Tanečnice Veronika Lálová: Odmala jsem trochu exhibicionistka

Jak bylo v Rio de Janeiru? Prestižního brazilského tanečního klání jste se už potřetí zúčastnila jako jediná Češka.

Krásně, hlavně teplo, což mám ráda. Všechno také není růžové, je tam vysoká kriminalita, musíte dávat pozor jinak než u nás. Ale panuje tam příjemná atmosféra, Brazílie mě láká svojí kulturou.

Lidé jsou milí a mají na všechno čas, což pro mě občas bylo trošku o nervy, protože trenérky klidně přijdou o tři čtvrtě hodiny později na trénink, nebo taky vůbec. Jim je to jedno, a že já za nimi jela zbytečně, nijak neřeší.

Neprotklo taneční karneval větší nadšení způsobené covidovou pauzou?

Myslím si, že ano. Já se dva roky neúčastnila, jeden rok totiž nebyl vůbec, historicky po dlouhé době se nekonal. Minulý rok jsem do Ria odletěla, ale karneval posunuli o dva měsíce. Já se to dověděla asi dva dny před odletem, už jsem nemohla přeorganizovat celý program a závazky, navíc koupené letenky… To byl šílený pocit.

V roce 2020 jste se na karnevalu objevila poprvé jako takzvaná musa, letos znovu. Jde o výjimečnou záležitost, kdy tanečnice v průvodu tančí sambu sólo. Jak se před tolika diváky cítíte?

Výborně, jelikož jsem už odmalička trochu exhibicionista, takže mě baví kamery, foťáky, být při tancování středem pozornosti. V životě to tak nemám, raději jsem spíš stranou. Takže jsem si to užívala.

Atraktivní sambový kostým sestává i z mohutného peří kolem hlavy. To musíte mít obrovský kufr?

Letos jsem si kostým vezla od nás, protože v Brazílii je dělají nekvalitně a hodně odhalené, až tak, že by se nedal použít tady. Paní, která mi šije kostýmy, udělala i ten na karneval. A já ho pěkně naskládala do kufru. Umí to krásně vyrobit jako skládačku.

Ano, vezla jsem obrovský kufr, ve kterém byly jen taneční věci a v příručním zavazadle oblečení, tam toho moc nepotřebujete. Letěla se mnou kamarádka, takže nějaké věci, jako kosmetiku, vzala k sobě.

Když jste poprvé navštívila Rio de Janeiro, pozvali vás, abyste tam učila ve svých kurzech salsu. Nebylo to troufalé?

Možná že jo, ale já se toho nebojím. Pozval mě kamarád, co má taneční školu. A já se tam věnovala salse, která v Brazílii tolik nefrčí jako u nás. Takže jsem v lekcích učila dámy a bylo to super. Já se na oplátku vzdělávala v sambě. Tehdy jsem se poprvé seznámila s jejich kulturou a poznala, že to asi bude ono.

Tancovat jste začala v sedmi letech, v době, kdy babička uklízela sál kulturního domu u vás v Hradci Králové po tanečních soutěžích. Pokud vím, v rodině jste tanečníka neměli?

Neměli, vůbec nikdo neumí tancovat a nikdo k tanci ani nemá blízko, že by měl hudební sluch, nebo tak něco. Ale díky babičce mě tanec v dětství zaujal, dokázala jsem ho cítit. Myslím, že to byl správný krok. Temperament, který mám, bych asi uplatnila i někde jinde. Docela dobrá jsem byla v atletice, chodila jsem na sportovní základku, kde se mi ve sportu dařilo. Tatínek byl velký sportovec, asi to mám po něm.

Jaká byla vlastně cesta až do televizní taneční soutěže StarDance?

Hodně soutěžní, zahrnovala soustředění a tréninky. Zrovna jsme na to s rodiči vzpomínali, jak obětovali svůj čas i všechny peníze. Až když jsem začala vystupovat, přispívala jsem si sama. Taneční boty, kostýmy, to není a nikdy nebyla levná záležitost. Za to našim děkuji, jde o jejich velkou zásluhu.

V roce 2016 jste ve dvojici s hercem Zdeňkem Piškulou klání vyhrála. Jak vám soutěž změnila život?

Někdy si to ani tolik neuvědomuji, ale hodně. Jak se dostanete do povědomí lidí, tak už si vás zvou na nějaké akce, vystoupení, a do toho jsem se začala víc projevovat v sambě. Pomohlo mi to v tom, že dnes vedu kurzy a živím se tancováním. Nevím, jestli by to bez StarDance bylo. Asi jo, ale ne v takové míře a na takové úrovni.

O dva roky později jste s olympionikem Davidem Svobodou skončili třetí a v roce 2021 s Pavlem Trávníčkem ukončilo soutěžení hned druhé kolo. Zamáčkla jste slzu?

Přiznám se, že ani ne. Bylo to docela náročné, jak pro mě, tak i pro Pavla. Myslím si, že posloužilo nám oběma, že jsme vypadli jako první pár.

Myslíte si, že se může naučit tančit i někdo, kdo k tanci nemá žádný talent, kdo je takzvaně dřevo?

Jo, když se člověk chce naučit tančit i přesto, že nemá talent, tak se naučí.

I když nemá cit pro rytmus?

I to se dá naučit, jen to potom nevypadá tak přirozeně. Ale každá činnost se dá naučit, když ji člověk opakuje. Neříkám, že na profesionální úrovni, ale když si každý den bude zkoušet pár kroků, tak se tančit naučí.

Tanec je intimní záležitost, dá se při něm poznat, zda se cítíme dobře v blízkosti člověka, s nímž jsme na parketu. Dochází k těmhle „přenosům“ i u profíků?

No, to je zajímavá otázka. Nikdy jsem to nevnímala, protože jsem tanec brala jako profesionální záležitost. Hlavně v době soutěží mi bylo od čtrnácti patnácti let do nějakých sedmnácti, takže tyhle záležitosti jsem nevnímala. Tanec jsem brala jako sport.

Teď víc tancuji sama, někdy ve skupině, občas s partnerem Brazilcem, který je můj dlouholetý kamarád. Myslíme především na tanec. Jedině, kdy jsem tohle mohla pocítit, bylo ve StarDance, protože jsem tancovala s někým novým.

Vedete ještě kurzy salsy a samby určené pro ženy?

Ano, jak pro děti, tak pro dospělé, hlavně pro dámy. Sambu, salsu i bachatu, všechny možné latino tance. Pořádám taneční tábory pro děti, už jich mám naorganizováno osm. Nejvíc se těším na léto, které protancuji s dětmi, což je docela náročné.

Doufám, že mě čeká hezká záležitost. Spojila jsem se s cestovní agenturou v Brazílii, se kterou jsme vymysleli taneční kurz pro dámy přímo tam. Půjde o poznávačku Rio de Janeira, odpočinek u moře i o ranní a večerní lekce samby. Jak se mnou, tak s Brazilkami.

Jeden kurz dvanáctidenní by byl pro začátečnice, co sambu nikdy netančily. A další pro ty, co už na ni chodí. Snad to vyjde. Příští rok zase plánujeme uspořádat zájezd na karneval do Ria pro české turisty. Už letos se zúčastnili, takže když jsem tančila, tak tam vlála česká vlajka. To mě moc potěšilo.