Článek
I když vše není tak snadné a samozřejmé, jak se na první pohled zdá, dokáže se známá tanečnice a pedagožka téměř stále radovat. Její názory, okořeněné humorem a jemnou ironií, rozhodně nejsou klišé.
Naposledy jsme si povídaly před osmi lety. Co se u vás za tu dobu změnilo?
Přibyla artróza v prstech na levé noze. Ale hlavně se nám podařilo s manželem rekonstruovat starý dům ve vesnici, z níž pochází. Ta činnost mě hrozně chytla, i když mě vlastně baví všechno. Spíš bych měla problém najít něco, co mě vůbec nebaví. Už je to hotové, bydlí tam manželský pár z Ukrajiny s devíti dětmi (dvě vlastní a sedm sirotků) a je jim tam krásně. Dům i zahradu jsme vytvořili hodně funkčně a zkoušíme první topnou sezonu, jak bude vyhřívat pec slovenské výroby.
Podílela jste se na rekonstrukci i vlastníma rukama?
Jsem poměrně praktická a šikovná, všechno mi jde tak nějak od ruky. Kdysi jsem stavěla dům s otcem, takže jsem měla trochu zkušeností a pletla se řemeslníkům do řemesla, a to doslova. Dnešní stavaři jsou podle mě zaprogramovaní, já vždycky přišla s nějakým kreativním nápadem, který byl v principu velmi jednoduchý, cenově výhodný a fungoval. Příklad? Ten dům je 180 let starý, postavený ze dřeva a směsi slámy a bláta. Jeden trám byl už nefunkční a oni tvrdili, že se musí podložit betonem, dřevo vyměnit… A bude to stát 20 tisíc eur. Na omdlení. Mě napadlo opatrně odspodu nahrazovat shnilý trám cihlami až do výšky, kde už je v pořádku, vždyť to nemusí být přesně jako kdysi. Povedlo se. A tak dále.
Ondřej Brzobohatý: Spílat osudu nehodlám a omlouvat se nikomu nemusím
Vánoce už prožijete v klidu. Těšíte se?
Abych pravdu řekla, tenhle čas nemám poslední roky ráda, protože v něm odešli moji rodiče. Snažím se nechodit ani moc do obchodů, odevšad zní vánoční hudba. Mám chuť se schovat a tu dobu někde přečkat. Už aby bylo 2. ledna. To pro mě začíná nové, natěšené období. Čas lyžovaček. Sice jsem posledních pět let na žádnou nejela, ale mám veškerou výstroj a jsem připravená vyrazit.
Kam?
Ještě nevím. Jsem zvláštní člověk. Moc neplánuju, maximálně na týden dopředu. Což je v podstatě štěstí, přináší mi to obrovskou svobodu dělat, co chci, každý den.
Schovat se asi úplně nejde, jak tedy zbytek roku prožijete? Máte už například nakoupené dárky?
Pro koho? Já i moje okolí máme vše, co potřebujeme. Když jsem poznala mého muže Hartmuta, měli jsme oba vybudované své živobytí a dali je dohromady. Spíš se proto těšíme, že si od nás někdo něco odnese. Když přijde na návštěvu synovec, řeknu: Andreasi, koukni na tu komodu, nechceš ji? Odpoví: Odnes ji sama na smetiště! Vážně nevím, komu bych mohla něco darovat.
Druhý manžel, kriminalista Hartmut, přinesl horkokrevné Tatianě rovnováhu.
Nemusí jít o drahou věc, ale o radost z nápadu, překvapení.
Já nesnáším překvapení. Je pravda, že manžel mi je občas dělá. Například před lety jsem si šla koupit zimní kabát. Měli dva a já dlouho váhala, který. Manžel byl netrpělivý, vyráželi jsme na výlet. Nakonec jsem jeden koupila. A večer přijdu do hotelu a na posteli mě čeká balík – druhý kabát. Netuším, jak to udělal. To mě fakt překvapilo. Mile.
Někdo v adventu dohání kulturu, někdo gruntuje, napeče cukroví… Co vy?
Víte, jsem nejšťastnější, když se na mém životě nic nemění. Nikdy se nesnažím dělat něco víc nebo míň. Mám vždy přiměřeně uklizeno, přiměřeně dost jídla. Ráda – a prý dobře – peču, jenže kdo to bude jíst? Když před Vánoci potkám kamarádku, přejdu ulici, aby mi nenabízela cukroví. (směje se)
A protože mám pocit, že bych měla aspoň trochu zachránit svět, jsem na cestě vegetariána. Maso jím jen v restauraci nebo na návštěvě. Takže řízek u nás na Štědrý den nebude, ale půjdeme pozdravit přátele, příbuzné. Myslím, že pro všechny je lepší, když toho dělám co nejméně. Chci si hlavně pokecat s lidmi, s nimiž si mám co říct, a ne se ládovat zbytečnými exkluzivitami.
Jaké bývaly Vánoce vašeho dětství?
Typicky socialistické. Maminka sháněla banány a mandarinky, které uložila do špajzu s tím, že je nesmíme jíst, až na Vánoce. To nás se sestrou štvalo, ale zase nás to naučilo disciplíně. Pomáhaly jsme celkem ochotně s pečením cukroví a na Štědrý den s vánočním vařením. Nesnášela jsem těstoviny s mákem, těšila jsem se na řízek a salát. Ryby u nás nešly. Pak už jsme běžely ke stromku. Dárky se kupovaly praktické, přesto jsme z nich měly obrovskou radost. Vzpomínám, jak jsem dostala první gumové boty na lyže a z radosti v nich spala. Výjimkou byla obrovská panenka, snad z Ruska, které jsme říkaly Duňa. Její čepička mi dodnes visí nad stolem v Hannoveru.
Když jste roku 1987 emigrovala s prvním mužem a tanečním partnerem Peterem Ingrišem do Německa, bylo vše jinak.
I Vánoce. Místo šedého, jako mlhou zataženého Československa všude zářily výlohy plné lákavého zboží a nádherných pohybujících se figur, plyšových zvířat. Byl to šok. Stála jsem v slzách a říkala si: Proč tohle neznají lidi u nás? Naplňovalo mě to takovým smutkem, že o tom můžu hovořit až dnes. Němci k nám byli milí a zvali nás do rodin, já se ale pohybovala v jakémsi transu. Přijela jsem z východoslovenského Martina a Západ jsem znala jen zkresleně z televizních novin. Otec byl sice syn živnostníka a věděl své, ale nám dětem nechtěl komplikovat život vysvětlováním, jak je co doopravdy. Objevovala jsem úplně nový svět, všeho se bála, ničemu nerozuměla. Učila jsem se od nuly.
Jsem takový rarach – všechno dělám rychle, běhám, rozhoduju se, každou chvíli mi něco upadne. Zatímco manžel je systematický a pořádný
Emigrovala i vaše starší sestra. Jak to nesli rodiče?
Byli nešťastní a určitě se ptali, co udělali špatně. I proto jsem se po revoluci často vracela domů a trávila s rodiči a kamarády víc času než mnozí spolužáci, kteří zůstali na Slovensku. Stalo se to součástí mého ozdravovacího procesu, splácela jsem dluh rodině i sobě. Obdivuju všechny, kdo odešli, protože to je tak příšerná situace, aspoň pro mne byla, že často končí v depresích, s alkoholem či na drogách. Mě zachránila revoluce.
Se sestrou se vídáte?
Moc ne. Soňa byla vždycky ta chytřejší, přeskočila dvě třídy a nosila samé jedničky. Nastavila laťku vysoko a učitelé čekali totéž ode mne. To jsem ji skoro nenáviděla. Žije v New Yorku, pracovala jako stavební inženýrka, má partnera, ale nechce nikam cestovat. Sedí doma. Takže si jen telefonujeme, skoro každý den. Dnes se už rozdíly smazaly a přestala být protivná. Přiznám se, že ani mně se už nechce cestovat, svět jsem obtancovala za dvacet let soutěžení bohatě.
O trvalém návratu na Slovensko jste neuvažovala?
Je fakt, že kamarády z dětství a společné podhoubí nejde nahradit, takže po rozvodu chvíli ano. Zároveň jsem věděla, že nechci žít sama a prioritou pro mne není místo, ale člověk. Kdyby byl můj druhý manžel Slovák, Španěl, Američan, bylo by mi to asi fuk a šla bych kamkoliv. Hartmuta jsem potkala už dost „poněmčená“. Byla jsem na sebe přísná a tvrdohlavě četla jen německé knihy, mám to tak dodnes. Rozumím všemu, i německému humoru, snad jen stresové situace řeším snadněji ve své mateřštině. Naopak vím, že pro něj by bylo obtížné zabydlet se na Slovensku a naučit se řeč, nikdy by nemohl jít s chlapy do hospody.
Barbora Seidlová: Brno se mnou ladí ve stejné tónině
Poznali jste se jako ve filmu.
Přesně tak, mírně jsem mu nabourala auto na parkovišti. Od té doby jsem mu zničila víc věcí. Jsem takový rarach, poděs, všechno dělám rychle, běhám, rozhoduju se, každou chvíli mi něco upadne. Zatímco on je systematický a pořádný. Moje zbrklost se projevuje i při nákupech, nedávno jsem přinesla domů vařená vejce. Prostě běžím kolem regálu, uvidím vejce – a šup, jsou v košíku, aniž bych koukla na etiketu. Muž se těšil na smaženici – no nebyla. Krátce nato jsem nabrala autem sloupek u výjezdu z garáže. Naštěstí nic tragického, ale pořád něco…
Jak nejraději trávíte společný čas?
Manžel je kriminalista a mě hrozně baví pomáhat mu s pátráním. Povídáme si o případech, občas použije moje nápady nebo s ním jedu někam „na místo činu“. Jeho kolegové si už zvykli. Ale radost zažíváme prakticky pořád, už jen tím, že jsme spolu. Například na StarDance bych bez něj už asi nejezdila. Od probuzení se těším na společnou cestu, střídáme se v řízení, povídáme si, nebo jen mlčíme… Každé ráno si říkám: Představ si, že je to poslední den tvého života, jak si ho užiješ? A opravdu se o to snažím. Samozřejmě se někdy hádáme, ale reálně nás stále těší být spolu.
Kdysi jste mi řekla, že se Hartmut chystá do tanečního kurzu, dokonce si koupil boty…
Tím to skončilo a já po dvou letech ty boty prodala v bazaru za pět eur. Na školené tancování nedošlo, ale rádi si spolu zatancujeme jen tak, když je nálada a situace.
Porotkyní StarDance jste už sedmnáct let. Jak se soutěž za tu dobu proměnila?
Podle mne známé osobnosti, hvězdy, tancují rok od roku lépe. Vždycky byl někdo dobrý a někomu to moc nešlo. Teď mám pocit, že to jde všem. Jako by dopředu sami trénovali pro případ, že by byli osloveni. A myslím, že i naši profesionální tanečníci se za tu dobu hodně naučili. Víc přemýšlejí, co které hvězdě sluší, jak s ní pracovat. Vedle tance musejí ovládat choreografii, psychologii, pedagogiku… a všichni si zaslouží vítězství. Držím jim palce stejně jako osobnostem, které mají odvahu předstoupit před kameru v nové roli.
Myslím, že pro všechny je lepší, když toho o Vánocích dělám co nejméně. Chci si hlavně pokecat s lidmi, s nimiž si mám co říct, a ne se ládovat zbytečnými exkluzivitami
Cílem soutěže není vycvičit přeborníka v tanci, ale…
...aby český národ měl překrásný sobotní večer. Napínavý, zábavný, příjemný – a pro celou rodinu.
Richard Genzer, Tatiana Drexler a Zdeněk Chlopčík
Kdo vás letos nejvíc překvapil?
Těžko říct. Většinu osobností neznám, tudíž předem nic neočekávám, pro mne jsou si rovné. Znala jsem jen Evu Adamczykovou – ta mě taky nejvíc překvapuje. Vždy jsem jí fandila při závodech, bavil mě její knírek. Ale nedovedla jsem si představit, že závodnice na snowboardu bude tak šikovná na parketu. Že člověk, který zdvihá těžké činky, bude schopný tak ladného pohybu. Myslela jsem, že se to vylučuje. Její výkony jsou ale ohromné.
Samozřejmě netuším, jak se to vyvine, diváci bývají nevypočitatelní.
Vždycky se těším na vaše hlášky typu: Kyčle Pavla Kříže vstoupí do dějin tance. Vystreté nohy! Máte v porotě nějak rozdělené úlohy?
Chcete říct, že Chlopčík je za přísného, Genzer za nevymáchanou pusu a já třeba za spravedlivou? Ne, to není kalkul, reagujeme úplně spontánně. Já si nikdy nerozmýšlím, co řeknu. Kolikrát si v osm hodin pomyslím: Táňo, ty ze sebe dnes nic nedostaneš. Už jsi za ty roky všechno řekla. Pak přijde kamera – a nemůžu zůstat zticha. Nějakým zvláštním způsobem mě něco napadne. Ale strašně nerada bych někomu ublížila, doufám, že se to nestalo. Kritici doma na gaučích vědí všechno tisíckrát líp, jenže když tam sedíte a máte zhodnotit v přímém přenosu tanec, o němž nevíte, jak ho zatančí další dvojice, není to legrace. Moderátoři vědí, co se bude dít, my porotci vůbec.
To je úplně jiná role, než když tanec učíte. Jste stejně vlídná?
Dřív jsem své žáky dost drilovala, toužila jsem z nich vychovat mistry světa. Což se nepodařilo. Časem jsem na ně laskavější, velkorysejší. Stáří přináší jistou milost. Dřív jsem fungovala i jako amatérský psycholog. Už v první hodině jsem odhadla, které páry by měly zůstat spolu a které přemýšlet o rozvodu. Některé dvojice věřily, že jim společné lekce zajistí vylepšení vztahu. Snažila jsem se o to, radila jsem třeba panu doktorovi, aby se nemračil a nekřičel na manželku, protože chyba je na jeho straně. Ale tohle vžívání už nedělám, dnes řeknu, ať ke mně přijdou až po hodině psychoterapie.
Odhadla jste i ve StarDance mezi některými páry jiskření, které se překlopilo ve vztah? Polívková – Kurtiš, Doležalová – Zelinka…
Když dva lidi nemají právě partnera a jsou ve stadiu hledání, zaláskují se při jakékoliv činnosti: během hraní šachů, na výletě… Tanec v tom myslím nehraje větší roli. Intimní kontakt, který divák vnímá lehce eroticky, neznamená pro profi tanečníky pokušení. Jsou tak vykontaktovaní, že tělesný dotyk berou jinak. A zamilují-li se do tanečního protějšku, není na vině tanec. Tak jsem to chápala i v těch pár případech ve StarDance. Ty dvojice si jednoduše rozuměly.
I když jsem tančila s vlastním manželem, na parketu pro mě neexistoval jako muž. Byl něco jako baletní tyč, nástroj, jako snowboard pro Evu Adamczykovou.
Našla byste mezi účastníky StarDance osobnost, která by obstála v profi sféře?
Podle mne každý, kdo by začal tančit v deseti patnácti letech a vydržel, mohl by dosáhnout na skutečný taneční titul. Možná i cukrář Maršálek. Není to ani věc talentu, ale hlavně dřiny. Vidím to podle svých žáků, většinou nevyhrávají ti talentovaní, ale nejvíc cílevědomí. V mých očích je stále absolutním vítězem všech StarDance Jiří Dvořák, v něm se spojila galantnost dospělého muže s výbornou technikou a uměleckým dojmem. Vynikající byl i Aleš Valenta.
I když jsem tančila s vlastním manželem, na parketu pro mě neexistoval jako muž. Byl něco jako baletní tyč, nástroj. Jako snowboard pro Evu Adamczykovou
Jan Tománek z vaší tradiční poroty letos soutěžil. Neláká vás to také?
Strašně jsem mu to záviděla. Já když začínala ve StarDance, bylo mi něco přes čtyřicet – proč mi tehdy nenabídli tancovat? Tancovala bych jako o život a oni mě posadí do poroty! Jsem z toho teď normálně nafrněná, uražená. (směje se) Ale dnes bych už nešla ani za milion.
I jako porotkyně máte vždy nádherné šaty. Co se s nimi děje po přenosu?
V začátcích jsem si troje krásné večerky odkoupila, ale víc bych asi neunosila. Kam? Na nákup v nich nepůjdu. Jak jsem říkala, snažím se trochu zachránit svět a věřím, že čím méně hadříků mám, tím lépe. Podle mne ty nádherné róby zůstanou ve fundusu České televize a časem je využijí pro někoho jiného, do filmů a tak. Pracují ekologicky.
Stará fotografie s rodiči a starší – prý chytřejší – sestrou Soňou, která už celá desetiletí žije ve Spojených státech.
Díky StarDance se u nás zvýšil zájem o společenský tanec. V Německu také?
V Německu běží obdobná soutěž Let’s Dance na soukromé stanici a nesleduje ji tolik lidí jako v Česku nebo na Slovensku. A německý taneční svaz to nepodchytil, takže zájem o tanec velmi klesá. Jsem pyšná na český svaz, který na StarDance zareagoval velmi dobře, a i když ne každý každého má rád, získal do kurzů a tanečního sportu spoustu mladých lidí. Česko je v něm dnes jednou z nejúspěšnějších zemí, například v obrovské mezinárodní soutěži uspělo loni sedm párů z Česka a jen o jeden víc z Německa. A to si srovnejte počet obyvatel obou států.
Čím si vlastně získal kdysi tanec vás?
Dostala jsem se k němu náhodou, zpočátku mě zajímala hlavně parta, s níž jsem tancovala. Ale po pravdě, tancovala jsem už od dětství, měli jsme doma velké zrcadlo a já byla schopná pouštět si dokola pár desek a tři hodiny tancovat jako divá. Jen pro sebe. Takže jsem to měla v sobě. Při tanci jsem prožívala něco jako extázi, vyčistila si absolutně mozek. To mě bavilo.
Každý se asi ptá, jak se tanec doplňuje s matematikou, kterou jste studovala?
Tanec i matematika jsou stejně exaktní, mají přesnou formu. A já jsem ve strukturách a definicích velmi dobrá, potřebuju je. Našla jsem díky nim životní filozofii, návod, jak žít.
Chtěla byste na svém životě v příštím roce něco změnit?
Bože chraň! Jsem ze snahy být stále lepší, která všude vládne, unavená. Nechci už nic zlepšit! Chci zůstat, jaká jsem. Anebo horší.
Sopranistka Zuzana Marková: Závislá na kariéře nejsem. Mít děti a starat se o ně pro mě bylo a je přednější
