Tereza Brodská: Svoji profesi jsem nikdy moc neřešila. Pro mě je zásadní rodina

Termín rozhovoru jsme domlouvaly dlouho. Znamená to, že máte hodně práce?

Nějak se to teď sešlo. Vrátila jsem se po dvaadvaceti letech do Divadla Ungelt a zároveň v České televizi běží seriál Smysl pro tumor, kde hraju. Novináře to asi trochu zajímá, takže mi teď volají častěji, jenže já dávám rozhovory strašně nerada, vlastně je spíš skoro vůbec nedávám, vy jste výjimka. Možná kvůli tomu působím trochu jako froc, ale to bych nerada.

Před chvílí jsme vás fotili, teď děláme rozhovor a po něm vás čeká představení. Jak se v takové situaci cítíte?

Nejsem ve své komfortní zóně. Když jsem dneska přišla sem do divadla, pohybovalo se tu asi čtyřicet lidí, protože se zrovna něco natáčelo. Nečekala jsem to a úplně mě to rozhodilo. Jsem člověk, který se davů a lidí trochu bojí, možná trpím lehčí sociální fóbií. Jakmile je někde moc lidí, vyvolává to ve mně úzkostné stavy. Navíc mám dneska s sebou psa Konráda, takže jsem trochu nervózní i kvůli němu, aby mu tu nic nechybělo. (odmlčí se) Báro, nevadilo by vám, kdybych si zapálila cigaretu?

Nevadilo. Pomůže vám to zbavit se nervozity?

To nevím. Jsem docela velkej kuřák, vykouřím i deset cigaret denně, ale aspoň nepiju alkohol a taky jsem nikdy nezkusila drogy. Jediná neřest, kterou si držím, jsou ty cigarety. Už se to nejspíš nezmění, za chvilku mi bude šedesát. Kouřit jsem se naučila docela pozdě, asi před deseti lety kvůli natáčení. Hrála jsem v epizodě Chromozom z cyklu Nevinné lži postavu, o níž si režisérka Tereza Kopáčová myslela, že by k ní kouření sedělo. Bránila jsem se, že kouřit neumím, nikdy předtím jsem to pořádně nezkoušela. Jenže Tereza trvala na svým. Tak jsem to zkusila, ze začátku mi sice bylo trochu špatně, ale nakonec jsem se to naučila moc hezky. (směje se)

Zmínila jste, že se ve společnosti cítíte nesvá. Není to při vašem povolání nepraktické?

Trochu jo, ale co se dá dělat? Jsem taková, že trávím čas nejradši doma, mezi svými blízkými. Dá se říct, že jsem trochu asociální. Částečně to může souviset i s věkem, ale je pravda, že večery jsem ráda trávila doma vždycky. Pokud to jinak nejde, nějak se adaptuju a udělám, co je potřeba, třeba jako právě teď. Člověk je velmi adaptabilní.

Je vaše nechuť trávit večery mimo domov příčinou toho, že jste víc než dvacet let nehrála divadlo?

Částečně ano. Když máte večer jít hrát do divadla, máte celý den narušený, nemůžete si ho pořádně užít, vyrazit třeba s rodinou na výlet, protože víte, že večer máte to představení, a jste z toho trochu na trní. Do divadla se sice zároveň těšíte, ale ten den už není úplně volný.

V Ungeltu teď hrajete v inscenaci Nadechnout se života, která měla premiéru před třemi týdny, od té doby jste odehrála několik repríz. Zvykla jste si už na jeviště a diváky?

Zvykám si. Ungelt má jedno specifikum – diváci jsou tu hercům hodně blízko, sedí jen kousek od nás, doslova pár centimetrů. Musím hrát s vědomím, že na mně vidí úplně všechno, i třísku v prstu. A já vidím docela dobře na ně, vnímám každou jejich reakci. Na tu intenzivní blízkost jsem si zatím úplně nezvykla, ale pracuju na tom.

Vnímáte, jaká je ten který večer v sále atmosféra?

To vnímáte strašně silně. Když jsou ti diváci pozorní a jdou s vámi celou tou hrou, dámy třeba i pláčou, je to krásný. Přicházejí pak chvíle, kdy si říkám, že jsem do divadla měla naskočit zpátky dřív než po těch dvaadvaceti letech. V jiném divadle bych už hrát nechtěla, jsem konzervativní a v Ungeltu jsem našla svůj druhý domov.

Co vás přimělo se sem vrátit?

Byli jsme tu před časem s manželem na talk show Rozpravy Milana Heina (principála Divadla Ungelt), já potom zašla ještě do šatny a ucítila tu atmosféru, viděla stůl, u kterého jsem kdysi sedávala, když jsme tu hráli hru Jak vraždili sestru Charlie s Alenou Vránovou. Začala jsem na to vzpomínat, a protože jsem sentimentální, řekla jsem Milanu Heinovi, že bych možná někdy v budoucnu měla chuť se vrátit. Za půl roku mi zavolali, že mají titul Nadechnout se života a že bych hrála s Jitkou Smutnou. V tu chvíli nebylo o čem se rozhodovat, Jitku mám moc ráda.

V České televizi právě běží seriál Smysl pro tumor, v němž hrajete matku těžce nemocného hlavního hrdiny. Umíte si představit, že byste jako matka řešila podobnou situaci, jako řešíte v této roli?

A vy si to, Báro, umíte představit?

Vůbec ne. Ale vy jste herečka, musela jste o tom přemýšlet…

Ano, na tom place se s tím člověk jako herec musí nějak ztotožnit, ale že bych si tu situaci dokázala představit, to ne, držím si určitý distanc. Měla jsem trochu problém s tou figurou, připadala mi exaltovaná, až hysterická. Já taková nejsem, v soukromí se chovám spíš racionálně a pragmaticky, nikdy bych se na jejím místě neodtrhla od rodiny, je to pro mě nepředstavitelné.

Přesto v roli působíte přesvědčivě.

Ta role tak byla napsaná, tak jsem ji musela zahrát, je to moje práce.

Kdysi jste mi říkala, že je vám lékařské prostředí blízké. Bylo pro vás díky tomu natáčení Smyslu pro tumor zajímavější?

Je pravda, že mám v tom prostředí hodně kamarádů lékařů, což je dané i tím, že už devět let pracuji ve správní radě dětské chirurgie v Motole a pořádám k tomu charitativní akce. Jinak je mi ale jedno, v jakém prostředí se seriál odehrává. Zásadní je pro mě scénář a především osobnost režiséra, což byla v tomto případě Tereza Kopáčová, se kterou spolupracuju pravidelně.

Taky jste dříve říkala, že jste hypochondr po tatínkovi. Platí to ještě?

Hypochondr už nejsem. Před dvěma lety jsem měla docela velké zdravotní problémy, musela jsem na operaci, kterou jsem dlouho odkládala, čímž jsem si zadělala na další potíže. Několikrát jsem skončila v nemocnici na kapačkách, bylo mi opravdu zle a nějak jsem při tom všem ztratila sílu na to být hypochondr. Člověk je rychleji unavený a nechce si přidělávat další starosti. Jsou věci, které se stejně nezmění, musíme je přijmout tak, jak jsou.

Možná je to i věkem a tím, že mám vnučku. Jsem babička (rozzáří se), moje pozornost se upíná víc k mým blízkým než ke mně. Té energie už mi tolik nezbývá, chci ji investovat do věcí, které pro mě mají smysl. Na hypochondrii není prostor.

Jaké pro vás je být babičkou?

No úžasný! Dlouho jsem se na to těšila. Jsem ráda, že jsem relativně mladá babička, nemám žádné endoprotézy, takže s vnučkou ještě můžu běhat. Budou jí tři roky a je s ní strašná sranda. Moc se mi líbí, jak ji syn a snacha vychovávají. Není nic, co bych jim vytkla, ale i kdyby něco bylo, tak bych jim to stejně nikdy nevytkla, protože prarodiče rodičům do výchovy nemají mluvit. Myslím si, že kdyby tohle dodržovali všichni prarodiče, byly by vztahy v rodinách mnohem harmoničtější.

Chováte se dnes jako babička jinak, než jak jste se chovala kdysi jako maminka?

Když jsem vychovávala syna, byla jsem víc úzkostná, možná až k neprospěchu věci. Dneska si říkám, že jsem mohla být bezstarostnější a víc si to užívat jako teď. Ale už se stalo a celkově bych řekla, že jsem syna nakonec vychovala moc hezky.

Co všechno s vnučkou podnikáte?

Zrovna včera jsem s ní byla, ale syn se snachou nemají moc rádi, když se o ní v médiích mluví, takže vám víc neřeknu. A hlavně respektuji jejich přání nikde ji neukazovat. Mám pro to pochopení, já syna taky nikdy nikde neukazovala ani jsem ho nebrala na společenské akce. Někdo děti rád ukazuje na sociálních sítích, nic proti tomu nemám, ať si každý dělá, co chce, ale pro mě jsou sociální sítě pořád tenký led.

Ale na Instagramu jste docela aktivní, získala jste už přes sto tisíc sledujících.

No nevím, jsem tam teprve tři roky. Instagram má svůj smysl, když nechcete dávat rozhovory a chcete se k něčemu vyjádřit. Nebo když chcete sdílet informace týkající se charity. Ale abych tam od rána do večera ukazovala, co zrovna dělám, to rozhodně ne. (Do šatny přichází herečka Jitka Smutná, pes Konrád ji vítá hlasitým štěkotem.)

Konráda si do práce berete pravidelně?

Kdepak, mám ho tady v divadle poprvé. Můj muž se o něj dnes nemohl postarat, protože má nějaké povinnosti, a já ho nerada někomu svěřuju. Konrád, to je taková moje životní kapitola, je to pes mého života. Vždycky jsem měla psy, ale k žádnému z nich jsem neměla takový vztah jako ke Konrádovi. Zvířata mám ráda, kdysi jsem dokonce vypomáhala na veterině, protože mě ta práce bavila, ale zároveň jsem to brala tak, že pes je zkrátka pes. Držela jsem si určitou hranici. Jenže před devíti lety přišel Konrád a všechny ty hranice zbořil.

Čím si vás podmanil?

Možná tím, že jak je malej, mám vůči němu ochranitelské sklony. Bereme ho i na dovolenou, protože na hlídání bych ho nikomu nedala. Připouštím, že tohle už není úplně normální, ale nemůžu si pomoct. Nepoletím nikdy do Ameriky nebo na Srí Lanku, pojedu jenom tam, kam s námi může jet nebo letět i Konrád, takže dlouhý let nepřichází v úvahu. Mám pocit, že jsem na něj fixovaná víc než on na mě. Dovolenou bez Konráda bych si neužila. Naštěstí miluje hotelové pokoje a cestování mu nedělá problém, přizpůsobil se našemu stylu a rytmu života.

Až začne představení a vy odejdete na jeviště, bude tady v šatně potichounku čekat?

No toho se teď právě trošku bojím. V tom představení například zvoní zvonek a na to by mohl reagovat štěkáním. Co se dá dělat, jestli začne štěkat, vezmeme to do hry. (směje se)

Zmínila jste, že jste jeden čas vypomáhala v ordinaci veterináře. Chtěla jste si odpočinout od herectví?

Bavilo mě to. Chodila jsem do ordinace ke kamarádovi, který si po revoluci otevřel jednu z prvních veterinárních ordinací v Praze. Zažila jsem tam zajímavé situace nejen z pohledu medicínského, ale i lidského. Mohla jsem pozorovat, jak různí lidé v extrémních situacích reagují. Přišel třeba potetovanej chlap jak hora s pitbulem, a když jsme jeho psovi měli píchnout injekci, tak se úplně složil a rozplakal.

Je tohle práce, kterou byste si uměla představit jako možnou životní náplň místo herectví?

Kdybych se měla ještě jednou v životě rozhodnout, co bych dělala za profesi, dělala bych asi tu veterinu. Protože to je práce, která má smysl. O herectví pořád pochybuju, připadá mi, že se mu přikládá zbytečně velký význam, přitom jsou tady mnohem důležitější profese. Herectví u mě nikdy nebylo na prvním místě. Mým hlavním životním cílem bylo dobře vychovat svoje dítě a to se povedlo. Mám taky radost, že mám vnučku.

Čekáte teď od života ještě něco dalšího nebo už máte takzvaně splněno?

Co jsem chtěla, to se mi povedlo. Jsem ten typ, co žádná velká očekávání a plány nemá, spíš se nechávám překvapovat tím, co život přinese. Jsem otevřená výzvám, jako byl návrat k divadlu. Ale že bych teď stála o nějakou velkou filmovou roli, to vůbec ne. Svoji profesi jsem nikdy moc neřešila a neřeším. Pro mě je zásadní rodina. Herectví dělám, protože mě baví, a taky z toho důvodu, že bohužel nic jiného neumím. Kdybych byla v nějakém oboru dobrá a uživilo mě to, protože člověk se taky musí nějak živit, tak nemám problém s herectvím seknout a dělat něco jiného.

Mrzí vás zpětně, že jste v životě nezvolila jinou profesi?

Mě tyhle věci nemrzí, jsem fatalista. Herectví ke mně přišlo, tak jsem ho celý život dělala a bylo to vlastně hezký, protože jsem poznala spoustu úžasných, kvalitních, zajímavých lidí. Nějak to bylo, nějak to je a člověk s tím nic neudělá. Nejsem ten typ člověka, co si říká – možná kdybych dělala tohle, rozhodla se jinak, bylo by to lepší. Beru jako fakt, že jsem herečka, a musím se s tím nějak popasovat. Když dostanu roli, tak jsem maximalista, snažím se udělat všechno pro to, aby výsledek byl co nejlepší. Obětuju tomu v tu chvíli sice ne všechno, ale skoro všechno.

Když jsme spolu dělaly rozhovor před pár lety, probíraly jsme i váš komplikovaný vztah s maminkou herečkou Janou Brejchovou. Jak je na tom dnes?

V rámci možností to jakž takž jde. Je v léčebně dlouhodobě nemocných a já dělám všechno pro to, aby se jí dostalo té nejlepší péče, měla se dobře a byla spokojená.

Dokážete v téhle situaci, kdy na tom maminka už není zdravotně dobře, najít i něco pozitivního?

Ne, nedokážu. Všichni, kdo mě vychovali, tady už nejsou. Odešel tatínek (herec Vlastimil Brodský), máma Blanka i táta Láďa. (Sestra Jany Brejchové Blanka se svým manželem Terezu vychovávali, běžně o nich mluví jako o rodičích.) Najednou vidíte, že kus toho vašeho života už tady není, odešel s nimi. Vy musíte normálně žít dál, nějak se v té nové životní fázi adaptovat, i když je to smutný. Ale zase mi přišla do života ta vnučka a to je úžasný.

Náš čas téměř vypršel, za chvíli vám začne představení. Chtěla byste ještě něco říct?

Doufám, že jsem vás tím svým povídáním neuvedla do deprese, moc veselé to nebylo, takový je život. Ale víte co? Ono to vlastně v jádru optimistické je, protože já jsem s tím vším relativně smířená.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Ungelt

Může se vám hodit na Zboží.cz: Moje máma Jana Brejchová - Tereza Brodská