Telenovely jsou pro ženy stejnou relaxací jako pro muže hospoda

Je snadné pohrdavě posuzovat telenovely z nadřazené pozice televizního kritika. Jistě, jsou v nich věčně stejné zápletky, častokrát podobné typy postav. Víte ale, kdo je dnes komerčně nejúspěšnější literární autorkou Jižní a Střední Ameriky? Delia Fiallo.

Tato žena napsala náměty již k více než 40 sáhodlouhým telenovelám. A uštěpačné poznámky intelektuálů nečekaně zchladí fakt, že první dáma latinskoamerických seriálů kdysi vystudovala filozofii a dějiny literatury na univerzitě v Havaně a přednášela v kurzech o problematice literárních žánrů ve všech jihoamerických státech.

Telenovely začala Delia Fiallo psát ve druhé polovině 60. let. Jedna z prvních byla u nás velmi dobře známá Esmeralda. Natočili ji v roce 1968 ve Venezuele. Ale verze, která běžela před deseti lety na Nově, byla novodobým remakem, jenž vznikal od května 1996 do listopadu 1997.

Většina telenovel, které Delia Fiallo napsala, má v názvu jen jediné slovo - křestní jméno hlavní hrdinky, která je pokaždé mladá, krásná, čestná, upřímná a skromná. Leč přesto (nebo právě proto) v životě trpí, je obětí intrik a zloby. Z příběhů této autorky přímo čiší zjednodušená dějová struktura pohádky o Popelce. Předvídatelnost děje jakbysmet. Tak proč má tenhle žánr tak obrovský komerční úspěch? A to nejenom v Mexiku, Venezuele, Kolumbii nebo Argentině.

„Dívám, dokonce přijímáme i televizní kanál Zone Romantica, kde je seriálů a filmů tohoto typu hodně. Proč je sleduji? Můj přítel se často dívá na zprávy, vlastně sleduje jen je a občas nějaký ten sport. Ve zprávách je pouze agresivita. Vraždy, týrání dětí, války, smrtelné nehody, přírodní katastrofy. Všechny televizní štáby jako by zajímala jen krev.

Když přijdu unavená ze zaměstnání, chci si odpočinout, nechci informace, z nichž nejmírnější pojednává o tom, že tři domovní bloky vedle nás zase někoho přepadli a okradli. Telenovely mi poskytují klid. Chci si oddychnout u seriálu, kde dobro má ještě nějakou hodnotu, o kterou stojí za to usilovat, u příběhu, v němž spravedlnost má váhu a zlo se chytí do vlastní pasti. Prostě opak toho, co vidím ve zprávách.“

Psycholog Jan Šikl potvrzuje relaxační funkci telenovely a připomíná: „Relaxuje se tu přes jakýsi chráněný svět. Pro chlapy je relaxací hospoda. Tady si my muži posilujeme svoje ego, třeba i nehoráznými historkami o tom, jak jsme úžasní. Podobné je to s telenovelou a ženami. Namítnete, že v telenovelách jsou naprosto nereálné příběhy? To je jako zlobit se na hospodu, že tam ti chlapi kecají. Umělá realita, v hospodě i v seriálu, to je totiž východisko i smysl onoho relaxačního účelu. Kritizovat telenovelu, že je nepravdivá, to je prostě špatná výtka - vždyť je to princip, na kterém stojí!

V telenovele je také důležité ztotožnění s hrdinkou, které - pokud je snadné - přináší psychickou úlevu. A pokud se tak děje v nějakém snadno pochopitelném, víceméně předvídatelném příběhu, tak ten seriál na chvilku vyváže divačky z té komplikované skutečnosti v reálném světě kolem ní.

K dobré identifikaci určitá umělost zjednodušení neoddělitelně patří. Jiná úvaha je ale ta, jestli se tím člověk něco učí, jestli tím vnitřně roste,“ konstatuje odborník a ještě připomíná: „Relaxace je kvalitní, když si odpočinu a něco nového se naučím. Tenhle prvek je u telenovely bohužel mizivý.“

Dívám, ale nepravidelně. Úplně nejvíc jsem kdysi sledovala americký seriál Tak jde čas. Vlastně už od prvního dílu, a že jich měl hodně, něco přes dva tisíce. U nás v rodině se z toho stala tradice, dívala jsem se totiž společně s maminkou, byl to náš oblíbený rodinný rituál, kdy jsme obě seděly před obrazovkou a probíraly osudy tří rodin, o nichž onen rozsáhlý příběh byl.

Častokrát jsme v tom nacházely i paralely se skutečnými osudy - třeba našich příbuzných. Vyhovovalo nám i to, že pokud jeden díl člověk nestihl zkouknout, nic se nedělo, předchozí děj byl vždycky nějak nenásilně v dialozích zopakovaný v následujících epizodách. Maminka už dneska není mezi námi, ale pořád ráda vzpomínám na ty idylické chvíle s ní u seriálu Tak jde čas. V současné době se pravidelně dívám na Sladkou Lauru, kterou vysílá TV Barrandov.“

„Telenovela by měla mít do určité míry pohádkovou strukturu děje,“ říká Natálie Petrova, produkční veleúspěšného ruského historického seriálu Chudá Nasťa (v ČR pod názvem Anastázie). „Proč má tak závratný divácký úspěch? Nesmíme zapomínat, že dnešní čtyřicátnice jsou v současné době fatálně přetíženy. Profesními nároky, snahou vyrovnat se v zaměstnání mužským kolegům, řešením rodinných problémů, ať už s dospívajícími dětmi, nebo s vyhasínáním manželského vztahu.

K tomu, aby tohle dokázaly uspokojivě překonat, prožívají doslova martyrium. A touží se někomu svěřit. Jenže moderní společnost nemá ráda, když se projevují city. Navíc - diskuse z očí do očí, třeba s kamarádkou nebo blízkou příbuznou, bývá nahrazovaná buď krátkým hovorem přes mobil nebo dokonce e-mailem či stručnou SMS. V lepším případě výlevem na facebooku.

Ženám prostě začíná chybět přímý citový kontakt. Bývají vmanipulovány do situací, v nichž musejí spíš chladnokrevně jednat než emotivně prožívat.“

Slova filmové odbornice nepřímo potvrzuje i psycholog: „Relaxace přes audiovizuální umění má dvě polohy,“ říká Jan Šikl. „Když před obrazovkou vnímám rychlý akční snímek plný svižných filmových střihů, efektních výbuchů, pěstních soubojů a střelby, začnu mít za chvilku skoro pocit, jako bych podal nějaký fyzický výkon, a po zhlédnutí následuje uvolnění svalového tonusu, které mi přinese úlevu.

Při sledování telenovely jde o úplný protipól. Je to spíše varianta pomalého dechu, mírného, uklidňujícího tempa, blížícího se až k jakési hranici meditace, zklidnění, zpomalení onoho věčného spěchu, který od nás současný hektický svět vyžaduje. Z toho přirozeně pramení i enormní počet dílů těchto seriálů, jenž nezřídka přesahuje i stovku. Telenovela se prostě nedá odvyprávět rychle.“

Dodejme, že v současné době běží nejvíce telenovel na stanici TV Barrandov a na Nově. Jejich sledovanost je i přesto, že jsou vysílány v nepříliš výhodných časech, stále vysoká.

Příběhy mají jednoduché schéma. Ona mimořádně hezká dívka, chudá, většinou nešťastná, bez rodičů. Hodná, skromná, roztomilá.

On - krasavec a samec, přitažlivý, s uhrančivým pohledem, zámožný, obvykle syn majitele velké banky nebo chovatele tisícihlavého dobytčího stáda.

Láska se pomalu rodí, když tu najednou se mezi nimi zjeví Intrikánka, zákeřná mrcha. Její hlavní zbraní jsou pomluvy a polopravdy. Charakter: lstivý. Hlavní touha: získat cizí majetek i přes mrtvoly.

Práce má mrcha dost, takže potřebuje pomocníky. A tím může být jedině Zlotřilý hnusák. Bývá to muž, ale může mít i ženskou podobu. Někdy je nechutně zvrhlý.

Nechybějí ani půvabné vedlejší postavy - dobrácký komorník; hodná teta, která vždy poradí; střelená, leč věrná přítelkyně.