Taťána Kuchařová: Jsme naprosto normální pár jako kterýkoli jiný

Loni v létě proto rodačka z Opočna založila nadaci Krása pomoci. „Zavázali jsme se pomáhat sociálně a zdravotně slabým,“ říká blonďatá kráska, jejíž tvář ozdobila strany mnoha světových magazínů, jako je například Hi Society!, italský Vogue, Bazar, Elle či Instyle.

Takže svůj drahocenný volný čas musí ještě víc ukrajovat. „Ano, poslední tři roky mám opravdu trochu hektické období, ale když se nad vším zamyslím, jsem šťastná a spokojená,“ usmívá se.

Asi o Vánocích. To je jediná doba, kdy si ho vždycky udělám. Neexistuje, abych o svátcích nebyla doma se sestrami, mámou a tátou. Mám výhodu, že jsem teď už pánem svého času, takže se ho snažím rozdělovat tak, abych stíhala modeling, spolupráci s Miss ČR, kde jsem se stala prezidentkou, a především pak svou nadaci.

A když cítím, že potřebuji volno, nebo náhle onemocním, což se může stát, tak se operativně mění plán, a když je nejhůř, přesouvají se nebo ruší i práce. V takovém případě musí všechno počkat. Protože když člověk není zdravý a ve formě, nemůže pracovat na sto procent.

To je pravda, a když jsem se to dozvěděla, byl to pro mě docela velký šok. Nechápu to. Můj rok kralování Miss World byl především nabitý charitativními akcemi. Spolupracovala jsem s mnoha mezinárodními organizacemi a podporovala jejich projekty. Za tu dobu jsem získala hodně zkušeností a práce v této problematice mě nadchla. Přesvědčila jsem se, že humanitární činnost je oblast, které se chci i nadále věnovat.

Možná že ty roky před mým zvolením, nebyly na charitu tak bohaté. Proto jsem zatím jediná s vlastní nadací. Třeba jsem na to také jako jediná sebrala odvahu. Ať je to jakkoli, tak doufám, že budoucí Miss World si ze svého kralování vezmou to nejlepší a budou mě následovat. Byla by pro ně škoda se pak věnovat pouze modelingu a nevyužít zkušeností, které získají.

Ano, někdy se s podobnými narážkami setkávám. Chci za sebe zdůraznit, že tuto činnost myslím od srdce a upřímně. Naše projekty jsou profesionální, stejně tak můj tým lidí. Nad vším je maximální dohled, máme výbornou správní radu, která je složená z odborníků - psycholog, lékař, právník, ekonomové atd… Kdyby takových lidí s touhou pomáhat bylo víc, byla bych strašně ráda, protože tu je stále co zachraňovat a potřeba pomáhat velikému počtu lidí, na které se zapomíná.

Nestačí jen dát na patrona - toho, kdo nadaci zaštiťuje. Bohužel znám spoustu celebrit, i zahraničních, které ani nevěděly, co podporují. A nakonec se ukázalo, že byly jen využity. Takže pokud chce někdo dát sponzorský dar, pomoci někomu prostřednictvím nadace, je opravdu důležité si prověřit, co už má organizace za sebou, jak funguje, seznámit se s jejími projekty, zajít se podívat za lidmi, kterým už bylo pomoženo. Tak se jednoznačně brzy zjistí pravý zájem. Nestačí se jen podívat na internetové stránky a věřit pěkné tváři.

Ano, chceme tím vyburcovat společnost, aby si uvědomila, že senioři jsou naši plnohodnotní spoluobčané. Že není důvod se jich ostýchat, nezeptat se jich, jestli nepotřebují pomoct. Než jsem založila nadaci, udělali jsme celou řadu průzkumů, ze kterých vyšlo, že jsou u nás senioři hodně opomíjeni. Péče v nemocnicích není na dobré úrovni, nejsou tu adekvátní pečovatelské služby, je zoufale málo hospiců, domovy důchodců sice jsou, ale jen pro bohaté.

Určitě to je českou mentalitou lidí, vychází to ze společnosti, jak jsou v ní senioři vnímáni, jak se k nim společnost chová. Já jsem vychovaná ve velké rodině. Mám spoustu babiček, dědečků, ke starým lidem mám osobní vztah. Proto se nechci dívat na to, aby ti, kteří vychovali své děti, vnoučata a pomalu i pravnoučata, byli odstrčeni a dožili v nedůstojných podmínkách.

Zajistit dobrou pečovatelku je u nás velký problém. Většinu z nich to nebaví. Dnes v první řadě každého zajímá, kolik za to dostane. A tahle práce je velmi špatně ohodnocena… Je to tvrdý oříšek. Proto chceme apelovat na společnost, vyburcovat ji, aby si to uvědomila.

Vím však, že to je běh na dlouhou trať. Ale opravdu bych chtěla pro seniory jednou zajistit perfektní a profesionální péči. Chtěla bych, aby i oni sami byli co nejdéle aktivní, aby si uvědomili, že není potřeba život zabalit v určitém věku.

V moudrosti! Víte, když přijedu za svojí babičkou, která mimochodem fantasticky vaří a je to fakt ta pravá úžasná babička, tak strašně ráda poslouchám, jak mi vypráví. Dřív jsem u ní byla často, v podstatě mě vychovala, protože maminka byla vždycky hodně aktivní. Trávila jsem tam velkou část svého dětství, až do puberty, než jsem začala pracovat. Už tenkrát mě fascinovalo, jak dokáže vyprávět o svém mládí, jak to dřív chodilo, jak žili s dědou, kam mohli a nemohli cestovat, jestli v té době znala Marilyn Monroe, protože se narodila podobně jako ona, a o koních. Můj praděda byl totiž umělecký kovář! A tenkrát to bylo něco!

Bohužel ne. Babička měla dvě holky, my - vnoučata - jsme také tři ženské. Takže sednout si ke kovadlině? Nevím, nevím. (smích) Ale jinak koně miluji, hlavně jízdu na nich. Ale tomu je potřeba se věnovat, a já teď opravdu nemám čas. I k ostatním zvířatům mám velmi dobrý vztah, vždyť pocházím z venkova. A dodnes sestry mají morčata, želvy, králíky, korelu, kočky. Já bohužel nemám zvíře žádné a strašně mi to chybí. Se mnou by při tom ustavičném cestování po světě trpělo.

Věřím, že na to dnes už oko a cit mám. Vypozorujete to podle toho, jak mluví, gestikuluje, jak se chová, jaké má zájmy…

Takovým, které budou kvalitní po všech stránkách a hlavně té, která bude mít charisma, kouzlo a jejíž zájem bude výš. Je potřeba dívat se dál i za zrcadlo. Modeling je, pokud jste v něm úspěšná, na jednu stranu moc příjemná věc, ale také velká řehole.

Chci dát šanci té, která si to opravdu zaslouží, protože nás bude mimo jiné reprezentovat na nejprestižnější světové soutěži Miss World. A kdyby se jí tam poštěstilo, bude mít obrovské možnosti a může spoustu věcí změnit. Nejen u sebe, ale i u jiných lidí, tak jako se to poštěstilo a povedlo mně. Bude mít obrovský vliv.

České modelingové prostředí moc neznám. Když se tu pracovně pohybuju, tak zcela výjimečně a zakázky si pečlivě vybírám. Také je otázka, jestli se tady všechny věci, které se dělají, dají považovat za kvalitní modeling a kvalitní módu. Jsme přece jen malý trh.

Ale jsou tu i výjimky, třeba super návrhářky, které - kdyby žily v zahraničí - by byly obrovské hvězdy. Ale bohužel u nás k tomu nejsou prostředky, prostředí, ani společnost. Totéž je s modelkami. Ale ty mají možnost odcestovat. Jenže málokdo má odvahu jít do toho velkého světa, začít jakoby od začátku a probojovat se i venku. Tam to není tak snadné jako tady.

V zahraničí je nesrovnatelná konkurence s českým prostředím, a proto se třeba neodpouštějí chyby. Modelka musí být profesionální. Nedovedu si představit třeba přijít pozdě! Musíte být také maximálně přizpůsobivá. Sice, když vás fotí na kampaň, jste za hvězdu, ale pracujete s dalšími lidmi. Stylistou, vizážistou, kadeřníkem, asistentem, fotografem… Ti jsou také velmi důležití. Takže vše je týmová práce. A když je přestávka, tak se na ni musí domluvit všichni, a ne že VY chcete pauzu. A je úplně jedno, jestli jste topmodelka nebo začínající holka.

Obrovské trpělivosti a především tomu, že je strašně důležité zůstat sama sebou. A také jsem si uvědomila, jak jsem šťastná a spokojená. Na jedné straně dělám topmodeling, na druhé práci pro mnoho lidí, kteří to štěstí neměli. Je neuvěřitelné, když voláme lidem, že jim třeba přispějeme na speciální autosedačku pro postiženou dívku. Teď zase poskytujeme speciálně upravený počítač pro fyzicky postiženého chlapce, který je na vysoké škole a díky tomu dostuduje.

Měla bych být ve druhém ročníku, ale teď bylo hektické období a školu jsem opravdu nezvládala. Proto jsem studium přerušila, ale hodlám se k němu v září vrátit. Asi budu takový věčný student. (smích) Vysoká škola je pro mě důležitá, nikdo mě do ní netlačil, nenutil. A opravdu se jednou vidím v mezinárodních vztazích a diplomacii.

To přece u lásky nejde. (smích) I on má velice náročnou práci, jen tolik necestuje jako já. Takže chápe, je tolerantní a toho si na něm nejvíc vážím.

Protože jsme nikdy neměli zájem náš vztah zveřejňovat. Půl roku o nás opravdu věděla jen rodina.

To máte pravdu. Na jednu stranu mají chlapi rádi samostatné ženské, ale málokterý vedle takové vydrží. My se navzájem podporujeme, Milan je mi oporou, i když jsem často v zahraničí. Je také velmi pracovně vytížený, proto u něj nacházím pochopení.

Jsme naprosto normální pár jako kterýkoli jiný, takže i u nás už byly nějaké neshody. Protože si ale vážíme času, kdy můžeme být spolu v klidu a sami, jsou tyto situace pouze výjimečné.

On je pro mě také životní partner. Myslím, že v tomhle to cítíme oba stejně.

Věk by na to už asi měl. Ale on ví a věděl od začátku, že mám ještě hodně věcí před sebou. Nehodlám teď zabalit svoji práci, kariéru. Ještě mám spoustu plánů, co chci udělat a čemu se chci věnovat. Proto by bylo opravdu nezodpovědné mít v současné době rodinu. Počkáme si.