Taťjana Medvecká: Ráda se dívám na fotbal

V Národním divadle, kam nastoupila hned po škole, hraje od roku 1975. Za své výkony na jevišti získala dvě Ceny Thálie, za ty filmové Českého lva. Mimo to mistrně ovládá umění dabingu, propůjčila hlas třeba Američance Susan Sarandonové. A k mému výčtu s nadhledem dodá: „K tomu se ráda dívám na fotbal.“

(smích) Zeptejte se jich, vážně netuším. Asi jsem se jako babizna osvědčila, tak mi chodí podobné nabídky. Člověk by se jimi měl přebírat, hlídat si, co vezme. Jenže – natočí se seriál, chvíli se čeká na odvysílání, do toho nazkoušíte divadelní hru, namluvíte audioknihu a všechno se objeví v jednu dobu. Jsem tak pro lidi momentálně Margaret Thatcherová (v divadelní hře Audience u královny – pozn. red.), Himmlerova kuchařka i Vilemína. Nepopírám. Jenže já a protivná baba? Takováhle nepříjemná škatule? Abych použila terminologii svého bývalého kolegy Borise Rösnera: „To nejsem!“

Jsem její pokračovatelkou v dané roli. Jako herečku ji mám moc ráda. Má správný drajv.

Jak si myslíte, že je Vilemína stará?

No, právě. K danému desetiletí směřuju. Milý kolega mi vysekl nedávno poklonu: „Hele, člověče, ty jsi v tom Mattonim pěkně jetá. Ve skutečnosti takhle nevypadáš.“ Pobavil mě. Ujistila jsem ho, že mi žádné vrásky nepřidávali. Že jsou moje. Líčením, světly se dá něco poupravit, stejně je to i naopak. A Vilemína je nešťastná, zatrpklá ženská, k níž se má vizáž hodila. Vždyť já se tam snad ani jednou nezasměju, zrovna já, chápete to?! Hrůza.

Samozřejmě že mě ta strhaná podoba moc nepotěšila. Jsem normální ženská, že. V duchu jsem si řekla: „Zaplať pánbůh, že se toho nedožila maminka.“ Když se mi u kořene nosu začaly dělat dvě kolmé vrásky, vyrovnávala je a domlouvala mi: „Nekrč to čelo, nemrač se!“

Snažila jsem se. Vždyť to byla maminka. Měla jsem náhodou docela přísnou výchovu. Co se řeklo, to platilo. Oblíbené bylo třeba přísloví: „Co nechceš, aby činili jiní tobě, nečiň jinému ty.“ Dodnes chodím všude včas.

Na to nemám čas. Máme s mužem hodně práce a hodně zájmů. Pravdou ale je, že mě velký nepořádek zneklidňuje. Ráda vím, kde mám věci, abych je hladce našla. Nicméně lékárenskou čistotu u nás nehledejte. Kdybych se učila texty vždy, až budu mít uklizeno, nezačnu.

Systém prokrastinace, tedy oddalování, u mě funguje jako u mnohých dalších. Než se mám začít učit text, sem tam si vzpomenu, že musím zalít kytky, pověsit prádlo, napsat mail. Jednou jsem to využila i na scéně. Hrála jsem Alžbětu I. a měla podepsat rozsudek smrti. Sakra, další ostrá dáma… Musíte do rozhovoru napsat, jak jsem milá a že se pořád směju.

Že jo? No a ta Alžběta, než listinu podepsala, chodila kolem stolu, pila, posouvala věci na stole, aby měly řád. Prostě se jí do toho nechtělo.

Asi jako každý v Praze, městskou hromadnou dopravou. Hodně chodím pěšky a často dobíhám autobus. Lidé na mě moc nekoukají. Nejsem hvězda typu Richarda Krajča, neoslovuju davy. Snad jen mimo hlavní město mi lidé dávají více najevo, že mě poznávají.

Zbylo to na něj a já mu plně důvěřuju. A proč se ptáte?

Tak vám říkám: Udělejte si řidičák! Jste ještě mladá, bude se vám hodit.

Já ho mám taky! Dokonce ho nosím při sobě, asi mi dodává patřičné sebevědomí. Ovšem obava z řízení vyhrává. Doma u rodičů jsme auto neměli, a když jsem se vdala, pořídili jsme si vůz až s příchodem dětí. A já ho k životu stejně nepotřebovala. Řidičák jsem si musela udělat jen kvůli filmování. Testy jsem se samozřejmě, jako celoživotní šprt, naučila, že. No a při skládání zkoušek mi motor chcípl na křižovatce v Ruské…

Ale já se ještě pokusila za volant usednout! Když byla maminka starší, dožila se 95 let, trénovala jsem o prázdninách jízdu na parkovišti, znovu si osvěžovala značky. Trochu jistější jsem posadila mámu vedle sebe a úplně zpocená plochu obkroužila. Ona se na mě podívala a řekla: „Co má jako bejt?“ Úplná demotivace, opravdu. Pak jsem to popsala mladé kolegyni, jež se mě nejdřív otázala: „Vy jste vážně nikdy neřídila?“ Načež dodala: „Víte, to už asi nemá cenu začínat.“ Její realismus jsem ocenila. Vše podtrhla kamarádka, neuroložka, tím, že základní reflexy pro řízení ve svém věku nezískám. Vždyť já nejezdím ani na kole.

Udržím se na něm, ale na silnici bych si netroufla. Jsem odjakživa takový pěšák. Ale vám domlouvám: Jste mladá, máte dvě děti, vrhněte se na to!

Já si je při natáčení velkofilmu Osvobození Prahy jen natrhla. Režisérem byl Otakar Vávra. Utíkala jsem z transportu, před esesákem, o život. Mladá, blbá, nadšená, šla jsem do toho naplno. Ty vlastnosti mi zůstaly, jen už nejsem mladá… Zpět k Vávrovi. Chtěl scénu snad desetkrát opakovat. Jednou svítilo špatně slunce, jindy se pohnul komparz. Já, netrénovaný běžec, jsem se pokaždé vydala ze všech sil. Za týden zavolali, že záběr utopili (zničili – pozn. red.), že scénu přetočíme.

Už jsem nechtěla, nohy mě bolely celý týden. Navíc jsme měli hned druhý den po novém natáčení odjíždět na Kavkaz. Slíbili mi, že to bude rychlé. Bylo. Rozběhla jsem se a udělala džuch. Jako by se mi zasekly sekyrky do nohou. Skácela jsem se jako podťatá, na nosítkách zamířila do nemocnice. Ještě při prohlídce Kyjeva mě kamarádi podpírali z obou stran.

Nikdy jsem ho neviděla. Takže nemůžu říct, jestli tam ta scéna vůbec je.

No, to byla naše poslední podobná cesta. Jezdily jsme spolu takhle deset let. Ona byla v úžasné kondici. Jenže na Kypru po týdenním pobytu skončila v nemocnici s vodou na plicích. Naštěstí tam na poliklinice sloužil lékař, který studoval v Čechách. Zachránil jí život.

Strašně jsem si tu cestu zpětně vyčítala. Jedna paní doktorka to dokonce shrnula: „Bože můj, vy jste takové tele…“ Ale druhý lékař řekl: „Život se má žít, neřešte to.“ Maminka milovala teplo. Byla u moře šťastná. Pamatuji si její větu, když na tom Kypru seděla v zahradě pod palmou a dívala se na moře: „Tohle bych si nechala příští rok líbit znovu.“

Moment, to ne. Tedy to druhé ještě ne. Vdávala jsem se v roce 1979 (manželem je scenárista a pedagog FAMU Jiří Dufek – pozn. red.). Kačenka se narodila v roce 1981…

Myslím, že ano. Dokonce vynechte sloveso myslím. Ano, jsem věrná duše. Samozřejmě že v divadle byly svízelnější chvíle. Vždycky jsem ale nějak našla cestu, jak přežít. Jistě že každý herec je nejšťastnější, když se cítí využitý, jenže v našem oboru se střídají léta tučná a hubená. A když se narodily dcery, rodina dala mému životu i jiný smysl než jen práci.

Teda, vaše rešerše je průkazná. (smích) Zase tak zručná nejsem, jenže my jsme doma botník potřebovali. Dva dráty, jeden výš a jeden níž. Nešlo o žádnou truhlařinu. Sloužil u rodičů nějakou dobu, pak přišly lepší modely.

Lítost není nic platná, osud rozhodl. Dodnes jsem šťastná, můžu-li v roli tancovat. I když, přiznávám, ve StarDance jsem zjistila, že společenský tanec má velká omezení. Až do té doby jsem jakýkoli podobný pohyb považovala za to nejsvobodnější umění vůbec. Obávám se, že tady to tak úplně neplatí – neustále počítáte. Já a matematika? Katastrofa!

Dovolí vám krátkodobý, intenzivní úlet, opustíte momentální starosti. Pláčete, křičíte. Rozesmějete třeba pár lidí. Uleví se vám na duši a jdete dál.

Ani jedno. Na českou ligu se nedívám, tolik času nemám. Jsem navíc oportunistka. Skáču z klubu na klub. Fandívala jsem Barceloně, ještě pod Guardiolou, a Chelsea s Drogbou a Mourinhem. Hledám líbivý fotbal, rychlou hru plnou šancí. Hrát na výsledek je sice efektivní, ale pro diváka většinou nekoukatelné.

Počkejte, pokračuju. Bavívaly mě Borussia Dortmund, když ji koučoval Klopp, nebo Bayern Mnichov ještě pod Heynckesem. Teď zrovna vhodný klub hledám. Odejde trenér, vymění se pár hráčů, a duch úplně zmizí. Jsem moc zvědavá, jak dopadne Mourinho v Manchesteru a Ancelotti v Bayernu.

Detektivku nikdy! Bojím se u ní, všechno prožívám, jsem poměrně jednoduchá osoba. (smích) Viděla jsem dva díly Případů prvního oddělení, ty se mi líbily, ale thrillery, zombie, upíry, podobné potvory si do života nepouštím. Jednou mě pozvali dabovat ve filmu s nějakým robokopem nebo jak se to monstrum jmenovalo. Prosila jsem produkci, ať mi už příště nevolají, násilí nějak špatně snáším.

Rozhodně jsem jim nečetla ty od bratří Grimmů. Myslím, že krutost a násilí nemusí na děti dopadat odmala. Poznamenává je, nevyvážíte-li je pravidly, etikou, něčím pozitivním. Berou to jako samozřejmost. A jak tak pozoruju školáky, když sedí v tramvaji, nebaví se spolu a jen všichni koukají do mobilu, hrají hry a v těch se většinou střílí, tak se z toho moc neraduju.

Zase tolik času na něj nemám. Když náhodou večer nehraju a když je náhodou čtvrtfinále, semifinále Ligy mistrů, což bývá někdy na jaře, televize patří mně. Načnu si pivo a „analyzuju“ hru. Manžel si zvykl.

Nevím. Matematika vážně není moje hobby. A ty stovky? Nějaký pátek se herectvím zabývám. Kolem mě jsou ale lidé, ke kterým vzhlížím a jejichž seznamy jsou daleko delší.

K těm, kteří umějí naše povolání dobře. V mládí jsem milovala paní Tomášovou, Medřickou, Janu Hlaváčovou. Mnohé úžasné dámy jsem osobně potkala. Teď můj hluboký obdiv sklízí Iva Janžurová. Za to, v jaké je kondici, jak je mladá duchem, jak je pracovitá. Můžu jmenovat i milou kolegyni Lilian Malkinu. Před půlrokem prodělala operaci kolene. A v 78 letech znovu stojí na jevišti, aniž by si kdokoli čehokoli všiml.

O stozích bych nemluvila, jde o jednotlivé nabídky. Televize teď sázejí na seriály. Mají iks dílů, ale vy dostanete scénář k prvním třem. To většinou odmítám. Co mám podepsat? S čím souhlasím? My ze staré školy jsme zvyklí mít figuru danou. Vědět, kde začíná, kam směřuje, kde má vrchol, kde končí. Ale nikoho neodsuzuju. Ani za reklamy. Vždycky se mi vybaví pan Lukavský. Na toto téma říkával: „Vždyť i Karel Höger propagoval za první republiky zboží.“

Spojení atomová elektrárna patří k Vandě Hybnerové. Co ta zvládá, je neuvěřitelné! Ale mám pocit, že i ostatní mladší kolegyně, třeba Jana Janěková, Linda Rybová, Kateřina Winterová, Petra Špalková, co ty holky, teda pardon, ony už to nejsou holky, jsou to mladé dámy… Co všechno umějí, co stihnou a dokážou! Mají velké rodiny, hospodářství. Organizují divadlo, učí, natáčejí vlastní televizní pořady, píšou, jsou prostě širokospektrální. Já jsem v lepším případě taková klasická úzkokolejná elektrárna na fosilní paliva.