Článek
Před čtvrt rokem se ze svého postu zpravodaje České televize v USA vrátil, aby se stal už podruhé šéfem její zahraniční redakce. Poprvé si to vyzkoušel už před deseti lety, ve svých šestadvaceti, ještě předtím, než ho proslavil pobyt v iráckém zajetí.
Od té doby se však mnohé změnilo: oženil se se svou tehdejší přítelkyní, zpravodajkou České televize v Bratislavě Anettou Petrovičovou, stal se otcem tří dětí a rozhodl se, že už nebude tolik riskovat. I když, kdo ví… Možná, až si odpočine, začnou mu mezní situace vyplavující adrenalin chybět.
S přítelkyní (dnes už manželkou) Anettou Petrovičovou po svém příletu z iráckého zajetí na jaře 2004.
„Ze všech jsem naštěstí vyvázl bez škrábnutí, ale doma se už ptají, jak dlouho chci osud pokoušet, že i kočka má jenom sedm životů,“ říká novinář, kterému šlo o krk hlavně během válečných konfliktů v Afghánistánu a v Iráku. Během svého pobytu v USA byl svědkem několika přírodních katastrof a několikrát navštívil i zemětřesením postižené Haiti.
Teď sedí v teple a v suchu své kanceláře, pojídá turecký med, který přivezli kolegové ze Sýrie zmítané občanskou válkou, a zatím to nevypadá, že by se mu po práci v terénu stýskalo.
Dcera si myslela, že jsem cizí
„Ještě si to spíš užívám, protože navzdory tomu, že jsem 24 hodin denně na telefonu, mám určitý pracovní rytmus. Nejsem v permanentní pohotovosti, kdy člověk neví, jestli se zrovna nestane něco v Los Angeles, musí přemýšlet na několika úrovních, co právě stříhá, co píše, co domlouvá."
"V Americe jsem neměl chvilku klidu. Když jsem o víkendech houpal děti na hřišti, vyřizoval jsem při tom pracovní telefonáty. A stávalo se, že za pár hodin jsem sedal do taxíku a jel na letiště,“ popisuje své vytížení, do kterého skočil rovnýma nohama hned po svém příjezdu v srpnu 2008.
Půl roku před prezidentskými volbami tehdy Ameriku postihly dva nejstrašnější hurikány za posledních deset let. Kvůli jednomu z nich se muselo vyklidit celé New Orleans. Do toho začaly stranické sjezdy a v září finanční krize.
„Byl jsem samozřejmě připravený, že budu dělat, ale na začátek to byl šok. Domů jsem se kolikrát dostal až po čtrnácti dnech nebo po třech nedělích, takže moje několikaměsíční dcera začala plakat, když jsem ji vzal na ruce, protože mě prostě neznala,“ vzpomíná Michal Kubal.
U manželky, která je z branže, pochopení našel, takže jim během pobytu v USA k dceři Zoje, které bude v květnu pět, přibyli ještě o dva roky mladší Kryštof a Šimon, který v lednu oslavil první narozeniny. Pod vlivem narození vlastních potomků i otrlý válečný zpravodaj přiznává, že se přeladil na citlivější strunu. Pohled na sirotky v krizových oblastech už nebere jenom jako logickou součást utrpení, o němž má s odstupem natáčet.
Po zemětřesení na Haiti viděl poprvé v životě zlomené lidi, jak mezi troskami a mrtvolami chodí odnikud nikam.
„Místo holčičky, která pláče, že chce maminku, která už nikdy nepřijde, si teď můžu dosadit svou stejně starou dceru. Vím, že sirotci na Haiti to zkrátka nemají lehké, takže si dokážu představit, co to děvčátko asi čeká. A nemyslím si, že je to špatně. Myslím, že to mé práci dává nový, procítěnější rozměr.“
Málem si odskočil pro smrt
Když se ho ptám na práci v USA, neví, jakou akci by zmínil dřív. Každopádně mu nejvíc vyhovovala pestrost, která ho jeden den v obleku poslala mezi senátory a další den v kapsáčích natáčet následky hurikánu. Byl ale i u řady dalších událostí, které hýbaly světem.
„Jako jeden z prvních novinářů jsem na vlastní oči viděl člověka, který je obviněn z toho, že zorganizoval 11. září, několikrát jsme se otočili na Haiti, monitorovali jsme všechny přírodní katastrofy včetně ropné havárie v Mexickém zálivu. Taky jsem si na tři týdny odskočil s americkými vojáky do Afghánistánu,“ aspoň některé ze svých zážitků.
To se mu také mohlo stát osudným, jak později zjistil. Ačkoliv už měl v té době rodinu se dvěma malými dětmi, nedalo mu to a do jedné z nejnebezpečnějších oblastí světa, jihoafghánského Kandaháru, kde se zrodil Tálibán, odcestoval. „Měl jsem pro to dost silný argument: je to zkrátka moje práce a cítím, že to ke mně patří, takže si občas takové okamžiky potřebuju odžít. Kdybych nejel já, jel by tam někdo jiný,“ říká bez obalu.
„Žili jsme v malém táboře a chodili jsme s vojáky na hlídky. Jednou, asi třicet metrů od nás, vybuchla pod vojákem nastražená mina, která ho přetrhla vejpůl. Předtím nás napadl Tálibán a začala přestřelka. Na přistávající americký vrtulník začali místní pálit z těžších zbraní, a když Američani nakonec zavolali stíhačky, bylo to dost divoké. Ujít několik set metrů zpátky na základnu byla skutečně drsná představa, protože po cestě byly určitě nastraženy další miny. V tu chvíli jsem si říkal, jestli už to není příliš.“
Jako válečný zpravodaj v provizorních podmínkách v Bagdádu.
Největší hrůzy, o kterých informoval, však zažil na Haiti. S kameramanem Petrem Klímou natáčeli mrtvoly, které bagr přemisťuje na náklaďák, masové hroby nebo porod mrtvého dítěte. Nehlodalo v něm svědomí, jestli se nepřiživuje na neštěstí druhých?
„Kdybychom o tom neinformovali, nikdy by nepřijela žádná humanitární organizace, nikdy by se u nás neposbíraly ty milióny. Samozřejmě tato otázka přicházela s časem, kdy místní už byli naštvaní: Vy se nás pořád na něco ptáte, my vám odpovídáme, ale kde je pomoc? Bylo složitější jim vysvětlit, že to bude nějakou chvíli trvat.“
O pravidlech se nediskutuje
Ale zpátky do USA. Michal Kubal žil s rodinou v pronajatém domě ve čtvrti Washingtonu jménem Georgetown. V přízemí měl kancelář s provizorním studiem, odkud vysílal některé přímé vstupy. Nahoře obývala rodina byt se třemi menšími pokoji, kuchyní a obývákem. „To byl vlastně opravdový začátek našeho společného života, protože předtím jsme měli se ženou kvůli práci spíš korespondenční vztah a vídali jsme se hlavně o víkendech.“
Za oceán dorazili v době, kdy dceři bylo deset týdnů. Do Česka se ale pravidelně vraceli, z toho dvakrát kvůli porodu. Kdyby děti přišly na svět v zámoří, automaticky by získaly americké občanství. Zvítězila ale důvěra v české zdravotnictví. „Všechny naše děti se narodily v Podolí,“ usmívá se trojnásobný otec a dodává: „Snad kluci jednou nebudou litovat, že z nich nejsou Američani.“
USA si pochvaluje jako místo příjemné pro život, kam by se dalo v případě nutnosti emigrovat. „Ta země je postavená tak, aby se v ní dobře žilo, aby všechno fungovalo a lidem zbytečně nekomplikovalo život. Například je všude dostatek parkovacích míst, protože auta jsou tu hlavním dopravním prostředkem. Ale přece jenom, doma je jinde."
Natáčení ve věznici Guantanamo patřilo mezi akce, na které se nezapomíná.
"Nehledě na to, že se v Americe musíte podřídit pravidlům, která Středoevropan kolikrát nepochopí, obtěžují ho, ale pokud tam chce žít, musí se s nimi prostě smířit a nediskutovat."
"Musí přijmout třeba to, že děti jakéhokoli věku a pohlaví musí mít plavky, holčičky navíc vždycky se zakrytým vrškem. Říkám si, že je to možná daň za to, že tak velká společnost, na tři sta miliónů lidí z různých koutů světa, dokáže jednotně fungovat. Základní lidské svobody nikdo nezpochybňuje, ale ve chvíli, kdy porušíte z českého pohledu bagatelní pravidlo, musíte nést následky.“
Ví, že může být i hůř
Práce televizního zpravodaje z malé země byla výzvou. Už proto, že všude dostávali přednost Američané a kolegové z velkých světových agentur a televizí. Na akcích měli obvykle k dispozici lepší místa, ze kterých se dalo lépe natáčet a sledovat dění.
„Naše postavení bylo těsně nad novináři ze Somálska,“ říká v nadsázce Michal Kubal, který se ale snažil, aby se tato situace v reportážích neprojevila. „Velké ekonomické a politické věci jsem ilustroval jiným způsobem, například optikou takzvaných malých lidí, což je ve své podstatě mnohem srozumitelnější než kopírovat informace z agentur.“
Přestože i v zámoří sledoval, co se děje v České republice, po příjezdu domů ho zaskočilo, jak jsou lidi otrávení. I na venkově na Benešovsku, kde před více než rokem koupil rodinný dům, slyší hlasy zklamání ze života.
„Opravdu cítím, že lidi ztratili iluzi o tom, kam republika směřuje. Ztratili naději, že by se to mohlo posunout lepším směrem. O hodně víc lidí než před několika lety má problémy se zajištěním těch nejzákladnějších věcí, aby měli za co koupit jídlo, a na přemítání o směřování národa nemají čas ani pomyšlení."
Do Severní Koreje, kterou navštívil s českou parlamentní delegací, by se ještě někdy rád podíval.
"Ale myslím, že všeobecně není tak zle. Můžeme se bavit o tom, nakolik tahle krize plyne z mentálního nastavení naší západní společnosti, která byla zvyklá na stálý růst, a tahle jistota najednou zmizela,“ zamýšlí se.
Argument, který by si se svým přehledem mohl dovolit, tedy, že jinde je i podstatně hůř, si však nechává pro sebe. „Nedovolil bych si nikomu kázat. Ale viděl jsem lidi, kteří měli opravdu velký problém, a navzdory tomu se dokázali smát, měli v sobě lidský instinkt přizpůsobit se jakékoli situaci a přežít. Jenom na Haiti jsem poprvé v životě viděl zlomené lidi, kteří první dny po zemětřesení chodili s prázdnými pohledy odnikud nikam. Byl to surrealistický obraz, jak se tisícihlavé davy přesouvaly mezi troskami a mrtvolami.“
No tak si vzpomeň
Nálepky novináře uneseného před devíti lety teroristy v Iráku se už snad nikdy nezbaví, ačkoliv na zdraví ani na duši mu několikadenní vynucený pobyt v poušti poblíž Falúdže následky nezanechal. „Když pro nás do Basry přiletěl český speciál, tak si s námi na několik minut sedl psycholog, aby viděl, jak na tom jsme. Upozornil nás, že se může dostavit něco jako noční můra, ale všichni jsme byli v pohodě. Ani pozdější kompletní zdravotní vyšetření neukázalo, že by nám třeba ublížila tamní voda nebo jídlo.“
S kameramanem Petrem Klímou a rozhlasovým kolegou Vítem Pohankou se ke svému zajetí, během kterého se v duchu připravovali na smrt, moc nevracejí. „Rozhodně se každoročně nescházíme v hospodě a nezapíjíme výročí našeho přežití. Nedáváme tomu extrémní význam, důležité je, že jsme to zvládli, aniž by se kdokoliv z nás složil."
"Musím ale říct, že to je nepříjemný pocit, kdy se člověk musí smířit s tím, že to bude špatný. I když se mi zdálo, že jsem to dokázal, těžko říct, jak bych se zachoval, kdyby mě oblékli do oranžového a drželi nade mnou šavli v ruce.“
Dodnes je přesvědčený o tom, že tehdy svou cestou taxíkem do Jordánska zbytečně neriskovali, přestože se objevily názory vojáků, že si tím o průšvih přímo koledovali. „Měli jsme na výběr: buď zvolit nejnebezpečnější cestu světa, která vedla na bagdádské letiště, anebo nejistou, ale vcelku prověřenou silnici, po které byla šance projet."
"To, že jsme narazili na taxikáře idiota, který nás zavezl jinam, byla druhá věc. Na otázku, která se mi nejvíc vrací, jestli jsme riskovali víc, než jsme měli, si vždycky odpovídám, že ne, že dneska bych se nerozhodl jinak.“
Kam by jel na dovolenou
Poslední roky, kdy pobýval v USA, jezdil s rodinou domů na Plzeňsko, kde žije jeho matka, a také na východní Slovensko za příbuznými své manželky.
Jako turista by rád znovu navštívil Severní Koreu, kde kdysi strávil pět dní s českou parlamentní delegací. „Člověk sice vidí jenom cirkus, který chtějí ukázat, ale i tak je to naprosto bizarní. Mám ale etický problém – nechci diktátorskému režimu dávat valuty, které potřebuje.“
Láká ho také výlet na hranici Afghánistánu a Pákistánu, kde při pracovní cestě viděl jeden z nejkrásnějších průsmyků na světě. „Jenže pořád je to tam o krk,“ vysvětluje, proč ani tuto cestu zřejmě neuskuteční.
Nakonec by se rád podíval zpátky do Iráku a našel boudu, ve které ho únosci drželi. „Zajímalo by mě, jestli je tam ještě moje průkazka od Američanů, kterou jsem schoval mezi trámy, aby nás přestali obviňovat, že jsme američtí špióni.“
Pár týdnů před únosem natáčel rozhovor s člověkem, který přežil pobyt v Osvětimi. „Ptal jsem se ho, jaký má pocit, když se koukne na vypálené vězeňské číslo. Řekl mi, že od roku 1942 bere každý další den jako bonus. Pro mě bylo podobným hraničním momentem zajetí v pouštní garáži, kdy jsem se připravoval na to, že nemusí být nic dalšího, že nebudu mít děti a neuvidím Kill Billa dvojku. Ve chvílích, kdy mě fakt všechno štve, si říkám: ,No tak si vzpomeň.“
