Tenistka Andrea Hlaváčková: Bez rodičů za zády by to určitě nešlo

Tatínek hrál tenis, ale především také moje o pět let starší sestra Jana, kterou jsem odmala napodobovala. Místo na hřiště jsem tak chodila za ní na tenisové kurty a sbírala jí míčky, a jakmile mi ve třech letech dali do ruky raketu, začala jsem už sama hrát na zdi. Tenis byla tedy velmi přirozená volba. K tomu jsem ale ještě do 11 let dělala krasobruslení, které mě moc bavilo, ale tehdy pro něj nebyly u nás dobré podmínky. Tenis tedy nakonec vyhrál.

Myslím si, že kdyby mě tenkrát rodiče nenutili, tak bych určitě nebyla tam, kde jsem dnes. Přijde mi, že je naprosto normální, že malým dětem se často nechce na trénink a raději by si šly hrát tzv. za zeď. Alespoň tak jsme tomu říkali u nás v Plzni. Moc ráda vzpomínám, jak jsme hned po trénincích odbíhali na pískoviště či za zeď nebo na zeď a neustále si na něco hráli. Ten trénink byl pro nás v podstatě takové vyrušení ze hry. Postupně mě sice začal tenis víc a víc bavit, ale vždycky tam museli být rodiče tzv. za zády, jinak by to určitě nešlo.

Asi ano, ale až kolem puberty. Do té doby jsem měla kamarády hlavně na tenise, takže jsem ani nic jiného neznala. Až kolem těch patnácti šestnácti se člověku otevřel svět a začal víc vnímat lidi i mimo tenis, kteří navíc neustále někam chodili po škole, ale i večer na nejrůznější akce. A já nikdy nemohla. Moc dobře jsem tedy

pocítila, jak ztrácím kontakt, už jen proto, že jsem minimálně doma. Nepředstavitelné bylo i zkoordinovat čas, abych mohla jít na rande. V ten okamžik jsem těm ostatním dětem opravdu chvíli záviděla. Naštěstí jsem si ale potom uvědomila, že do budoucna pro mne bude lepší, když budu dobrá v tenise, než když budu jednou z nich.

Ano, kolem šestnácti jsem měla podobné myšlenky, ale nešlo o to, úplně skoncovat s tenisem, jako že bych si udělala chvilku pauzu, kdy bych nemusela dělat všechny ty věci s tenisem spjaté. Tenkrát mi na to táta řekl: To samozřejmě můžeš. Což mě natolik překvapilo, že může být tak lehké s tím vším skoncovat, že jsem si řekla: Tak to tedy ne. Kdo by za to co dal, kdyby měl ty podmínky, které mi rodiče umožnili. Takové štěstí jednoduše nemá skoro nikdo, takže jsem si pomyslela, že to všechno

prostě nemůžu zahodit.

Ve škole jsem si sama nasadila dost vysokou laťku, hodně jsem se stresovala, v tomto ohledu už na mě rodiče být přísní nemuseli. V tenise to bylo jiné. Tam na mě maminka byla vždy hodně přísná. A je i doteď, takový ten „tenisový“ rodič, i když už je to výrazně lepší, ale bez toho to bohužel taky nejde. Tatínek je ten, kdo tomu víc

rozumí, chápe úspěchy i neúspěchy nebo slabé chvilky a je celkově větší kliďas.

U babičky a dědečka. Pivovarnický dědeček se mi hodně věnoval, stejně jako druhý dědeček, přesto jsem s ním byla nejraději.

Domů. Bohužel je to tak, že se sem vracím. Doma jsem ale ze všeho nejraději.

Moc ráda jdu na večeři s kamarádkami. Už to není žádné do ranních hodin, jelikož některé už mají děti anebo jsou vdané. Takže si víceméně povídáme o plenkách a manželech, partnerech či snoubencích. Já se sice na nic takového zatím nechystám, kromě toho, že jsem čerstvě zasnoubená, ale mám tahle setkání moc ráda. Nebo si jdeme sednout do restaurace k mé nejlepší kamarádce, kde vždy posedíme u vína, ovšem nejpozději v půl dvanácté jdeme domů.

Včera jsem se zrovna bavila s jedním zdejším kuchařem, že dělá také kurzy vaření, a tak to bych jednou chtěla skutečně zkusit. Vařit neumím, tedy kromě přípravy salátů, těstovin či kuřete, což ale není skutečné vaření. Toužím to umět, protože mám jídlo opravdu moc ráda. V tenisovém světě se mi všichni smějí, mě totiž vždy strašně moc zajímá, kam půjdeme na oběd, večeři a co bude konkrétně k jídlu, zatímco ostatním je to v podstatě jedno. Jídlo je pro mě prostě důležité.

České kuchyni a na cestách italské kuchyni. Miluji italské předkrmy a pak také japonskou kuchyni v podobě sushi. Když ale přijedu domů a babička mi udělá segedín anebo ovocné knedlíky, tak to je prostě úplně nejvíc.

Tím, že jsem vyrůstala v pivovarnické rodině, jsem měla samozřejmě odmala možnost ochutnávat pivo. Teď si jej dávám občas při turnajích – malé pivo, abych dobře spala, a navíc jde o dobrý doplněk minerálů a béčka. Víno si taky občas dám, ale spíše bílé a sladké.

Zrovna jsme se s přítelem domluvili, že to necháme asi až na rok 2016. Protože se mi svatbu teď v sezóně nechce úplně řešit. Navíc neplánuji ještě konec kariéry, abych se například poté přestěhovala k partnerovi. Proto s tím vším nechci spěchat. Pokud navíc vyjde olympiáda v Riu, pak se bude muset svatba odložit i na později.

Přítel je napůl Belgičan, což je podle mého dobře – jelikož Italové jsou více dramatičtí, neustále rozhazují rukama a snižují či zvyšují hlas, což já nemusím. I když se mi partnerův temperament líbí. Fabrizia spíš považuji za takového univerzálního cizince, protože dlouho žije v Americe. Je komunikativní, velmi otevřený a pozitivní, což mi u Čechů trošku chybí. Dost často to vnímám i u českých fanoušků, kteří se hodně stydí. Přitom mají možnost nás potkat jednou za čas, a vůbec toho nevyužijí, bojí se nás na cokoli zeptat, často jen tak stojí a dívají se. S čímž se v zahraničí moc nesetkáte. Pravděpodobně je ostýchavost dána i dobou, která tu dlouho byla, kdy lidé nechtěli vystupovat z davu, snad se to ale s novou generací změní.

Já bych chtěla zůstat v Evropě, tak abych mohla sednout do auta a dojet domů do Čech, případně absolvovat velmi krátký let. Protože mám tady rodinu i přátele, a až jednou budu mít třeba děti, tak bych chtěla, aby s nimi měly stále kontakt. Přítel má také rodinu v Evropě, tudíž moc doufám, že ho sem z té Ameriky jednou dostanu.

Určitě mediální aktivity v Česku, moc by mě bavilo dělat na nějakých projektech v televizi spjatých s tenisem, případně komentovat turnaje apod. Zároveň bych se asi věnovala i více svému nadačnímu fondu, i když už teď si myslím, že v rámci možností dělám maximum.

Chtěla bych se dostat na turnaj mistryň do Singapuru a pak na olympiádu do Ria. Po Londýně jsem s tím už vůbec nepočítala. Tehdy jsem si říkala – vždyť nám bude už třicet let, ale čím víc se turnaj blíží, tím roste chuť, i když teď to stále ještě za svůj cíl nepovažuji. Teď je pro mě stále aktuální Masters příští rok a užít si rok 2015 ve zdraví, což je pro nás sportovce největší štěstí.

Ano, to vím naprosto přesně. Na Novém Zélandu, a bude to noc před mým prvním zápasem nové sezóny, takže půjde o velmi sporé slavení, navíc s posunem času. Půjdu tedy brzy spát a pak se možná probudím kvůli ohňostrojům o půlnoci, ale rozhodně to nebude žádný bujarý večírek.