Článek
„Táňa je neuvěřitelná, má víc energie než lecjaká osmnáctka.“ Tušíte, kdo se o vás takto zmínil?
No, to mohl být vlastně kdokoli, říká se to o mně. (chvíli přemýšlí) Možná můj muž (zpěvák a herec Vojtěch Dyk)?
Ano, řekl to, když jsem s ním dělala rozhovor. Co byste řekla vy o něm?
Vojta je ostrov dobré nálady, klidu a pozitivna. To by vám potvrdili i kolegové, kteří s ním pracují. Být s ním je příjemný.
Termín našeho setkání jste naplánovala na dobu, kdy má váš nejmladší syn trénink basketbalu a vy na něj musíte čekat - chtěla jste ten čas využít. Tak dobře organizovaná a úsporná jste vždycky?
Jsem. (směje se) Mám kamarádku, která je profesí produkční, skvěle nám organizuje zkoušky, představení i další akce, a ta říká - na tebe nemám. Když společně připravujeme večírek, je to pošušňání. Já jsem ta, která přináší nápady, a ona je umí doťuknout.
Mám rodinu, tři děti a práci, dobrá organizace je nutnost. Nesmím se bát říct si, co by mi pomohlo. Proto jsem se vás zeptala, jestli byste mohla přijít sem, a vidíte, teď si povídáme tady v parku, zatímco Lojza trénuje.
Líná huba, holý neštěstí. Už moje máma říkala, že mám dobrou vyřídilku. (odmlčí se) Lojzíčkovi je zejtra osm, čeká nás dneska ještě pikniková oslava. Miluju všechny oslavy, ráda slavím jakýkoli úspěch, mám takovou filozofii, že díky tomu se k člověku vrací. Oslavou mu dáváte najevo, že je vítaný.
V komedii Jiřího Vejdělka Poslední aristokratka (2019) jako temperamentní Vivien.
Tak všechno nejlepší! Kolik let je vlastně jeho bráchům?
Cirdovi bude v létě třináct a Františkovi je patnáct a půl (starší syny má z bývalého manželství s filmovým producentem Pavlem Čechákem), ten teď končí základku a chystá se na gymnázium.
S každým týdnem jsme se víc a víc otvírali, vzniknul prostor i na niternější sdělení
Úspěchu v pracovním životě si v posledním roce herci moc neužili, divadla zavřela, natáčení se komplikovala... Jak jste covidové období prožívala vy?
Odpočinula jsem si, za celý ten rok jsem natočila jen jeden film. Už předtím, než začala korona, jsem se rozhodla dopřát si rok volna. Chtěla jsem se věnovat rodině, sobě, přátelům. Takže mi to klaplo perfektně. (směje se)
Tyhle podmínky jsem nečekala, ale přijala jsem to tak, jak to přišlo. Pro spoustu lidí to byla nelehká a neveselá doba, ale pro naši rodinu byla obohacující. Možná už nikdy nedostaneme možnost strávit spolu intenzivně tolik času. S každým týdnem jsme se víc a víc otvírali, vzniknul prostor i na niternější sdělení, na která v hektičnosti běžných dnů není čas.
Nejsem herečka, která musí za každou cenu furt hrát. Bavila jsem se se spoustou kolegyň a kolegů, kteří jsou zvyklí večer co večer stát na jevišti, už mají tak nastavenou energii. Já to takhle nemám a ani na jiných věcech moc nelpím. Když má třeba v divadle přijít derniéra, přijmu to tak, že bude prostor pro něco jinýho. Teď jsem odpočatá a těším se, že budu zase intenzivněji pracovat.
Co vás čeká?
Začínám natáčet s režisérem Honzou Prušinovským film Grand Prix, což je taková road movie. Pak budu tři nebo čtyři měsíce točit seriál České televize - pokračování Špuntů na vodě. Tam se sejde výborná parta, Pavel Liška, Anna Polívková a další.
Koncem léta máme po dlouhých přípravách začít točit snímek Mašíni. Na to se moc těším, kontroverzní témata mě lákají. A s Vojtěchem budeme celé léto hrát komedii Slepice na zádech na letní scéně Divadla Ungelt.
Jak se vám s manželem jako hereckým partnerem pracuje?
Teď už si nedovedu představit, že bych tuhle hru zkoušela s někým jiným. Ale obecně myslím, že je pro nás fajn spolupracovat jen čas od času, pravidelně bych to nechtěla. Je to výdej společné energie, což pak může jít na úkor vztahu.
Při zkoušení jste spolu hodně intenzivně, pak přijdete domů a zase byste spolu měli být a komunikovat. Je to pak o něco ochuzený - nemůžete se vítat a vyprávět si, kdo co zažíval. Ale jednou začas je to obohacující a má to svoje výhody - známe se, jsme lidsky sehraní, vím třeba, na co Vojta v tu kterou chvíli myslí, vidíme do sebe hlouběji.
Nově ji můžeme vidět v komedii Slepice na zádech, kterou s manželem nazkoušela pro Divadlo Ungelt. Hrát se bude na jeho letní scéně.
Když přijdete po společné zkoušce domů, zavřete za svými rolemi dveře, nebo se o práci bavíte?
Na tohle žádné pravidlo nemáme, klidně se o svých rolích bavíme. Ale každý máme jiný způsob práce, jinak se učíme texty. Vojta má svoji pracovnu, svůj stůl, zavře se, učí se, bádá si.
Tohle já vůbec neumím, nemám žádný řád ani osvědčený postup. To je asi typický rozdíl mezi mužským a ženským přístupem. On se může zavřít, a já musím uvařit. (směje se)
Mít v sobě tolik energie je jako sedět na dvou jaguárech. Není lehké se mnou být
Ale nechci si stěžovat. Vyhovuje mi soustředit se na práci během zkoušky, pak jít od toho, věnovat se rodině a na další zkoušku přijít s čistou hlavou.
Máte doma rozdělené role?
Víceméně máme, ale ne striktně. Vojta taky někdy uvaří, ale spíš když chce, zatímco já musím. Vůbec mi to nevadí, pro mě je to relax, jiná práce, vypnu při ní hlavu, vytvořím něco rukama. Když děti odrůstají, zbývá už jen málo toho, co jim můžete dát. Teď se zase všechno otevřelo a ony tráví čas ve škole a s kamarádama. Můžete je akorát dobře nakrmit a udělat jim doma milo.
Najdete si vedle péče o rodinu čas i sama na sebe?
Mám v sobě tu energii, kterou musím každej den vybít. Takže chodím cvičit, tancuju si, dneska jsem byla bruslit ve Stromovce. Když to nedělám, začne se ta energie obracet proti mně. Bývá to destruktivní. Svolám třeba večírek, kterej končí ráno. (směje se)
Mít v sobě tolik energie je jako sedět na dvou jaguárech. Není lehké se mnou být.
„Ráda slavím jakýkoli úspěch, mám takovou filozofii, že díky tomu se k člověku vrací. Oslavou mu dáváte najevo, že je vítaný,“ říká Tatiana.
Naštěstí je život s klukama sám o sobě akčnější, jste v jiným zápřahu, než když máte dvě holčičky. Vidím to u holek svých kamarádek, sednou si, malujou si - to já od kluků moc neznám. Spíš si chtějí zakopat, zahrát si basket, tak jdu prostě s nima, baví mě to.
Tipla bych si, že jste už jako dítě kamarádila víc s klukama.
No jasně. Měla jsem i svoji nejlepší kamarádku Péťu, ale náš hlavní cíl stejně byl dostat se ke klukům do party. Šly jsme spolu ven, měly jsme ty kočárky, ale odhodily jsme je, jakmile se kluci objevili na obzoru.
Roli hrálo i to, že jsem měla staršího bráchu. Bral mě ven a měl na mě dávat pozor, což teda moc nedělal, ale zase jsem se i díky němu zapojila do klučičích her.
A jak do toho zapadal balet, kterému jste se věnovala?
Ten to právě vyvažoval. Holka z drsnýho Žižkova, která měla staršího, vostřejšího bráchu a za kamarády kluky, potřebovala taky kus ženskýho světa a uplatnění v něm. Tohle mi ten balet dával, podobně jako zpěv. Zpívala jsem v Kühnově dětském sboru.
Svět baletních sukýnek jsem si užívala a zároveň ho brala jako něco samozřejmého, protože jsem v tom byla odmala. Před dvěma lety mě napadlo, že bych se tomu klasickému baletu mohla zase začít věnovat, připomenout si, co jsem dřív uměla, a tak jsem se přihlásila na lekce. Přišla jsem tam, v sále pianista a taková ta typická, vznešená, přísná baletní pedagožka, co používá francouzské výrazy. Rovnou na nás spustila: „Takže, dámy, připravíme se - a raz, a dva!“ Jela pořád dokola, žádný prostor pro diskusi.
Tak jsem si říkala - ty jo, Táňo, po tomhle jsi fakt toužila? A musela jsem si odpovědět, že vlastně jo, že ten dril chci a že jsem z těch lekcí nadšená. Samotnou mě to překvapilo. Klasický balet má svoje kouzlo.
Když jsem vás kdysi viděla poprvé na jevišti - bylo to v Dejvickém divadle v inscenaci Tři sestry -, byla jsem způsobem, jakým se dokážete pohybovat a hrát tělem, uchvácená. Baletní průpravu jste v herecké profesi dokázala vytěžit.
Děkuju, to mě těší, že to tak vidíte. Pro všechny holky, které se chtějí stát herečkami, bych balet doporučila. Poznají svoje tělo, naučí se s ním pracovat a hezky ho držet.
Podívejte se třeba na historické filmy, tam musíte zahrát jiné držení těla, než jaké je běžné dnes. Nejenže měly ženy korzety, ale také absolvovaly baletní nebo taneční průpravu, pokud pocházely ze šlechtických rodin. Na kultivovanost pohybu se kladl větší důraz.
Dokážete si dnes představit, že byste se místo herečky stala baletkou?
Což o to, představit si umím cokoli. (směje se) Třeba i to, že bych se tancem živila teď, ve svém věku. Mladá primabalerína je dokonalá, ale v pohybu starší tanečnice je určitá zralost, pohyb dokáže naplnit životní zkušeností, dát mu hloubku. Klidně bych si ještě zahrála Julii, samozřejmě v jiném než tradičním pojetí.
V Indiánském létě si zahrála první velkou filmovou roli. Coby znuděná puberťačka šikanuje o prázdninách u babičky sestřenici v podání Kláry Issové.
Ale abych se vrátila zpátky k otázce - toho, že jsem se rozhodla pro herectví a nastoupila na hereckou konzervatoř, vůbec nelituju. Měla jsem tam přesně to, co mě bavilo, vedle herectví právě pohybové předměty nebo zpěv.
Konzervatoř jste nedokončila, protože jste začala hrát ve filmech. Není to trochu paradox? Neměla by se konzervatoř snažit vyjít úspěšným studentům vstříc a nabídnout individuální studijní plán?
Pravda je, že jsem do té školy chodila málo, takže jsem to chápala. Skončila jsem na začátku páťáku. Nevyhodili mě, nabídli mi přerušení, což bylo velkorysý, ale nedokázala jsem to využít.
Věci by měly mít začátek a konec, dneska bych se asi víc snažila a taky si uměla zorganizovat čas a vybrat práci tak, abych ji se školou skloubila. Jenže když je člověku osmnáct, chce dělat všechno, všude být. Takže jsem měla natáčení, a ještě k tomu jsem chodila na večírky. Škola se mi bohužel posunula až na poslední místo.
Kdy přišel ve vaší kariéře moment, kdy jste si řekla - tak, a teď už jsem opravdu dobrá herečka?
Nechci hrát falešně skromnou, ale než mě něco podobného napadlo, trvalo to docela dlouho. Vlastně se to stalo teprve nedávno. Asi tak před dvěma lety jsem si začala říkat, že teď už mám nějaké zkušenosti, cítím, že jsem schopná pracovat víc do hloubky.
Tyhle věci si nemůžete moc připouštět. Nakonec přece platí - prach jsi a v prach se obrátíš
Víc si taky uvědomuju, že ode mě diváci očekávají určitý výkon, že mám nějak nasazenou laťku. Asi je přirozené, že tyhle věci přicházejí až s věkem. Když jste mladá, je pro vás hlavní to, že pořád točíte, pořád jedete. Teď už víc přemýšlím, jestli ta práce přinese něco mně, divákům, společnosti.
Jak člověk zraje, váží si taky víc času. Mám rodinu, a když už od ní odcházím, potřebuju ten pracovní čas stoprocentně naplnit.
Diváci od vás očekávají perfektní výkon. Vnímáte to jako zatěžující?
Zatěžující to určitě je, vstoupit na jeviště nebo před kameru může pak být těžší a těžší. Na druhou stranu: dostat se na nějakou úroveň je přece to, co jsem chtěla. Tyhle věci si nemůžete moc připouštět. Nakonec přece platí - prach jsi a v prach se obrátíš.
Krásný, nadčasový film s přesahem - tak hodnotí Tatiana Dyková Návrat idiota (1999).
Jsou představení, kdy jsem hrozně šťastná, že na tom jevišti můžu bejt. A pak taková, u kterých si říkám, jestli mi to vůbec stojí za to. Neděláte nic trvalýho, kvalita vaší práce se nedá ničím změřit.
Herectví je živá věc, jednou jste nahoře, jednou dole, a nikdo vám přesně nepoví, co a jak máte dělat. Pochybnosti k té práci patří, ale to platí o životě obecně.
Sedíme v parku na lavičce, kolem chodí lidi a přirozeně si vás všímají, ohlížejí se. Působíte, že je vám to lhostejné. Jak svoji popularitu vnímáte?
Zažila jsem období, kdy jsem tohle vůbec nedávala. Bylo to v době, kdy jsme spolu s Vojtou začali chodit. Ten mediální zájem byl obrovskej. Tenkrát jsem se od běžného života oddělila, zamkla se, sama sebe v té situaci zaklela.
Nebyl to příjemnej pocit, cítila jsem se ohrožená, trvalo to docela dlouho. Jenže pak jsem si uvědomila, že to takhle přece nechci, že to tak být nemá. Tu uzavřenost jsem odbourala.
Zasahoval zvýšený zájem médií i do vašeho vztahu?
Bylo to náročný, ale posílilo nás to. Ta situace je těžká i z toho důvodu, že každý z dvojice může mít na její řešení jiný názor. Jeden má třeba tendenci se co nejvíc uzavřít, druhý chce radši s bulvárem komunikovat. Musejí se dohodnout, jak to řešit. My máme naštěstí s Vojtou na tohle stejný názor, soukromí si střežíme, nepoužíváme ani sociální sítě.
Kdysi jste o sobě řekla, že jste taková skladná, že můžete být kdekoli s kýmkoli a nemáte velké nároky. Platí to stále?
Myslím, že jo. Novináři se mě a taky Ani Geislerové často ptali, čím to je, že jsme v devadesátých letech dostávaly ve filmu tolik příležitostí. A já na to odpovídala, že je to tím, že jsme byly skladné, neměly jsme žádné požadavky. Byly jsme vděčné, že můžeme točit, že něco vzniká a my jsme u toho. (odmlčí se)
Teď mluvím jako nějaká bába, která vzpomíná, jak jsme za našich mladých let byli pokorný a skromný. (směje se) Kdybych začínala dneska, tak už asi taky čekám svůj vlastní karavan a v něm šampus.
Teď už ten karavan a pohodlí při natáčení máte?
Samozřejmě! Ale tenkrát v začátcích by mě nenapadlo, že když ho má Libuška Šafránková, můžu ho mít taky. Věděla jsem, že k tomu musím ujít dlouhou cestu. To už dneska mladé herečky nemusejí. Stanete se hvězdou ze dne na den, stačí jen natočit dobrý video na telefon.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že vám v současné české kinematografii scházejí filmy s přesahem. Které z filmů, v nichž jste hrála, podle vás přesah mají?
Zmínila bych ty, které jsem točila s Bohdanem Slámou - Divoké včely nebo Štěstí. Taky třeba Díru u Hanušovic v režii Miroslava Krobota. A samozřejmě Návrat idiota, to je krásnej, nadčasovej film.
Nemusí jít nutně jen o artové filmy, zařadila bych sem klidně i komerční snímek Kajínek, který ukázal na podhoubí naší společnosti, na to, jaký lumpárny se tu děly a asi pořád dějou, jak tady funguje policie a vláda. Pro mě to bylo nepříjemné prozření. (K lavičce přibíhá Tánin syn Lojza, právě mu skončil trénink a je zjevné, že se těší na oslavu svých narozenin, z druhé strany ve stejnou chvíli přichází jeho tatínek Vojtěch Dyk s taškou dárků. Pečlivě vyměřený čas se zdá být u konce...) Tak my už půjdeme, musíme oslavovat. (směje se)
Může se vám hodit na Zboží.cz:
