věcí, které mám ráda, a jen doufám, že se do těch kol dostanu, abych si je mohla zatančit. S výsledkem jsem naprosto spokojená, a to je hlavní. Krajní mez, co ještě akceptuju, pro mne tvoří Céline Dion, kterou jsem paradoxně jako malá holka napodobovala. Dnes je moje vnímání hudby naprosto jiné.

Troufám si tvrdit, že Monkey Business je jedna z mála našich kapel, které jdou po opravdu dobré a trochu složitější hudbě. Svým způsobem alternativci, vycházející z muziky, která byla v 70. a 80. letech pop.

Dnes je popová písnička něco úplně jiného, postrádá kvalitu a jede na model: hlavně se líbit, nebýt náročná a vydělat hromadu peněz. Bohužel. My se inspirujeme v minulosti a používáme současný zvuk.

Jsem vděčná, že mě přibrali do tak úžasné party osobností. Jsme v českém rybníku na malém ostrůvku snad jen s J. A. R., jako zrnka písku. Bez nich bych asi nezpívala, vykašlala bych se na to.

Jako malá jsem toužila být baletka, módní návrhářka, veterinářka. Zpívání byl takový můj dívčí sen, splněný díky Black Milk. Zároveň jsem ztratila hned na začátku iluze, jak to v hudebním průmyslu s nováčky funguje. Šlo o čistě umělý produkt pro výdělky lidí, kteří nás vydávali. Nasypali do nás na startu hromadu peněz a logicky chtěli, aby se to „okotilo“.

Přesto jsme se v tom dokázaly najít a přirozeně sloučit. Nevýhoda byla, že jsme se poznávaly tzv. za pochodu a časem chtěla každá dělat něco jiného. Když jsme po pěti letech skončily, holky vyrazily za sólovými projekty, zatímco já byla dlouho nečitelná.

Potkávala jsem se už s kluky z Mankáčů, kteří mě zásobili úžasnou muzikou a začali mě strkat jiným směrem. Sála jsem jako houba a vybírala, co mě baví.

Objevila jsem třeba tvorbu dvou dívek, které zpívaly v kapele Revolution s Princem. Díky nim jsem našla svůj hudební svět, svět holky, která se cítí spíš jako nezávislá zpěvačka než populární.

Moje první sólová deska Small Monstrosities, kterou jsem dělala s Romanem Holým, je plná coververzí mých oblíbených písniček. Ale druhá, Škrábnutí, už je částečně i moje autorská. A poslední dva roky skládám hlavně vlastní písničky, což mě hrozně naplňuje. A doufám, že za další dva roky nasbírám materiál na třetí desku. Čistě moji.

Měla jsem pauzy. Na druhou stranu je dobré zjistit, že vám jde i něco jiného, a když jde do tuhého, dokážete se uživit i jinou prací, která vás také baví. Celý život se pohybuju kolem koní a moje láska k nim přerostla v touhu studovat veterinu. Jenže to bylo v době rozjezdu Black Milk a nestíhala bych. Tak jsem zvolila jako záplatu zemědělskou fakultu.

Máma je lékařka čili typ „starací“ o lidi, a já jsem typ „starací“ o zvířata. Jednu dobu jsem učila v jezdecké školičce. Ale učila jsem i dětskou hudební přípravku nebo zpěv dospělé. Taky jsem roku 2013 pět měsíců pracovala v drezurní stáji v Německu, s představou, že už nebudu zpívat. Po návratu jsem udělala koncert k tátovým nedožitým sedmdesátinám, ten se povedl. Co dál, jsem ale nevěděla…

Možná bych se vrátila do Německa. A do toho mi do klína spadla Laura. Nečekaně, bez závazného vztahu. Takže bylo jasné, že tu zůstanu. Najednou jsem měla kotvu.

Vyrůstá v ní. Podědila muzikálnost, na sedm let má neuvěřitelný přednes. Vůbec se nestydí, je absolutní komediant, navíc s pohybovými variacemi. Bude to jednou strašné psycho!

Podle toho kdy. Před dvaceti roky jsem měla vše bezvadně naplánované, zažívala lásku, bydlela s přítelem a podle vzoru rodičů jsem se těšila na fungující rodinu, manžela, děti, kterým budu péct na chalupě buchty.

Před deseti lety mi spadl hřebínek, zjistila jsem, že soužití rodičů bylo výjimečné a současný život jde jinudy. Byla jsem zamilovaná, jenže nešťastně. Začala jsem být smutný, temný cynik. To ve mně bohužel trochu zůstalo, ale přidal se humor a nadhled. A jsem ráda, že jsem to náročné období přežila.

K mámě jsme se přestěhovaly kvůli covidu a bez ní si dnes náš život nedovedu představit. Je hezké, že když přijdu z tréninku a máma vidí, že jsem úplně tuhá, řekne: Běž si lehnout, my jdeme na hřiště. Jsme pro sebe takové majáky.

Obě jsme citlivé, vyrveme si srdce a chodíme s ním na dlani, což se do dnešního světa nehodí. Ale jinak jsme úplně jiné, jako dvě věže, ony dva majáky, které se pouze občas střetnou svým světlem. Většinu času koukají na opačnou stranu. Chci o tom zrovna napsat písničku.

Tuhle šly v televizi Petrolejové lampy, kde na začátku hraje táta ženskou – a to jsem úplně já. S mámou nás to fascinovalo. Nejde ale jen o vnější podobu, byli jsme spiklenci. Až na určité vlny v době mé pubertální revolty, kdy mě zajímala docela jiná hudba než jeho, poslouchala jsem černochy, rap a hip hop, což mu přišlo strašně tupé.

Chodila jsem tehdy na Petřín zpívat se dvěma kluky a táta z toho byl dočista na nervy. Takže když vznikly Black Milk, měl radost. Zato když končily, byl s ním velký boj, nechápal, proč to chci opustit. Ale pak se to vyladilo s Mankáči, které měl rád…

Táta mě přivedl ke koním, oba jsme milovali dobré jídlo a rádi vařili. Koukala jsem mu odmalička přes rameno a vzpomínám, jak jsem jednou v neděli vstala dřív a udělala velkou snídani. On vylezl z postele za vůní míchaných vajíček, já sledovala jakoby nic pohádku – a on se nevěřícně zeptal: Tos udělala ty?

Taky jsme rádi nakupovali jídlo a fascinovala nás papírnictví. Tužky, gumy, fixy, notýsky…

Tak to prostě je, nemůžete mít štěstí na všechno! Mám kliku na jiné věci, hlavně na ohromné kolegy a na bezva dceru. Ale na životní partnery, kteří budou oporou a skálou, o niž se občas opřete, budou vás chránit a spoustu věcí za vás vyřeší, aniž byste o tom věděla, na ty kliku nemám. To neznamená, že mě to netrápí a není mi občas smutno, ale srovnala jsem se s tím.

Je fakt, že ženská energie je často přecitlivělá, a když to vynásobíte dvěma, bývá to někdy náročné… Ano, mužská energie Lauře chybí a strašně ji vyhledává. Proto je fajn, že mám spoustu kamarádů a ona tím pádem spoustu strejdů. A ten nejdůležitější člověk, její tatínek, si k ní teď hledá cestu. Je za to moc vděčná a já taky.

Na to asi nedokážu odpovědět. Obecně je pořád záhadou, jak spolu můžou muž a žena vydržet. Obě strany dělají chyby. Až na to někdo přijde, přestanou se psát písničky o nešťastné lásce, zlomených srdcích a depresích. Vím, jaká jsem, a co dokážu nabídnout. A buď to někdo přijme, nebo ne. To znamená i s chybami. Netvrdím ale, že občas nezažívám hezké chvíle…

Když už je člověku s někým dobře, měl by si vážit každé minuty, absolutně si to užít. A čerpat z toho. Hlavně neublížit sobě ani potomkům. Protože kolem mě se dějí ve vztazích hrozné věci!

Velká láska, svatba, děti, faleš, rozvod. Nechci znít utopisticky. Věřím, že nebudu solitér napořád, je mi teprve osmatřicet a mám ráda sdílení, partnerství, žít ve dvou je zkrátka hezčí. Třeba to na mě někde čeká.

Pořád mě láká zemědělství, mám to v sobě a ráda bych si to vyzkoušela, třeba na Šumavě. Láká mě zazpívat si s dobrým bigbandem swingovou muziku. Chtěla bych vydat novou desku. Chtěla bych vydat mraky desek s Monkey Business a modlím se za to, abych s touhle partou brázdila Českem do posledního dechu.

Chci se pořádně naučit na bubny. Přála bych si najít tátův recept na nejlepší vepřová žebra po asijsku. Přála bych si, aby z Laury vyrostla dobrá, správná holka, která nebude tak komplikovaná jako já a nebude se některými věcmi trápit. Tím pádem snad bude mít jednodušší život.