Hlavní obsah

Tanečník a choreograf Yemi: Pokud můžu být příkladem toho, že být jiný není překážka, jsem rád

Právo, Dana Braunová

Z libereckého sídliště, kde vyrůstal se stigmatem jiné barvy pleti, neúplné rodiny, domácího násilí, špatného prospěchu a později i odlišné sexuální orientace, ušel Yemi dlouhou cestu: poté, co prorazil ve světovém showbyznysu jako tanečník a choreograf, vybudoval firmu zaměstnávající desítky lidí, s ročním obratem přes sedmdesát miliónů korun a klienty od Los Angeles přes Sydney po Singapur.

Foto: archív TV Nova

Jako zkušený tvůrce choreografií hudebních klipů dokázal vést soutěžící Tváře, mezi nimiž byla i Martha Issová.

Článek

Uvažoval jste, že budete žít někde jinde?

Když jsem byl mladší, chtěl jsem pryč, čím jsem starší, tím víc mě to táhne sem zpátky. Čím víc zemí jsem poznal, tím víc jsem si uvědomoval, jak se tady dobře žije. Přestěhovali jsme se s Jaromírem (registrovaný partner Jaromír Smetana – pozn. red.) na rok do Los Angeles, ale vrátili jsme se. Dřív jsem se díval na lidi, kteří se vrátili, jako na někoho, kdo to nedotáhl, je sentimentální – dokud jsem si to nevyzkoušel.

U mě hrálo roli, že jsem v Liberci na sídlišti vyrůstal v těžkých poměrech, chodil jsem na brigády za 15 korun na hodinu, abych svému otčímovi dokázal, že na něm nejsem závislý. Pořád jsem dřel, nezbýval mi čas na zábavu.

Když se mi začalo dařit, pochopil jsem, že úspěšní můžete být kdekoli ve světě a že Česko nabízí víc možností, než se na první pohled zdá. Je odtud všude po Evropě blízko, za pár tisíc tu můžete vymýšlet psí kusy. V tom je to lepší než v Německu nebo v Americe.

Opravdu?

Jestli může Česko něčím konkurovat světu, je to kreativita. Zároveň máme strategicky výhodnou pozici, nemáme euro, dá se tu poměrně levně experimentovat.

A kreativita je zdlouhavý proces plný experimentů: ocitnete se ve slepé uličce, musíte se vrátit, začínat znovu… Kdybych tohle dělal v Americe, došly by mi rychle prostředky – jenom najmout si tanečníky na jednu zkoušku stojí tisíce dolarů.

Odbyt ve světě, to je pak něco jiného. Mým největším americkým klientem je Kanye West (slavný americký raper, nositel 21 hudebních cen Grammy – pozn. red.), pro něhož jsme udělali asi stovku show. V Singapuru to je MSD, farmaceutická společnost, pro kterou jsme třeba vloni připravili ceremoniál, když uváděla na trh nový lék proti rakovině. Máme zakázky v Maďarsku, Německu i na Slovensku. Klienti si nás objednávají, vždy když chtějí hodně velkou změnu.

Foto: Profimedia.cz

Svatbu před sedmi lety pojali s Jaromírem Smetanou ve velkém stylu.

Jakou?

Oslovují nás společnosti, které chtějí pomoct se základní změnou, posunout se vpřed. Ať už jde o konferenci, kampaň, nebo tvorbu videí. Většinou touží po změně, která jim pomůže lépe komunikovat s mileniály (generace narozená v letech 1980–1995 – pozn. red.), tzn. oslovit věkovou skupinu, která už vyrostla ve světě on-line technologií.

Když jsem byl mladší, chtěl jsem pryč, čím jsem starší, tím víc mě to táhne sem zpátky.

Jejich vývoj a inovace jsou tak rychlé, že to, co se považovalo za samozřejmost v roce 2014, už v roce 2017 neplatí. Pracujeme s novějšími mobily, se stále rychlejším internetem. To mění návyky lidí – nejsou trpěliví, zkracuje se doba, po kterou udrží pozornost. S tím my umíme pracovat. Vždy jde o to, že někdo někomu předává nějakou energii. Ať to je mezi pódiem a publikem, mezi šéfy a zaměstnanci, nebo při kampani přes televizní obrazovku.

Pracujete po celém světě. Jak dalece chcete expandovat?

Ano, máme už klienty v Německu, Singapuru, Los Angeles, chceme ale zůstat komunitou atraktivní pro mladé tvůrčí osobnosti. Ty si nechtějí každé ráno sednout za stůl a osm hodin ťukat do počítače. Je nás kolem dvaceti a nejsme jen kolegové, trávíme spolu volný čas, cestujeme spolu. Neformální vztahy posunují firmu rychleji dopředu, ve velkých korporacích všechno trvá, všechno se dlouho okecává.

Čím začala spolupráce s takovou hvězdou, jako je Kanye West?

Když v Praze, kterou má velmi rád, natáčel klip, dostal jsem přes filmovou produkci nabídku na choreografii. Kanyemu se to líbilo a začal mě zvát do Ameriky. Ne každý z toho měl radost, začal jsem odtamtud brát tanečníky, další kreativce, prostě svůj tým.

V Americe jsem působil pět let, každý rok jsem tam strávil tak čtyři měsíce plus rok vcelku prožitý v Los Angeles. Projezdil jsem s jeho megashow celé Spojené státy – dvanáct autobusů, dvaadvacet kamiónů, to bylo krásný zažít. Teď máme pauzu, ale naše spolupráce pokračuje.

Má přítomnost je nezbytná při větších produkcích, kdy je hodně lidí na scéně, jako tomu třeba bylo při jeho doposud největším turné Yeezus Tour, kde bylo na jevišti několik desítek umělců.

Vy jste ale byl v USA už dřív.

Měl jsem sen, že tam budu studovat tanec. Když jsem vydělal první větší peníze, bylo to za reklamu pro jednoho mobilního operátora, taková ta fotka na billboardu, kdy se z nového mobilu radují běloch, černoch a Asiat, koupil jsem si letenku do Los Angeles, kde byla taneční škola, o které jsem snil. První rok jsem zdaleka nedosáhl všeho, čeho jsem chtěl, ale nastartovalo mě to.

Na gymplu v Liberci jsem pak poslední dva roky studoval dálkově, protože jsem měl plno práce: moderoval jsem Eso (hudební hitparáda TV Nova – pozn. red.), hrál jsem v muzikálu Monte Cristo, jezdil jsem na turné s taneční skupinou i jako instruktor sportovního aerobiku.

Jak jste se dostal k aerobiku a poté k muzikálům?

Vedle našeho paneláku v Liberci otevřeli fitko, kde se trénoval sportovní aerobik. Začal jsem tam chodit a brzy závodit. Asi po dvou letech jsem cítil, že jsem narazil na strop – v aerobiku je omezený počet povinných prvků v závodní sestavě. Hudba mi přitom napovídala něco jiného. Přesedlal jsem tedy na tanec. Více než závodní disciplína mě začala bavit umělecká, při které člověk může volně tvořit.

Jak?

Rozhodl jsem se jít vlastní cestou. V té době tady všichni vzhlíželi k západním umělcům, idolem byl Michael Jackson a Amerika vůbec, ale nikdo to nezasadil do místního kontextu. Když jsem přijel do Ameriky, pochopil jsem, že potřebuju tanečně vycházet ze svých kořenů a ty smísit s dalšími. Byl jsem v Indonésii, v Tanzanii u Masajů a na dalších místech po celém světě, přijímám motivy i z náboženství, slovanský charakter mixuji s moderní hudbou. Všechno se to dá smísit.

Tanec je pro mě dědictví lidstva. Každý člověk umí tančit, a když říká, že ne, jen se stydí nebo má nějaký blok. Dokážeme-li přenést hudbu nebo emoci v pohyb, je to silnější než jazyk. První komunikace probíhala v pohybu, ne v jazyku.

Foto: Vratko Barcík

Yemi Akinyemi Dele (35) vybudoval společnost JAD Productions, která má tři divize. Jedna pořádá komerční akce, druhá je talentová agentura, třetí se specializuje na digitální tvorbu a reklamu.

Máte nějaké taneční vzdělání?

Žádnou konzervatoř nebo AMU jsem nestudoval. Hodně lidí štvalo, když se pak psalo nejlepší tanečník nebo světoznámý choreograf. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem v něčem nejlepší, myslím, že v umění to ani nelze.

Dostával jsem obrovské šance nejen v USA, a i ti nejlepší absolventi tanečních fakult přitom často končili v lokálních produkcích průměrných muzikálových revue. Poprvé mi to dali sežrat, když mě v roce 2000 Richard Hes (předčasně zesnulý tanečník a choreograf – pozn. red.) najal na náročnou taneční roli v muzikálu Monte Cristo.

Hudbu napsal Karel Svoboda, texty Zdeněk Borovec, režii měl Jozef Bednárik, kostýmy navrhoval Theodor Pištěk – nikomu z téhle naprosté špičky v oboru to, že nemám žádné múzické vzdělání, nevadilo. Zajímalo je, co umím a co se dokážu naučit. Pro mě to bylo těžké v tom, že jsem neznal taneční výrazy. Když Richard řekl, že teď má přijít ecarté nebo pas de chat, koukal jsem na něj jako péro z gauče. Za mnou padesátičlenný soubor vystudovaných baleťáků.

Naposledy jsme vás viděli jako tvůrce choreografií pro televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Budete v tom pokračovat?

Původně jsem měl s Novou dohodu jen na jedno kolo, ale po velkém diváckém úspěchu jsem zůstal ještě na druhé a třetí, protože tam vznikla skvělá parta. S třetí sérií jsem už ale měl problém, potřeboval jsem být v Americe. Letos se v Tváři párkrát objevím, hlavní tíha práce bude spočívat na skvělé tanečnici a choreografce Angeé, která se mnou dělá přes deset let.

Ve skutečnosti se jmenuje Klára Svobodová, má taky zkušenost z Ameriky. Učí v naší taneční škole Dance Academy Prague a její lekce jsou vždycky plné.

Která z celebrit, jež imitovaly zpěváky, vás pohybově překvapila nejvíc?

Nejusilovnější v první sérii byl Petr Rychlý. Člověka na sebe tak tvrdého jsem nezažil. Ve stejné sérii vynikala také Ivana Chýlková, byla k sobě neskutečně přísná, ve třetí udělala obrovský pokrok Táňa Vilhelmová. To, co předvedli s Vojtou Dykem, bylo úžasné. Velmi mě překvapil Milan Peroutka: talentovaný, tvárný, otevřený.

Předpokládám ale, že nežijete jenom prací.

Bez rodiny bych nedokázal fungovat. Bez ní bych vyhořel. Potřebuju v tomhle stále se zrychlujícím světě a při svém hektickém životě kotvu.

Každý člověk umí tančit, a když říká, že ne, jen se stydí nebo má nějaký blok.

Kdo tvoří vaši rodinu?

Především manžel Jaromír. Jsme spolu jedenáct let. Jeden čas vedl ve firmě jednu divizi, ale ukázalo se, že pracovat i žít spolu je těžké a vztah to vyčerpává. Musím říct, že teď fungujeme výborně. Čím víc času trávíme spolu, tím víc se chápeme a baví nás to.

Dřív jsem si nedokázal představit vztah na celý život. Zvlášť v dnešní době mi to připadalo jako nesmysl: vztah je jako kytka, vyroste, vykvete, dá nějaký plod a pak zvadne a uschne. Pak jsem ale poznal člověka, se kterým jsem chtěl být pořád. Není to ale nic automatického. Taky nás potkaly asi po třech letech problémy a šli jsme k poradci. Už jenom to rozhodnutí, že to uděláte, znamená, že za ten vztah chcete bojovat.

Foto: Milan Malíček, Právo

Součástí Yemiho komunity je i taneční škola Dance Academy Prague. Vedle toho pořádá festival inspirace Ynspirology a největší veletrh tenisek a městské kultury ve střední Evropě Teniskology.

Co teď Jaromír dělá?

Pěstuje kytky. Dělá taky skvělé džemy. (smích) Hlavně se stará o to, aby fungovala naše široká rodina. Před deseti lety jsem sem z Nigérie přestěhoval svého otce i s rodinou. Malý brácha má Downův syndrom, ve dvanácti musel na operaci srdce, ta se povedla a teď dobře prospívá, mám ho moc rád. Miluje tanec.

Přestěhoval jsem do Prahy i babičku z Liberce, která teď žije v krásném domově pro seniory. Pak tu mám ještě mámu, ta pomáhá ve firmě jako garderobiérka a dekoratérka, a ségru (matčina dcera z druhého manželství – pozn. red.), které se nedávno narodil kluk.

Uvažujete o vlastních dětech?

Ano, ale nechci to probírat, protože to právě řešíme, a to není jednoduché. Děti jsem chtěl vždycky, mám k nim dobrý vztah a myslím, že bych byl dobrý táta. Nesouhlasím s názorem, že v neúplné či neobyčejné rodině nemohou vyrůst šťastné děti, které budou mít v životě úspěch.

Vy jste vyrůstal bez otce, že?

Od čtyř let. Děda byl v Nigérii v politice, což mělo tu výhodu, že mohl syna poslat na vysokou do Evropy. Díky tomu potkal mamku. Jenže když v Nigérii vypukl převrat, tátu už nepustili zpět a rodina přišla o všechno. Máma se pak znovu provdala, ale na to, co jsme prožili s otčímem, bych raději zapomněl.

Stále jsem se upínal k otci, říkal jsem si, že kdyby s námi zůstal, vše by bylo dobré. Hrozně mi chyběl. Já třeba nevěděl, jak se holí černošské vousy: když je oholíte proti, zanítí se, protože jsou kudrnaté. To jsou věci, které mi máma nevysvětlila. První černochy jsem potkal v osmnácti, když jsem odjel do Amsterdamu.

Jak jste se znovu našli?

Když mi bylo patnáct, dorazil k nám internet a já ho díky němu našel. Telefonoval jsem mu tenkrát ještě z telefonní budky, byl jsem vystresovaný, že budu muset mluvit anglicky. On po těch osmnácti letech normálně spustil česky. Tenkrát mi řekl, že když za ním chci přijet, musím se naučit anglicky. Od té doby jsem na angličtině dřel. Hrozně jsem si přál setkat se s babičkou a dědečkem. Nikdy k tomu ale nedošlo.

Když se mi povedlo tátu i s jeho novou manželkou a s třemi dětmi přestěhovat do Prahy, splnil se mi celoživotní sen – mít vedle sebe celou rodinu. Líbí se mu tady, protože se dobře daří jeho dětem. Obě sestry se naučily během roku česky, jsou nejlepší ve třídě.

Adaptoval se otec ve zralém věku na život u nás?

Naštěstí nezapomněl jazyk. Dělá tu dokonce pastora. Vede kázání, věnuje se sociálně slabším lidem, chodil dávat rozhřešení do vězení, do nemocnic.

Podíváte-li se zpět: byla vaše jinakost pro vás brzdou, nebo naopak akcelerátorem?

Měnilo se to v různých fázích života. V dětství to znamenalo stigma, v Liberci, kde jsem byl jediný černoch široko daleko, si mě každý pamatoval, a když jsem něco špatného udělal, nikdo to nezapomněl.

Po příchodu do Prahy byla už jiná doba a moje zapamatovatelnost se stala výhodou. Jak jsem začal jezdit do zahraničí, zjistil jsem, že na tom vůbec nezáleží. Takže v Liberci nevýhoda, v Praze výhoda, v zahraničí je to jedno. To, jaký jsem, beru jako dar, nechtěl bych na tom nic měnit.

Foto: archív TV Nova

V zábavné show Tvoje tvář má známý hlas, kde měl na starost choreografii, několikrát předvedl své taneční umění.

V čem to je dar?

Nepovažuji všechno za samozřejmost. Tady v naší taneční škole mám lidi, kteří jsou jiní, ne třeba v mém slova smyslu, ale nějak jinak a nikdo se jim nesměje ani do nich nerýpe. Jinakost dodá energii. Pokud pro kohokoli můžu být příkladem toho, že být jiný není překážka, jsem rád.

Související témata:

Výběr článků

Načítám