Taťána Makarenko: S obchodním duchem jsem se narodila

O podnikání snila už v šestnácti letech a v budoucích plánech jí dobře posloužila jak její komunikativní povaha, tak zkušenosti a kontakty, které od čtrnácti získávala jako modelka. „Ničeho jsem se nebála, prostě jsem do toho šla naplno s tím, že to buď vyjde, nebo firma skončí. Z ničeho jsem si nedělala velkou hlavu,“ odpovídá Taťána Makarenko na otázku, jestli si coby gymnazistka o podnikání předem i něco nastudovala.

Do Česka přijela po rozchodu rodičů jen s maminkou, když jí bylo devět let. Usadily se v Teplicích. Žije tu tedy už dost dlouho, takže se cítí částečně Češkou. Ostatně má i české občanství a pas. Svoje ukrajinské kořeny ale pořád vnímá, i když kontakty s příbuznými včetně tatínka měla spíš zřídkavé.

„Častokrát se sama vidím, že jsem ve svém celkovém nastavení podobná spíš Ukrajincům než Čechům. Není divu, žila jsem na Ukrajině do devíti let a oba rodiče jsou Ukrajinci. Vychovávali mě tedy lidi s nějakým životním stylem a návyky, které se od těch zdejších můžou v lecčems lišit,“ vysvětluje, proč se nakonec cítí být přece jen hlavně Ukrajinkou žijící v Česku. „Myslím, že se odlišujeme základním postojem k životu. Od malička je nám vštěpováno: Pracuj, makej na sobě, nestěžuj si a nespoléhej se na někoho dalšího,“ dodává. Tato výchova podle ní pravděpodobně souvisí s odlišnou ekonomickou i sociální situací Ukrajiny.

V dětství žila s rodinou ve vesnici na okraji Oděsy. Velikostí by se mohla přirovnat k Říčanům, ale tím srovnání taky končí. Nůžky mezi městy a vesnicemi jsou v její rodné zemi víc rozevřené než u nás a také rozdíly mezi bohatými a chudými regiony jsou mnohem větší.

„Pocházím z chudé rodiny, prakticky všechno jsme si pěstovali sami. Rozdíl mezi místem, kde jsem vyrůstala a kde žiju teď, je opravdu markantní,“ dodává.

Maminka sice každé léto jezdívala za příbuznými, ale brzy se tyto prázdninové cesty musely obejít bez dospívající Taťány. Na léto měla vždy naplánovánu spoustu aktivit, které jí měly pomoct k lepší budoucnosti.

Od čtrnácti let pracovala v zahraničí jako modelka. Kromě toho jezdila na výměnné pobyty se školou nebo jazykové kurzy. Ukrajinu tedy navštívila od svých devíti let celkem třikrát, včetně loňské cesty. „Loni v srpnu jsme tam s maminkou strávily tři týdny. Babička žije stále ve stejném domě. Chlévy, stodola, ovocný sad, zeleninová zahrada – to vše je stejné jako tenkrát. Vrátily se mi tam vzpomínky a zážitky, které jsem už dávno zapomněla,“ popisuje.

Situaci příbuzných však s maminkou celé roky z dálky sledují a finančně jim pomáhají, kdykoli je potřeba. Ostatně jako většina Ukrajinců žijících v cizině. „Všichni posíláme peníze, podnikatelé i ženy, které tady pracují jako uklízečky. Životní standard je tam mnohem nižší a chudší rodiny si dokonce ani neplatí zdravotní pojištění. Tím je to podobné jako v USA. Jakmile pak přijde problém, čekají lidi najednou velké výdaje,“ říká.

Od začátku války pomáhají s maminkou příbuzným ještě víc. Zdražily energie, vázne zásobování a některé potraviny i chybějí.

„Voláme si, stále sledujeme, co se tam děje, žijeme ve stresu. Kromě dospělých mužů, kteří dostali povolávací rozkaz, zůstali všichni příbuzní doma. Mají vybavené sklepy základními potravinami, sbalené kufry, ale za žádnou cenu nechtějí odejít, protože se bojí, že by o dům přišli. Je to jejich jediný majetek. Takže jsme rádi, když se boje v okolí Oděsy nezhoršují,“ popisuje situaci, kterou ještě komplikuje zdravotní stav několika členů rodiny.

U babičky se projevila Alzheimerova choroba. Strýc, který o ni pečuje, se léčí po vážném úrazu páteře. Další strýc má amputovanou nohu. „Jejich přesun by byl tedy i velmi obtížný. Pro takový případ máme ale samozřejmě připravený plán,“ dodává.

Válka přinesla také intenzivnější kontakty s tatínkem, které po rozchodu rodičů postupně upadly. Loni se spolu viděli poprvé asi po dvanácti letech. Na jaře narukoval do války, bojovat šli i další muži z jeho rodiny. „Voláme si a díky sociálním sítím táta teď snadněji vidí, co dělám. Říká, že je na mě pyšný, že ve mě vidí sebe a další podobné hezké věci,“ usmívá se Taťána.

Před fotoaparát si jako modelka stoupla poprvé ve dvanácti letech, ale protože už tehdy vypadala dost žensky, nikdy nepropagovala dětskou módu. Pózovala hlavně pro začínající návrhářky a zadarmo. Chtěla mít hezké fotky, až se jednou začne ucházet o placenou práci.

Přesto si už v tomto věku začala také vydělávat: „Chtěla jsem telefon, mít vlastní peníze, ale na brigádu jsem ještě nesměla. Maminčini přátelé, kteří měli benzinovou pumpu, mě ale nechali mýt okna aut. Strávila jsem tím asi dvoje letní prázdniny.“

Ve čtrnácti letech začala s módními přehlídkami v zahraničí. Od šestnácti začala i jezdit z Teplic do Prahy, pracovala jako hosteska, účastnila se soutěží krásy a sledovala, jak se takový byznys dělá. Získávala kontakty.

„Maminka říkala, že jsem byla jako dítě hodně aktivní, neustále jsem mezi dětmi vymýšlela a organizovala zábavu, byla jsem takový přirozený vůdce. Asi je mi to nějak dané a provází mě to celý život. Osobnost nejde změnit, buď je člověk akční, nebo spíš flegmatik. Buď chce být zaměstnanec, nebo nezávislý,“ říká ke svým začátkům v módní branži.

Jakmile oslavila osmnácté narozeniny, založila firmu a začala organizovat svoji soutěž krásy Miss Face. Díky informacím a kontaktům, které nashromáždila jako středoškolačka, věděla, kdo by jí mohl pomoci.

„Na první ročník jsem získala od sponzorů 150 tisíc korun, to mi stačilo, a i na charitu jsme vybrali hezké peníze,“ vzpomíná na začátky, kdy vůbec nemyslela na to, že by jednou mohla posílat dívky na světové soutěže.

Firma se postupně rozrůstala, načež se velké české soutěže Miss dostaly do problémů a na trhu se udělalo místo. V tu chvíli se ozvali pořadatelé Miss World. Zjišťovali zdejší situaci, vzápětí jí nabídli spolupráci. „Znamená to, že jsem si jako obchodní partnerka získala důvěru a vidí ve mě záruku, že soutěži tady budu dělat dobré jméno,“ zdůrazňuje.

Česká licence na Miss World, nejstarší a největší světovou soutěž, kterou vyhrála i Češka Taťána Kuchařová, tedy od roku 2017 patří Taťáně Makarenko. Následovala změna značky – Miss Face se proměnila na Miss Czech Republic.

Obojí podnikatelka oznámila v roce 2018 najednou, chtěla být na změnu dobře připravená. Očekávala i soudní spor kvůli ochranné známce s firmou Česká Miss. Vyhrála ho, jak předpokládala. „Nejsme národní soutěž podporovaná státem, aby si někdo mohl dělat nároky na označení své soutěže jako české, ale národní ve smyslu, že posíláme vítězky na světové soutěže. Takových podnikatelských subjektů může být víc a ve světě je to naprosto běžné. Hlavně v Latinské Americe nebo Asii, kde jsou soutěže krásy velice populární,“ vysvětluje složitou situaci, která stála u počátků jejího vzestupu.

„Věděla jsem, že sama sebe pasuju do větší role, než jsem zatím měla. Ale když jsem byla tak dobrá, že jsem dostala nabídku na Miss World, proč bych nemohla jít nahoru? Byl to přirozený vývoj mojí soutěže a ten mi nikdo nemůže upírat,“ dodává. Po čtyřech letech už vlastní licence na čtyři z pěti největších grandslamových soutěží krásy na světě.

Stále se však občas potkává s názorem, že národní soutěž Miss by měla být jen jedna. Na to většinou s úsměvem odpovídá, že by taky byla ráda, kdyby neměla konkurenci, ale nemůže nikomu bránit, aby podnikal ve stejné branži. „V tuto chvíli je sice konkurence nečinná, od roku 2019 neměla finále, ale nemůžu po nich přece chtít, aby skončili,“ argumentuje.

Navzdory tomu, že v této branži podniká celý dospělý život, všímá si, že ji lidé vnímají stále jako modelku. Je to paradox, protože přehlídek už se účastní jen výjimečně, letos byla například vidět na přehlídce Beaty Rajské v Karlových Varech. Firma se přitom rozrůstá, právě se transformuje v akciovou společnost – a všechen ten obchod řídí od mládí sama.

Každým ročníkem Miss Czech Republic „proteče“ od patnácti do dvaceti milionů korun. Žádná soutěž krásy však sama o sobě nevydělává, naopak potřebuje sponzory. Vydělávají dívky, které soutěží úspěšně projdou a získají s firmou Miss Czech Republic několikaletou pracovní smlouvu. Čím jsou dívky lepší, tím víc mají zakázek a tím víc se firmě daří. V současné době jich pracuje pod vedením Taťány Makarenko asi stovka.

„Nestojíme jen o krásky, ale hledáme zároveň i silné a zajímavé osobnosti, které mohou být hlasem své generace, které mají šanci získat fanoušky na sociálních sítích, zejména na Instagramu,“ vysvětluje Makarenko, čím by se finalistky její soutěže měly lišit od konkurence.

„Měly by taky vědět, že úspěch nepřichází zadarmo, a měly by motivovat svoje vrstevníky k tomu, aby na sobě makali a šli si za svými sny. Chceme, aby ukazovaly veřejnosti hlavně svůj talent, inteligenci, zájmy, aby se prezentovaly celou svojí osobností. Někdo mi občas řekne, že mu připadají všechny missky stejné. Já na to říkám: začni je sledovat a uvidíš, že nejsou.“

Každoročně přichází do soutěže Miss Czech Republic asi čtyři tisíce přihlášek. Regionálními castingy projde asi patnáct set dívek, do semifinále jich postoupí okolo sto padesáti a první den se z nich vybere třicet. Dívky musejí projít vědomostními testy, pohovory ve světových jazycích, ale i psychologickými testy, které posoudí jejich mentální vyzrálost. „Nemůžeme si dovolit, aby dívka později nějak selhala, protože není na takovou kariéru dostatečně psychicky vybavená a připravená,“ vysvětluje Makarenko. V posledních letech pozoruje, že zájemkyně o profesi modelky už nepřicházejí s iluzemi, jaké byly běžné ještě v jejích začátcích. „Asi je to internetem a sociálními sítěmi, tím, že zveřejňujeme příspěvky ze zákulisí soutěže. Děvčata mají lepší představu, do čeho jdou,“ míní.

Pokud jde o vliv sociálních sítí na psychiku, uvědomuje si, že to je riskantní prostředí. Potkává se pracovně s mnoha influencery a všímá si, jak časté jsou mezi nimi deprese, úzkosti, pochybnosti. „Poměřují se mezi sebou, počítají lajky, řeší nenávistné komentáře, trochu se proto o nastávající generaci bojím. My si ale vybíráme dívky, které jsou už od malička hodně aktivní, a proto jim tolik nehrozí, že by začaly žít hlavně na internetu. Většina z nich pochopila, že díky Instagramu mohou vydělávat peníze, a tak se na sítích snaží. Přesto je vedeme k tomu, aby tam netrávily víc času, než je nutné.“

Vzestup firmy potkal Taťánu Makarenko ve věku, kdy ženy začínají uvažovat o založení rodiny. Nikdy se netajila tím, že by si přála mít dětí raději víc než míň. „Dětem bych se určitě chtěla věnovat, chůvu bych měla ráda jen na výpomoc. Nechci, aby je vychovávala místo mě. Jenže bych se ani nechtěla úplně stáhnout z firmy. Nedokážu si představit, jak to bude, ale těším se, až to přijde, a vím, že to zvládnu, protože budu muset,“ odpovídá na otázku, jestli už se chystá založit rodinu.