Tereza Bebarová: Jsem hrdá, že mě i rodilí Ukrajinci chválí za přízvuk

„Kladná hrdinka to zrovna není,“ říká například o své poslední filmové roli v novém českém filmu Doktor od jezera Hrochů. „Je to taková řekněme kravička, která se svou matkou tvoří podobný tým jako Marfuša a její matka z populární pohádky Mrazík,“ říká drobná blondýnka, která se herectví věnuje už od puberty.

Do kavárny svého domovského divadla Na Fidlovačce nakráčela s malým zpožděním, zato s lahví sektu v ruce. „Od fanouška,“ vysvětluje s úsměvem a dodává, že podobný dárek dostala poprvé. O to větší z něj má radost.

Na natáčení s režisérem Troškou vzpomíná ráda, i když si z něj odnesla ohromné modřiny.

„Zmlátila mě Adéla Gondíková,“ přiznává. „V rámci role, pochopitelně. No vždyť jí v tom filmu zahýbám s manželem! Tak měla právo mě seřezat bičíkem, ne? Poradila jsem jí, ať si nebere servítky a klidně přitlačí, aby to vypadalo věrohodně. Jenže Adéla mě poslechla a mně pak naskočila taková jelita, že jsem jenom zírala. Neměla jsem totiž punčocháče. Ale co by člověk neudělal pro umění, že?“ směje se, ostatně jako po většinu našeho rozhovoru. Na závěr dokonce tak, že nemohla přestat. Stává se jí to i na jevišti?

„Stalo se nám třeba s kolegou Petrem Rychlým, že jsme se smáli tak, až nám tekly slzy. Naštěstí se diváci smáli taky. On český divák má odbourání na jevišti docela rád. Nesmí ale poznat, že je nahrané, a nemělo by se to stát ve vážnějším kuse. Ptala jsem se svého seriálového bratra z Ulice Saši Minajeva, jak je to s tímhle třeba v Rusku.

Dozvěděla jsem se, že tam je to nepřípustné a považují to za naprostou urážku diváka.“

Zatnout zuby musí leckdy i u postelových scén. „Když roli, kde je taková scéna předepsaná, vezmete, není už kam couvnout. Nikdy dopředu úplně přesně nevíte, co se z toho vyvine. Někoho napadne, že peřinu je třeba víc poodrhnout, a točí se znova. V Americe je ve smlouvě dopodrobna popsáno, co všechno z intimních oblastí kamera uvidí. U nás to tak nechodí. A tak to beru jako lehkou prostituci v rámci povolání. Ale na vyložený průšvih jsem zatím nenarazila.“

Její přítel, scenárista Ivan Kotmel je prý s jejími choulostivými scénami poměrně vyrovnaný. „I když zrovna nejásá. Pokud vidí, že já jsem s takovým natáčením v pohodě, bere to líp. Ale já to většinou dost prožívám. Nahaté scény bych si představovala tak, jak mi to jednou vyprávěla Ljuba Krbová.

Točila intimní scénu s Josefem Abrhámem v Menzelově Konci starých časů. Režisér ji pak požádal, jestli by se scéna mohla přetočit, aby přece jen bylo vidět něco víc. Koupil k tomu šampaňské a z celého natáčení udělal hezký den. Pak se jí ještě ve střižně ptal, jestli se to i jí líbí. Tomu říkám citlivý přístup!“

Se svým přítelem Ivanem Kotmelem žije už sedmnáct let. Seznámili se ještě za studií v Ostravě, kde on studoval loutkoherectví a ona činohru. Byl její první láskou. „Ano, je to romantické,“ přiznává. „Ale my si opravdu skvěle rozumíme. Díky Ivanovi jsem sebrala odvahu a přesídlila do Prahy. Sama bych se k tomu asi neodhodlala.“

V Ostravě, kde vyrůstala, hrála divadlo už od svých šestnácti a byla tam spokojená. „Moji rodiče pěkně zpívají, ale umělecké sklony nemá nikdo. Já nějak věděla už od dětství, že herectví je moje cesta, ale moc jsem nečekala, že se to fakt podaří. Za to moje babička, ta vždycky říkala, že ze mě může být snad jedině herečka!“

Úspěšně absolvovala ostravskou konzervatoř, kde byl jejím spolužákem třeba showman Michal Kavalčík, známý jako Ruda z Ostravy. Tři roky po škole hrála v moravskoslezském divadle. Pak přišel její přítel s nápadem přestěhovat se do Prahy. „Byl to pro mě velký svět!“ vzpomíná. „Vytoužené místo, ze kterého jsem ale měla trochu strach.“

Nejprve zkusila několik hereckých konkurzů. Bezúspěšně. Už se duševně připravovala na to, že bude pracovat někde v kanceláři či v grafickém studiu. A pak přišla šance.

Práci v tehdy ještě nedostavěném divadle Na Fidlovačce jí nabídl režisér Juraj Deák, který ji znal už z Ostravy. „Jsem mu dodnes vděčná. Začátky však nebyly jednoduché. Nebylo výjimkou, že jsem na zkoušky do Prahy jezdila z Ostravy na otočku.“ Pendolino tehdy ještě nejezdilo a trasa Praha–Ostrava trvala vlakem i pět hodin.

Když ji tehdy v roce 1998 přijímali, trochu se jí třásla kolena. V porotě seděl Petr Haničinec, Milena Dvorská, Eliška Balzerová i její nynější šéf Tomáš Töpfer. Ten se drobné a tehdy ne příliš výrazné holky nezalekl a rozpoznal v ní veliký talent. Tereza na něj dodnes nedá dopustit.

„Umí být i přísný, ale jinak je to skvělý šéf. On je takový sociální kapitalista,“ shrnuje svou zkušenost. „Dává šanci mnohým projektům, které nejsou komerční. Jsme takřka sousedé, takže mě i dost často sveze z představení.“ Práce v soukromém divadle ji naučila ještě jedné věci: šetřit. „Když vidím, jak se plýtvá ve státním!“ skoro lomí rukama. „Tady, Na Fidlovačce, po sobě zhasínám pokaždé, když jdu z toalety.“

Divadlo jí nabídlo mnoho krásných rolí. Za Fanny z muzikálu Funny Girl získala dokonce cenu Thálie 2005. Kromě herectví se věnuje také dabingu. Za dabing Angeliny Jolie ve filmu Sedmý hřích zase dostala Cenu Františka Filipovského.

Ukrajinku Světlanu Lisečko hraje v seriálu Ulice už pátým rokem. Původně ji měla hrát rodilá Ukrajinka, ale protože ta byla zároveň baletkou na scéně Národního divadla, musela roli odříct. „A tak jsem ji získala já. Musím říct, že jsem docela hrdá na to, že i rodilí Ukrajinci mě chválí za ukrajinský přízvuk. S ním si ráda hraju.“ Lidé si ji pamatují právě jako Ukrajinku s přízvukem a často musí vysvětlovat, že je rodilá Češka jako poleno.

Napodobovat různé jazyky ji baví. „Mám na ně dobrý sluch. Hrála jsem už i Maďarku, a tehdy jsem maďarský přízvuk konzultovala s režisérem Jurajem Deákem, jehož rodiče jsou Maďaři. Myslím, že bych dokázala napodobit mnoho jazyků. Klidně bych se na tyto role specializovala."

Možná to souvisí s tím, že má hudební sluch. Ale o dráze zpěvačky neuvažovala. Jako dítě se sice věnovala hudbě i baletu, ale ani v jednom z oborů se necítila tak dobrá, aby mu propadla zcela.

„Chodila jsem na hodiny operního zpěvu, baví mě to. Jsem docela slušný amatér. Možná, že vystupovat s nějakým operním či operetním repertoárem by mě bavilo, takže kdo ví,“ naznačuje tajemně. Na hodinách zpěvu přezpívala celou Rusalku od začátku do konce a zažívala u toho slastné pocity. „Když mi tón rezonoval v lebce, byla jsem fakt šťastná. Ráda se také dívám na opery, doma jich mám slušnou sbírku.“

Že skončí ve škatulce jako „ta z Ukrajiny“, se však nebojí. „Až Světlana v Ulici skončí, za půl roku si na ni nikdo nevzpomene.“ Práce v nekonečném seriálu ji naučila definitivně se zbavit trémy i nebát se kamery. „Je to stálá práce a jsem za ni ráda. Zvlášť pokud člověk splácí hypotéku,“ dodává s humorem.

Přiznává, že praktickému uvažování ji naučili rodiče a dnes je ráda, že si umí například ohlídat, co bude stát ve smlouvě.

„Nejsem snílek. I když trocha lehkosti také není na škodu,“ připouští. „Té se právě učím, aby život nebyl jen samá povinnost.“ Praktické činnosti ráda nechává na svém partnerovi. „Ty jsi tak užitečný tvor,“ říká mu, když něco opraví. „Naplňuje mě to ohromnou radostí. Nechápu ty ženy, co chtějí být za každou cenu samostatné a nenechají si od muže pomoct. Mně by to hrozně chybělo.“

Baví je pracovat společně. Teď zrovna upravují dialogy pro dabing. „Ivan pro mě napsal i divadelní hru, ale zatím na ni není čas.

Hru teď píše i ona. „Je to humorný pohled do prázdnoty našich tužeb a přání. Vše, čím se v životě zabýváme, je vlastně velmi prázdné. A to je velmi komické. Svět je plný šidítek, ve kterých hledáme štěstí. Po něčem toužíme, pak si to splníme, a stejně nejsme šťastni. Lidé se do morku kostí hádají o něco, co je bezvýznamné. Ale nechci nikoho odsuzovat, jen ukázat.“