Článek
V menších rolích jste se objevila už v řadě filmů, těch novějších a oceňovaných, například ve snímku Já, Olga Hepnarová, a taky v mnoha seriálech. V aktuálním seriálu Zoo na Primě máte ale asi zatím nejvíc epizod. Je to jen dojem, nebo vás v Zoo budeme opravdu vídat častěji?
Všimla jste si správně, v Zoo si zahraju skutečně o něco více než kdy dřív, od května točím zase další díly. Je to menší role dívky z infocentra, jmenuje se Lada. Na první dojem sice může působit jako princezna a její jméno tomu jen nahrává, ale i ona si umí pořádně rýpnout. A to mě baví!
Tuhle příležitost jsem navíc dostala zcela nečekaně, takže o to šťastnější jsem za ni byla. A možná i o to větší jsem ze začátku měla strach, abych to kolegům nekazila.
S Evou Burešovou a Veronikou Freimanovou, které v Zoo hrají, jste se setkaly i ve filmové komedii Ženy a život. Právě jde do kin. Jaká je vaše postava?
Hraju Lucii, kamarádku Anety Krejčíkové. Její sestra je Eva Burešová a jsme takové trio praštěných holek, které si užívají života a do toho řeší zásadní holčičí věci typu muži, móda, kariéra.
Umíte si taky užívat života, nebo jste spíš vážnější povaha?
Rozhodně umím! Ráda se chodím bavit, ale zatím jsem to ještě nikdy nedopracovala k žádnému incidentu se strážníky, jako se to stalo hrdinkám filmu. Zároveň jsem ale člověk, kterému nevadí samota. Myslím, že je ozdravná. V dnešním hlučném světě vlastně i potřebná.
Zmínila jste, že v Zoo jste dostala příležitost nečekaně. O co šlo?
Vždycky jsem doufala, nebo spíš jsem tomu věřila, že filmaři si herce někde všimnou a později ho přizvou ke spolupráci… ale hrozně dlouho se mi nic takového nepoštěstilo. Jenže taková věc se asi uděje, jen když na to člověk ani nepomyslí.
Ivana Jirešová prací a jógou léčí bolesti duše
Na Primě jim zkrátka nečekaně vypadla z natáčení herečka kvůli covidu a já jsem měla to obrovské štěstí, že jsem zrovna neměla domluveno nic jiného. Většinou to je totiž naopak a já pak o možnou spolupráci přijdu. Jsem totiž ten typ člověka, který když už něco jednou slíbí, tak to také hodlá dodržet, ačkoli se tím připraví o další příležitost.
Nejdřív jste šla studovat na vysokou školu jiné obory než herectví, takže jste se k profesi propracovávala delší dobu. Řekla byste tedy o sobě, že jste trpělivá?
Tak to vůbec ne! Já jsem strašlivě netrpělivá. Vzhledem k tomu jsem si nakonec opravdu nezvolila nejlepší povolání, protože herec musí čekat na příležitost… A když ke mně žádná nepřichází, občas i panikařím. Vždycky jsem ráda, když před sebou mám konkrétní projekt, když vím, co mě v následujících měsících čeká.
Seriál Bohéma (2017) se volně inspiroval osudy českých filmařů a herců v období protektorátu. A protože Tereza filmy pro pamětníky miluje, příležitost účastnit se natáčení v malé roli ji zvlášť těšila.
Proč jste tedy šla studovat nejdřív něco jiného, když vám dnes herectví stojí za občasnou paniku?
V té době jsem měla možnost se hodně herecky vyřádit v orlickoústeckém Divadelním spolku Vicena, a tak jsem neměla potřebu jít herectví ještě studovat. Navíc mě bavila spousta dalších oborů, mnohé po finanční stránce taky nabízejí do budoucna větší perspektivu… Nakonec jsem si vybrala jazykovou a literární kulturu a pak ještě management v kultuře.
Takže to byla také praktická volba z rozumu, ale přece jen nebyla od herectví až tak daleko.
Čím víc jsem se vzdalovala od domova a nezbýval mi už čas na ochotničení, tím víc mě to k herectví táhlo. Jednak jsem se chtěla víc přiblížit profesionálnímu divadlu, ale taky si zkusit i práci před kamerou. A tak jsem se nakonec rozhodla zkusit štěstí na Vyšší odborné škole herecké – a ono mi to vyšlo.
Pokud jde o divadlo, hostujete například v kladenském nebo mladoboleslavském…
…a měla jsem příležitost hrát i v pardubickém, kde byla opravdu mimořádně skvělá atmosféra. Východní Čechy jsou kulturní kraj, lidé jsou tam zvyklí hodně chodit do divadla, působí tam i spousta ochotnických souborů. Ale i v Kladně či Mladé Boleslavi, což jsou spíše průmyslová města, je znát, že tamní divadla mají své věrné publikum.
Jsem velká milovnice filmů pro pamětníky, tím pádem i prvorepublikových filmových hvězd
Být na volné noze vám ale moc jistoty do života asi také nepřidá.
To ne, a s covidem se to ještě prohloubilo. Například na podzim v roce 2020 chystalo mladoboleslavské divadlo hru o Adině Mandlové, která se v Boleslavi narodila. Hraju její nejmladší alter ego.
Týden před premiérou ale přišel lockdown, a Adina se tak svého prvního uvedení před diváky nedočkala.
„V hereckém povolání je člověk hodně závislý na druhých a sám všechno ovlivnit nemůže,“ říká Tereza.
Náhradní termín se kvůli pandemii neustále oddaloval, a nakonec do toho všeho zasáhla příroda, protože kolegyně, které hrají její starší alter ega, během pandemie otěhotněly. Z Adiny se tak stala Šípková Růženka. Z dlouhého spánku by se měla konečně probudit letos v září, kdy je naplánovaný snad už definitivní termín premiéry.
Přišla jste díky té hře na něco, pokud jde o Adinu? Prvorepublikové filmy mají přece jen spíš starší diváky, a ti mladší mají většinou i jiné zájmy než život tehdejších hvězd.
Na zahajovací zkoušce jsem asi musela na kolegy působit jako přemotivovaná šprtka, protože jsem znala její život i filmografii od A do Z, a ve svém nadšení jsem se pak nebála své vědomosti použít. (směje se)
Já jsem ale jen velká milovnice filmů pro pamětníky, tím pádem i tehdejších filmových hvězd, a proto jsem o nich už na základce hltala veškerou dostupnou literaturu nebo televizní dokumenty.
Uvědomila jsem si, že jsem maximalistka, a proto občas chci něco tak moc, až je to ke škodě věci
Během druhého lockdownu jsem pak spíš začala celkově přemýšlet o hereckém povolání, než že bych se v myšlenkách vracela k odloženému představení.
K čemu jste došla?
Nevím, jak to nejlíp zformulovat… Do té doby jsem na takové myšlenky vlastně neměla čas. Najednou jsem ho měla spoustu, a tak jsem se začala zabývat tím, jestli jsem herectví vůbec hodna a podobně.
Táňa Pauhofová: Jsem dost dobrá manželka
To povolání mě pořád drží a chci se mu věnovat, ale dnes už asi v té touze nejsem tak urputná jako dřív. Uvědomila jsem si, že jsem maximalistka, a proto občas něco chci tak moc, až je to ke škodě věci. Teď tomu tedy nechávám spíš volný průběh. V hereckém povolání je člověk hodně závislý na druhých a sám všechno ovlivnit nemůže.
Myslíte, že jste urputná? Vždyť ten pocit tlaku může vznikat spíš z toho, že pracujete v obrovské nejistotě. Zdá se mi, že jste naopak docela statečná.
To mi říká moje maminka… Na jednu stranu mě podporuje a oceňuje, že mám vytrvalost jít si za svým, na druhou občas přizná, že se jí zdá, že přešlapuju na místě, protože moji vrstevníci už začínají ve svých profesích něčeho dosahovat a já bych přece mohla pracovat i v jiných oborech.
Opět v dobovém kostýmu. Jako herečka Sophie Körner v příběhu nazvaném Básník hrůzy, který je součástí dvanáctidílného cyklu hraných dokumentů Osudové lásky.
Pro mladého herce je ale asi docela těžké získat stálé angažmá v divadle. Nebo se mýlím?
Určitě nejsem typ, který by se angažmá vyhýbal. Když je herec stálým členem souboru, tak většinou projde všemi typy postav a také žánry, ve kterých si nemusí být vždy stoprocentně jistý a které by si na volné noze nejspíš nikdy nemohl vyzkoušet. Takže mu to herecky pomůže. Zatím se mi ale bohužel nepoštěstilo.
Loni jsem během rozhovoru s mladým hercem Štěpánem Tučkem získala dojem, že divadelní angažmá je vzácná příležitost, kterou je potřeba chytit za pačesy. On kvůli němu totiž dokonce přerušil studium.
Přesně tak. Mně se ale bohužel stává, že divadlo hledá „mladou holčinu“, tedy někoho, kdo zrovna skončil konzervatoř, anebo DAMU…
…takže chtějí mladou herečku kvůli určitému typu rolí? Vždyť vám bych tu blížící se třicítku nehádala.
To slýchám často, ale z toho plyne takový můj věčný boj. Sice bych se do takových rolí typově hodila, ale ono se zřejmě i předpokládá, že vzhledem ke svému věku budu chtít brzy rodinu.
Jenže co když herečka ve třiceti letech rodinu ještě neplánuje, nebo ji třeba vůbec nechce mít, nebo dokonce ani nemůže? Na jednu stranu takovým úvahám rozumím, protože divadla potřebují mít u herce nějakou perspektivu, ale na druhou stranu mě to už trošku irituje. Hlavně je mi ale líto, že kvůli tomu zřejmě i přicházím o nějaké šance. I když rodinu zatím opravdu neplánuju.
O tom bývá těžké někoho přesvědčit. Nepomohla by vám v tom aspoň nějaká „diplomacie“?
To nevím, možná ano, ale tohle já neumím. Jsem spíš typ člověka „co na srdci, to na jazyku“. A uznávám, že někdy se kvůli tomu můžu někomu zdát i prostořeká. (směje se)
Štěpánka Fingerhutová: Nesla jsem špatně, když mi lidi nadávali
Například?
Třeba když se mě někdo po představení, které jsme právě viděli, zeptá na můj názor. Řeknu, co se mi líbilo i co nelíbilo, prostě pravdu, žádné výmluvy si nevymýšlím. Milejší je mi otevřenost a přímost. Samozřejmě i od druhých směrem ke mně. Jsem ráda za každou kritickou připomínku.
A když náhodou nějakou dobu žádné nepřicházejí, znervózním a znejistí mě to. Takže já se na ně přímo těším!
Přinesl vám covid i něco pozitivního? Tedy kromě role v seriálu Zoo.
Začala jsem hodně chodit. V prvních chvílích vlastně jen proto, že jsem nemohla pracovat. Byla jsem docela naštvaná, takže jsem vyrazila rázně do ulic. Brzy se mi to ale zalíbilo, protože v prázdných ulicích vnímáte město úplně jinak, než když někam spěcháte společně s davem, a tak jsem i trochu zpomalila.
Člověk v prázdném městě najednou cítí i jinou energii. Nevím, jak přesněji to říct, nejsem zas až tak duchovně laděná osoba. Prostě ty ulice a budovy jinak dýchají.
Pandemie, zdá se, snad už končí, ale ta potřeba hodně chodit mi po ní už zůstala.