Tanečnice Veronika Lálová: Když se má něco stát, tak tomu nezabráníte

„Řekla bych, že pokaždé tančím jak o život,“ hodnotí výstižně své pracovní nasazení a mnohdy ďábelské tempo drobná šestadvacetiletá brunetka, s níž jsem se sešla jen pár dní před jejím odletem do Ria. Dozvídám se, že sambu studovala už dříve na taneční stáži v Brazílii, kde jí prý doslova propadla. „Tančím od sedmi let a vždycky mě lákaly latinskoamerické rytmy, asi to mám trochu v krvi,“ dodává. Veronika je také několikanásobnou mistryní republiky v párové i sólové salse a poslední dobou se s ní můžete potkat v roli učitelky tance v jejím rodném Hradci Králové nebo v Praze. Oblíbené jsou její kurzy nejrůznějších „latino“ stylů.

Do povědomí diváků se však zapsala jako stále usměvavá a pozitivně naladěná sexy dlouhovláska, která společně s hercem Zdeňkem Piškulou brázdila parket při soutěži StarDance natolik oslnivě, až bylo vítězství nakonec jejich. Mimochodem tvořili historicky nejmladší pár tohoto klání. Ale zabodovaly především Veroničiny nápadité choreografie. Od té doby uplynul víc než rok, proto se úvodem nelze nezeptat:

Bylo to pro mne šťastné období, které jsem si užila na maximum. Soutěž mě posunula snad ve všech směrech. I když jsem profesionální tanečnice, získala jsem spoustu zajímavých zkušeností i na parketu. Moje jméno se stalo známějším, přišly díky tomu další nabídky k práci. Byl to velký start, ze kterého těžím dodnes.

V jednu chvíli mi znepříjemňovaly život bulvární deníky, které o mně psaly hlouposti, nesmysly, to pak zabolí. Nebyla jsem na to zvyklá a trochu mě to vyvedlo z rovnováhy. Také se pořád dokola spekulovalo, jestli jsme se s mým tanečním partnerem Zdeňkem Piškulou už dali dohromady. Nakonec to bylo spíš úsměvné.

Ale teď, kdy jsem začala pracovat jako moderátorka zpráv ve Východočeské televizi, jsem v trochu složitější pozici. Už jsem zaslechla pichlavé poznámky, jak nám ty modelky a tanečnice dělají zprávy. Musím dokázat, že na to mám, že to není jen o známém obličeji. Pro mě je to nová šance a velká výzva zároveň, která s tancem nemá nic společného.

Mám s tím zkušenosti už z dřívějška, na vystupování před kamerou jsem zvyklá, přesto se samozřejmě dál vzdělávám, chodím se učit mluvit do jednoho rádia, abych se zdokonalila. Jsem teprve na začátku, ale pracuju na sobě.

Jsem především učitelka tance, také vystupuji se svými tanečními show, nejraději se svou milovanou karnevalovou sambou. A se Zdeňkem Piškulou teď hodně tančíme na plesech s našimi ukázkami tanců. Ale není to pro mne jen cesta k výdělku, zároveň je to zábava.

Studovala jsem hispanistiku, magisterský obor na Univerzitě Karlově. Teď mám před sebou ještě diplomku a státnice. Jen se obávám, jestli to zvládnu. Už jsem z toho trochu vyšla, nabrala jsem si spoustu dalších aktivit.

Odmalička tancuju a vždycky jsem milovala latinskoamerickou hudbu, chtěla jsem také rozumět těm textům. Už od střední školy se věnuji španělštině, nakonec jsem z ní maturovala, nějakou dobu ji i vyučovala. Dokonce mám teď podnikatelský sen, že bych si jednou otevřela vlastní taneční školu, jejíž součástí by byla i jazykovka. To propojení se přímo nabízí, ta představa mě moc láká.

Asi to mám trochu v krvi, ale nejspíš za to může babička. Když mě jako malou holku hlídala, brávala mě s sebou do tanečních sálů, kde po soutěžích uklízela a také pomáhala s jejich organizováním. Ty krásné tanečnice mi připadaly jako princezny, měly barevné, nazdobené šaty s peřím a já se jim chtěla tolik podobat. Tehdy mě rodiče přihlásili do kurzů, podporují mě v tom dodnes.

Nevím o tom, ale taťka je dost temperamentní, hodně sportoval, běhal a byl v tom dobrý. Po něm jsem zdědila tu rychlost v nohách. Ale po fyzické stránce jsem spíš podobná mamce.

Není, táta pracuje ve firmě, která vyrábí piana, mamka v bance.

Když jsem soutěžila ve sportovních tancích, trávila jsem na parketu dvě tři hodiny denně. Je třeba nabírat kondičku – pak se totiž soutěží až v pěti tancích, takže v případě, že se účastní hodně párů, musíte dát i pětadvacet tanců za den. Na což musí být tělo pochopitelně připravené. Ale teď už nesoutěžím, jak jsem říkala, jsem hlavně učitelka a vystupuji ve svých show.

Jistě, je to stejně fyzicky náročné, dokonce se jednalo o tom, že sportovní tanec bude jednou z disciplín na olympijských hrách.

Nabídl mi to můj kamarád, Brazilec, který mě viděl tančit salsu v Praze. Prý jestli nechci učit v jeho taneční škole v Riu a uspořádat tam workshopy. Podle něj jsem měla co předat, předvést třeba nové pohyby.

Naprosto úžasně. I když se tam mluví portugalsky, učila jsem ve španělštině, byli překvapení, že někdo z malé republiky odkudsi z Evropy jim má co dát. Navíc jsem tenkrát definitivně propadla kouzlu karnevalové samby. Od té doby je to moje srdeční záležitost.

Jedu si tak splnit svůj velký sen, vždycky jsem po tom toužila, celé město žije pět dní jen sambou a karnevalem. Lidé nechodí do práce, je to velký svátek, chlouba Brazilců. Schází se tu celý svět. Tančí se všude na ulicích, po celém městě. Poprvé jedu také ze zimy do léta, které tam v době karnevalu vrcholí. Jsem ráda, že se mi podařilo sehnat předem vstupenku.

Ano, na ten hlavní karneval, který je vyvrcholením celé slavnosti. Je to soutěž nejlepších tanečních škol v Brazílii, které se na tu výjimečnou událost připravují už od podzimu.

Jeden, ale hlavně si chci nějaký nový přivézt, beru si proto kufr navíc. Už se těším, že také budu tančit všude, na ulici, na pláži, na slavné Copacabaně. Chci si to užít, jsem na to sama zvědavá.

Karnevalu se ani nebojím, ale nebudu dělat hrdinku, Brazílie je jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě, koneckonců už jsem tam jednou byla. Ale řídím se heslem, když se má něco stát, tak tomu nezabráníte. Pak byste musela sedět doma. Nějaké obavy jsou, hlavně rodiče mají strach, a to nejen proto, že jsem jedináček… Nakonec nejedu sama, ale s kamarádkou, takže na sebe dáme pozor.

Nechodila, v tu dobu jsem už soutěžila, také jsem učila v tanečních pro dospělé. Ale párkrát jsem zašla za kamarády a zatančila si s nimi valčík, polku…

Jsem přesvědčená o tom, že to jde, kroky se dají nacvičit, chce to jen pravidelné opakování. Nemusím přece na plese vyseknout pět různých variací, stačí jednu a dobře. A víte co, kroky nejsou nejdůležitější, hlavní je, aby ten partner uměl partnerku provést na parketě.

Ano, hodně se na to zaměřuji. Je to docela jednoduchá záležitost. Partnerka se musí při tanci cítit hezky a bezpečně, muž je jí oporou. Když třeba uklouznu a budu padat na záda, tak mě svou pravou rukou, kterou má na mé lopatce, přidrží a zachrání mě. Je v tom i určitý rys gentlemanství. Natrénovat to není vážně žádná věda.

Tanec je intimní záležitost, poznáte při něm, zda se cítíte dobře v blízkosti člověka, s nímž jste na parketu. Nabízí se prostor pro konverzaci. Ovšem jak jsem říkala, umění vést partnerku považuji za nejdůležitější. Partner vás může nejdřív nadchnout, ale když pak dopustí, abyste hlavou nabořila do jiného páru, je to známkou toho, že nedává pozor. Ale já osobně jsem nikdy tanec k seznamování nevyužila.

Já se při práci nikdy neseznamuji. Často vystupuji na akcích, kde je zřejmé, že muži o mě nestojí jako o člověka, ale sledují něco jiného než charakter. Když se nad tím tak zamýšlím, vlastně mi přijde, že v dnešní době je dost těžké seznámit se. Popravdě ani netuším, kde bych se vlastně měla seznamovat. Odmítám nejrůznější seznamovací agentury, ani konverzaci přes sociální sítě nepovažuji za ideální. Jsem vysloveně komunikativní typ.

To si nejsem jistá, tohle pravidlo neznám, ale třeba už jen to společné téma tanec může být dobrým začátkem. A nakonec i StarDance pomohla na svět novým láskám.

Pánové se asi víc stydí, i když i oni občas zavítají. Ale jinak kurzy pro ženy jsou oblíbené právě proto, že dámy mohou chodit samy, bez doprovodu, a vůbec to nevadí. Tančíme, pilujeme ladné pohyby, bavíme se a užíváme si to. A hlavně se báječně odreagováváme, dodáváme si energii. Je to vzájemné, i mne to nabíjí.

Jednou jsem se přihlásila na kurz sebeobrany, pak jsem prošla ještě několika dalšími kurzy a docela mě to chytlo. Učit se jednotlivé chvaty, mlátit do pytle, tomu jsem přišla na chuť. Skvěle si u toho dokážu vyčistit hlavu.

Musím se přiznat, že mi to pomohlo především v době, kdy jsem dva měsíce smutnila kvůli rozchodu s partnerem. Dodnes spolupracujeme a scházíme se. Honza je super, mám ho ráda a pomáhá mi rozvíjet nápady ohledně mého podnikání.

Mnoho věcí a stále se poznávám dál. S Honzou jsem také absolvovala talentový test, který určí pět vašich nejsilnějších schopností. Na těch by měl člověk pracovat a využívat na cestě za úspěchem. Ale nejdůležitější je mít se rád.

Aby mě miloval takovou, jaká jsem, nikoli představu o mně, protože to se mi už jednou stalo a nedopadlo to dobře. Aby mě přijal nejen s mými pozitivními vlastnostmi, ale i s těmi negativními. Dokážu být někdy pěkně náladová.

To je těžká otázka. Podle mě záleží na povaze a charakteru, ne na národnosti. Mám ráda muže, kteří si žen váží.

Chtěla bych jednou založit rodinu, jako je ta naše. S rodiči mám výborný vztah, je to pro mě nejdůležitější, co v životě mám.

Babička, tety, děda, ten je navíc moc šikovný, dokázal mi vyrobit třeba drátěnou konstrukci na kostým samby. Pár věcí jsme museli takto opravit či dodělat. Samozřejmě rodiče mi fandí, jezdili na všechna vystoupení ve StarDance.

Určitě bych nechtěla tančit ve chvíli, kdy by to už nevypadalo dobře, kdy bych neměla fyzičku a dobrou postavu. Ale vystupování mě neuvěřitelně nabíjí, i potlesk a pochvala od diváků. Miluji to, jsem prostě exhibicionista.

Hodně spolupracuji a kamarádím s Honzou Onderem (dvojnásobný vítěz StarDance, historicky nejúspěšnější soutěžící tanečník – pozn. aut.), někdy učím i v jeho taneční škole. Je to moc fajn parťák, skvěle komunikuje s lidmi, inspiruje mě i v tom, jak rozjel podnikání.

Moc se těším na další soutěž, buď jako divák, ale ještě raději jako soutěžící.