Tatiana Dyková: Chci dělat dobrý věci, který mě vnitřně chytnou

Líbilo se mi, jak přirozeně jste se dala do řeči s prodavačkou u stánku, když jsme si kupovaly kafe do kelímku. Vy si ze své slávy asi moc neděláte…

To, že mě lidi poznávají, beru jako příjemné plody svojí práce. Připadá mi to úplně přirozený, nezačala jsem točit ve třiceti, ale v šestnácti, takže je to něco, v čem jsem vyrostla. Lidi mají pocit, že mě znají, tak si chtějí povídat, což je fajn.

Samozřejmě se taky někdy stane, že nemám komunikativní náladu, ale s tím si poradím, oni to ti lidi většinou v tu chvíli vycítí a nenavazují konverzaci. Ale dneska? Svítí sluníčko, máme čas a ta paní byla milá, tak proč ne. Podívejte, jak je tu hezky…

Trávíte ráda čas venku?

Rozhodně. Konečně jsme se dočkali pěknýho počasí. Je potřeba využít každého dne, kdy se dá jít do přírody, do parku. Letošní jaro bylo všelijaký, sluníčko občas vylezlo, aby ukázalo, co umí, ale pak se zase schovalo. Teď je konečně krásně.

Přijela jste sem veřejnou dopravou, nebo autem?

Autem. Ale jinak městskou dopravou taky jezdím. Chtěla jsem si tu teď zkusit půjčit sdílené kolo přes aplikaci v mobilu, ale nakonec jsem to neudělala. Vrchol mých dnešních technických dovedností byl, že jsem poprvé v životě elektronicky zaplatila parkování.

Na půjčení kola budu muset vyrazit jindy s některým naším synem, aby mě to naučil. Dřív jsem se takovým věcem bránila, ale došla jsem k tomu, že v dnešním světě máme některé elektronické vymoženosti, které je škoda nevyužít. Když se s nimi naučím pracovat, spoustu věcí si ulehčím.

Díváte se někdy na svoje filmy?

Ne, to ne! Jedině náhodou, když jsem třeba na hotelu a zrovna tam něco, v čem jsem kdysi hrála, běží. Nebo když nějaký film objeví děti a přijdou s tím, jestli se nepodíváme společně.

Znají i vaše nejstarší role ve filmech Šeptej nebo Indiánské léto?

To spíš ne, i když zrovna Šeptej by se jim mohlo líbit, protože devadesátky, kdy se odehrává, je zajímají. Ale myslím, že si to ještě nepustily.

Pár dní po vydání našeho rozhovoru (v tištěné podobě vyšel počátkem července) bude mít na karlovarském filmovém festivalu premiéru Citlivý člověk, v němž hrajete hlavní ženskou roli, ten by je taky mohl zaujmout…

Jo, Citlivý člověk je moje srdcovka! Je to film natočený podle stejnojmenné knihy Jáchyma Topola, bude se určitě líbit všem, kteří mají rádi jeho tvorbu a taky hudbu kapely Psí vojáci.

Potěšilo mě, že režisér Tomáš Klein, pro kterého je to první celovečerní hraný film, mi tu roli nabídl. Už dlouho mě žádný debutant neoslovil, možná si všichni myslí, že bych takovou nabídku odmítla nebo měla vysoké nároky, což mě vlastně docela mrzí.

Milá náhoda je, že knihu Citlivý člověk četl před asi šesti lety Vojta (manžel Vojtěch Dyk) a byl z ní úplně nadšenej. Dokonce tenkrát řekl, že by z toho byl fantastickej film. No a za pár let přišla nabídka.

Jáchym Topol byl pro mě vždycky pojem, mám ráda jeho knížky a fascinuje mě i jako člověk, takže jsem byla opravdu potěšená, že můžu pracovat na jeho díle. Navíc se natáčelo v Krnově, což je moje další srdcovka. Točila jsem v tomhle drsném kraji už několik zajímavých filmů, třeba Divoké včely nebo Díru u Hanušovic.

Čím vás drsný sever Moravy přitahuje?

Ten kraj je zvláštně inspirující, loví ve vnitřních vodách lidí. Když v něm pobýváte a tvoříte, vede vás to k podstatě, hloubce. Při natáčení jsem se cítila jako kapr hozený do vody, kterou důvěrně zná. Byla to víc práce srdcem než hlavou.

Už jste film Citlivý člověk viděla?

Ano, zrovna včera. Neříkám, že je to jednoduchý film, je náročný, ale myslím, že v divákovi dlouho zůstane. Možná si na něj neuděláte názor okamžitě, bude ve vás rezonovat. Není to rychlý konzumní příběh, který vás na chvíli pobaví, ale pak na něj rychle zapomenete. Přiměje vás přemýšlet nad životem a smrtí.

Na festivalu ve Varech bude Citlivý člověk soutěžit o cenu Křišťálový glóbus. Pojedete ho tam osobně uvést?

Nejezdím na festival pravidelně jako kdysi, ale letos určitě přijedu. Je tam příležitost vidět filmy z celého světa, což je skvělé, ale svět celebrit a ty věci kolem mi už moc neříkají a popravdě je to pro mě taky trochu stres. Ráda v Praze zajdu na ozvěny karlovarského festivalu do kina Světozor nebo Aero, kde se každý rok část filmů promítá.

Po návratu z festivalu oslavíte půlkulaté narozeniny. Cítíte to jako zlom, nebo je to něco, k čemu jste lhostejná?

Já na tomhle dost frčím! Máme tady čas, který je nějak vymezený, a je fajn si věk uvědomovat, cítit jeho milníky.

Už bych nechtěla, aby mi bylo znovu čtyřicet, ani jednačtyřicet nebo dvaačtyřicet, ale od čtyřiačtyřicítky už mi to připadá zase dobrý.

Každý to má samozřejmě jinak, každému čas jinak běží. Mně vyhovuje, že se podle těch čísílek můžu trochu orientovat. Oslavy miluju a jakoukoli možnost slavit vítám. Třeba se nakonec stane, že z běžícího času a zvyšujícího se věku upadnu do deprese, ale teď to cítím spíš vesele.

Pod psa nebo stará se můžete cítit v šestatřiceti a pak najednou v pětapadesáti zase ne. Tohle předem nevíte. Záleží, jak zrovna žijete, jak se v tom kterém období máte.

Cítíte větší nadhled než třeba ve dvaceti?

No, to si nejsem jistá. (chvíli přemýšlí) Řekla bych, že jsem měla větší nadhled ve dvaceti než teď.

Myslím, že v mládí člověk nadhled má, ale pak se někam ztratí a vy najednou všechno řešíte, potřebujete mít jasno. Ale pak se s věkem zase vyhoupnete a začnete si říkat – a vždyť to je jedno, tohle nevadí.

Máte tři postupně odrůstající syny, nejstaršímu Františkovi bude brzy osmnáct. Jak jejich dospívání a osamostatňování prožíváte?

S Františkovými narozeninami přijdu o svůj nejčastěji používaný argument – ještě ti nebylo osmnáct! (směje se)

Beru jako přirozené a vlastně příjemné, že se kluci postupně osamostatňují. Kdybych měla jedináčka, možná bych to cítila jinak a trochu ho za ty křidýlka přidržela. Ale takhle je člověk s každým dospělým dítětem lehčí.

František je báječnej, zrovna včera jsem měla představení a Vojta koncert, stačilo zavolat mu a on nakoupil a uvařil, postaral se o bráchy. Puberta u něj proběhla v mírnější formě, teď nás čeká u toho prostředního, patnáctiletého Cyrila, ten už má pokojíček oblepený černým sametem, tam to vypadá na výraznější průběh. (směje se) Nejmladšímu Lojzovi je deset.

Poradíte, jak vychovat báječné dítě, které nakupuje a vaří večeře?

Myslím, že se tak dítě už narodí, a pak stačí to nezkazit, neudupat to dobrý v něm. František má v sobě něco, co je mravně správně, takovou ušlechtilost. Když se třeba stane, že s Vojtou někoho trochu pomluvíme, on se na nás podívá takovým tím lehce káravým pohledem, jako by říkal: Opravdu je tohle zapotřebí? (směje se) Člověk se v tu chvíli za sebe až zastydí.

Jste zastánkyní volnější výchovy?

To zase ne. Nastavíme s mužem svoje pravidla, teprve v jejich rámci může nějaká volnost fungovat. A chceme, aby se kluci podle těch pravidel chovali i mimo domov, ve škole, ve vztahu ke kamarádům a dalším lidem. Až jim bude osmnáct, až se odstěhují a budou se sami živit, pak si můžou nastavit pravidla vlastní. Ale i tak si přejeme, aby i v dospělosti mysleli na to, že jsou naši synové.

V mnoha věcech mají svobodu. Chceš si vyzdobit pokojíček černým sametem? Dobře, můžeš. Chceš si na části hlavy vyholit vlasy? No tak jo. Ale vždycky musíš pozdravit svoji paní učitelku, za všechno poděkovat a uklidit po sobě.

Rýsuje se možnost, že se některý z vašich synů dá na hereckou dráhu?

Oba starší synové chodí do dramaťáku a Cyril je myslím pro herectví lapenej, od narození působí jako šoumen a bavič. Má rád, když se lidi smějou, pro pobavení spolužáků ve třídě je schopen obětovat cokoli, i dobrou známku. Povahu a další předpoklady má, uvidíme, jak to dopadne.

Vy mu herectví rozmlouvat nebudete?

Kdepak, proč bych to dělala?

Vaši kolegové mi často říkají, že by svým dětem přáli jinou, jednodušší profesi.

Tomu vlastně moc nerozumím. Nejspíš to říkají ti, kteří se jako herci trochu trápí a myslí si, že kvůli herectví mají komplikovanější život. Podle mě je to povolání výborný, i když se může stát, že v něm nebudete mít štěstí. Ale to se vám může stát i u jiných zaměstnání, dopředu to nikdy nevíte. Mně připadá hezký předat dítěti tu tradici, když o ni stojí.

Stráví s vámi ještě všichni tři synové společnou letní dovolenou?

Jo, zrovna včera jsem nám všem dovolenou zaplatila, zúčastní se i Fanda, sám to chtěl. Je pravda, že je tam potřeba naplánovat nějakou akci, kdyby se jen leželo na pláži, určitě by je to nebavilo.

Jezdíte někam i sami s Vojtou, bez dětí?

Jezdíme, i když ze začátku pro mě bylo těžký si ten luxus dovolit. Honilo se mi hlavou – takže já tady teď jím meloun, a moje děti ne. Bylo mi líto, že vidím nebo zažívám něco, co oni nemůžou. Ale Vojta mě to naučil a jsem za to moc ráda, protože pro vztah je to potřeba.

Jsem zvyklá, že dva starší synové s námi ne vždycky jsou, s jejich tatínkem máme společnou péči, takže na týden bez dvou dětí už jsem si zvykla, ale pak už je musím vidět.

Systém střídavé péče ne každému vyhovuje. Vy s ním máte zkušenost dobrou?

Procházíme tím ladně a bez dramat, kluci se na tátu i na nás těší, a taky vědí, že pobyt v každé z domácností má pro ně nějaké výhody. Mají tatínka, který se o ně stará a má s nimi fantastický vztah.

Jakou pozici si v jejich životech našel Vojta?

Nějaký čas si to svoje správné místo hledal. Náhradní tatínek pro kluky není, protože, jak už jsem říkala, kluci svého tátu mají a ten je nenahraditelný. Takže nakonec říkáme, že Vojta je bonusový rodič, což zní dobře. Bonus je něco navíc, něco, co každý chce. Zároveň je pro kluky důvěrník a kamarád. Zná je odmalička, Cyrilovi byly tři a Fandovi pět, když tohle naše uspořádání vzniklo. Dobře do toho zapadly i všechny tři babičky.

Jsem opravdu ráda, že si to u nás takhle dobře sedlo. Umím si představit, že lidem musí brát obrovské množství životní energie, když vztahy po rozvodu nefungují. (odmlčí se) A o tomhle by se měly točit filmy! Přitom se točí takový kraviny!

Jaké filmy byste v kinech chtěla?

Když s někým mluvím jako teď s vámi, často si při tom uvědomím, kolik je zajímavých témat, která by se dala nepovrchně filmově zpracovat. Třeba i to stárnutí, o kterém jsme mluvily před chvílí a které není jen ženskou, ale i mužskou záležitostí. Stárnutí není jen o uvadání krásy, ale taky o úbytku síly, o proměně role člověka v rodině a ve společnosti.

Vím, že je předčasné se na to ptát, ale umíte si už teď představit, že se jednou stanete babičkou?

Umím, proč by ne? Myslím si, že málo využíváme všechny role, které můžeme jako lidi zastávat. Nemusíte být jen manželkou a matkou, ale taky bezva ségrou, někdo je super teta, a pak jsou taky skvělý babičky. Je úžasný mít možnost zapsat se vnoučkovi nebo vnučce do srdce, stát se součástí dějin toho malýho človíčka. Tohle nový dobrodružství na mě čeká a já se na to těším.

Sama jsem měla skvělou babičku, takže vím, jak z takového vztahu můžete čerpat i v dospělosti, jak je významný a jak vás ovlivní.

Co se vám ve spojení s babičkou vybaví?

Byla to maminka mojí maminky, jezdila jsem k ní na prázdniny do Aše. A právě ona mi kdysi řekla, že ze mě bude herečka. Předváděla jsem jí různé scénky, což ona milovala. Byla ten typ člověka, který se dovede smát nekonečným smíchem a plácat se přitom do kolen.

Žádná lumpárna jí nebyla cizí. Když mě kluci na Velikonoce přišli vyšupat, poradila mi, ať vyskočím oknem a uteču jim, pak jsme se jim obě smály. Nebo mě pouštěla na odpolední diskotéky. Končily v deset, a když pršelo, babi mě přišla vyzvednout s deštníkem, abych cestou domů nezmokla.

Necítila jste se kvůli tomu takzvaně trapně?

No, možná s tím deštníkem nemusela stát přímo před vchodem, kde ji všichni kamarádi viděli (směje se), ale jinak jsem byla opravdu ráda, protože babi byla skvělá. V létě jsem u ní trávila klidně měsíc.

Povězte mi ještě, co dalšího chystáte pracovně.

Dotočila jsem Aristokratku ve varu a film Bratři o bratrech Mašínech, ten bude mít premiéru na podzim. Čeká mě pokračování natáčení filmu Teorie tygra a taky dalších Případů mimořádné Marty.

To na volné léto úplně nevypadá…

Ale jo, volné léto mít budu, záleží mi na tom, červenec si nechávám vždycky volný. Čeká mě během prázdnin pár divadelních představení na Letní scéně divadla Ungelt, kde hraju s Vojtou v inscenaci Slepice na zádech a s Jirkou Langmajerem ve Skleněném stropu, ale jinak plánuju hlavně odpočívat a být s rodinou. Víc práce mě čeká až na podzim.

Přijímáte role především proto, že je to pro vás obživa, nebo máte i jiný motor, jiné důvody?

Chci dělat dobrý věci, který mě vnitřně chytnou. Najít v sobě ten jiný motor je postupem času těžší a těžší, ale když pak pracujete na něčem, v čem vidíte smysl, stojí to za to. Nemám už v sobě touhu být všude a furt, jako když jsem kdysi začínala, takže odmítnout roli je pro mě jednodušší.

Některé věci se ale nezměnily, třeba to, že s každým novým natáčením přichází nejistota, jestli jste postavu, kterou hrajete, uchopila za správný konec. Pochybnosti k herecké práci patří.

Možná by vám od nich mohl aspoň částečně pomoci fakt, že máte doma Českého lva a taky dvanáct nominací na Českého lva…

No vidíte, a jsme zase u těch čísílek. Kolik let tuhle práci dělám? Dvacet devět, třicet? To vypadá, že skoro každý druhý rok nějakou nominaci dostanu, když nepočítáme roky, kdy jsem porodila děti a netočila. Takže když už jste ty nominace zmínila, řeknu vám, že je fajn je mít. A to je všechno. Pochyby cítím dál.

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Šeptej, Díra u Hanušovic, Teorie Tygra, Poslední aristokratka, Tátova volha, Vratné lahve