Tatiana Vilhelmová: Mám takovou nespokojenou povahu

Eliška je úžasný člověk. Z toho vyplývá, že je i skvělá kolegyně. A k tomu výborná herečka! Při natáčení jsme spolu strávily měsíc a půl, a kdybych si mohla vybrat, s kým to bude příště, vyberu si zase ji. S ní to jsou prázdniny a příjemně strávený čas.

Filmový štáb byl převážně mužský. A ženská road movie Tátova volha se stejně točí kolem chlapů. Vždyť hlavní příčinou, proč matka s dcerou vyrazí starou volhou na cestu, je otec! A jeho milenky.

Ne.

Objet všechny milenky mého otce by bylo spíš na seriál než na jeden, byť celovečerní film. A myslím, že moje máma by podobnou touhu ani potřebu neměla.

Hledat milenky? A trávit čas se mnou? To jsou otázky spíš pro ni.

Bratr byl dost velký samorost a docela brzy  odešel z domu. My jsme pak s mojí mámou, ještě než se odstěhovala pryč, měly asi deset let období, kdy jsme společně vyrážely na večírky. Měly jsme spíš kamarádský vztah.

Nebýt jako ona. To se u nás v rodině celkem dědí, že nechceme být jako naše matky. Ani moje sestřenice nechce být jako moje teta a ani moje máma nechtěla být jako moje babička. Myslím ale, že i to je dobrý, i tak se rodič stává učitelem, jak věci nedělat.

To je dábi už tím, že nemám žádnou tak poslušnou dcerku, jako jsem byla já.

To jsem byla, ale jen mimo domov. Ale pokud jsme se s mámou na něčem domluvily, přišla jsem včas a udělala, co bylo zapotřebí. Byla jsem trochu i šprt a hodně věcí jsem dělala pro klid a dobro své maminky.

Tu teprve čekám. (směje se)

Spíš jsem věděla, že táta odešel a máma to nemá lehké. A že budeme spíš parťačky. Na svůj věk jsem byla poměrně zodpovědná.

Kdyby přišla, bylo by to prima, pokud nepřijde, nic se neděje. Nemám pocit, že by má mateřská kapacita byla prázdná.

Jak kdy. Jsem opravdu hodně náladový člověk, takže někdy jsem přísná velmi a druhý den to házím za hlavu. Že jsem včera říkala, že musíte chodit do školy a nezanedbat žádnou hodinu? Tak dneska mě napadlo, že do školy nemusíte a pojedeme na výlet!

Vůbec neříkám, že moje děti mají jednoduchou maminku.

Rozhodně otevřenost. Děti jsou lakmusové papírky a vše vycítí. Když v sobě člověk něco drží, stává se chladnějším. Matka má být podle mě teplem rodiny, a pokud má pozavírané komůrky, aby se někdo něco nedozvěděl, teploučko přestane sálat.

Každý je úplně jiný. Často se o té rozdílnosti s Vojtou bavíme.

Od introverta přes excentrického extroverta k romantickému princi.

Dost. Neumím nad tím přemýšlet tak, jako to dělá Vojta, ale moc věcí mě naučil a ukázal, včetně jiného pohledu na různé situace.

Teď už jo, nakazil mě svým vkusem. Má estetické cítění. Já taky, ale nikomu se nelíbí. (směje se) Mě ani nakupování nebaví. Takže Vojta má často volnou ruku a já se jen zabydlím v tom, co vybral.

Ne. Vyrazím tak jednou za půl roku, vychází to v létě a před Vánocemi. To mi bohatě stačí. Nerada hromadím věci.

Pokouším se. Je nás doma dost, takže nějaké věci tam jsou, vyhýbám se ale hromadění, seč můžu. A týká se to nábytku, oblečení i jídla. Možná jsem s tím i trochu protivná.

Třeba o Vánocích bývají jinde plné lednice, ale já proti tomu brojím a připomínám, ať se nakoupí jen to, co opravdu sníme. Vojta zase tvrdí, že Vánoce jsou svátky hojnosti, takže se trochu přetahujeme. Naopak mám velké potěšení, když něco zlikviduju, vyhodím, daruji.

Mám takovou nespokojenou povahu. Spojuju v sobě hrdého divocha i citlivku, která miluje domov, rodinu, klid, knížky a romantiku. A to se ve mně pere. Díky tomu mi stačí se na výsluní ohřát jen chvilinku. Připomenu si, že letos to bude pětadvacet let od mého prvního filmu, a za tu dobu nebyl žádný rok, kdy bych se trápila, že nemám role.

Prima etapa, řeknu si, a teď už bych mohla začít hrát něco smysluplného! Stále o sobě pochybuju a umím si velmi rychle kupit v mozečku překážky i nové cíle.

Ne, to já zvládnu hravě sama.

Párkrát jsem ji zažila, ale necítila jsem se moc svobodně a tvořivě. Zrazuje mě jazyk. I když po soutěži Tvoje tvář má známý hlas vím, že se naučím úplně všechno, a to i v angličtině, přesto bych měla mezery třeba v komunikaci s režisérem. K práci ji potřebuju, abych se mohla dobrat k postavě, a taky mám ráda, když je na natáčení veselo. To bez jazyka nejde. Byla bych odkázaná jen na malé roličky, a když už je člověk zvyklý na jiné role, tak se mu do nich moc nechce.

Ne. Ale Vojta má nějaké nabídky, a tak se těším, že budu u toho, že ho budu doprovázet a na určitý čas mu vytvářet zázemí.

Nemusí být jeden v pozadí, aby druhý mohl pracovat. Normálně se každý věnuje své práci. Domlouváme se, kdo jak může být doma a kdo bude mít náročnější týden. Prostě oba pracujeme jako všichni ostatní.

Příšerně. Rvu si vlasy a skáču z okna! (směje se) Prosím vás, co je vlastně výsluní? Miluji dělat svoji práci a mám to štěstí, že žiju s mužem, který to má stejně. Už to je obrovský dar. Žádná zášť se nekoná. Navzájem si přejeme a podporujeme se.

Jestli Vojtovi tleskají plné sály, tak ať si to užije. Já si to taky užívám. Zažila jsem i to, že jsem dva roky nestála na jevišti a věnovala se našemu třetímu synovi. Byla jsem v pozadí, a věřte nebo ne, taky jsem byla šťastná.

To je v pořádku, s tím jsem do toho šla. Bylo mi jasné, že u zpěváků je to jinak než u herců. K hercům přijde pár lidí pro podpis, řeknou, že představení bylo krásné, ale k muzice fanynky patří.

Bylo to tak od začátku, nemusela jsem si zvykat na nic nového. Kdybych cítila, že to má Vojta na tom založené, asi by mi to vadilo víc, ale já vím, že muziku dělá z jiného důvodu.

Někdy se dokážu odpojit, že je to „můj“ muž. Promiňte, nemám ráda slovo můj. Takže tedy muž, se kterým žiju, od toho se odpojím, zaposlouchám se do jeho hlasu, říkám si, pěknej chlap, krásně zpívá. A pak mi bleskne hlavou, že ho vlastně odněkud znám! (směje se)

S věčně dobrou náladou.

No, musíte často odcházet z domu! Vojta si stále prozpěvuje a má fakt dobrou náladu. Někdo by řekl, že je to na zabití. Když se něco stane a on se culí a tvrdí, že to bude dobrý, mám pocit, že prorazím zeď! Ale funguje dobře jako přelaďovač nálady.

To bychom se v tom ráchali spolu. A naše děti taky nemívají špatné nálady, takže doma jsou čtyři sangvinici a já jediná cholerik.

Kolikrát si řeknu: No jo, máte pravdu, řeším blbinu, zasekla jsem se a vy máte hezký den. Už toho nechám! Čtyři chlapi jen taktak dokážou vyvážit jednu Vilhelmovou.