Taťána Kuchařová: Nikdy jsem se nepokládala za nejkrásnější ženu světa

Teď je opět Taťány Kuchařové všude plno – je z ní herečka, a navíc tvoří pár s jedním z nejžádanějších mužů naší umělecké branže – Ondřejem Brzobohatým. Nejenže se spolu setkávají v poněkud ošemetné situaci v seriálu Gympl, ale oba budou i soutěžit ve StarDance. Je to jen náhoda?

K tomu všemu se ještě připletly spekulace o Tánině těhotenství, kterým si údajně Ondřeje chytře pojistila. Prý se navzdory náročnému tréninku zaobluje a v jeho rodině je už jako doma…

Modelka všechny tyto „zaručené“ zprávy odmítá. Jak tedy líčí svou současnost ona sama?

To, že se ovlivňujeme, ještě neznamená, že se postrkujeme v kariéře. Pro mě není herectví nic neznámého, natočila jsem už řádku televizních reklam a videoklipů, první hereckou roli jsem dostala ve snímku Big Meet, který měl teď premiéru v Los Angeles, malou roli mám v Donšajnech Jiřího Menzela.

Gympl přišel stejně přirozeně. Někdy zjara mě oslovila produkce, že hledají nové tváře, pozvali mě na kamerovky, projeli jsme scénář… a pak zavolali, že mě berou.

Náš vztah s Ondřejem se teprve začínal klubat a rozhodně ještě nebyl veřejný. I když je možné, že něco tušili.

Moje postava – Kristýna – je bývalá přítelkyně Adama Kábrta čili Ondřeje. A právě se rozvádí. Mezi ní a Adamem existuje stále jistý nedořešený vztah, a tak se mu s prožívaným dramatem svěřuje. A protože stará láska nerezaví, trochu zamíchá kartami. Takový je zkrátka život, stát se může cokoliv.

Ondra je skvělý parťák, ovšem mě to zpočátku hodně rozptylovalo, pořád jsem se musela smát a byl problém dostat se do vážnější polohy, kterou vyžadoval scénář. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadlo. Přiznám se, že jsem zatím neviděla ani jeden díl, na televizi skoro nekoukám.

Snažila jsem se nehrát černobíle, Kristýnu rozhodně nepovažuju za sobeckou manipulátorku, jak se psalo. Každý člověk v sobě má aspekty zla i dobra a je na něm, jak s nimi naloží. Takže i ve mně je možná kousek manipulátorky, ale já bych situaci své hrdinky řešila jinak.

V mé profesi se vyskytuje často v až extrémní podobě. Ale naučila jsem se vůči ní snad dobře vymezovat a bránit se jí. Byla to nutnost. Nikdo jiný to za vás neudělá, vy sama to se sebou myslíte nejlíp. Chce to rozhodovat se logicky a zároveň se nechat vést intuicí. Mám štěstí, že dokážu vycítit a odhadnout hodně věcí a lidí. Když mi z něčeho není dobře, vím, že to není správně. Kombinaci rozumu a instinktu dávám 50 na 50.

Vymezovat se je důležité i v osobním životě, člověk by neměl jít do sebe a dusit se, když mu něco vadí, má to říct hned. Je dobré pozorovat své pocity, být upřímná sama před sebou a to je často nejtěžší.

Mám jich za sebou několik, ale v zahraničí – v New Yorku a v Los Angeles. Potřebovala jsem hlavně odstranit akcent. Tady jsem zase měla naopak trochu problém s češtinou, přece jen jsou roky venku znát. Pracovala jsem na artikulaci, na kameru musí být každý háček a čárka naprosto perfektní. Když se přidá nervozita, není to snadné, ale nakonec bylo natáčení velká zábava. Přišly už i další nabídky, které teď zvažuju.

Vždycky jsem toužila zahrát si v historickém filmu, v kostýmech. Nějakou osudovou ženu, silnou, charismatickou, nejlépe jako Angelika, kolem Ludvíci, Versailles… Angeliku přímo zbožňuju, vyrostla jsem na ní s babičkou, mamkou i sestrou, dodnes je pro mě největší idol, bohyně. Obdivuju i její představitelku Michèle Mercierovou.

Neřekla bych kolbiště, tam se doufám nikdy neocitneme, protože by to nedopadlo dobře. (směje se) My nejsme soupeři, spíš spolubojovníci a podporujeme se navzájem. Pro mě rozhodně není prioritou soutěž vyhrát, spíš si ji chci užít se vším všudy. Tanec beru jako obrovskou terapii.

Komické bylo, že nás oslovili zcela nezávisle už v lednu, tedy v době, kdy jsme spolu opravdu nebyli ani náhodou! Dlouho jsme ani nevěděli, že byl oslovený i ten druhý. A že jsme oba kývli. Já už nabídku dostala v minulosti, ale nešla skloubit s mou prací, takže vyšel až tenhle rok. A do toho ještě Ondřej! Komu z nás budete fandit?

Ne, každý máme jinou choreografii a tanečního profesionála. Na ženu jsou jiné nároky než na muže. Spolu spíš odpočíváme a navzájem se opečováváme. Po trénincích býváme fakt vyřízení. Soutěž začne 2. listopadu, tak makáme i dvoufázově.

Dřív jsme si šli občas jen tak zatancovat, dali valčík, čaču, jive… Ondřej je výborný tanečník. Já chodila taky do tanečních, ale s tím, co nás učí teď, se to nedá absolutně srovnávat, bereme to z gruntu. Jde do puntíku o všechno, o každý pohyb chlupů na stehně.

Doufám, že inspirujeme mladé lidi, aby se přihlásili do kurzů, tanec patří ke společenskému vzdělání, etice.

Potkali jsme se při jedné práci. Většinou se nezamilovávám na první pohled, ale určitě hned probleskly oboustranné sympatie. Líbil se mi vším, chováním, gesty, noblesou, slušností. Je myslím dost podobný typ jako já, vidíme v tom druhém vlastně sebe.

Náš vztah je pro mě velmi občerstvující a inspirativní, objevuju v sobě věci, o kterých jsem nevěděla nebo jsem myslela, že v nich nejsem dobrá. Třeba mi doma říkali, že neumím zpívat, až jsem v tom měla blok. Ondřejovi ale přijde, že hezky intonuju, a říká mi: Prosím tě, zpívej si! Takže zpívám, jen tak pro sebe si broukám… Je úžasné se tak osvobodit, cítím se najednou fajn.

Vždycky jsem se obklopovala uměním, miluju kulturu a je úžasné, když ji můžu sdílet s partnerem, který to cítí stejně intenzivně. Jsme spolu teprve pár měsíců a máme zatím samozřejmě trochu jinou zkušenost. On něco zná, já něco znám, navzájem si to předáváme, fakt super… Já třeba víc cestovala, ale Ondřeje cizina taky láká, takže se těším, až spolu vyrazíme!

Hmm, nic mě nenapadá… určitě nejsme přes kopírák, ale žádný radikální rozpor nevidím.

Ano, je. Po Novém roce skutečně plánuji návrat. Čekají mě nějaké pracovní závazky a chci to střídat jako dřív. Dokážu si představit žít na obou místech. Tady mi chybí americká anonymita, i když na mě lidi reagují pozitivně, je toho někdy moc. Pak mi chybí síť restaurací Chipotle, zmrzlina Pinkberry. A vlastně celý New York, jeho energie a volnost. Tam mi chybí samozřejmě historická Praha, Kampa v noci, domov…

Ondřej se na Ameriku těší jako turista, a zda tam bude chtít i pracovat, záleží na něm. Všechny varianty jsou možné, nechci předbíhat.

Rozhodně pořád platí, že Češky a Slovenky patří k nejkrásnějším ženám světa, s šarmem a atraktivitou. Mají něco navíc. A dobře se s nimi pracuje, jsou to většinou fajn baby. Já v tom trochu pomáhám i jako ambasadorka soutěže Elite Model Look. Snažím se dívkám poradit, v čem je právě jejich osobitost a jak ji vykřesat.

A víte, že ano? Byl to opravdu můj dětský sen. Už v pěti letech jsem dělala přehlídky pro maminku v jejích lodičkách. Jsem přesvědčená, že sny se splní, pokud jim věříte, jdete za nimi a přeje vám aspoň trochu štěstí. Všechno vyjde, jen nesmíte být pasívní. Pravda, někdy se přání splní i samo od sebe, protože vám to je zkrátka dáno, což ale nebyl můj případ. Já si to musela vymakat. Jako holka z venkova jsem běhala do šestnácti po polích jako kluk. Ovšem vždycky jsem měla ambice jít do světa.

Asi ten úplný start: najít v sobě odvahu vrhnout se do neznáma, odloučit se od rodiny a lásky, přerušit na tři měsíce školu a odletět v sedmnácti do Tokia na první pracovní kontrakt. Naučit se jazyk, být samostatná. Jako nejstarší ze tří dětí jsem byla vždycky vyzrálejší než moji vrstevníci, zodpovědnost pro mě byla přirozená. Vše naštěstí probíhalo velmi profesionálně, takže mi okamžitě došlo, že musím být taky profík. Byla to úžasná zkušenost i kulturní šok. Mými vzory byly Eva Herzigová, Pavlína Pořízková… Ale moje cesta byla jiná: od modelingu k Miss a zase zpátky. Správné je nikoho nekopírovat, být originální.

Rozhodně žádné představy se neshodují s tím, co nastane po vyhlášení Miss World. Lidi se často pletou v pohledu na charakter toho titulu, moc o něm neví – nejedná se jen o to, zda jste vizuálně hezká, ale o celou filozofii. Ta holka symbolizuje určité nadnárodní postoje včetně charity a má velký dopad na lidi celého světa. Takže mi hned nastaly více i méně příjemné povinnosti, byla to hektika, ale i ten nejlepší odpich pro další kariéru.

Jinak bych asi neudělala nic, myslím, že jsem všeho dokázala využít, neusnula jsem na vavřínech jako mnoho děvčat, která žijí z jednoho úspěchu celý život. Já na sobě pracuju dál…

Samozřejmě je někdy těžké skloubit moji profesi s osobním životem tak, aby ani jedna složka netrpěla. Ale snad se mi to daří. Užívám si ideálně volnosti a určité nezávaznosti, dokud nemám vlastní rodinu.

Je mi pětadvacet, už nejsem mládě. Ale chyb na sobě vidím pořád dost, lidi můžou být v klidu. O vzhledových raději ani nemluvím… Vážně jsem se nikdy nepokládala za nejkrásnější ženu světa, dokonalá krása je trochu nuda a chlad. Mně z dětství zbyla spousta jizev, byla jsem značně aktivní dítě s věčně rozbitými koleny. Taky mám jizvu na tváři od větve a měla jsem odstáté uši, což mi šíleně vadilo. Takže mi je v deseti letech přišili a můžu nosit ohony. A povahově… co přiznám? No, jsem dost nedochvilná…

Se mnou se rozešel on, nezvládl ten silný moment. Ale pak jsme se k sobě ještě vrátili. Byl moje první velká láska, vyrůstali jsme spolu a pak čtyři a půl roku chodili. Podruhé jsem to ukončila já, ocitli jsme se už každý mentálně jinde. Ale bolelo to hodně dlouho. Dnes jsme kamarádi, je jako můj brácha a máme nádherný vztah.

Je pohodlné to napsat, ale do očí se mě na to ještě nikdo nezeptal. Téměř všechno, co se objeví v bulváru, jsou výmysly, tak je tenhle svět nastavený. Naučila jsem se netrápit tím, kdo a za co mě odsoudí, beru to jako jejich nevědomost nebo nějaký mindrák. Protože kdybych tak skutečně žila, musela bych se z toho zbláznit. A kdo mě zná, tak ví. (směje se) Každopádně jsem nebyla nikdy s nikým pro něco jiného než z lásky. Pro kariéru jsem to fakt nepotřebovala. Věřím jen sobě a svému pocitu.

Rozhodně ne, moji partneři byli diametrálně odlišní. Ale obecně mi imponují inteligentní, ambiciózní chlapi, silné osobnosti. Sama jsem ctižádostivá, hodně vytížená, ráda pracuju, tudíž asi i přitahuju podobný typ mužů.

Současný modeling dává možnost téměř všem věkovým kategoriím, hranice se posouvají, což je naprosto v pořádku. Pro mě jde o příjemnou záležitost, takže u něj ještě chvíli zůstanu. Ale jen samotný by mě nenaplňoval, proto přišla potřeba mít přesah. Naštěstí jsem se dostala k dalším aktivitám včetně nadace Krása pomoci. Té bych se ráda věnovala celý život.

Ovlivnilo mě několik věcí: vyrůstala jsem ve velké rodině i s praprarodiči. Měli jsme velmi blízký vztah a já brala jako samozřejmost, že se o sebe lidi v rodině starají. Zároveň jsem si uvědomila, kolik problémů staří lidé musejí řešit a jak se jim nedostává péče a sociálních služeb od státu. Z průzkumů vychází, že senioři jsou nejopomíjenější skupinou, která potřebuje pomoct, přitom se jimi málokdo zabývá. Jde o téma neochotně přijímané ve společnosti, která raději propaguje kult mládí.

Takže chci mít nejsilnější nadaci působící v této oblasti. Kdo jiný to změní než my? A kdo naučí dnešní mladé, aby jednou byli samostatní, uměli se zabezpečit? Pro mě to je výzva. Vždycky jsem chtěla být jiná a první – v mnoha směrech.

To je soukromá věc každého. Pokud usoudím, že to potřebuju, nebudu se plastice bránit. Nevidím na tom nic špatného, pokud to člověku pomůže a cítí se líp. Zatím se snažím o sebe pečovat přirozeně a občas velmi zrychleně. Dnes jsem si dala rychlou sprchu, vyčistila zuby a šla. Řasy jsem měla namalované od včerejška, to ani nebudu říkat. Balzám na rty nosím v kabelce. Pokud nejde o velevýznamnou akci, jsem schopná vyrazit za pět minut.

Večer si dopřeju vanu a osvědčený krém – a je to. Spát chodím docela pozdě a snažím se vyšetřit chvilku jen na sebe. Kouknu se na dobrý film, něco přečtu, poslechnu si příjemnou muziku…

Věřím, že všechno se děje tak, jak se má dít. To už bych mohla mít mimčo, ráda bych to stihla ideálně do třicítky. Moje nadace se bude dál rozvíjet a já zůstanu v modelingu. A vedle bude stát partner, který mě i naše dítě bude podporovat a milovat. Náš domov bude tady, kde se cítím nejvíc doma, ale určitě nepřestanu cestovat.