Taťáňa Gregor Brzobohatá: Psychoterapie mi pomohla žít šťastnější život

Probírala jsem se svými starými deníky a pročítala zápisky z cest. Bylo to v čase druhého covidového lockdownu, takže jsem seděla doma a měla na takové věci konečně čas. Říkala jsem si přitom, že by bylo fajn, kdyby to třeba jednou vyšlo knižně.

Zrovna v té době mi zavolal nakladatel s tím, že mě nějakou dobu sleduje, mám podle něj pestré aktivity a zajímavý život. A jestli bych to nebyla ochotná sdílet. To nebyla náhoda, něco přišlo shůry. A za půl roku jsem odevzdávala rukopis.

Měla jsem k ruce grafika a ilustrátorku. Můj manžel (zpěvák a herec Ondřej Gregor Brzobohatý) mi pomáhal se stylistikou, editoval, co jsem napsala. Ale jinak jsem to já v každé větě, je to naprosto autentické.

Chtěla jsem předat svoji životní zkušenost a sdílet svůj osobní příběh, který není mediálně známý.

Knižní forma mi připadala nejvhodnější. Je to svým způsobem motivační kniha. Ale nenabízí zaručený návod na lepší život. Poodkryla jsem v ní své osobní věci i trápení, ukázala odžité a vyřešené bolesti.

Kdo si ji přečte, uvidí, že jsem si prošla zlomovými obdobími nebo situacemi, kdy jsem se necítila úplně dobře, ale dokázalo mě to formovat tak, že dneska nevedu špatný život. To jsem si přála předat.

Všichni se mnou mluví, vídáme se, je to dobrý. (směje se) Věděla jsem, že jde o citlivé téma a dala jsem rodině vědět, že to bude upřímné. Knížku si přečetli a přijali ji. Myslím, že i jim otevřela nový pohled. Předtím jsme o těch věcech moc nemluvili.

Přiznali mi můj nárok vyjádřit, jak jsem některé rodinné události prožívala z pohledu dítěte. A jak je vidím dnes, z pohledu dospělého člověka, který si přeje mít rodinu.

Je spousta věcí, o nichž vím, že bych je neudělala stejně jako oni, zároveň chápu, že pro moje nejbližší to tenkrát bylo z jejich pohledu to nejlepší pro mě. Věřím, že když se takové téma otevře s láskou, lze ho vyřešit. A není na to nikdy pozdě.

Necítím. V minulosti jsem byla oslovena, abych natočila Třináctou komnatu (pořad České televize odhalující bolestná či problematická místa v životech známých osobností), ale odmítla jsem. Říkala jsem si totiž, že pro mě to už třináctá komnata dávno není.

Odpustila jsem a uvědomila si, že necítím žádnou bolest nebo křivdu, když o těch věcech mluvím. V tom ohledu je to za mnou.

Při psaní knihy jsem si některé situace připomněla a znovu prožila, i to mi pomohlo leccos v sobě dořešit, ten proces pro mě byl terapií.

Nevím, jestli úplně klasickou, ale určitý druh terapie jsem podstoupila a netajím se tím. U terapeutky jsem si řešila věci, které jsem s sebou táhla z dětství.

I zraněná dětská duše se dá vyléčit. Sice není vždy příjemné hrabat se ve své duši, ale když seberete odvahu, stojí to za to. Psychoterapii považuji za velmi přínosnou cestu, jak se vyvíjet a žít šťastnější a plnohodnotnější život.

V náročném období po rozchodu. Cítila jsem, že něco podobného mi může pomoct. Jsem typ člověka, který věrně miluje, partnerovi jsem odevzdaná.

Potřebovala jsem se s tím koncem vyrovnat. A za nějaký čas na to jsem poznala Ondřeje, to mě vyléčilo definitivně. (směje se) Přitom jsem v té době pochopitelně neměla dlouhodobý vztah v plánu.

Pár měsíců nárazově. Každý terapeut pracuje s klientem jinak. My to měly s terapeutkou nastavené tak, že jsem měla třeba dvouměsíční období, kdy jsem chodila intenzivněji.

Pak to bylo jednou za měsíc nebo třeba až po čase, když jsem narazila na něco, na co bych sama těžko hledala odpověď.

Dobrý terapeut vám pomůže najít příčinu problému, často je to něco, co sama nejste schopná vidět. Chodit na psychoterapii není ostuda, můžu to jedině doporučit.

Znám spoustu lidí, kteří svoje problémy a frustrace řeší naprosto nevhodným způsobem. Alkohol a drogy v tomto směru nikomu nepomohly, to je cesta do pekel.

Chápu, že se za to někdo může stydět. Přitom je péče o duši naprosto zásadní. Když vás terapeut vyslechne, je to osvobozující a úlevné. Vidím to i u klientů naší nadace. (Nadaci Krása pomoci založila Taťána Gregor Brzobohatá před třinácti lety, zaměřuje se na pomoc seniorům.)

Pokud si dlouhodobě nemají o svých problémech s kým popovídat, začínají strádat psychicky a dříve nebo později i fyzicky. Proto v nadaci spolupracujeme i s psychology.

Samota. Pocit izolace, který zesílil v poslední době kvůli opatřením spojeným s epidemií covidu, trápí seniory plošně. To se podepisuje na jejich zdraví, ztrácejí motivaci žít. Máme za sebou náročnou dobu.

Senioři byli kvůli covidu odtržení od světa, často sledovali jen negativní zprávy, které se na ně z médií hrnuly. To člověka časem dostane. Obrovská dostupnost informací nás totiž kromě jiného omezuje a manipuluje. Sama jsem měla v době lockdownu krizi.

Přišlo to kolem Vánoc, kdy mi na duši nebylo zrovna dobře. Byly to druhé Vánoce bez prarodičů, nemohla jsem se ani vidět s rodinou, protože zrovna prodělávali covid. A do toho ty neustále se opakující negativní zprávy o epidemii a nárůstu počtu obětí.

Zakázala jsem si sledovat zprávy častěji než jednou denně a omezila čas strávený na sociálních sítích. Nastavila jsem si pravidelný pracovní program, kterému jsem se věnovala z domova.

Nakonec jsem tuhle divnou dobu využila pro vznik nových projektů – vytvořila jsem svou vlastní značku, vznikla kniha, můj motivační Deníkodiář nebo limitovaná série hodinek Prim Iconic. Práce mi pomáhala adaptovat se na náhle vzniklou situaci a nezbláznit se.

Stálých klientů máme kolem 650. V rámci projektu Doma bez obav se jim snažíme umožnit žít důstojně v domácím prostředí, zařizujeme pro ně veškeré podpůrné služby. Kromě toho financujeme projekty neziskovek po celé České republice, které se týkají terénní pečovatelské služby a osobní asistence. Pravidelně takto podporujeme sedmnáct projektů.

Za dobu fungování nadace jsme rozdělili asi padesát milionů korun. Na tyto služby domácí péče jsou navázány tisíce seniorů po celé zemi. Nicméně za jednu z nejdůležitějších činností nadace Krása pomoci považuju osvětu.

Každého člověka ovlivňuje jeho vlastní zkušenost. Moje zkušenost se seniory je skvělá, měla jsem fantastické prarodiče, úžasný vztah se svojí babičkou. Do života mi dali strašně moc. Díky nim jsem dneska tím, kým jsem.

Stereotypní představa je, že jsou senioři jenom nerudní a nepotřební. Podle mě je to přesně naopak, rádi se učí nové věci, jsou loajální a vděční za pozornost a milý přístup okolí. Moc bych si přála, aby byli víc zapojovaní do společenského dění a měli víc možností zapojit se i pracovně.

Našemu trhu práce chybí částečné pracovní úvazky a sdílená pracovní místa, kde by se lidé mohli i v důchodovém věku uplatnit.

V rámci nadace jsme spustili projekt Zlatá práce, který chce zapojovat seniory do mladých pracovních týmů. Pomáháme i lidem od padesáti let, aby se mohli v práci lépe začlenit mezi mladé.

Přála bych si, aby se respekt a úcta vůči stáří vrátily do každé rodiny. Abychom seniory nevnímali jako zátěž a uvědomili si, že mají co předat.

Mezi našimi klienty jsou třeba vědci, inženýři. Díky naší podpoře často znovu získají jiskru a chuť něco předat.

Čupr štramanda! V sedmdesáti budu vypadat úplně nejlíp, budu mít pejsky a mladý milence. Dělám si srandu samozřejmě. Snažím se pracovat na tom, abych zůstala co nejdéle fit. A taky doufám, že zůstanu obklopená rodinou a blízkými lidmi, nebo aspoň občas, že na mě nebudou úplně kašlat. (směje se)

Chtěla bych být zdravá, vitální, samostatná, co nejdéle to půjde. Z podstaty své povahy mám problém být na někom závislá. Na některých našich klientech vidím, jak špatně snášejí, když se o sebe nemohou sami postarat třeba během rekonvalescence po operaci. Někteří pak bývají naštvaní na život.

Zažila jsem to i u svých prarodičů. Děda byl sportovec, nádhernej chlap, ke stáru ho deprimovalo, že už nemůže sám zvládnout všechno, co by chtěl a potřeboval. I Ondra mi říkal, jak jeho tatínek (herec Radoslav Brzobohatý) špatně snášel stáří. Člověk dopředu neví, jak na tom bude a jak se dokáže s ubýváním svých sil vyrovnávat.

Hodně pomáhá zůstat aktivní. Realizovat svoje plány a sny není nikdy pozdě. Podívejte se třeba na Medu Mládkovou (mecenáška a sběratelka umění, v září oslavila 102. narozeniny), ani ve vysokém věku se nevzdala svých aktivit.

Zachovat si mladého, svěžího ducha je dobrý základ. Jak říká můj přítel francouzský herec Pierre Richard: Dokud je člověk curious, zvědavý, tak je mladý a žije. To bych si chtěla uchovat.

Bývala jsem zimomřivá, trpěla na nastydnutí, stačilo trochu prochladnout a hned bylo zle. Říkala jsem si, že už to musím nějak změnit. Kamarádka mě přesvědčila, abych s ní jela na kurz Wima Hofa, který otužováním léčí z duševních i tělesných problémů lidi po celém světě. Třeba i takové, kteří byli závislí na drogách nebo si prošli těžkými psychickými traumaty, pomáhá taky vrcholovým sportovcům, aby dosáhli ještě lepších výkonů.

Otužovacích workshopů se může účastnit kdokoli bez ohledu na věk, s námi tam byl třeba pán, kterému bylo sedmdesát. Sám Wim Hof působí mladě, je mu přes šedesát, ale po psychické i fyzické stránce je absolutně svěží a zvládne víc než většina třicátníků.

Až asi týden před odjezdem jsem se dívala na videa z Wimových předchozích workshopů, a to jsem neměla dělat.

Když jsem viděla skákání do vody, kde plaval led, nebo válení se ve sněhu skoro bez oblečení, zachvátila mě panika. Říkala jsem si: Pane bože, to nedám!

Nakonec to bylo super. Kurz probíhal na polské straně Krkonoš, vydržela jsem tam celých šest dní, obrovsky mi to posílilo imunitu, odbouralo pocit strachu a výrazně posunulo vnímání svého těla. Už jsou to dva roky a já od té doby nebyla nemocná, neměla jsem covid, a dokonce ani obyčejnou rýmu.

Celkově se díky otužování cítím psychicky odolnější, zvedlo mi to i fyzický výkon, takže se mi líp cvičí a sportuje. Vyplavují se při něm endorfiny, máte pak lepší náladu, líp vám proudí myšlenky, líp vám funguje trávení, dobře spíte.

Začínala jsem studenými sprchami, to bylo ještě před tím, než jsem na workshop Wima Hofa odjela, chtěla jsem se trochu připravit.

Během pobytu přišla velká výzva - dvanáct minut strávených v té nejledovější vodě. Myslela jsem si, že to nedám, ale když jsem z té vody po těch asi dvanácti minutách vylézala, byl to úžasný pocit. V tu chvíli jsem věřila, že teď už zvládnu naprosto cokoli.

Tělo je neskutečně inteligentní. Když jsem z ledové vody vylezla, kouřilo se ze mě. Sáhl na mě kouč, který tam byl, a řekl, že jsem ještě teplá, že jsem tam mohla ještě chvíli zůstat. Mám od té doby ke svému tělu větší úctu a respekt. Víc ho poslouchám, celkově jsem začala víc naciťovat svoje potřeby.

Otužování je prastará technika, ostatně pobyt v chladu byl dřív přirozenou součástí života. Dneska jsme neustálým pobytem v teple zhýčkaní. Otužované tělo dokáže zvládnout mnohem víc, než si myslíme. Otužování je návrat ke kořenům. Přijela jsem pak do Prahy a měla jsem strašnou chuť na pořádnej steak. Cítila jsem v sobě toho silného, prehistorického člověka.

Dávám si studené sprchy, což samozřejmě není totéž, co zažijete, když jste v ledovém jezírku nebo v potoce. Navštěvuji saunu, kde je ledová káď. Kamarádka, která na workshopu byla se mnou, si dává ledovou vanu, napustí co nejstudenější vodu a dosypává led. Takhle daleko nejsem, ale studenou sprchu zvládám každý den.

Ano, došlo mi, že tohle si člověk musí prostě naordinovat. Měli bychom trávit kvalitní čas s těmi, které milujeme, a přitom nezapomínat na sebe. Nemůžete udělat šťastného člověka, který není šťastný sám se sebou.

Pokud nejsme šťastní sami se sebou, nemůžeme být moc platní ani ostatním. Svoje vnitřní štěstí jsem našla. A vůbec největší štěstí je nalézt štěstí toho druhého člověka a to štěstí s ním sdílet.

Může se vám hodit na Zboží.cz: